aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Lidstvo je na tom velmi špatně, protože bylo odtrženo od Země, od naší Matky, od jedné celé poloviny našeho zdroje života, a pomocí UV filtrů se cíleně odřezáváme i od Slunce, od druhé poloviny našeho zdroje života.
Člověk se tyto Zdroje pokusil nahradit: Zemi lidským mateřstvím, Slunce lidským otcovstvím. Říkám lidským, ale jen pro odlišení, jinak na lidském mateřství a otcovství není lidského už nic.
Začaly s tím ovšem už ženy, ještě v matriarchátu: už ženy si hrály na to, že ony jsou zdrojem života.. ne Země, Slunce, nebo Bohyně Matka, ony. Většina žen si na to hraje dodnes, a hádají se s patriarchy o to, komu patří „jejich“ děti.
Po mnoha stech letech se v některých zemích dokonce ženy ujímají vedení: děti patří jim. Patriarchát (vláda OTCŮ!!) tak nečekaně dostal úplně nové rozměry. Zdá se, že nikdo nějak vážněji neuvažuje nad tím, že by děti, potažmo lidé mohli patřit třeba sami sobě.
Patriarchát to po matriarchátu celé převrátil, a jal se dokazovat, že naopak matek k životu netřeba, že záleží jen na otcích. Proto také do vesmíru vysíláme podmrazené sperma našich největších vědátorů a patriarchů..
..zajímalo by mě, jestli do těch zásilek přibalili i vajíčka od nejvhodnějších žen (nejvhodnějších samozřejmě pro patriarchy, tedy co nejpasivnějších a hlavně němých), a jestli tam přidali také menstruační krev, bez které se do vajíčka nedá dostat a bez které je ta spermie úplně k ničemu. Ale spíš by mě to ani nezajímalo.
Patriarchát dokonce založil mužskou vědu, jejímž základním úkolem bylo dokázat, že se život obejde bez matek. Když se o něco podobného pokoušely kdysi matky, lidstvo málem vyhynulo. Teď nám hrozí vyhynutí také, ale není to tím, že by byly ženy plánovitě vyvražďovány, jak tomu bylo v matriarchátu s muži
Je to tím, že ve snaze vytvořit umělý život, nezávislý na ženách jsme vytvořili umělou stravu. Ta strava je sterilní a sterilizuje nám těla. Také je lidstvo dnes už napůl sterilní. Člověk by řekl, že když jsme jako lidstvo napůl sterilní, neměli bychom mít vlastně žádné nemoci..
..to je docela zvláštní, protože byznys s léčivy kvete jako snad ještě nikdy. Sterilita zřejmě není všechno.. a její prospěšnost zřejmě není až taková, tak univerzální a všeplatná, jak by se mohlo zdát. Zdá se, že kromě umělé stravy máme i umělé nemoci – což zase ukazuje na systém, kterým pracuje mužská věda: zabít, rozebrat, a pak se to pokoušet udělat uměle.
Zjevně je tu vyvíjena snaha „předělat“ člověka na umělé nemoci, jelikož logika říká, že když se to podaří, bude lidstvo schopno své zdraví kontrolovat uměle. To je exemplární ukázka toho, kam až lidstvo dovedla bezcitná, chladná logika, ta vychvalovaná mužská schopnost, jíž si muži dokazují svou nadřazenost nad ženami. A že toho dokazování dnes a denně probíhá.. člověk maně přemýšlí, co musí muži mít za mindrák, když si něco musí tak vehementně dokazovat.
A také je zvláštní, že ženy, kterým se nepodařilo logiku zakázat, myslí úplně stejně dobře – totiž, stejně dobře.. stejně špatně(!) jako kterýkoliv muž, ba mnohdy ještě dokonaleji, protože si tu schopnost musely tvrdě obhájit..
Dlouhá staletí ženy nemohly s mužským myšlením držet krok, protože mužské myšlení, ta nad nebesa vynášená logika, bylo vysláno zrůdným, nelidským směrem, takže aby se ho ženy mohly účastnit, musely by v sobě udusit veškeré emoce. Tím by ale přišly o zbytek lidství, na rozdíl od mužů, a to se povedlo až v poslední době.
Člověk by si asi měl uvědomit, že to není muž, kdo dává život, a že to není ani žena. Není to otec, ani matka – ti vám dají jen tělo. Život je něco úplně jiného, jak vám řekne každá matka, která prožila potrat, interupci nebo porodila mrtvé dítě, a jak vám řeknou všichni rodiče, kterým dítě zemřelo.
Patriarchát však při svých výzkumech nevychází z tohoto pohledu. Patriarchát vychází z toho, že je možné, aby se mrtvé matce narodilo živé dítě. Já vím, je to morbidní. Ale takoví my jsme, páni tvorstva, vrchol evoluce. Domnělý.
