aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
V některých kapitolách jsme nakousli existenci a záměrné vytváření tzv. dětského světa. Je to tak. Děti u vás mají svůj svět, nepatří do světa dospělých, naopak, jsou z něj co nejdůsledněji vyloučeny a „jejich svět“ je jim vnucován násilím, kterému se zde říká výchova.
To má v neviditelných světech za následek jejich ubití až vraždu. Už to nejsou oni, je to v lepším případě někdo jiný, a většinou „něco jiného“, něco ne lidského, a až na fyzické projevy ne živého. Naprostá většina takových „lidí“ se z výchovného ubíjení nevzpamatuje až do smrti, a někteří ani pak.
Idea „hříchu zrození“, na které jste si založili společnost mluví o tom, že dítě je zpoloviny dílem ďábla a to způsobuje, že dětský svět už mnoho generací připomíná peklo. Psychické, duševní i fyzické týrání učiní z dětí poddajné otroky a celou tu dobu umožňuje vašim vládám dělat pekelný svět i dospělým. A o to jde..
..ale ne nám. My máme jinou vizi a měli jsme záměr vám ji ukázat. Ukázalo se, že nejste schopní ji vnímat, proto vás teď – kdo se necháte – provádíme vašimi světy z pohledu civilizace, která je uspokojivě vyřešila a postoupila výše.
Jak známo, děti dělají, co vidí. Děti nedělají, co nevidí – nemají jak. Proto děti jsou svým rodičům zrcadlem, a to je na vaší planetě první a největší kámen úrazu. Děti totiž po rodičích udělají úplně všechno, a to jen velmi málo rodičů snese. Většina rodičů si totiž už dávno neuvědomuje, jak odporně se občas chovají.
Ti tzv. dospělí sice obdivují zvíře, které se chová přirozeně, ale mohou se potrhat smíchy, když to vypadá „směšně“ a stydí se za to, když to zvíře dělá něco „neslušného“. Je to strašná přetvářka, a na té přetvářce jsou založeny konvence vaší společnosti. Konvencí máte několik vrstev, a každá z nich je lež.
Rodiče by se však urazili, kdybyste jim řekli, že lžou. Na druhou stranu ale rodiče můžou puknout vzteky, když je napodobíte. Je nezajímá, že vy nemáte jinou možnost. Je zajímá jen to, že děláte něco, co podle nich dělat nemáte – a už vůbec neuznají, že vám to ukázali sami.
Jen opravdu velmi dobří rodiče vám přiznají, že udělali chybu a požádají vás, abyste to nedělali s tím, že oni to také nebudou dělat. Že prostě na sobě budou pracovat, aby vy jste rostli v dobrém prostředí.. nakonec, vždyť oni rostou s vámi.. pokud tedy rostou.
Velmi slušní rodiče aspoň připustí, že jste udělali něco, co vám předvedli oni.
To nic nemění na tom, že většina rodičů se vás bude snažit znásilnit. Budou vám třeba tvrdit, že toto nebo tamto mohou jen rodiče, ne děti. Vás bude zajímat proč, ale takoví rodiče málokdy něco opravdu vysvětlí. Spíš se z vašich otázek vždycky nějak vylžou, protože lži, ve kterých žijí plodí zase jen lži. Proto říkáme, že jsou prolhaní.
A vás budou učit, co smíte, a co ne. Příkazy a zákazy. Tím vám seberou jediný přirozený a opravdu lehký způsob, jak se učit. Ten způsob je opičení se. Všechno co vidíte dokážete hned udělat také. Je to vaše přirozenost, a tu vám rodiče co nejdřív zakážou, právě proto, abyste je náhodou nenapodobili a oni nebyli konfrontováni s tím co jsou. Prolhané lidské trosky.
Místo toho se budete učit seznam toho, co smíte a co nesmíte. To je výchova. Samozřejmě že za tu dobu co lidstvo existuje se nashromáždilo hodně takových pravidel, takže i ta výchova bude trvat hodně hodně dlouho. Je to jen proto, aby vaši rodiče nemuseli přiznat, jací opravdu jsou. Prolhaní.
Kdyby nebyli prolhaní a pokrytečtí, nevadilo by jim, že se řídíte jejich příkladem a celá vaše výchova by trvala pár let. Zádrhel je však v tom, že i když by vás tolerovali rodiče, nebudou vás tolerovat sousedi a učitelé, a jejich prostřednictvím stát.
Jediný rozdíl by byl v tom, že byste měli rodiče jako spojence, a ne jako patriarchální bachaře, mohli byste používat jejich vědomí, protože vědomí lze dost dokonalým, milujícím způsobem sdílet, znali byste dopodrobna jejich myšlení i cítění a tím byste – minimálně s nimi – žili v lásce, otevřenosti a shodě.
Stál by takový rozdíl za to?
Rodiče, kteří vás ve fyzické rovině živí a pochvalují si, jak krásně (po fyzické stránce) rostete, ti samí rodiče vám důsledně odmítají dávat potravu v rovině emocionální a mentální. Drží vás v tom, že jste „děti“, a že jimi těch dvacet – ale i více – let hezky budete. A jako by to nestačilo, systematicky vás připravují i o životní prostor v těchto dimenzích. A nejhorší je to, že jim nic z toho nepřijde vůbec divné.
