aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Představme si čas jako nekonečný čtverečkovaný papír, co čtvereček, to okamžik. Při narození kromě toho, že obsadíme jeden základní čtvereček také zapomeneme na naprostou většinu ostatních.
Většina současných rodičů umí opravdu skvěle předstírat, že ví, které čtverečky jsou pro nás ty vhodné, a umí nás držet i několik let v jednom jediném. A koho zajímá, co chce dítě? Jaké záměry má duše, která se sem v jeho těle inkarnovala?
Důvody jsou zřejmé. Většina matek chce donekonečna prožívat okamžiky, kdy může beztrestně na své dítě žvatlat nesmysly a hojit si na něm svoje dětství, protože se to malé nemůže bránit, a jsou odhodlány dělat všechno proto, aby to tak zůstalo co nejdéle.
Existuje spousta lidí, kteří sice přijali omezení naší společnosti za své, a přesto se pokoušejí chovat jako malé děti, protože se nedokázali zbavit dojmu, že se to od nich čeká, a hrozně se diví, když odměnou nepřichází ono: „Ano, to je moje děťátko“. Říkáme jim infantilní.
V době, kdy matky stále ještě chtějí, aby dítě zůstalo neustále tak malé, sladké, a nemohoucí, otcové už by byli moc rádi, kdyby už bylo trochu větší, aby mohlo chodit na ryby a na fotbal, eventuelně pro pivo. A opět: ptá se někdo, co chce to dítě?
Má snad někdo dojem, že dítě chce být ve čtverečku „Jsem-Vaše-Hračka“ nebo „Jsem-Váš-Otrok“? Myslíte si, že se sem duše vtělují, aby si dosyta užily vašich slizkých doteků, žvatlání, chlemtání piva a dusivého fandění silným zaprodancům vražedné hry kdo z koho? Abyste je zaprodali vašemu otročení?
Kdepak, děti vám přináší pravdu, srovnání vašeho hnusu s božskou čistotou a tím i vývojový potenciál. Děti dělají jen to, co vidí, s čistotou sobě vlastní. Výchova je rodičovská hysterie, která propuká, když děti po rodičích zopakují jejich chování. Výchova je hezké slovo pro rodičovské násilí a zvůli. Výchova se říká také znásilňování přirozených reflexů.
Dělá se kolem toho šílený humbuk, ale v zásadě jde o to, jak vás co nejrychleji přizpůsobit společenským normám. Je důležité vědět, že naprosto všichni lidé na planetě byli takto přizpůsobováni. Proto je na tom lidstvo tak špatně, a proto je planeta těsně před svým zánikem. Dospělí, když vidí dítě, ryjí do něj tak dlouho, dokud není stejně omezené jako oni sami. To ale není způsob, jak zachránit planetu..
..a zachránit planetu je přitom úmysl, s nímž se sem přímo rodí spousty dětí. A jakou mají šanci? Mizivou. Rodiče se dětem nevěnují, předhazují je televizi, jediné, co je zajímá jsou výsledky. Základním výsledkem je samozřejmě vzorně vychované dítě. A vede vaše televizní vysílání k vzorně vychovaným dětem?
Asi těžko, že? Ve vašem vysílání je samé násilí, ve všech formách – násilí jako hra, násilí jako „legrace“, násilí jako řešení čehokoliv i násilí jako úchylka. Co si myslíte, že z takového vysílání děti mohou získat? Pohádky, kde není násilí už většinu z nich ani neosloví. A jsou pohádky bez násilí.
Dokonce i některé pořady nejsou na násilí přímo založeny, což nic nemění na tom, že v nich účinkují lidé, kteří násilím prošli a více nebo méně jej vyzařují. My to odhadujeme tak, že bez násilí máte v televizi necelé promile všech pořadů.. vždyť i vaši hlasatelé používají tón násilné senzace.. vyráží ze sebe slova jako dělové koule a snaží se jimi zasáhnout co nejvíce lidí.
Dnes se již dá rozeznat vliv TV a internetu oproti dětem vychovávaným postaru. Děti vychovávané TV a internetem jsou mnohem agresivněji a násilnicky založeny než děti vychovávané starými metodami, jako je třeba „udělám si na své dítě čas a někam ho vezmu a budu se mu celou dobu věnovat“.
Věřte nebo ne, tohle se skutečně stávalo.. i když většinou to „budu se mu věnovat“ znamenalo budu ho k něčemu nutit a budu si užívat, jak mě k tomu potřebuje. Ale nikdo do vás nedokáže nalít tolik násilí jako TV, to je jasné. TV je profesionální výchova, dělají z vás otroky tou nejrychlejší cestou: manipulují vaši představivost.. prostřednictvím smyšlených příběhů, které vás vedou do cizích světů, kde vás vycucají a pak zahodí.. v tom lepším případě.
Otroctví, to je další význam slova výchova. Mnoho dětí dělá svým rodičům otroky, za neposlechnutí jsou i bité a některé nejsou bité, jen když všechno zvládnou. To je pak něco jako štěstí. Když přestanou padat rány nebo jedovatá slova. Ale to bývá potřeba si tvrdě zasloužit.
Ještě mnohem horší je psychické týrání a deptání dětí nesmyslnými hrozbami, zákazy a tresty. Jedné mé šestnáctileté kamarádce matka odebírá přístup na internet, když ji tam nachytá po desáté hodině večer. Touto zvůlí vyčleňuje dceru ze všech kolektivů, buď částečně, nebo úplně. Těžko říct, co je horší.