Myslím si, že na dnešní dobu se všichni naši potomci budou dívat jako na ten nejhorší lidský úpadek.. nebo potomci.. pokud se Země přes tuto „lidskou“ pohromu nějak dostane a nějací lidé na ní ještě zbudou. To totiž není samozřejmost. Země bez lidstva fungovat dokáže..
I pouhým nadřazením jednoho prvku již mizí rovnováha a vznikají problémy. Co se asi stane, když jeden původně rovnocenný prvek vynecháme? Vznikne systém, který denně vyprodukuje nepředstavitelné množství utrpení. Patriarchát je na utrpení založen, nechává trpět kdykoliv a kohokoliv, protože se mu z toho dobře „žije“, je to systém, který uřízl nohu sprinterovi a poslal ho závodit. To jsme my, každý z nás, lidé bez ženství.
Nejvíce trpí samozřejmě ženy. Ale protože patriarchát vládne tvorstvu a ženy opomíjí, není jejich utrpení vůbec bráno v potaz. Ženy samy o něm ani nemluví! Zdá se, že nikomu nevadí ani to, že ženské utrpení zamořilo celý lidský rod. Jenže on lidský rod vlastně ani neexistuje. V patriarchátu existuje jenom patriarcha. A dnes už to nemusí být ani muž.
Vytvořila se nám nová identita, kterou pracovně nazývám „ženským patriarchou“. To jsou ženy, které si uzavírají svá centra emocí víc než muži, myslí ještě přísnější logikou a jednají ještě neúprosněji než muži, a jako takové se stále častěji dostávají do řídících pozic.
To, co tyto „dámy“ předvádí, to nemá vůbec žádnou obdobu: používají zbraně ženské i mužské, neštítí se ničeho a svaté jim také nic není. A jako by to nestačilo, každá z nich má matku, která je v tom všem podporuje, poštvává proti ostatním, aby se mohla svým dítětem ohánět mezi ostatními matkami.
Matky si od jistého období matriarchátu dělají patent na děti včetně jejich absolutního vlastictví, což je ale v patriarchátu výlučně právo otců. Vyvyšování otcovství a právo otců na „své“ děti však matky respektují jen navenek, vevnitř to pokládají za anomálii, která za čas zase pomine a děti zase budou patřit výhradně jim.
Většina matek si velice přeje, aby ten čas už přišel, naštěstí aniž by pro to kdy dokázaly něco udělat.. proč to nedokázaly a proč naštěstí, to je rozebráno z mnoha stran po celém Neviditelném světě.
Naše matky se po nástupu patriarchátu musely vzdát přímého ovládání, které je v našem homosexuálním zřízení vyhrazeno mužům, a vládnou už „jen“ tak, že nás odmalička staví proti sobě a pak už jen tahají za provázky. Přitom však ani zdaleka nepoužívají jen rozdělení hodné dítě X zlobivé dítě, naopak. Všechny dostupné varianty hry „kdo z koho“ (to hezké slovo je soutěž), slouží matkám k rozdělení a panování.
Už mnoho tisíc let naše matky zalézají do svých brlohů (tzv. domov), ve kterých učí své potomky vyhrávat nad jinými potomky, i když už nějakou dobu (5000 let) je tu jiná společnost a jiné tendence, na čem tu společnost založit.
(Mimochodem, architekti by se hodně divili, kdyby znali ženské pojetí jejich výtvorů. Každý dům je pro ženu brlohem nějaké jiné ženy. Vzhledem k šílené ženské řevnivosti a neustálým bojům o čestnější místa v ženské hierarchii se každá žena ráda ubírá po návštěvách a hodnotí, jak se která usadila – jestli je to přiměřené, jestli náhodou nemá něco lepšího atd.
Vrcholem ironie je zájem o prohlídky hradů a zámků, protože tam se ženy dozvídají, jak si žily princezny / královny a poměřují, kolik jim toho ještě schází, aby si žily jako zámecké paní a jejich muž konečně naplnil pojem „prince“. A většina si rovnou někde v sobě dělá závistivou soupisku, co jim manžel do jejího „domova“ doplní.)
Zběsilost, se kterou matky donekonečna opakují zaběhaná kolečka (zvyklosti) svých předkyň má mnoho společného s výhružností: takto to bylo od věků a ty mi v tom bránit nebudeš! Pokud se někdo vzepře, zle pochodí. Lidová poezie nám dokládá i případy, kdy matka své dítě raději zabila, než by měla nepříjemnosti nebo dokonce utrpěla ostudu. Nakonec, v řadě zemí to matky dělají dodnes, i když většinou pod tlakem patriarchů.
Matky tedy život nedávají, ale jen propůjčují, a jeho samostatné použití poutá obvykle celá řada podmínek. Nesmíte na ni zapomenout, ať jste kdekoliv, nesmíte zapomenout na dobré vychování, nesmíte mraky věcí.. a ještě daleko víc toho musíte.
