aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Muži si myslí, že život a vývoj jdou po přímkách a jednotlivé úseky života mají charakter úsečky. Ženy si myslí, že život je jedno velké, 28 dní trvající kolečko, které se opakuje pořád dokola, dokud se neumře. Muži se mají postarat o náplň toho kolečka, aby to nebylo tak nudné.
Vývoj pro ženy znamená naučit se, co jí matka řekne, a to skončí odchodem od rodičů. Pak se ona má stát matkou, to jest má zopakovat se svými dětmi to, co matka provedla jí, pokud možno přesně. To je život ženy.. spíš to, co se v patriarchátu ženám jako život předkládá.
Skutečný vývoj je proto pro ženy neznámé slovo, z jejich pohledu vývoj dělají muži, aby mohli ženám přinést jeho výsledky, které jsou neprodleně zabrány, a pak použity při vytváření společného domova, samozřejmě, pokud žena uzná za vhodné, což v překladu znamená, že žena předpokládá, že by to uznala za vhodné její matka. Jedině tehdy je to totiž v pořádku.
Pokud to žena neuzná, snažili jste se zbytečně a ještě vám vynadá, že „jí“ nosíte do domu „krámy“, protože když jí pak bude matka nadávat, ona se bude moct obhájit, že vám to dala sežrat a tím zavře té matce… no, ústa. Tedy, nejen muži, i ženy jsou opravdu jen slepými nástroji jejich matek.
Pro muže znamená vývoj řadit před sebe nové a nové úsečky, které ho nakonec někam určitě dovedou. Z tohoto pohledu lze pochopit i celý patriarchát jako nepřetržitý a úmorný sled logických úkonů, které nejsou korigovány ani citem, ani pocity, ale ani svědomím, a to ani tím falešným. Nic lidského by lidem nedovolilo se na tom nějak podílet.
Rozdělení na přímky a kolečka probíhá ve výchově, a dělají ho matky: věrny matriarchálním přežitkům synům zadávají samostatné jednotlivé úkoly bez souvislostí, tedy úsečky přímky, zatímco dcery si drží co nejblíže u sebe a vštěpují jim svá vlastní kolečka neboli se s nimi o ty přežitky dělí.. spíš jim je vnucují.
Jak jsem nedávno zjistil, když není syn a je druhá dcera, dostává se tohoto přístupu druhé dceři, která si povědomí o kolečkách musí uspořádat sama, musí si ho odvodit z jednotlivých úseček.
V synech se tak pěstuje pojetí života podobné jako když se skládají kolejnice nebo kousky lega – něco se vezme a nějak se napasuje tam, kde jsme skončili. (To se pak týká i partnerek. Mužům nevadí se zabydlet kdekoliv, kde si mohou pověsit klobouk.)
Dcery se naopak učí komplexní postupy – počínaje nachystáním všeho, co bude potřeba a uklizením všeho konče. (To se týká i partnerů, ženy už neumí přirozenou promiskuitu, pokud nemá správný začátek, průběh a zakončení. Vzhledem k úsečkovitému pojetí opačného pohlaví se však toho zakončení málokterá dočká.)
Synové začínají tím, že rovnou vyrazí úkol splnit a potřeby si chystají, až zjistí, že je potřebují, za vydatné pomoci improvizace a horečného přemýšlení. Uklízení neznají, hlubší smysl a širší souvislosti svého konání už vůbec ne, od toho je tu matka, potažmo žena. Všechno tedy nahrává ženám k ovládnutí svých mužů i synů. Patriarchové to tak ponechali z důvodů, k nimž se ještě dostaneme.
U dcer naopak kruh musí být uzavřen, žádná improvizace ani odchylka, natož nějaká vlastní myšlenka nehrozí. Většina žen ani nikdy nepochopí princip toho kterého postupu, protože jako zdůvodnění dostane „Takhle a jedině takhle je to správně a neopovažuj se to zkoušet jinak“.
Jedním z mnoha důsledků je, že žádná žena nikdy neponechává nic „náhodě“, protože pro něco tak nejistého přece v životě není žádné místo. To znamená, že většinou v životě ženy nemůže zasáhnout ani prozřetelnost či andělé.
Vznik přímky a kolečka je dán způsobem, kterým si matky organizují potomstvo. Dcery mají co nejvíc u sebe, zatímco syny nechávají být a posílají je na jednotlivé výpravy. Dcery se tím naučí celé rituály, synové se naučí vřadit v jakémkoliv bodě svého života jakoukoliv úsečku.
Kombinací přímky s kolečkem je spirála, a spirála je tvarem vývoje.. ne kolečko, ani přímka, ale spirála. Osobní růst by se dal vyjádřit výrazem „životní spirála“, a to je něco, co má fungovat u každého člověka zvlášť. Jde o to, že vývoj má tvar spirály, v žádném případě ne pouhé přímky.
Vývoj po přímkách nemyslí na budoucnost neboli na uzavření kruhu a postup na vyšší úroveň.. proto mužská civilizace nefunguje. Vývoj v kolečkách není vůbec možný, kolečko je kolečko, a bez přímky kolečkem i zůstane. Úsečky naproti tomu občas něco nového přinesou.