V deset se někteří třeba teprve připojují, a pokud se s nimi vůbec chce vidět, musí porušit zákaz a riskovat úplné embargo. A to přesně matka potřebuje. A proč? Protože matce jde hlavně o to, aby jí dcera neustále věnovala pozornost. Kam totiž upřete pozornost, tam proudí vaše energie. A pak, každá matka potřebuje spolehlivý zdroj záminek, aby mohla své děti kdykoliv přiskřípnout.
Výchova tedy znamená ještě vysávání dětí, soupeření s dětmi o jejich energii. Většina matek si proto vybere nějakou hloupost, omezení pro své dítě, a na dodržování té hlouposti pak bazíruje. Když tu hloupost dodržujete, posíláte matce energii, protože vás to omezuje. Když ji porušujete, posíláte matce energii, protože očekáváte odhalení a průšvih. A matka si lebedí..
Jedna hloupost je samozřejmě málo – co kdyby si na vás potřebovala zchladit vztek nebo prostě jen zahojit nějaký mindrák, a vy jste tu hloupost zrovna dodrželi? Vždyť by na vás nemohla! Proto matka těch hloupostí postupně zavede víc, jenom si na nějakou zvyknete, už na vás tlačí s další, až vám s nimi totálně sešněruje celý život. Ona tomu ale říká výchova.
A jelikož vám to nedá a tu nebo onu hloupost moc nedodržujete, může na vás vlastně kdykoliv si zamane, může vás za nedodržování nějaké její hlouposti kdykoliv sejmout a vysát dočista. Je to pro ni jako mít svou vlastní spižírnu, do které vám neustále někdo doplňuje zásoby. Potravou je energie, a jde tedy o upírství.
Ale nejen matka, oba rodiče se brzy naučí odbýt vás tak, aby jim to přineslo hodně energie. A o tu energii se pak spolu přetahují, stejně jako o vás. Je to válka tří pohlaví.
Vychovávání nefunguje jako boj, ale jako když vás někdo sváže, a pak do vás z bezpečné pozice střílí šípy. Sice to svázání je taky jen domluva, ale výsledek je jasný: věříte, že jste svázaní, proto si nemůžete vytáhnout šípy, ani ty „normální“, ani ty jedovaté.
Vy víte, že máte taky šípy, ale věříte, že je nemůžete použít, proto je prostě nepoužijete. Věříte, že si nemůžete ani ulevit, proto nemáte jak ani vyplivnout jed, který do vás už nastříleli.. tak příkladně vám všeobecně zakážou určitá slova s tím, že nejsou slušná, že tohle se neříká atd.
Pokud se těch slov vzdáte naoko, je to v pořádku. Pokud se jich vzdáte úplně, nejste slušní, ale hloupí – rodiče vám bez sebemenších výčitek zdemolují celé nitro, a vy se poslušně vzdáte celé jedné možnosti, jak si aspoň ulevit..? Slova, který vám ponechali na vaši úlevu jsou totiž jako síta, kterýma máte vylít vodu z loďky. Máte pocit, že pro sebe něco děláte, a jed vás mezitím dostane. Zlomíte se..
Zlomení vám přivodí rodiče, když vám svážou ruce za zády a střílí do vás otrávené šípy se zpětnými háčky, abyste si je nemohli vytáhnout nebo vám nedejbože nevypadly. Svázání se dělá právě tím, že vám zakáží určitá slova, a všeobecně vám zakáží vracet cokoliv rodičům.
Otrávené šípy se zpětnými háčky jsou slova s velikým emočním nábojem, a ty emoce jsou na bázi zášti a nenávisti. Rodiče byli také přizpůsobováni a to co se v průběhu výchovy naučili je nenávist ke všemu přirozenému. Tu pak používají na vás.. nenávidí vaši přirozenost a s hroznou záští ji ve vás likvidují.
Když vás někdo láme, vznikají ve vás určité emoce, a ty musí být vyjádřeny.. protože když je nevyjádříte, zůstávají ve vás a obracejí se proti vám. Rodiče a vůbec všichni vychovatelé však nebudou chtít dopustit, abyste takové emoce vyjadřovali, protože pak by vás nešlo zlomit. A oni vás musí zlomit.
Zlomení je stav, kdy
Jde vlastně jen o to, že mluvit můžete začít, až jednou provždy uznáte, že vy jste ti špatní, a ne rodiče. To vyplodí vaši nejistotu a oni si s vámi budou moct dělat cokoliv se jim zachce. A nejen oni. Rodiče to nedělají jen pro sebe, rodiče vás musí zpracovat tak, abyste byli přijatelní (ovladatelní) „společností“.
Pokud toho rodiče nedosáhnou, pokud vás nezlomí, označí je společnost za špatné.. řekne o nich, že nejsou schopni ani vychovat vlastní dítě, a bude se je snažit nějakým způsobem postihnout.. ale to není vaše věc. I oni měli příležitost se téhle manipulaci postavit, i oni měli na výběr, a i oni si kdysi něco vybrali.
Budou se vás snažit zastrašit, budou říkat, že jste sobci, když nechcete dělat to co vám vnucují. Ale my říkáme: není hřích, když chcete žít svůj vlastní život, a když se ho snažíte žít tak dobře, jak to zatím umíte.. a není hřích postavit se člověku, který vás chce ovládnout.