Především na ni musíte neustále vzpomínat, protože tím jí věnujete pozornost a tedy energii. Podle kvality energie, kterou jí takto doplňujete ona pozná nepředstavitelné množství věcí. Slouží to samozřejmě jenom ke kontrole.. jestli se náhodou nevyvlékáte z pod mateřské nadvlády.
Ženy si prostě permanentně činí nárok na životy svých dětí. Nikdo na celé planetě nepatří sám sobě, protože žádná žena na světě svým dětem život nedala. Dokonce ani po matčině smrti nemůžete se svým životem dělat co chcete, protože ve vás zanechala svůj odkaz.
Je velmi těžké tento odkaz zlomit, zvlášť je-li vaše matka ještě naživu. Ono to jde, vyžaduje to však velmi vysoký stupeň vědomí, cca ten stupeň, na kterém se rodí indigové děti. Ty jsou všeobecně schopné každý pokus o připoutání rozpoznat a změřit si matku tak, že od poutání většinou upustí. Indiga neuspěla snad jen v Čechách.. proto se Neviditelný svět týká především mateřských ovládacích dramat.
Pokud je vám 30 a více, budou se vám navíc do osvobozování plést nejrůznější konvence a vrstevníci, a budete také mít tendence bojovat sami se sebou, protože v tomto věku už jste s matčiným odkazem srostlí. To znamená, že se ho nedá střepat, musíte jím projít, přímo nebo v regresích, a odložit jako zkušenost.
A kdyby matky aspoň dostály svým mateřským povinnostem, ale to kdepak. Snad jen v Tibetu jsou děti skutečně kojeny tak dlouho, dokud je potřeba, to jest do věku tří čtyř let – až se samy přestanou shánět po prsu. Bývaly doby, kdy se i v našich zemích matky aspoň snažily, aspoň o zdání mateřství, jenomže to už je dávno pryč. Děti jim „patří“ tak či tak, proč se s nimi ještě otravovat?
Není vyjímkou, že zdravá žena začíná s odstavováním už po půl roce, i když by kojit klidně mohla. Je pravda, že systém tento přístup podporuje, protože umožnil nebývale rozvinout kšeft s variantami sunaru a nově též s kojeneckou vodou, a také má – prostřednictvím chemických přísad – mnohem větší kontrolu nad jejich výchovou a růstem.
Že na to děti doplácejí? Ale prosím vás, koho zajímají malí otroci? Žena vyprdne dítě, co nejrychleji ho odstaví a vnutí do opatrování systému, přičemž hned, jak to jde, jej začne používat jako otroka i sama. To je dnešní význam slova mateřství. Matky a jejich mateřství prostě neobnáší žádný skutečný cit.
City se dějí v srdci, když člověk překoná požadavky ega a mluví duše. City jsou jejím jazykem. Většina matek však cítí jen pocity uspokojení z toho, že to dítě „mají“, že to dokázaly, a hýčkají si tak své mateřské ego, ten pavoučí kokon s vejci, které narůstá do olbřímích rozměrů, a svou duši zcela ignorují. Duši dítěte tím pádem nedokáží vůbec ani vnímat, natož respektovat.
Krutost předčasného odstavování je toho jasným dokladem. Jak jsem už někde psal, známá má fenečku, která byla od matky vzata moc brzy, a ta fenečka si vleze ke každému příchozímu, položí mu tlamičku na břicho a saje.. z neviditelného, dávno mrtvého prsu. Ten prs tam není, ale pro tu fenečku tam je.
Předčasné odstavení evidentně dokáže způsobit postih na celý život.. a bohužel, v celkovém procesu lidského růstu je to jen jedna jediná kapička v moři. Mateřství, jak ho známe dnes, je tedy jen póza, a opět si neskutečné množství žen myslí, že je ta póza jejich, ale ptáte-li se, jak to ženám vysvětlit, nevím.
Ženy jsou v pořádku, když se líbí jejich matkám, a tím pádem veškeré jejich konání je v pořádku, ať na to doplatí kdokoliv a jakkoliv. Neznám způsob, jak ženám vysvětlit, že jsou úplně mimo mísu. Žádná to nechce slyšet, a skoro všechny důsledně odmítají pustit děti ze svých spárů..
..zbylo jediné: uspořádat tyto poznatky a dát je k dispozici lidem, aby se tomu mohli aspoň bránit.
Vláda matek v křesťanském patriarchátu nikdy zcela nevymizela, období vystrkování růžků byla střídána obdobími drastických represí se zoufalými následky. Oč jiná je situace v islámu, kde bylo ženskou obřízkou nějaké vystrkování růžků zcela vyloučeno.
I tak se v průběhu doby pojem otcovství poněkud rozmazal, i když ani zdaleka ne ve všech státech. Ale třeba u nás už nějakou dobu děti automaticky patří matce, a v případě rozvodu i s pravidelným měsíčním příjmem od partnera, čehož nečekané množství žen využívá k docela podlým praktikám – nasekat nějaké děti, partnera vykopnout (= jeden příjem), druhého nabalit (= druhý příjem), eventuálně postup zopakovat a přežívat, aniž by musela něco dělat. Parazitovat prostě..