Z toho vyplývá, že ženy se, na rozdíl od mužů, nejsou schopny vyvíjet, což nejsou, protože to předpokládá zradit matičku a chovat se jinak než předloha, což dokáže tak jedna z miliardy, takže ženy můžou mít tisíce vynálezů a zlepšováků, ale výš nikdy nepostoupí.
Otázkou je, proč ženy-matky pořád vychovávají své děti takhle.. proč nevedou obě pohlaví stejně. Odpověď je nasnadě: ženy tím dokazují svou potřebnost a užitečnost – asi tuší, že v naší homosexuální společnosti nemají kromě rození dětí žádné opodstatnění.
Tato výchova má ovšem také kořeny v matriarchátu, v dobách, kdy ženy coby vládnoucí vrstva usoudily, že bude víc symbolické, když se za potravou budou honit jen muži a když svou kořist složí ženám k nohám. Tato tendence samozřejmě trvá dodnes, a pokud si muž nedá opravdu dobrý pozor, je na tom stejně jako před pěti tisíci lety. Kupříkladu 99% Čechů (= českých „mužů“) na tom tak je.
Naučit ženu udělat něco bez toho, že by znala souvislosti by mohl otec, kdyby to matka dovolila, což většina matek to nikdy nedovolí, protože by nad dcerou mohly ztratit kontrolu. Mohly ztratit.. matky to nehodlají riskovat, a ženy tak nedostanou ani tu nejmenší šanci porozumět mužům.
Dcera se na vysvětlení zeptá matky a ta to zkazí, protože to dceři vysvětlí.. (aby se dcera naučila nemyslet samostatně a se vším chodit za ní). Vysvětlení zde znamená, že matka dceru odbude nějakou rodičovskou lží, pravda přeci „dětem“ nepatří, a v dospělosti to „její“ dítě ocení.. no, dítě asi ne, ale matka určitě.
To, že žena nemá myslet samostatně tím pádem nezařizují muži, ale matky. Také to vše bývá zakódované v důvěrnosti, tzv. mateřské, což má za následek, že si dcera myslí, jak to všechno ví a rozumí, zatímco mentálně zemřela a emocionálně si nechala přelhat celé nitro a tudíž i celý život.
Pak padají v nejrůznějších poradnách nejrůznější dotazy typu „Lízla jsem si semene, můžu otěhotnět?“, jejichž stupiditou se pak ukájí celá republika, přičemž všichni jsou nesmírně šťastní, že se našel někdo prokazatelně hloupější než oni sami a to mají za důkaz své „normálnosti“ a „způsobilosti“.
Životní spirála je to, co vzniká v interakci kolečka s přímkou. Ženy ji tuší a hledají. Jsou však vychovávány k názoru, že k tomu potřebují muže, a dělají tu chybu, že to u mužů opravdu hledají. Jsou vyjímky, které to u mužů najdou, vždycky tak tři-čtyři za nějakých padesát let.
Pokud se ovšem potkají dvě půlky člověka, je velmi pravděpodobné, že muž bude prosazovat úsečky, pro ženu nepochopitelné, a žena bude kolem těch úseček dělat kolečka, aby byla „něco platná“, a hlavně aby dostála matčině výchově a nedopustila ve svém životě a ve „své“ rodině něco „čistě“ mužského.
Typickým příkladem takové kombinace kolečka a přímky je situace, kdy muž se ženou dělají něco společně. Žena všechno nachystá, muž pak udělá vlastní práci, při které ho žena obskakuje a pak to žena ještě všechno uklidí a ještě mu za to nějakou tou sexuální službou (nebo aspoň příslibem) zaplatí.
To je patriarchální model v plném lesku, je to šovinistická zrůdnost, která nemá obdoby. A na té zrůdnosti se ženy podílí. Kdyby měly trochu rozumu, nebudou chodit se šovinistou, natož aby s něčím takovým vstoupily do manželského svazku. Ale ženy jsou poplatné mateřskému vzoru, a raději trpí nesmyslná spoutání, než by zradily matiččiná naučení.
Ženám evidentně stačí, že si mají na co stěžovat, jak to viděly u matičky, že mají proti komu bojovat, a že mají někoho, na kom matičce do smrti dokazovat svou oddanost. Matky tak mají dcery nadosmrti k dispozici, a to je to, to je ten důvod, proč matky neustále diktují dcerám své nesmysly, stejně jako přítelkyně a teta Sally.
Autority vám ohromně poradí, však karma vzniká vám, vy na svou poslušnost doplatíte a budete se poničené vracet o to víc a o to víc budete autoritám k dispozici. Budete svorně žehrat na tzv. mužskou ješitnost, na mužskou snahu o nezávislost na autoritách, a nikdy vám nedojde, že to vy boříte vztah.
I celý ten mužský šovinismus je jen pouhou reakcí na ten ženský.
Matky vám nikdy neřeknou pravdu, jednak proto, že většinou ji fakt neznají, a hlavně proto, že si myslí, že by vás nesmysly, které jako pravdu znají mohly zranit. Ale hlavně by vás pravda mohla dostat z jejich područí, a to ony jen tak nedopustí.. kdo by se o ně k stáru staral? To přece po ní nemůžete chtít, aby něco tak zásadního riskovala..?!