Jsou dva zásadní způsoby, jak snášet přizpůsobování. Buď při tom budete svou vnitřní pravdu ignorovat a přebíjet výchovou, nebo ji podle výchovy budete „rovnat“. Ani jedno ovšem nefunguje pro vás.. jen proti vám.
Pokud ji budete přebíjet – nejčastěji podle toho, komu se chcete právě zalíbit – znamená to doslova založit další vrstvu sebe. Mnoho lidí těch vrstev založí i několik přes sebe, pak se je nějakou dobu učí přepínat, a výsledkem je, že jsou v mnoha různých okruzích lidí považováni za dokonalé. Rozpory, které v nich vznikají však o to brutálněji odnáší jejich „nejbližší“, potažmo všichni slabší.
Zakládání dalších vrstev povede k obezitě, protože tělo se přizpůsobí. Veškeré diety jsou pak násilím pro vaše tělo, protože se nepřirozenými způsoby snažíte zařídit, aby vypadalo jinak než jeho předloha, kterou vytváříte svými myšlenkami, slovy, emocemi, svým postojem i jednáním. Pro tělo jsou diety ranou pod pás, jsou defacto výsměchem jeho funkci. Nedivte se proto, když to nevydrží.
Tohle se netýká diet, jejichž funkcí je vrátit vašemu tělu rovnováhu, tedy diet, které napravují příčiny, ne následky. Takové diety vám ovšem nesestaví žádný lékař ani odborník přes potravinové doplňky: to jsou zástupci byznysu, který nemá zkrachovat, ale růst. Nemůžou vás uzdravit, protože byste přestali platit. Tyto diety vám z hlavy řeknou někteří léčitelé, ájurvédští vaidjové a jakýkoliv „primitivní“ národ, který přežil křesťanskou genocidu.
Přerovnávání své pravdy podle požadavků okolí je spíš záležitost logiky a týká se proto spíš mužů, až do doby, kdy podlehnou své ženě. Konstrukci, kterou máte v hlavě nahradíte jinou.. na rodičovu, učitelovu, nebo šéfovu zodpovědnost. Je to podobné jako s kartami: tytéž karty při určitých pravidlech poslouží pro mariáš a při jiných pro prší. Pokud ignorujete své pocity, nemusíte mít s logikou patriarchů za celý život žádný konflikt.
U žen je to o něco složitější, protože ženy přerovnávají svou pravdu podle matky, a dříve či později začnou přibírat další vzory, tedy další matky. Ženskou výchovou je dáno, že žádnou takovou matku nesmí zradit, takže většina žen po třicátém roku života přerovnávají jako zběsilé, a týká se to celých vrstev.. tedy se u pozemských žen přímo předpokládá, že časem začnou tloustnout.
Většina lidí však neumí své emoce přelhat úplně, proto se tyto dva způsoby nejčastěji nějakým způsobem kombinují. A snad každý z vás má nějakou svou zálibu, ve které netoleruje ani kousíček lži. Bohužel, pro většinu z vás takto slouží tzv. sporty, a jejich výsledky. A teď jak to vzniká:
Když vás někdo uhodí zlým slovem, máte tendenci se schoulit a opečovat zraněnou část těla. To se rodičům nelíbí, páč nemůžou pořádně zamířit, a tak vás vyzvou: „Narovnej se“, nebo „Dívej se na mě, když s tebou mluvím“, nebo třeba „Nekousej si ten ret“, a tím vás donutí se zase odhalit. A hned dostanete další ránu. Výchova, jak dodnes funguje, není prostě nic pro lidi.. jen proti.
Pak děláte bojové sporty, resp. všechny sporty jsou dnes bojové, bojujete kdo-z-koho, ale specielně bojová „umění“ jsou o tom, že se chcete dostat na nějakou úroveň, na které vás už rodiče nebudou moct takhle týrat. To vám sice nevyjde, ale získáte možnost se vybít.. někde, na někom..
..tím však potvrdíte celou tuto hru, a dáte za pravdu rodičům: „Ano, jen do mě, však já se pomstím.“ A tím je většinou hotovo.. většina lidí se takhle mstí do konce života, a časem v tom odehrají významnou roli jejich budoucí vlastní děti.
Všechny způsoby, jak se s přizpůsobováním vyrovnat, které používají nějakou formu hry „kdo z koho“, vás vedou dál a dál směrem od lidskosti. A teď si vezměte, že rodiče do vás perou tak dlouho, dokud neuznáte, že vy jste ti špatní. Pak totiž začnete u veškerého svého jednání očekávat potvrzení, že jednáte správně.. a to potvrzení vám dají jedině když děláte přesně to, co oni chtějí.
Pak chcete vykročit do života, a najednou zjistíte, že vám to potvrzení chybí.. nikdo vás nepotvrzuje, že jste dobří. Zůstává jen hluboká víra, že jste ti špatní.. přece by vám to maminka neříkala, kdyby to nebyla pravda, že? No a pokud potřebujete potvrzení, máte problém: budete si někoho muset sehnat.
Jenže takové potvrzení, jaké chcete vám jen tak někdo nedá, že? Potřebujete člověka, kterého budete moct dokonale manipulovat, aby vám potvrdil právě jen to, co potvrdit chcete, a před zbytkem aby zavíral oči.. abyste náhodou nedostali něco, co nechcete.