A jako by to nestačilo, mnoho z nich ještě štve děti proti otci tak, aby se s ním nechtěly stýkat. To je ženina pomsta, a když to vyjde, tak také ženino zadostiučinění, i když málokdy je jasné, kdo koho vlastně poškodil. Vzhledem k tomu, že ženy jsou vedeny být poslušné a přizpůsobivé a své muže aspoň naoko respektovat, je jasné, odkud vítr vane.
Většinou je v tom její matka (ano, tchyně), která si dceru i s dítětem více či méně nápadně zabere pro sebe, a trpí tím celá původní rodina. Její matka jí rozryje rodinu, pomůže jí s rozvodem (i když to kolikrát nemusí být ani potřeba), a má ji pro sebe i s potomstvem, na které nemusí vynaložit ani korunu, a které ji naopak bude nadosmrti podporovat. Povinně.
Tím se stává stále častěji, že jsou celé klany, kde neexistuje mužský prvek, kde jsou muži drženi v povzdálí a využíváni jen jako zdroj příjmů, nemají přitom vůbec žádnou možnost ovlivnit své děti, a celé tyto klany řídí svým diktátem matka rodu. To je ovšem regulérní matriarchát, a stejně jako kdysi je matkám úplně jedno, kdo a jak moc doplatí na jejich vládu.
Jsou země, kde je tomu naopak. Muž může ženu doslova zahodit, a ona už své děti nemusí nikdy spatřit, protože to on prostě nedovolí. Tam své moci zneužívají zase otcové, tak jak tomu ještě donedávna bylo tady.
Takhle. Jsou případy, kdy děti opravdu nechtějí vidět otce, nebo matku, protože se k nim třeba špatně chovají.. tak tohle nikoho nezajímá, a jen velmi vyjímečně se stane, že se vyjde vstříc dětem. V některých státech jste v rukou matky a vydáni zcela napospas jí, a někde v rukou otce. V žádné zemi však není myslitelné, že by dítě patřilo sobě.
Dítě je totiž kapitál. A kdo ovládá dítě, ovládá rodinu. Proto se o vás tak vehementně derou i prarodiče, i když není pochyb o tom, že patříte – i se vším co máte – státu. Stát je dnes hybridem domnělého patriarchátu, uvnitř nějž se vytvořila dokonalá legislativa pro matriarchát, takže fakticky je tu matriarchát.
To znamená, že všechno to, co se děje dětem dnes, mají na svědomí matky, a už ne skrytě, ale oficiálně, a docela výlučně. Je jen otázkou času, kdy jim to dojde, a kdy to všechno, co tu probírám jako skryté, vyjede na povrch.. a historie nám ukazuje, že to nebude poprvé.. a také, kam to vede..
..ženy tyto tendence měly po celou dobu trvání patriarchátu. Když se něco podobného stalo naposledy, patriarchové věc vyřešili vyvražďováním „čarodějnic“ trvajícím tak dlouho, dokud se ženy zase nestáhly. Situace dnes je však o hodně jiná, mnohem složitější, takže konfrontace, která nás čeká dnes, ani zdaleka nebude tak jednoduchá, a nepochybně bude mnohem bolestivější.
Víte, jak funguje náboženství? Kněží vám vštípí strach z boha a pak vás straší a vy děláte co chtějí, aby s tím přestali. Ale kde se to kněží naučili? Příkladem, který znáte všichni: matka vám vštípí strach z bubáků, a pak vás drží pod dohledem hrozbou, že kamkoliv půjdete bez ní, všude na vás bubák číhá.
Matka vám vštípí i strach z posměchu, a pak se vám vysmívá, když neděláte, co chce. A vy uděláte, co po vás chce, jen aby s tím přestala, protože je zlá, zlá a zlá a baví a ukájí se tím, jak vás to bolí.
V jeslích a v mateřské škole vidíte děti, jak se ostatním posmívají a nutí je tím něco dělat nebo naopak nedělat, případně dělat jen jedním „normálním“ způsobem – kde myslíte, že se to naučili? A budete zvracet, když si všimnete, čemu se děti mezi sebou vysmívají.
Zmagořené děti se mezi sebou navzájem vysmívají své vlastní nevinnosti a přirozenosti, a dělají to s krutostí, které říkáte dětská, abyste náhodou nezjistili, od koho se to ty děti naučily.
Tohle se běžně děje už v jeslích, takže bez odvolání a jakékoliv pochybnosti v tom žádný muž, natož patriarcha nemá prsty, je to záležitost jen a jen matek, nikoho jiného. Na patriarchy to ženy jen svádí, ve skutečnosti je to přežitek z matriarchátu. Kdo kdy v patriarchátu viděl pojem „mateřská výchova“?