Matky neví a ani ani vědět nechtějí, že se sem děti rodí s určitými plány, ani je to nezajímá, ony potřebují jedinou věc: být nenapadnutelná před sousedkami, a pokud možno být pochválená za vzorné dítě. To jim stačí, a pokud na to doplatíte, dozvíte se, že ona na to také doplatila, tak proč byste neměli doplatit vy?
Jinak má tato mateřská výchova za následek, že vaše žena bude schopná se odevzdat pouze matce, nebo podle téhož modelu jiné ženské autoritě, ale nikdy vašemu společnému vztahu a už vůbec ne vám. Naopak, takto vychované ženy ze všech svých vztahů vždycky všechno odnáší pryč, dobré i špatné, všechno odevzdávají matkám, přítelkyním atd.
Takový vztah nemůže nikdy vyrůst, a jeho účastníci se naopak zahrabávají do karmických problémů. Tchyně tvoří své dceři karmu, která není její, ovlivňuje tím dceřina manžela, který vytváří karmu, která není jeho a kterou by si, nebýt tchyně, nikdy nevytvořil.. a jeho partnerka už vůbec ne.
To jest, oba partneři pod vlivem tchyně vytváří hodnoty, které budou draze platit, a většině to potrvá mnoho životů, než na to vůbec přijdou, a další spousty zrození, utrpení a smrtí, než se vzpamatují a začnou se chovat a řešit věci jako Lidé.
Manželka je způsob, jímž tchyně vysává vztah, aspoň v Čechách, i když zároveň s tím, jak si první muži povolují mít své pocity a vydírat s nimi manželku(!), začíná být takovým způsobem i manžel. Tam teprve začne (no, ona už začala) skutečná válka pohlaví, a ženy, které nepřestanou „své“ rodiny zneužívat se budou velmi, velmi divit..
..všechno dostanou zpět, ačkoliv za to nemohou, tedy, nemohou do doby, dokud totéž neprovedou svým dětem. Pak za to sice už mohou, ale pak už je to potvrzené drama, konkrétně zpětně sice uvědoměné, ale ve většině případů nijak nenapravené zneužití moci nad dítětem.
Jakoukoliv moc nad dítětem si sice osobuje patriarchát, nicméně kdo je – a tady je to fakt dobře vidět – výkonnou mocí patriarchátu? Muži, kteří se pokud možno nevzdálí z práce, aby domů přinesli aspoň maličko více než pouhou almužnu, nebo spíš matky, v pořadí druhá mocenská enkláva, ale přes veškerou „ženskou slabost“ nejmocnější na světě?
Principy a celkové fungování mateřských ovládacích dramat a manévrů jsou mimo rozsah této kapitoly, ale to na věci nic nemění, je to přesně naopak..
Životní spirála je to, co ženy tuší a hledají, protože ženy od matek znají (uživatelsky) i přímku. Ne že by směly přímku samy prožít – jsou vychovávány k názoru, že k tomu potřebují muže, ale učí se ji ovládat (tím, že pošlou muže) a dělají tu chybu, že u mužů čekají porozumění, i když se jedná o nejhnusnější podraz..
..ženy se nikdy nedělí o svá kolečka (To nikdy nemůžeš pochopit!), zatímco se bez váhání podělí s mužem o všechno, co mu jeho úsečky přinesly. Muž je vždycky pouhou součástkou v tom, co jeho žena zorganizuje, tedy ve „svém“ domově, protože ať udělá cokoliv, žena okolo toho udělá kolečko, kterým se toho zmocní.
Zmocní..!
Ale abych se vrátil k příkladu, ženy při setkání s mužem, tedy v interakci kolečka s přímkou mají dojem, že tu spirálu našly a částečně to může být i pravda: opravdu lze potkat lidi, kteří nás energeticky vhodně doplňují, v jejichž přítomnosti se cítíme celiství a život začíná dávat smysl, bohužel je ten smysl falešný, nehledě na to, že ne vždycky natrefíme na člověka, který opravdu dobře doplní nás a zároveň my jeho.
Většinou v tom dost věcí hapruje a rozhoduje pouhé zdání, a podle toho to samozřejmě dopadá.
Řekněme, že žena něco objevila, a jelikož věří tomu, že sama od sebe jednat nemůže, protože by byla napadnutelná, chce po muži, aby jí řekl, co to je. „Co to mezi námi je?“
Jenže, dobře vychovaný muž má zablokované emoce, tedy i další, vyšší schopnosti, jako je empatie a intuice. Jemu proto nemá co říct, že našel, co hledal, a už vůbec nemá tušení, že něco našla ta žena. Ne, muž si ničeho nevšiml, a tady ženy dělají velkou chybu, když předpokládají, že muž objevil to samé.
Jak to má muž vědět, když on jen ušel další kus přímky?
To je první rozčarování, a žena to buď vzdá, nebo bude muset přemýšlet sama.. a také jednat. Budete se divit, ale takové ženy se občas najdou.. hlavně mezi těmi, které už nemají matku.
Pokud tedy žena jedná sama, zajásá „Nová náplň do mého kolečka“, a ptá se na délku nového cyklu něčím na způsob: „Kdy se zase sejdeme?“.