Jinými slovy, potřebujete stejně vychovaného člověka, protože kdybyste někomu museli říkat, co nemá vidět, museli byste si to přiznat.. a to byste zase už nepotřebovali „partnera“. Nakonec, sami víte, že když se váš potenciální partner dotkne nějakého vašeho tabu, máte problém se mu podívat do oka, a většinou se s ním rovnou rozcházíte, protože z vašeho pohledu vás „odhalil“, a už pro něj – aspoň podle své vlastní víry – nemůžete být tím „nej člověkem ze všech“.
Ale kde jste vzali tak hlubokou víru v takovou zrůdnost jako je podmíněné přijetí, co?
No, ten způsob je – když na chvíli pomineme matriarchát – docela jednoduchý: byl ve vás postupně vypěstován pocit, že co je zadarmo, není dost dobré.
Tak si vezměme důsledky: odmítáte své zdraví jen proto, že je zdarma, a kupujete si zdraví od lékařů, které je to mnohem méně jisté, ale.. lékaři jsou profíci, pustí vám reklamu, díky které máte dojem, jak jste náchylní k bolesti hlavy (a to i když vás třeba nikdy nebolela), a hlavně ve vás ta reklama probudí strašlivou touhu být nějak spojeni s tím dokonalým a tak dokonale vypadajícím a tak chváleným výrobkem.
Vaše tělo tomu rozumí a bolest hlavy vám vytvoří.. vy jdete do lékárny, a pak si chválíte, jak vám to placebo pomáhá. Vlastně dáte lékařům za pravdu, i když ji nemají.. i když, neděláte tohle náhodou vůči všem? Počínaje rodiči, rodinou, tetami ve školce, učiteli ve škole, a pak zaměstnavateli a jakoukoliv patriarchální autoritou konče, všem dáváte za pravdu, i když ji nemají.
Na tom by ještě nic nevadilo, protože každý má nárok na svou vlastní pravdu, že? Ale problém tu je, protože vy tím, že někomu dáte za pravdu, tím tu jeho pravdu přijmete za vlastní a podřídíte jí svůj život, a pokud jste rodič, tak i životy svých dětí.
(Je pravda, že běžný český posránek takhle poklonkuje téměř komukoliv, a zmítá se i s celou rodinou v příšerném množství pravidel, která se nesmí porušit, aby si toho nějaká ta autorita náhodou nevšimla.)
Napadlo vás někdy, jak tohle na děti působí? Jak jim taková nejistota asi vyhovuje? Zkuste vzít sazeničku, a každou hodinu jí vyměnit půdu, podle toho, jestli jde kolem starosta, ministr, nebo náčelník policie.. tam, a pak zase zpátky, a pak ještě jednou, než se vrátí žena. Co ta sazenička udělá..?! No umře, co jiného?! Po dvou přesazeních bude mít pocuchané kořeny, po třetím nebude vědět, čí je, a po čtvrtém to s vámi vzdá.
Že je to jasné? Tak proč to děláte svým dětem?
Rodiče tohle dělají, protože jim vyhovuje, když jsou děti zmatené a dezorientované, a vyhovuje jim to proto, že dítě jim chtě nechtě musí věnovat pozornost (pokud se tedy nechce ztratit úplně), a tedy má rodič od dítěte zajištěný stabilní přísun energie.
To je tajemství rodičovských překvapení – rodiče přímo pasou po energii vašeho překvapení, jsou to pro ně hody. Jenže jak vám jejich svět postupně zevšední, začne pro ně být těžké vás nějak překvapit, a rozhodně budou mít problém překvapit vás příjemně.
Běžný rodič se však svých hodů jen tak nevzdá, proto se váš život změní v kolotoč špatných zpráv. Rodič vás bude nepřetržitým sledem zlovolných „překvapení“, falešných slibů a jiných špatných vtipů udržovat ve zmatku a v permanentním úžasu nad tím, co to ten debil zase vymyslel.
Píšu rodič, ne rodiče.. tohle dělá vždycky jeden.. teprve když skončí, může začít druhý. Jsou rodiny, kde se rodiče střídají, a jsou rodiny, kde aktivitu drží jen jeden. Obojí je strašné, ani jedno nepočítá vůbec s dětmi a jejich potřebami.
Prostě jeden rodič se rozhodne, že mu všichni ostatní budou věnovat pozornost, a dělá cokoliv, doslova cokoliv, aby si ji udržel. Všechno zcela na váš úkor. Stejně tak se chová stát vůči svým ovčanům, protože i stát jsou lidé, a i tito lidé byli vychováni.. neboli měli rodiče.
Pak přijdete do vztahu s někým, kdo nic takového nedělá, a i když vám to bude připadat nějakou dobu jako ráj, po čase budete mít strašlivé nervy, protože po celou dobu klidu budete čekat, kdy „to“ přijde. Nebudete schopní žít v klidu – bude vám to připadat jako nenormální.
A to je přesně ono. Člověk zdravý a šťastný sám od sebe, to je moc jednoduché, aby to mohlo fungovat, moc levné, aby to mohlo být pravé, moc hezké, aby to mohla být pravda. Jenže pravda, to je láska, nebo k lásce přinejmenším vede.
Takže když vám tady řekneme, že zdraví, život, láska, že to vše je zdarma a neustále dostupné, řeknete, že to je vlastně pravda, ale nebudete si to umět vůbec představit. Bez představy to však nedokážete zrealizovat.. jste v pasti. No ale teď už to aspoň víte..