A kdo na to dohlíží? No přece ty mateřské tety, osoby za tím účelem doupravené samotným patriarchátem. Už v jeslích, a nejpozději v mateřské školce mizí veškerá osobitost.. aby mohly začít fungovat univerzální mateřské návody, jak zpracovat dítě, a aby ženy mohly prohlásit: „Vím co to dítě chce, co potřebuje, jsem přece matka, no ne?“
Že to ani zdaleka není pravda, je v patriarchátu bohužel neprokazatelné. Ví se to sice, samozřejmě že se to ví, ale jen na těch nejvyšších úrovních.. na těch úrovních, kde se rozhoduje o tom, co se ženám dovolí, co se jim dovolí dělat, a k čemu budou vzniklé rozpory sloužit.
Většina matek vůbec neví, co s dítětem, protože od přírody jste odtrženi úplně, o svých tělech matky neví také nic podstatného – no jak je možné, že žena uvěří tomu, že početí jejího dítěte dopustil nějaký mužský bůh..? – o své duši ani o duchu a životě ženy také nic neví, jak by mohly rozumět dětem?
Pak jsou samozřejmě bezradné, protože absolutně nerozumí „svému“ dítěti, a všechny dětské projevy konzultují s těmi nejmodernějšími bláboly mužské vědy na téma „Naše dítě“. Tyto bláboly váš patriarchát vydává knižně, a většina budoucích matek tomu věnuje velikou pozornost hned od okamžiku, kdy zjistí, že už nemá nervy poslouchat „Když já už bych tak chtěla mít vnoučátka“, a dá se do výroby dítěte.
Dítě je tak manipulováno už dávno před početím, a stejnou dobu se ho matka učí vnímat nepřímo, přes oficiální příručku patriarchátu, a právě tak i přes všechny kecy, kterými ji nahustila matka, bába, teta, druhá teta, třetí teta, teta Sally a všechny starší kamarádky a „přítelkyně“, které už dítě mají.
Tím je dítě přivykáno na to, že jeho život patří do určitých, přesně definovaných kolejí, které jsou definovány zvenčí, cizí, anonymní autoritou, a že ani vztahy nejde dělat přímo, ale je nutno je vytvářet podle směrnic.
Z pohledu dítěte samozřejmě vůbec nejde o vztahy založené na zájmu o něj, s péčí o to, jak je k němu přistupováno, je to zneužívající a totálně destruktivní systém mateřství, „poučený“ podobně zdeformovaným systémem otcovství.
Hodně dětem pak vrtá hlavou, proč nejsou brány vážně. Ale jak byste mohli být bráni vážně, když se na vás vlastní matky dívají tisíce let starým pohledem matriarchů, který kombinují se stejně zvrhlým pohledem patriarchálních „vědátorů“, a když se vaše vlastní matky staví mezi vás a zbytek světa?
Vaše okolí vás nevnímá přímo, to je to. Matky to nedokáží a všechny, kdo by to dokázali matky drží z dosahu. Mimoto ve vaší společnosti navíc ani nemůžete být bráni vážně, dokud víte své, protože dokud víte svoje, nevzhlížíte k rodičům jako k bohům, a to znamená, že ještě nevyznáváte jejich „pravdy“.
Naučte se to, a budete „in“, i když ne tak jako mezi svými vrstevníky.. a pak vám bude tak zle, že budete raději „in“ mezi svými vrstevníky a spolu s nimi se zařadíte do otroctví, protože se nebudete učit dospělosti od rodičů, ale od ostatních dětí a budete vyznávat pravdy, které pro vaši generaci nachystal systém.
Ženy ovšem toto odcizování cítí, však to také důvěrně znají a jsou na to připravené: už od prvních krůčků své děti utěšují, že ony přece také nejsou brány vážně. Budují tak ono proslavené tiché spojenectví matka-dítě, které pak slouží jako vlečné lano, psychická pupeční šňůra, kterou je dítě uvázáno k matce a na které je pak protaženo brutálním přizpůsobením, kterému říkáte výchova.
To spojení se ovšem zakládá už v prenatálu: devět měsíců vás má matka v děloze, a celou tu dobu s vámi komunikuje (tedy, nemyslím jen vědomé žvatlání, ale i komunikaci pocitovou a citovou). A některé z nich si to i uvědomují. A jak ukazují regrese, většině dětí je divné, že na ně nemluví otec.. což znamená, že děti v té době neví, že většina otců nemá o možnosti komunikovat s dítětem vůbec tušení.
Matky si to nechávají pro sebe, jen občas některé naznačí muži, že má pocit, že jí rozumíte, nebo spíš že se chováte, jako byste jí rozuměli. Matky si tímto způsobem budují nad mužem převahu, zkoumají, jestli bude chtít také komunikovat a snaží se už od začátku položit mezi něj a dítě svou základní podmínku, totiž že cesta k dítěti vede přes matku (potažmo tchyni).