Tím ovšem vyrukovala na muže s kolečkem a pokazila mu přímku. V ten okamžik muž neví, co je špatně a zmateně se pokouší opravit přímku. Pokud při tom mluví, tak většinou co slovo, to perla.
Tímto teprve taková odhodlanější žena zjistí, že muž opravdu nic neví. Protože je zvyklá sama nemyslet a svůj názor měnit podle mužova, znamená to, že „nové, lepší kolečko“ vymyslela špatně. Mezitím se však natěšila na změnu, teď si připadá podvedená a mužovi to vyčte. Tím se mu změní v matku.. a většina vztahů na to umírá už v zárodku. A proč asi?
A vzniká tu rozpor. Dostali se k sobě, ale tuší to jen ona. A ona nemá jak mu to vysvětlit, protože on mluví úplně jiným jazykem, ve kterém slova jako pocit nebo intuice nemají žádný určitý význam. On se chystá pokračovat po nějaké své přímce. Proto žena použije univerzální ovladač, svůj klín, aby ho zdržela, dokud to nepochopí. To už je ale příslib, nejžádanější zboží na zemi, a nastává boj o jeho splnění.
(Ano, nejžádanější jsou opravdu přísliby, ne ženský klín. Doby se změnily.. s nedotknutelností žen se veškeré obchodování omezilo na pouhé přísliby: ženám nedotknutelnost umožnila neomezené svádění, to jim umožnilo slibovat a inkasovat, aniž by musely přísliby splnit, čímž se patriarchům konečně zrealizovalo zapovězení sexu.
Sexovat dnes sice můžete, co rozkrok (a ego) ráčí, ale veškerá přirozenost a tedy sdělnost se z toho vytratila, lidé sexem nesdílí sebe, ale snaží se urvat co nejvíc z toho druhého, tedy z partnera. Tím pádem nemůže dojít k žádnému obohacení.. lidé naopak přistoupili na to, že sex je dobrý na fyzické uvolnění, což znamená ztrátu energie, je to něco jako puštění žilou, ale na mnoha úrovních naráz. A kam ta energie jde? No, budiž zde řečeno, že ti dva a více souložících z ní nic nemají..)
Toto všechno se většinou odehrává v hlubokém podvědomí. Na povrchu si pán matně uvědomí, že dámu vlastně i chce, aniž by tušil proč, zatímco dáma má pocit, že už naslibovala dost a měl by teď něco slíbit pán. V horším případě muž něco fakt slíbí, čímž nastává „koupě lásky“ (totiž lásky, příslibu), v lepším případě se dá na útěk.
Z toho pak žena usoudí, že měla pravdu a jde si někomu postěžovat, že byla zneužita, někdo si dovolil nezaplatit její příslib. Pokud muž neuteče, neznamená to nutně, že by pochopil, o čem žena mluví. Pochopení je spíš výjimka. Neutéct obvykle předpokládá nějaké předchozí zkušenosti s tím, že si ženy libují v nesrozumitelném povídání.
Takto funguje mateřské rozděl a panuj, počaté a utvrzované ve výchově, manipulované a zneužívané až do matčiny smrti. Systémové „rozděl a panuj“ funguje ostatně velmi podobně, systém odděluje muže od žen, oba systémy oddělují ženy od mužů, všechno dostupné odděluje děti od rodičů..
..děti nemohou zůstat s rodiči, protože za těchto okolností by se lidstvo nemohlo vůbec vyvíjet, a pak bychom neměli žádné „vědomosti“ a muži by nenosili ženám žádné „vynálezy“.
Takto je to ženám podané, a proto, čistě jen proto na tom všem ženy, a především matky neustále spolupracují a navzdory matriarchálním nárokům nechávají „své“ děti, aby z nich něco měl i systém.
A systém?
Systém s tím počítá. Systém je na tom založen. Systém je založen na nedorozumění a následné válce dvou pohlaví, tak jak jsme si ji tu naznačili, přičemž válčící strany se potkávají v tzv. rodinách jako tzv. manželé, ti tzv. manželé většinou mají nějaké děti a ty děti všechno, co vidí, hned napodobují.
Systém však přednastavil, že některé věci děti dělat nesmí. Proto rodiče nenávidí své děti nejen proto, že je ty děti napodobují, jak už jsme probrali v předchozích kapitolách. Rodiče nenávidí své děti i proto, že už uvěřili systému, že některé věci nejsou pro děti vhodné, a ty děti tedy nemají právo je napodobovat.
To podstatné je, že lidé ve svých dětech nenávidí sebe. A když to řekneme ještě o jeden nepatrný krůček dále, lidé ve svých dětech nenávidí jak sebe, tak i partnera. Ani partnera nemají děti právo napodobovat, protože tím připomínají rodičům, jací ve skutečnosti jsou. A také, jací původně byli.. přirození..
A systém vede rodiče do boje, rodiče válčí s dětskou přirozeností, rodiče potírají ve svých vlastních dětech svůj vlastní obraz, zbytky lidství, které ty děti napodobují. Rodiče mají posvátný úkol odřezat ze svých dětí všechno, co kdy bylo odřezáno z nich obou, aby nic nepřekáželo jejich pracovnímu zařazení.