..naštěstí jsou způsoby, jak se z té pasti dostat, jak v sobě dohledat tu ztracenou (nebo zakázanou?) představu a najít svou Cestu, Pravdu, Život.. a Lásku. Některé si teď probereme, jako několik příkladů, čemu jste vystavováni, kde je zrada a jak si v tom všem uchovat sebe.
Mnoho z vás bude ostatním dáváno za příklad. Dávání za příklad je způsob, jak vám nadělat smrtelné nepřátele. Je to způsob, jak vás oddělit od ostatních, aby vás i je bylo možno ovládat. V ideálním případě odmrštíte člověka, který dělá tuto špinavost, třeba slovy „Nejsem žádný příklad, ale …“ (doplňte své jméno).
Člověk, který má potřebu dát někoho za příklad udělat chce většinou ostatní o něčem přesvědčit. Určil výsledek, a snaží se přimět ostatní, aby ten výsledek přijali za svůj – tedy se je snaží zmanipulovat. Ostatní to cítí a okamžitě k němu zaujímají nepřátelský postoj. Proto manipulátor (většinou rodič nebo učitel) dá někoho za příklad a většinu nepřátelství tak převede na něj.
Pokud jste to vy, během několika vteřin je vaše existence trnem v oku většině zúčastněných. Jak to funguje: lidé zjistí, že někdo už ty nějaké podmínky „splnil“, a přestanou se zabývat tím, že jsou manipulováni a stavět se na odpor, a přijmou celou proceduru jako nutnou.. a vinu za své zmanipulování ale vidí ve vás.
Nebývalo zvykem se tomuto bránit, takže by neměl být problém odrazit takový útok jedním gestem – nejste tu proto, abyste platili za cizí účty, ale proto, abyste ukázali ostatním, že člověk je svobodná bytost.
Je pravděpodobné, že ostatní si z vás budou brát příklad i tak, ovšem sami, a dobrovolně. V tom je velký rozdíl, protože člověk, který si z vás bere příklad dobrovolně vás nepochybně miluje nebo se mu aspoň na vás něco velice líbí, a to natolik, že si toho všiml a vědomě to u sebe rozvíjí. Toho je třeba si cenit a vědomě to chránit, protože i tohle se dá zvrátit tím, že vás někdo dá za příklad.
Když si z někoho berete příklad a do toho někdo ještě přijde a řekne: „Z toho si ber příklad“, je to stejný hnus jako když se zvednete, že umyjete nádobí a rodič řekne: „Umyj nádobí“. Víte o co jde, že? Jde o to, že neděláte – nemáte šanci udělat cokoliv ze své vůle, všechno musí jít na rozkaz.
Na všechno musíte dostat rozkaz. Jen si na svoje otroctví zvykejte. A také na stav bez energie. Když totiž se rozhodnete něco udělat, okamžitě přijde energie potřebná k realizaci toho rozhodnutí. A když dostanete rozkaz na něco, co už jste se předtím rozhodli udělat, o všechnu tu energii zase přijdete.
A když si z vás někdo bral příklad a teď to dostal ještě rozkazem, má v sobě krom energetického deficitu najednou stín žárlivosti, možná i osten závisti atd. Když se manipulátorovi postavíte, chráníte i ostatní a jejich svobodu vzít si příklad tam, kde uznají za vhodné, neboli zamezíte znásilnění jejich pohledu.
Každý člověk v něčem vyniká nad ostatní. Dávejte pozor, protože lidská společnost tady má připravenou past, hru kdo z koho. Pokud se necháte zajmout touto hrou, může se vám zdát, že jste lepší než ostatní, když jste donutili své tělo k nějakému obzvlášť nelidskému výkonu.
Ano, rodiče na vás budou hrdí, matky vás budou vynášet do nebe mezi matkami v ženské hierarchii, otcové mezi otci v hospodské hierarchii, i trenéři či učitelé vás budou zmiňovat jako jejich osobní úspěch, a všichni dohromady vás budou „podporovat“ a tlačit do dalších, ještě větších, a ještě méně lidských výkonů.
Když vyhrajete, dostanete diplom, nějaké peníze a spoustu pozornosti, a to všechno proto, abyste si náhodou neuvědomili slabý hlásek svého srdce, které vám oznamuje, že jste právě prohráli svůj život. Uzavřeli jste své cítění a nevnímáte bolest, frustraci a rozčarování „těch horších“.
Kdybyste to neudělali, nikdy byste si nestoupli na stupínek „vítězů“, ani byste nepřijali žádný diplom, a po pár zkušenostech se soutěžemi by vám otevřené srdce nedovolilo ani se žádné další zúčastnit a vůbec s kýmkoliv soupeřit.
Bohužel, i srdce je jistými způsoby manipulovatelné, a to především když se řekne, že něco dělají všichni a proto je to něco v pořádku. To jsou věci, které se takové srdce buď naučí obcházet, a nebo se celé a bez náhrady uzavře. Je velmi těžké říct, co je horší: buď vznikne lidské Sluníčko, nebo uzavřený člověk, který se však při určitých signálech může probudit celý.
Obojí lidé jsou potřeba, obojí jsou nezbytní – Sluníčka bez probuzených nedávají smysl a jsou tu zbytečná, neprobuzení lidé bez Sluníček nemají na to probuzení sebemenší naději.. možná až na několik vyjímek.
Pokud prohlásíte, že jste lepší než ostatní, prohlašujete, že ostatní jsou horší než vy (a to i v případě, kdy si to neuvědomujete). Tohle je však na celé věci to nejméně lidské, a je nanejvýš záhodno si to uvědomit a zařídit se podle toho. Já vím, že vás budou učit, že se to takhle nebere, že je to jenom hra.