Během pobytu v děloze většina dětí získá dojem, že patří i s celým životem matce, protože je to matka, kdo buď dovolí, nebo nedovolí spojení se zbytkem světa. Už v prenatálu tedy matky začínají s cíleným odřezáváním „svých“ dětí od života a všech jeho dostupných projevů, počínaje ostatními lidmi a dítětem samotným konče. Nebo myslíte, že je to naopak?
Není.. dítě samo o sebe začne jevit zájem teprve v okamžiku, kdy zjistí, že samo sobě nepatří.. řekněme v nějakých třech letech. Do té doby se o něj svede několik tisíc bitev, o človíčka projeví zájem spousta lidí a ne všichni chtějí respektovat výlučné právo matky na své dítě. A právo její matky, samozřejmě. A také právo matky jejího muže. A když už to jinak nejde, tak i právo jejího muže, otce „jejího“ dítěte.
Toto pořadí a přístup k otcovství je skutečná dnešní podoba českého patriarchátu. Je zjevné, že oproti původnímu významu došlo k nějakým změnám, matky jsou čím dál důležitější a soběstačnější, a jediné, co je skutečně ovládá je móda, ve smyslu závazný příklad matky, báby a ženských autorit.
A všechny tyto autority mají společné jedno: hlubokou víru, že děti patří matce, proto je správné, když matka své děti absolutně vlastní a ovládá, když řídí jejich život tak, aby ona s nimi mohla být spokojená. A děti jsou nuceny na to beze zbytku přistoupit.. metodami, které si necháme na samostatnou kapitolu.
Důsledky jsou strašné. Opravdu strašné. Chcete-li poznat, jak moc strašné ty důsledky jsou, musíte si uvědomit, že se vaše vlastní matky vší silou snaží uzmout váš celý život a mít si vás pro sebe, jako svého druhu otroka, a to ta snaha není ani oficiální, protože oficiálně to vše patří systému!
A nejstrašnější je, že ta snaha vašim matkám vychází, ale nejen u dcer.. dokonce ani většina mužů nemá dobrý pocit z jakéhokoliv svého konání, dokud nepřijde nějaká žena a neschválí jim ho. A čím to asi je?
I běžná psychologie či psychiatrie či jak se to všechno jmenuje.. no prostě i mužská věda běžně operuje s pojmy jako je pupeční šňůra, kterou matka živí dítě a zpětně odebírá odpad. Tak psychologové a psychiatři myslí takovou tu šňůru, co ji nikdo nepřestřihl, a co na ní všechny matky neustále trvají: „Jsem tvá matka a ty jsi mé dítě“, a v o něco lepším případě „Dokud žiju, jsem tvá matka..“
Tuto šňůru, jíž je dítě uvázáno pak vydávají matky za důkaz, že dítě potřebuje matku – to jejím prostřednictvím obvykle putuje skryté vydírání, abyste se jí zastali nebo podpořili proti komukoliv, a i když se jí nezastanete nahlas, dodáte jí podporu aspoň neviditelnou: pozornost, soucit nebo vlastně jakoukoliv formu odevzdání energie.
Podpoříte ji, protože vám bude hloupé ji nepodpořit.. což právě ukazuje na skryté vydírání. Většina dětí se tím pádem odcizí otci, a téměř nikdo se nedokáže doopravdy odcizit matce.. přes veškerý odpor, který k matce většina lidí postupem času získá.
Patriarchát prohlásil ženy za slabé a něžné – nu dobrá, vždyť i slabost a něžnost jsou svým způsobem zbraně. Jejich účinnost v průběhu věků prokázaly miliardy žen, když s jejich pomocí propluly „životem“ a zvládly muže, děti, i sousedky.
A na rozdíl od mužů ženy nikdy neopouští něco, co bezchybně funguje, ani se to nepokouší opravovat.. naopak, věci jsou v podvědomí, tak jak je tam „maminka“ naskládala, vždycky jen na chvilinku vyjedou, vyhrají „bitvu“ a zase zajedou. Totiž, vyhrají bitvu.
Žena se většinou bouří proti ovládání, tedy proti systému. Potíž je v tom, že systém je ještě pořád „svatý“, proto ženy nevidí problém v systému, ale ve svých mužích. Takže, bitvu proti neposlušnému muži nebo dítěti sice ženy vyhrají, ale systém je vesele a nesmírně spokojeně deptá dál a dál.
Úplně stejně se muži bouří proti svým matkám, které však jsou „svaté“, a pro tu svatost muži nemůžou na matku, a mstí se své ženě. Pravdou ale je, že většina manželek se ke svým mužům opravdu chová, jako kdyby byly jejich matkami, a kromě toho jim ještě distribuují vůli tchyně.
Co to pro muže znamená.. no, vstupem do manželství má muž dvě matky a ženu, a ta žena se nejpozději s porodem prvního dítěte změní v další matku, a všechny tři si ho nárokují i s celým jeho životem a především se vším, co kdy vytvoří nebo vydělá. V části o matkách se podíváme na způsoby, kterými to z něj dostávají..