Systém je tím pádem založen na dočasných spolčenectvích dvou na smrt znepřátelených pohlaví, kdy chvilkami jednotně táhnou za systémový provaz a likvidují pohlaví třetí.. vlastní děti. Systém určil rodičům i výsledek, kterého je nutno s dětmi dosáhnout.. pokud nechtějí být „špatní“.
Systém chce myslící muže a cítící ženy. A proč? Protože muži se dají přesvědčit, že jsou pány tvorstva a nechají si za tím účelem ořezat život od emocí a dalších „rušivých“ elementů, a ženy umí přistoupit na zákaz myšlení a rodit systému další figurky.. teda otroky.. pardon, děti.
A systém nechce, aby se spolu ženy a muži uměli domluvit. Kdyby to uměli, nešlo by je ovládat, a navíc, co kdyby přišli na to, co se děje doopravdy? Co kdyby přišli na to, že systém není lidský a slouží zásadně proti lidem.. proti lidství, svobodě, lásce a pravdě? Proti samotnému Životu?
A oni by na to mohli přijít, proto budou učiněna Opatření.
Abychom se z toho vymotali, „Opatření“ učiněna byla, lidé se podvolili, něco to všechno způsobilo a chýlí se to ke konci, protože to zasáhlo Přírodu a celou planetu Zemi, vaši Matku. Naším úkolem je teď probrat, jak se vám tento zmar distribuuje. A distribuuje se výchovou a je to strašná, hrůzně krutá podlost.
Je pravda, že v první fázi rodiče nesnesou, když je napodobujete, protože v první fázi je napodobujete, aniž byste věděli, co při tom napodobování vynechat. Všechny děti jsou absolutně pravdivé, protože ve skutečnosti se děti z hříchu nerodí a naprosto nejsou od ďábla.. od ďábla je vaše výchova.
A ta neslýchaná podlost je v tom, že děti musí své rodiče napodobovat, a to co nejpřesněji, a aby to mohli dělat beztrestně, musí si zapamatovat jednak seznam věcí, které napodobit smí, jednak seznam toho, co při tom musí vynechat, pak ještě seznam slov, která k tomu smí použít, a seznam emocí, které to v nich smí vybudit. Musíte své rodiče napodobit i s veškerým jejich lhaním, jinak riskujete tresty a postihy.
Když něco takhle vynecháte, přestanete to vyjadřovat, a časem to ve vás odumře. Místo toho ve vás začne žít ta která lež, v přesných slovních vyjádřeních. To ve vás vyplodí příslušné pocity, ale ty pocity nesmíte dát najevo. Vaše těla však nelze přelhat, těla jsou naprosto pravdivá, každá vaše buňka ví, co se děje, a neustále to dává najevo.
Tomu se říká, že tělo produkuje emoce, a proto říkáme, že ve vašich emocích kdykoliv najdete pravdu, aktuální, přesnou pravdu o vás a vašem životě. Jenomže, pokud chcete s rodiči jakkoliv vyjít, tuto pravdu v sobě musíte udusit, a musíte se chovat, jako by vaše tělo říkalo něco jiného, než říká.
Musíte zkrátka změnit význam toho kterého pocitu, musíte ty své emoce přelhat. Musíte ve své mysli vybudovat filtry, tzv. převraceče, které ty jednotlivé pocity, jednotlivé zprávy vašeho těla zachytí a podvrhnou místo nich zprávy jiné. Tím však vyřadíte vaše tělo z provozu. A teď jak to funguje:
Vaše těla jsou udělána tak, že vám musí dát zprávu o tom, co se děje, a to i za cenu sebezničení. Pokud vaše těla bojkotujete, neznamená to, že vaše těla začnou bojkotovat vás, ale začnou se o to víc snažit vám sdělit tu původní pravdu. Tím se tělo začne přepínat, a dlouhodobým přepínáním šrotovat.
Vaše těla mohou bez problému fungovat tisíce let, ovšem, ne ve lži, ne ve strachu, ne při bojkotování jejich základních funkcí a potřeb. Proto umíráte už po pár desítkách let.. protože každá emoce má vztah k nějakému tělesnému orgánu, a pokud tu kterou emoci ignorujete, přepíná se a huntuje i příslušný orgán.
Neexistuje ve vesmíru rasa, jejímž příslušníkům už během několika let života začínají vynechávat tělesné orgány. Je pravda, že ne všechny bytosti mají emoční složku, ale to na věci nic nemění, naopak, u nich „zdraví“ závisí přímo na myšlení, ne na zpětné představě, která vyplývá z realizace myšlenek, vytváření zážitků a získávání zkušeností, jako je tomu u vás.
A to se ještě ty vaše jiné, podvržené pocity různí podle pohlaví..
Dětské myšlení je již od začátku absolutně kreativní, u všech novorozenců. Je pravda, že mnoho matčiných bloků děti přejmou už v prenatálu, ale ty bloky ještě nefungují.. nemohou. U vás přímo přejaté bloky nedokáží přímo ovlivnit myšlení neboli život v mentální dimenzi, proto se zařizujete jinak.
Čistá mysl samozřejmě přejímá i celé vzorce chování rodičů, ale jako pouhou možnost, ani zdaleka ne jedinou, a už vůbec ne správnou. Děti vidí vaše lži, z nich plynoucí rozpory, a jejich napodobení vašeho chování je pro ně jen hra.. jako všechno ostatní. Děti si občas hrají na cokoliv, co kde zahlédnou..