Jistě, je to hra, je to ale vražedná hra na vítěze a poražené, je to hra, která staví lidi proti sobě a umožňuje tak jejich ovládání třetí stranou, o které většina z vás nikdy neslyšela a neumí ji odhalit, a je to konečně hra, která lidem od nejútlejšího dětství vštěpuje symboliku otroctví – zvykáte si na nelidské a kruté zacházení patriarchální hierarchie.
Patriarchální hierarchie je jeden Bůh (to je ten nejsilnější), jeho zástupce nebo zástupci, pak prezidenti, ministři, poradci a vláda, a teprve pod tím vším ta neuvěřitelná, příšerná hromada otroků, zdecimovaných lidských bytostí, které to všechno odedřou. V této hře jde o příšerné peníze, o moc, a o zatím největší lidskou bídu v historii této civilizace.
Opravdu lidská společnost přitom nemůže žít jinak, než v blahobytu. Každý člověk v sobě nosí touhu podělit se s ostatními o to, co umí. Pokud se všichni dělí o to nejlepší, co mají v sobě, logicky vzniká nadbytek, hojnost atd., obrovský tvůrčí potenciál, kterému se cizím slovem říká synergie.
Synergie je o tom, že se ty přínosy nesčítají, ale násobí. Vy jste ale společnost, v níž se každý snaží urvat co nejvíc všeho dobrého, co vidí u ostatních – ve vaší hierarchii se postupuje podle toho, o kolik toho člověk nahrabal a má sám pro sebe víc, než ostatní. Na tomto principu samozřejmě nevzniká blahobyt, ale nedostatek, a když vyrůstáte ve zdání nedostatku, často k tomuto principu sklouzáváte.
Ne že by tu nebyla jiná možnost. Vy tu nejste proto, abyste ztráceli lidství tím, že se budete drát nahoru v patriarchální hierarchii. Vy jste tu proto, abyste vnášeli světlo a lidství tam, kde nejvíc chybí. Toho dosáhnete především tím, že za všech okolností budete s ostatními cítit. Sou-cítění je ten klíč.
Vaše vědomí budiž skoro pořád v srdci, ze kterého soucit vyvěrá; soucit už svou pouhou přítomností léčí, ba uzdravuje lidská neštěstí, hojí rány po křivdách a emocionálních ranách vůbec, a dává ostatním sílu se s věcmi vypořádat.
Tok soucitu je nejpřirozenějším a nejnádhernějším lidským způsobem života. Umožní vám štědře rozdávat plody svých talentů, aniž byste proto museli prohlašovat, že jsou ostatní od vás horší.
Žádná lidská bytost není lepší nebo horší. Permanentní pobyt vašeho vědomí ve vašem srdci vás předurčuje ještě k jedné, nesmírně důležité dovednosti – otvírání dalších lidských srdcí.
Každý člověk má v sobě jiskru Boží. Můžeme té jiskře podle Redfielda říkat vyšší nebo nejvyšší já člověka. Vyšší já je dokonalé člověčenství, je to schopnost člověka být skutečným zrcadlem našeho Stvořitele.
Vy všichni máte božskou schopnost otevřít člověku srdce a oslovit jeho vyšší já ještě dříve, než vůbec promluvíte. A k čemu je to dobré?
Tím, že napřed oslovíte nejvyšší já toho člověka, se kterým máte právě co do činění, mu velice pomáháte jednat nejlépe a tak moc lidsky, jak vůbec umí. Pomáháte mu se povznést a činit rozhodnutí z té nejvyšší úrovně, v souladu se svou intuicí a tím i se zbytkem Stvoření.
To přináší nemalé výhody i vám. Ty výhody tkví v tom, že jste na světě, vtělili jste se s určitými záměry, a potřebujete informace všech druhů, jak vědění, tak klíče (slova, situace atd., které ve vás něco odemknou), tak i zkušenosti ostatních, abyste věděli, čemu se vyhnout, popř. kde navázat.
Takové informace najdete povětšinou v nitrech jednotlivých lidí, a pokud těm lidem neotevřete svým vyzařováním srdce, informace prostě nedostanete. Když ta srdce otevřete, dostanete nejen potřebné info, ale také spoustu rad, lásky a podpory. Musíte v tom být důslední, a pak nemůžete neuspět.
Ale vy jste většinou lajdáčtí, necháváte lidi, kteří vás zaujmou, aby beze stopy zmizeli z vašich životů, pak se (někdy) chvíli divíte, a někdy ani to ne. A kde jste vy? Kde je váš záměr? Vaše poslání? Váš život? Vaše zájmy? Myslíte si snad, že jste jedinými postiženými..?
Myslíte, že ostatní jsou v pořádku, protože ostatní měli hodné rodiče? A to jste oslepli nebo jste se zbláznili? Každé dítě je samo se sebou spokojené až do doby, než mu rodiče vysvětlí, že by se sebou rozhodně spokojeno být nemělo, když dělá takové hanebné věci, jako mluví pravdu a je přirozené.
A rodiče na tom trvají, a to tak dlouho, až dítě veškerou přirozenost pozbude.. a na jejich zradu naváže postupně několik dalších vašich vzorů, učitelé. A už ve školách musíte vidět, že se ta postižení týkají všech, bez jakékoliv vyjímky. Neexistují lidé bez postihů..