Základní mýtus vaší verze patriarchátu sděluje mužům, že za jejich neštěstí mohou automaticky jejich ženy, což jim podvědomí překládá tak, že jejich ženy můžou i za jejich problémy s matkou. Na svou matku tím pádem muž nemůže vůbec a její odkaz (ano, horcrux) poslouchá jako beránek, ale vůči ovládání své ženy nebo její matky se muž bouří.
A nelze se mu ani divit, protože všechno, co dělá svým ovčanům systém, dělají i matky svým dětem. Tím ovšem neříkáme, že je něco takového v pořádku, naopak, snažíme se vám ukázat skutečné příčiny vašich problémů, protože vy ty příčiny poslušně vidíte tam, kde vám nakázali je vidět, a to je to, proč všechny vaše snahy o změnu nefungují a jenom přilévají olej do ohně.. vyostřujete válku pohlaví, když slepě posloucháte vaše rodiče a pálíte do míst, kam vám řekli, že máte pálit. A vaše děti to celé odnáší a vy pálíte a pálíte..
..ale potom se nedá divit, že většina lidí jen a jen opakuje chyby jejich rodičů.. popravdě, celé životy. Vyšla knížka s krásným názvem „Pomoc, měním se ve svou matku“! Nikdo se však nemění ve svou matku ani otce: každý je způli otec a způli matka, a pokud někdo v dospělosti získá dojem, že se v toho kterého rodiče mění, je to tak proto, že se dostal do věku, kdy už toho rodiče zažil a už ho takto zná.
(Pak mluvíte o biologických hodinách.. spíš hovadinách.. Je přece jasné, že v určitém věku budete mít tendence udělat určitý krok, už proto, že ho v tom věku udělala většina vašich předků, které máte nakázáno co nejpřesněji napodobit.. ale proč ho dělat, když se vám to zrovna nehodí? K čemu je dobré „mít“ partnera/partnerku a dítě, když ani jednoho skoro nevidíte? Jen dobytek si neumí pomoct.)
Ve skutečnosti vás rodiče zradí a navedou na jejich kolej už v průběhu prvních měsíců vašeho života, už od početí jste jejich kopie, ať chcete nebo nechcete. Jste jejich speciální kombinací a dáváte smysl jejich setkání.. tedy, dávali byste, kdyby vám to co nejdříve neznemožnili. Co to pro ně znamená?
Pro rodiče můžete být připomenutím způsobu, jakým oni dva dohromady dávají smysl, a tedy i živoucím návodem, jak se spolu oni dva mohou domluvit, když je nějaký problém v jejich vztahu převálcuje a oni se ztratí. Většina rodičů však v takových případech ve vás ubije tu polovinu, kterou máte po tom druhém, a staví si vás na svou stranu.
Nechte se tam postavit a zemřete.. to jest půlka z vás je ztracená a bez cizí pomoci už se jen tak dohromady nedáte.
Ve skutečnosti je touha po dítěti přeložitelná jako podvědomá touha zvěčnit ten stav, v němž se právě nalézají v době početí. Je škoda, že ve většině případů jde o stav úniku do těla a do světa někoho druhého, protože ten stav se v dítěti promítá a to dítě pak má strašlivou tendenci unikat také, a to
A samozřejmě úniky před školou, povinnostmi atd. do drog všeho druhu, jako jsou sporty, uzavřené společnosti, alkoholy, a vlastně všechno, co ve vás dokáže buď uvolnit adrenalin nebo přivodit bezvědomí nebo případně zkombinovat obojí, to jest způsobit katarzi.
V takovém stavu společnosti stačí zpoplatnit drogy, a má vás na celý život zotročené. A že vaše společnost je neuvěřitelně vynalézavá.. už se podařilo zpoplatnit i sex – stačilo nakecat mužům, že bez viagry jim nebude stát, a jelikož to nezabralo tak moc, jak se čekalo, přidalo se ještě, že bez třiceticentimetrového přirození nelze uspokojit partnerku.
Za tím účelem vám společnost prodá nejrůznější zvětšovače penisu, z nichž některé skutečně fungují a které vám ten penis skutečně zvětší. Logickým důsledkem je pak to, že pak už se bez té viagry (až na vyjímky) neobejdete, protože aby takový penis stál, bude potřeba více krve, než na jaké je to které tělo stavěno. Opět páni tvorstva opravili boží dílo..
Čím větší, tím lepší je prostě zase jenom fáma – fiktivní nebezpečí a na něm založený byznys. Mužům se nakecá, že jejich partnerku uspokojí daleko lépe, když si ho nechají povyrůst. Čím větší bude, tím těžší bude nejen ho postavit, ale i uspokojit partnerku, a oklamaný muž bude nakonec nucen přiznat, že s uspokojením partnerky má skutečně problém.