..tedy i na své rodiče. Ovšem, ještě i všechna batolata jsou důsledně pocitová, na cokoliv si hrají, hned z toho mají nějaký pocit, který je naprosto pravdivý, a podle toho pocitu se důsledně zařizují. Tedy, zařizovaly by se, kdyby se do hry nevkládali rodiče, kterých se to napodobování dost často nelibě dotýká, protože je jim ukazována pravda, na kterou byli kdysi dávno přinuceni rezignovat.
Vložení rodičů v takových případech znamená nějakou variaci na téma „To nesmíš, to se nedělá“, a nadiktování toho, co se podle rodičů dělá. Co se při tom v dítěti děje:
Je tedy jasné, že se děti brání přijmout rodičovské nesmysly za své, proto je k tomu rodiče přinutí. Vaše děti jsou nuceny ve svých životech realizovat prolhané myšlenkové vzorce, z nichž dostanou přiměřené pocity. Ale děti odhalí i tuto emoční prolhanost, a brání se o to víc. To zaprvé.
Zadruhé ovšem obdrží zážitek, to jest, do vzpomínek se jim implantuje cizí realita. A zatřetí jim o této realitě rodiče říkají: „Takhle a jen takhle je to správně, a jen takhle jsi maminčino děťátko“. Přelhávání dětského života se spojí s podmíněným přijetím, a pocitem přijetí se pak přetloukají původní emoce. Strašné..
..emoce se pod tímto tlakem zjednodušují na „to je dobré“ a „tohle zase špatné“, a to pak rodiče ještě znásilní a přelžou. Děti se tím učí rezignovat na pravdu a lež, na své vlastní rozlišování dobrého a zlého, a začnou se – dříve nebo později – spoléhat na to, co rodič jako dobré či špatné uzná.
Aby toho nebylo málo, máte sice ve svých životech pouhých několik situací, ale pro každou tu situaci máte jiná měřítka. A všechna ta měřítka jsou ještě dvojí, jedna pro muže, druhá pro ženy. A jsou dokonce trojí, protože máte ještě extra měřítka pro děti.
Všechna ta měřítka jsou natolik nelidská a natolik jdou přímo proti vám, že se je musíte učit nazpaměť, to jest, musíte je prožít, ty prožitky si musíte zapamatovat a přiřadit do své představy o „správném“ „životě“. A přestože to tak děláte všichni, jste natolik nejistí, že neustále potřebujete cizí potvrzení, že to tak opravdu má být. A aby také ne, když to, co žijete jsou cizí, vylhané implantáty, které z vás dělají otroky.
Takže, děti nutíte přistoupit na vaše lži, nutíte je ty lži prožít, nutíte je udusit emoce, které z toho všeho neustále generují jejich těla a na jejich místo vsadit otázku, zda jsou takto přijatelné, což vám dává možnost je buď potvrdit nebo zkrouhnout. To celé jim postupně přejde do vzpomínek jako „to správné“, a až začne jejich jednání vycházet výlučně z toho, co jste jim takto podsunuli, jsou pro vás vychované.
Pro nás nejsou vychované. Pro nás jsou zmrzačené, přelhané a co do živoucnosti úplně mrtvolné. Stejně jako vy.
Abyste rozuměli, co s vám teď snažíme říct, je nutné si uvědomit, že Člověk, Muž a Žena jsou u vás tři rozdílné pojmy, co do významu neslučitelné. Je pravda, že i muž může být Mužem a žena Ženou, to se lidem daří i v méně vyvinutých společnostech. Lidé sice nedokáží být úplně Lidmi, ale chovají se lidsky.
U vás muži pohrdají ženami a snaží se jim dokázat svou převahu, ženy pohrdají muži a snaží se jim dokázat, že jejich převaha je mylná, všichni pohrdají dětmi a neustále jim dokazují svou převahu, a to je přesně to, co žádný Člověk, ale ani Muž ani Žena nikdy neudělá.
Začíná to tím, jak rodiče deptají své děti. Zakazují jim cítit i myslet, nutí jim mentální vzorce a přelhávají výsledné emoce. Tím dětem zamezují získat pravdivou zkušenost a nutí je opakovat tisíce let staré bludné kruhy. Pak teprve otcové synům nadiktují, kudy myslet a matky dcerám, co přesně cítit.
Matka nemá jak kontrolovat synovy myšlenkové pochody, a zvlášť od doby, kdy synové přijmou zákaz emocí se na ně matka nemá pořádně jak dostat. Musela by mít v pořádku logiku a být si jistá svým samostatným myšlením, což 99% matek nic takového prostě nemá – ony pouze opakují chyby svých vlastních matek, bohužel se zničující jistotou, že ona je v naprostém pořádku, ať s vámi provede cokoliv.