Všichni mají na vás nějaký názor a podle jejich názoru s vámi nakládají, bez toho, že byste měli jakoukoliv možnost se bránit. To znamená, že si na to nakonec zvyknete a tahle zvůle se vám stane stylem života. Kývněte na to, a už se jen tak nenajdete..
..a pro většinu z vás je opravdu jedinou šancí žít v srdci, nechat z něj téct soucit, otvírat lidská srdce a získat tak to, co ke svým posláním nutně potřebujete..
Přístup rodičů a učitelů zanechává strašlivé napětí ve vašich vztazích. Člověk očekává, že ho většina známých bude do jisté míry řídit, proto se obklopuje těmi, od kterých mu to nebude až tolik vadit, a těm pak říká kamarádi, potažmo přátelé. Přátele řadíte (oceňujete) podle toho, do jaké míry se oni nechají řídit vámi.
Všimněte si, jak moc se to podobá tomu přístupu, kterým vás berou rodiče: necháte-li sebou cloumat, jste hodní, bráníte-li se, jste zlobiví. Jaký výsměch našim Stvořitelům, kteří Člověka vytvořili jako bytost k obrazu bohů. Jak si myslíte, že bohové berou svobodu?
Partnerství je úplný konec, protože od partnera přímo čekáte, že vás bude řídit úplně, výměnou za to, že vy budete řídit jeho. To ovšem není partnerství. Je to obchod, a obchod = válka: místo abyste si užívali partnerství, kontrolujete poctivost obchodu.
Za celé partnerství zbraně defacto neodložíte. Stejně tak vaši rodiče.. a od těch se to učíte. Takže, partnerství vyměníte za obchod, lásku vyměníte za jistotu. Časem vám v tom začne chybět svoboda, někdy i možnost se normálně nadechnout, a začínáte se pídit po svobodě, po nezávislosti.
A teď to začíná. Vy jste zvyklí spojovat nezávislost s tím, že toho „svého“ člověka ztratíte, že o něj přijdete. Takhle to totiž berou vaši rodiče.. oni vás vychovávají, a celou tu dobu se bojí, že až je přestanete potřebovat, že jim utečete a že o vás přijdou.
Proto se většina rodičů snaží, abyste je potřebovali co nejdéle.. sami víte, že dětství je nekonečně dlouhé, a vaše nezávislost neustále v nedohlednu.. ještě celé dospívání budete rodiče potřebovat, mezitím si na to zvyknete a už se od nich nedostanete.. ani se vám od nich nebude chtít. Takhle přesně to fungovalo celé věky.
No a od rodičů tenhle strach odkoukají děti.. a zase víte sami, jak často se u kamarádů na profilech objevuje „..a nechci tě nikdy ztratit..“. Proč byste se ale měli navzájem ztrácet? Vždyť když máte kolem sebe lidi, které k vám přitáhlo něco z vašeho nitra, není žádný důvod pro jejich ztrácení..
..naopak, jediný důvod je ten strach. Když se něčeho bojíte, přitahujete to do svého života, takže se vám skutečně může zdát, že jste o někoho přišli. To se může stát jen jediným způsobem: když se ten strach, že o někoho přijdete, vetře mezi vás a toho dotyčného. Pak to vypadá jako že jste o něj přišli.
Jenže, ve skutečnosti jste o něj nikdy nepřišli. A většinou si stačí uvědomit, že jde jen o jakýsi strach, a najednou kamaráda zase „získáte“.. protože tím uvědoměním se váš strach zase rozpustí a nestraší mezi vámi, neodděluje vás.
No ale pokračujme.. Když vás něco na druhém člověku osloví, zaujme nebo třeba se vám to jen zalíbí, je to proto, že ten člověk má rozvinuté něco, co vy ještě rozvinuté nemáte. Většina lidí dělá tu chybu, že si to „něco“ v sobě nezačnou rozvíjet, a místo toho si zkouší přivlastnit toho člověka, který „to“ má.
Je to něco jako kdybyste potkali člověka, který drží štěně, a vám se to štěně zalíbilo a chtěli byste ho také tak držet.. koupíte si štěně, nebo budete nadbíhat a snažit se získat toho člověka, který to štěně má? Chápete? Lidi prostě v někom něco hezkého uvidí, něco se jim na tom druhém zalíbí, ale neberou to, co se jim líbilo, kupují si člověka kvůli jeho štěněti.
Jenže co s člověkem, když jste chtěli jenom štěně? Jste sice vděční za to, že jste toho člobrdu potkali a získali, a že to štěně teda „máte“, takže v tom vašem vztahu může vznikat docela i hodně té nejkrásnější energie, ale všechnu tu vděčnost sežere strach, že o toho člověka zase přijdete.. a s tím člověkem i o to štěně. Také riskujete, že vám ho nebude půjčovat tak často, jak byste chtěli.
Už rodiče vás ovšem učí, že úcta i vděčnost jsou bezcenné, a že jediné, čím se jim lze odvděčit, je vaše životní energie, odevzdaná formou uctívání. Ostatně to musíte vidět i sami, rodiče vám něco dopřejí, a vy si jich za to vážíte a jste jim vděční – dokud vás nezačnou prostřednictvím té vděčnosti ovládat, a vysávat: „Poděkuj! Víc! Málo jsi vděčný! Nevážíš si toho! Že ti to zase seberu?!“. Okamžitě se vám vytratí jak vděčnost, tak láska, a ještě přijdete o energii.