V tom okamžiku bývá poslední šance si uvědomit, že předtím žádný problém nebyl, a navíc, celkem pochopitelně se dostaví problémy s erekcí a muž si bude potřebovat koupit viagru. Ještě se divíte, proč je marketing tak dobře placený?
A muži, kteří se dnes a denně vysmívají ženám, že neumí myslet, sami nepřišli ani na tento jednoduchý podvod a opravdu si ty penisy prodlužují a opravdu si tu viagru kupují.
Aby se však na tomto poli vůbec něco začalo dít, bylo potřeba podsunout mužům myšlenku, že i ženu lze uspokojit, že to není samozřejmost, a že v tom mohou být dobří, lepší, a nebo také úplně špatní. Jelikož tahle zpráva nepřišla přímo od žen, ale naopak přišla (z pohledu mužů) přímo od systému, reakce mužů předčila všechna očekávání.
Muži hromadně znejistěli, a začali – až hystericky – zjišťovat, jak na tom jsou. A spousta z nich si nějaké to zvětšení koupí jen tak pro jistotu, a pak tu viagru – aspoň čtvrtečku – také vlastně jen pro jistotu. A už jsou tam, kde je chce společnost mít. Páni tvorstva..
Paní tvorstva se jim pak vysmívají, ale ani jim nedochází, jak moc na to nakonec doplatí nejen muž, ale hlavně ony samy. Ostatně na výsměch doplatíte vždycky.
Průměrná hloubka pochvy je 10 cm. Pokud se takováto pochva setká s řekněme dvanácti- až patnácti-centimetrovým penisem, je to přesně to, co je potřeba. Pochva je vyplněna, a zároveň muž svým podbřiškem dráždí ženin klitoris. Pokud je penis delší a chcete dosáhnout stejného účinku, musíte si něčím pomoct.
Není samozřejmě řeč o polohách, kdy se dělá sex pro zábavu nebo pro zkoumání sexuality, ale o polohách při sexu vzniklém z touhy po splynutí, kdy se sotva budete obracet k partnerovi zády.
Existují ovšem ženy (a není jich právě málo), kterým není až tolik příjemné, když se penis dotýká dělohy, ne tak když na ni vyloženě doráží. Pak je větší délka penisu na překážku dvakrát, když nepočítám logický důsledek, že totiž taková žena se při styku bude soustředit hlavně na regulování hloubky pronikání a jen velmi těžko dosáhne orgasmu.
A bude předstírat orgasmus, aby muž náhodou neměl dojem, že „nebyl dobrý“ a nedejbože ty peníze vyhodil, a dodělat se půjde za kamarádkou. A teď všechny ženy prohlásí: no vidíte, muži to se svou ješitností a nedotknutelností dotáhli tak daleko, že jim nikdo pravdu prostě neřekne, takže není způsob, jak s mužem koexistovat bez přetvářky.
Jenže, kdo k té ješitnosti muže vychoval? A kdo vychoval ženy k tomu vidět problém v mužích, když jsou to ženy, kdo od mužů vyžaduje přetvářku? To se ženou nelze fungovat bez přetvářky. Všechny vaše ženy chtějí být klamány. Je to podobné jako s matkami, až na to, že člověk obvykle nespí s vlastní matkou.
Není šance udělat rovný vztah, je možné udělat jen vztahy, v nichž se o všem podstatném mlčí a pak se to najednou všechno vyčte. Láska se v takovém vztahu nikdy neuchytí, ale nelze to vyčítat mužům.. a bohužel ani ženám. Způsobují to svou výchovou matky, ale ty jsou pro vás „tabu“, proto se perete mezi sebou, a ony vás mohou nadosmrti ovládat.
Pak se člověk dočte, že orgasmus předstírá 90% žen. Pro mě je to napůl sice jen marketingový kec pro muže, aby si ho nechali uměle povyrůst a napružit (aspoň pro jistotu), ale zároveň mi to přijde dost pravděpodobné číslo – tak nějak to podle mě opravdu je. Přijde mi to jako smutná pravda o tom, čeho jsme jako lidstvo dosáhli.
Jestli to takhle necháte, o jednu – dvě generace později nebude nikdo schopen souložit jinak než uměle, čímž se pod kontrolu patriarchů dostane úplně vše. Sexualita, Životní síla, bude současnou krmí odvedena úplně mimo člověka, čímž už nebude k dispozici k osobnímu použití, takže se v žádném sexuálním styku nebude moct projevit.
Nové děti už budou zcela umělé, protože vytvořené umělým sexuálním nábojem, krmené umělou stravou, vychovávané umělým rodičem – televizí, řízené umělými finančními požadavky, které jim společnost naordinuje. Vznikne „čistá“, stoprocentně nelidská rasa, a tím bude – zřejmě – splněn cíl patriarchátu.
A kde pak bude váš dar života?
«« Děti
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info