Ne že by se matky nezkoušely dostat synům na kobylku – synové jsou pro matku neuvěřitelným zdrojem emoční potravy v období, kdy se jim emoce zakazují, protože ty emoce dostane matka všechny, beze zbytku.. všechno sežere, a nic nemusí nahrazovat, což dcerám by musela dát rozhřešení a nějakou emoci pro ni zase vypotit. No a když synové zákaz pocitů přijmou a přestanou je tím pádem vytvářet, produkují čisté, emočně nezbarvené myšlenky, na které nemá nárok matka, ale otec, potažmo systém.
Na otcích je, aby zlikvidovali vaše samostatné myšlení. Prostě cokoliv vymyslíte, on nějak napadne a vyvrátí. Chlapce při tom jednou za čas nějak povzbudí, napoví jim, kudy mají myslet, aby to bylo „správně“, dívky nikdy. Totiž nikdy, mezi otci jsou vyjímky, ale dokud je v rodině matka, tyto vyjímky nefungují.
Do dívek se totiž v tomto smyslu pouští i matky: „Tak si to vymysli sama, když jsi tak chytrá“, a pak vylučují její odpovědi argumenty jako „To nefunguje, to říkala už tvá prababička! No snad si nemyslíš, že jsi chytřejší než ona! Ať tě ani nenapadne to zkoušet!“.
Rozumíte tomu? Když se dívka nedá a chystá se něco zkusit na vlastní pěst, matka jí to zakáže. Pokud dívka ještě pořád vzdoruje a opravdu něco zkoušet začne, zpívá jí matka: „To ti nebude fungovat“, „Vzdej to“, atd. A zpívá to tak dlouho, dokud to dcera buď nevzdá, a nebo zdárně nedokončí.
Matce však nevadí, když dcera něco dokončí. Oznámí dceři, že to byla náhoda, a začne o dceři mluvit v jízlivostech „Ta naše holka je nějaká moc chytrá, myslí si, že sežrala všechnu moudrost a dělá mi tu nové pořádky..“, ještě ji za trest přiskřípne tam či onde, no a po pár takových zkušenostech se vzdá i ta nejvytrvalejší. Bude to samozřejmě mít ještě mnoho let na talíři, ale s tím přece měla počítat, když neuposlechla matku rovnou.
Tohle určování vašich výsledků je mimochodem nejodpornější rodičovská praktika. Začnete něco dělat, a rodič vám oznámí: „To ti nepůjde“. A vy se buď ohradíte, a svůj vliv si zpátky vybojujete, nebo se neohradíte, a o svůj vliv přijdete.. o svůj vliv na vaše dílo. Ono totiž, pokud se neohradíte, informace vám v podvědomí ovlivní vaši představu výsledku – to vy sice nevíte, ani rodiče to neví, ale zkusit to na vás zkusí, protože na ně to fungovalo.
A poslední aspekt pohlavního rasismu: rodiče číhají na vaše „chyby“ a hned vás těch chyb zbavují. Důvodů jsme si už několik uvedli, a ten hlavní je, že když vás někdo zbaví nějaké „chyby“, získá na vás svého druhu patent, krutý černomagický patent, a získá k vám něco jako dálkové ovládání.
Dálkové ovládání je pocit viny za to, že jste „špatní“ a za to, jak se ten rodič pro vás obětuje, když z vás dělá „dobré“. Tímto pocitem je možné vás ovládat, to zaprvé, zadruhé ve vás odstranění chyby uvolní docela hodně energie, ten pocit vás přiměje ji odeslat k rodičovi a tou energií se ten který rodič krmí. Pokud by nestačil pocit viny, rodič ještě něco podnikne, ale o tu energii prostě přijdete.
Proto se rodiče předhání, kdo vás víc „vychová“, proto si ve věci vaší výchovy vzájemně hází klacky pod nohy a vyčítají jeden druhému, že je na dítě „moc přísný“. Ten přísnější totiž z dítěte obvykle urve té energie víc, a ta výčitka je ve skutečnosti žádost-vydírání, ať se o tu energii kouká podělit.
Rodiče se o vaši energii perou. Suverénně nejhorší praktiky v tom provozují vaše matky, ale nejen v těch samotných bojích, ale i v tom, že u dětí pomlouvají otce a u otce děti, takže vypadají jako „ty hodné“, i když většinu té tzv. výchovy „odedřou“ samy.
A aby opravdu ze svého dítěte měly co nejvíc, drží otce co nejvíc z dosahu, a zase, nejen těmi pomluvami v rámci rodiny, ale i prostřednictvím rozvodů a pomlouvání muže u soudu.. naprostá většina matek se snaží zamezit jakémukoliv kontaktu otce s dětmi, aby jim nic nebránilo vyžrat si ze svého dítěte všechno.
Je to tedy tak, že vaše mentální tělo doslova pohltí otec, a emocionální zase matka. Vyžerou vaše „já“. U dívek se však matky vehementně derou o to, aby co nejvíce přispěly i k destrukci myšlení, protože nechtějí za žádnou cenu dopustit, aby v čemkoliv existovala pro dceru větší autorita než matka, a už vůbec aby tou autoritou nebyl otec.
Synové dostanou jistou kompenzaci mentální a úzký povolený způsob, kterým smí myslet, aby svým myšlením náhodou nepoškodili patriarchát, a dcery dostanou kompenzaci emoční, a je jim nadiktováno, co jejich pocity znamenaly. Tak se naučíte „správně“ myslet, i cítit.. tedy, dívky nemyslí a cítí podle matky, chlapci necítí a myslí podle otce. Hotovo!