Jinými slovy, rodiče si hrají na bohy, kteří mají nárok na váš život, a to nejen vůči vám, ale i vůči sobě navzájem. Dělají to proto, že to tak viděli u svých rodičů – tedy ne proto, že je to tak správné. Také jejich rodiče se neustále přetahovali o energii. Totéž vy zkoušíte na partnera, a také ne proto, že je to tak správné.
Je to prostě hrozná hloupost.. většina vaší energie pak jde na přivlastňování, a na to, abyste si toho člověka u sebe udrželi, a nezbývá energie na nic hezkého. Však se podívejte kolem sebe, na lidi, a uvidíte, jak jsou nejenom zbití životem, ale ani jejich vztahy je nenaplňují, neposilují, naopak ještě víc je ubíjejí.. pořád se klepou, jestli o toho svého člověka „nepřišli“, a pořád si to nějak ověřují a dokazují.
Tohle ověřování a dokazování je strašně nepříjemné, takže ten druhý od nich utíká.. proto lidi od sebe co nejvíc utíkají, i když se navzájem potřebují.. vlastně, právě proto, že se navzájem potřebují. Potřebování totiž svazuje.
Přitom, kdyby se lidi od partnera naučili to, co je k němu přitáhlo, kdyby si pořídili vlastní štěně, nebudou ho už potřebovat.. a získají svobodu. Za to pocítí k partnerovi vděčnost, a tu vděčnost ale nesežere strach, protože osvobozený člověk už se nebojí, že o toho partnera přijde.
Taková vděčnost pak naplní ten vztah tak, jak to většina lidí nikdy s nikým nezažila. A teď: jak byste mohli přijít o takového člověka, se kterým máte tak naplňující vztah? Nesmysl, že? Takové lidi to většinou ani nenapadne, protože právě jsou svobodní.. už nemyslí závislácky, ale svobodně.
Tak i rodiče, kdyby dali dětem svobodu a osvobodili je od toho vnuceného dvacetiletého „potřebování“, i rodiče by nikdy nepřišli o děti. Zatím však děti od rodičů utíkají. Potřebování je prostě omezující, a každý vztah, kde se lidi vzájemně neosvobozují, na to nakonec dojede.
Osvobození od potřeby je totiž pravý účel vztahů.. vztahy slouží k tomu, aby lidi mohli vyjádřit, co nich je, a aby se jim to mohlo zvenčí vrátit.
Tady musíte porozumět jedné zásadní věci. Jak víte, spousta lidí vyjadřuje násilí, a proto násilí se k nim vrací. Mnozí z vás ale násilí nevyjadřovali.. možná jednou, dvakrát..? K takovým se násilí nevrací, i když ho museli nějakou dobu snášet. A snášet a zažít jste ho museli..
..a proč? Protože budete pomáhat lidem, a k tomu jim potřebujete rozumět.. to proto jste museli na vlastní kůži zažít to, v čem oni žijí. Musíte pochopit, o co v které manipulaci jde, a pak se z toho dokážete vyvléknout, a v celé jedné manipulační linii přestanete figurovat. A můžete totéž naučit i ostatní.
Takhle nějak vypadá to osvobozování. Poctivě zkoumáte, co ve vás je, a uvědomujete si věci, a hlavně „chyby“, které se staly, a proč se staly. Když si něco takhle uvědomíte a vlastně přiznáte, svůj i cizí podíl, budete schopní to přestat dělat.. dokážete to vykázat ze svého života.. úplně vás to přestane ovlivňovat.
Dělejte to pravidelně, a jednak v tom získáte praxi, jednak získáte přístup ke své pravdě, a úplně se vám vyčistí život. A kromě toho se takhle dá zbavit závislostí na všech lidech, a mít úplně všechny vztahy plné vděčnosti, radosti a lásky.. úplně svobodné.
Potíž tu však je ještě v tom, že i pokud by vám dali svobodu rodiče, partneři atd., vždycky je tu ještě stát. Od státu však jen tak neutečete; zůstává vlastně jen to, že v rámci státu se lze dostat (většinou) do bezpečné vzdálenosti aspoň od rodičů. No, je to lepší než nic.
Bohužel, v době, kdy vám v tom odchodu nepřekáží zákony, které vás do určitého věku drží jako rodičovské vlastnictví, už býváte svých rodičů a jejich pouček a výchovy tak plní, že si vybíráte partnery a životní okolnosti, kteří vám to všechno nahradí.
Jste svými rodiči, a od sebe neutečete. To je smysl výchovy, tak jak je dnes používána proti lidem.. proti vám. Jsou z vás dělány slepé kopie vašich rodičů, a čeká se od vás, že vyřešíte jejich problémy, aniž by se oni sami museli změnit, a aniž by museli – byť i jen nepatrně – změnit nějaké svoje návyky.
Pokud chcete žít svoje a vůbec objevit své já, musíte buď odolat výchově, a nebo, pokud tou výchovou projdete, musíte vyřešit problémy rodičů, prarodičů a nejzávažnější prohloupení většiny předků. Tím ve vašem těle vznikne prostor pro vaše skutečné já.
Je to vaše já, utlačené a ubité výchovou, co se tlačí zpátky do vašeho těla a nutí vás řešit problémy předků. Těžko říct, jestli je to takto už navrženo od Tvůrců Zahrady Země, každopádně to v tuto chvíli takto funguje a není možná se tomu jen tak vyhnout.
«« Dar života
Dětský svět »»
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info