Cokoliv budete zkoušet vlastního, vždycky vám budou házet klacky pod nohy, dokud se dobrovolně nevzdáte jakékoliv své iniciativy a nezačnete dělat jen a jenom to, co vám řeknou. Pak vás teprve pustí ze zřetele, protože pak je teprve přestanete provokovat. A co je na tom provokuje? Tvořivost je znamením života, je to vyjádření životní síly, a životní síla je sexualita. Ta jim vadí, a za chviličku popíšeme proč.
A proč že to rodiče dělají? No protože jsou to otroci, a nesnesou vedle sebe svobodné lidi. A kromě toho by se jim sousedi vysmívali, že nedovedou ani vychovat dítě, a rodiče, ohromní páni tvorstva, tak moc ohromní, že dělají svým dětem bohy, by výsměch neunesli.
A je to opravdu „hotovo“! Vaši rodiče se sice mezi sebou neumí domluvit, neumí spolu žít, nerozumí ani sami sobě, natož druhým, ale oni jsou v pořádku a dokud nejste stejní jako oni, budou vás deptat a „vychovávat“, protože když jste jiní, tak v pořádku nejste. A co by na to lidé řekli..?
A co lidé říkají na mimina?
Lidé na miminech obdivují nádheru a přirozenost nehledaného Bytí. Tak to je. To mj. znamená, že nesnesete, když lidé obdivují vaše děti víc než vás, proto jim způsobujete stejné rány, jako byly způsobeny vám, a ukájíte se tím, že už vedle nich nevypadáte jako mrzáci.
A je čas si tu uvést základní motiv celého pohlavního rasismu. To co se děje při vaší výchově v chlapečka nebo holčičku je ve skutečnosti drastické ořezání lidské sexuality. Chlapečci podle vás musí být zlobiví a oškliví, holčičky hezoučké a způsobné, zcela bez ohledu na jejich přirozenost a jedinečnost.
To je váš základní zákon, a ten z vás dělá absolutní mrzáky, ochromené lidské půlky, neschopné čehokoliv vlastního, a zejména vlastního života. Sexualita je životní síla, je to schopnost žít.. a cokoliv se sexualitou provedete, schopnost žít je to první, co tím ztratíte.
O to vám asi jde? Aby vaše děti nebyly schopné žít?
Podrobení dětí vašemu pohlavnímu rasismu znamená odříznutí poloviny jeho bytosti. Takový člověk nikdy nebude schopen žít sám, a bude „potřebovat“ někoho druhého, aby si tu chybějící polovinu doplnil. Jenže, když u vás pro každé pohlaví platí jiná omezení a jiný žebříček hodnot, s kým si má taková lidská půlka asi tak rozumět?
Touha po doplnění osekaného já vede lidské půlky do heterosexuálních vztahů.. logicky.. každý by chtěl být zároveň asertivní i milující, silný i zranitelný.. každý by chtěl být celistvý. Ale vaše výchova je koncipovaná homosexuálně, muži k mužům a proti ženám, ženy k ženám a proti mužům, a každé pohlaví si musí hlídat, co jeho jest a všechno ostatní pomíjet.
I vztahy dvou půlek, Mužů a Žen mohou fungovat, když si partneři „to své“ půjčují neboli se spolu sdílí. Ale vaše výchova vám toto přímo zakazuje. Vaše ženy mohou sdílet jen to své a jen se ženami, vaši muži většinou nemají ani co sdílet, a i kdyby měli, smí s tím zase jen za muži.
A ani to ještě pořád není všechno. Vaše bláznovství zašlo tak daleko, že ženy opovrhují a nenávistně odhazují „to mužské“, a muži zase „to ženské“. Stavíte se tím za své zmrzačení, za svou polovičatost, za své zotročení, stavíte se za pohlavní rasismus a na jeho základě bojujete hrůznou, nenávistnou válku pohlaví.
A co je nejhorší? Všichni dospělí od sebe štítivě odhazují vše dětské, jako by dětství bylo něco nečistého, opovrhují tak vším přirozeným a lidským, staví se přímo proti samotnému Životu, a to je to, na co všichni dojíždíte. A v tomto stavu vy říkáte, že své děti milujete a děláte pro ně všechno.
Rádi bychom vám řekli, že tak hrubá lež volá mnohem dál než do nebes, a není nejen k smíchu, není ani k pláči, je k zblití. To se jinak říct nedá..
..ve skutečnosti vaše „milujeme“ znamená doplnili jsme si jimi život, krmíme se jejich energií a děláme všechno pro to, aby to tak vydrželo co nejdéle. To je vaše láska k dětem. Snad je vám, kteří jste vydrželi a dočetli až sem, teď už jasné, že skutečnou Lásku za těchto okolností potkat nelze..
..co lze, můžete několikrát denně na celý vesmír prohlásit „Mám záměr poznat Lásku“ a nechat se tím záměrem vést. Pokud si přiznáte pravdu a podniknete příslušné kroky, poznáte Lásku a s ní i ztracenou celistvost. Budete Lidmi..
..a není ono „Být Člověkem“ náhodou to, co vám tak moc chybí?
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info