Nepřijde jim divné, že vás „učí“ děkovat a znásilní přitom váš úžas a nesmírnou vděčnost k životu. „To ne, takhle by to nešlo. Tys teď něco dostal, proto nebudeš cítit vděčnost k životu, ale závazek ke mně, a nebudeš mě za to milovat, ale odevzdáš mi svou energii. Beztak jí máš nějak moc.“
Tomuto dospělí říkají vděčnost.. takže co dárek, to vydírání a vysávání. Rodiče si vás dárky kupují.. resp. ne vás, ale vaši pozornost, což pro ně znamená energii. Kdyby si kupovali vás, měli byste pocit, že o vás aspoň někdo stojí, a ten, až na vyjímky, nemáte.. to jen matky občas něco takového zahrají, i když jen proto, abyste jim šli na ruku ochotněji.
Rodičům přijde naopak divné, že se ptáte na věci, na které se oni sami už moc let neptají. A místo toho, aby se zamysleli nad sebou, proč se přestali ptát, zamyslí se nad tím, jak se zbavit vašich otázek. A ani to jim nepřijde divné.
Matky si už mnoho tisíc let zasvěceně vyprávějí o tom, že kolem třetího roku začínají být děti nepohodlně zvědavé, a že je třeba se s tím vypořádat. Matky se tak navzájem ubezpečují, že ony jsou v pořádku, že to jen děti jsou tak divné.. pořád se na něco ptají. A matky si navzájem radí, jak nejlépe sdělit dítěti, že na některé otázky je příliš malé, neboli jak se vyhnout tomu nebo onomu dotazu.
A matky se proti svým dětem navzájem spolčují, odvolávají se jedna na druhou, na báby, prabáby, eventuelně na muže a dávají tak dítěti příklad absolutní nesvéprávnosti. To je z jejich pohledu v pořádku, protože až to odkoukáte, budete také nesvéprávní, budete na matku odkázaní a budete jí – když bude jen trochu šikovná – do smrti k dispozici.
Že by vám mohly třeba odpovědět, to žádnou matku ani nenapadne. Musely by se naučit vám rozumět, a říct vám to vaší řečí. A to ony neudělají, a svou neschopnost budou zakrývat principem: to ony si vás udělaly, a tedy vy jste tu pro ně, ne ony pro vás.
Vy jste tu proto, aby ony měly děti, odznak mateřství a vstupenku do patriarchální společnosti. Nejste tu proto, aby duše získala tělo a mohla si prožít to, co jinde neprožije. A poznáte to z toho, že se s vámi matky o vaše tělo perou, snaží se ho ovládat – třeba pod hnusnou záminkou, abyste jim nedělali ostudu.
A posledních pět tisíc let nad tím vším bdí ještě i otcové, přičemž poslední dva tisíce let je to bdění na samé hranici snesitelnosti, a to nejen pro děti, ale i pro matky. V tom, že na některé otázky jsou děti moc malé, se ovšem rodiče shodují, i když se třeba jedná o ty nejzákladnější věci.. kdo jste, odkud jste přišli, a kam jdete – to jest kam rodiče míří se svým vývojem a kam byste to s nimi mohli dotáhnout.
Ono totiž rodiče vás přivedou do svého světa, a tak nějak vůbec nepřemýšlí nad tím, jestli vy v něm chcete žít. Materialistická výchova jim brání vidět v dětech pokračování mnohageneračního vývoje, který má nějaký plán a řád. Stovky let staré lži jim brání vidět tu možnost, že se vtělujete záměrně, abyste tento svět změnili.
Myslí si.. no, těžko říct, co si myslí.. ale chovají se, jako byste se vtělili proto, abyste pokračovali v jejich zavedených pořádcích. Proto vás už od začátku mění: „Jste moc přirození, takhle do světa nemůžete!“. Vůbec je nenapadne, že by v tom mohl být záměr. Takže jen co začnete růst mentálně a emocionálně, zděsí se a začnou vás deformovat. K citům se ani nedostanete.
Kdybychom měli deformaci, které jste vystavováni, k něčemu přirovnat, učí vás rodiče dýchat zadkem a čůrat ušima.. a to do slova a do písmene.. když se nechcete nechat, zavřou vás do blázince nebo do pasťáku nebo i zabijí, jen aby nepřišli o svůj pečlivě vylhaný svět, který jim vnutili zase jejich rodiče, o svět, ve kterém jim vůbec není dobře, ale ve kterém se bojí cokoliv změnit, aby jim náhodou nebylo ještě hůř. Jako kdyby to snad šlo.
Celkově je to zase jen zrcadlo entity, která nás stvořila a nechala být.. resp. je to věrný obraz toho, jak my ji vnímáme – jako lhostejnou a krutou. Ano, tak to skutečně vnímáte, ale ve skutečnosti entita, která vás stvořila není ta entita, která vás ovládla, rozházela vaše šroubovice a znefunkčnila DNA. To si musíte ujasnit, jinak si tvoříte další strašnou křivdu. Potřeba se osvobodit od lží.
Co se lží týká, je tu jeden pozoruhodný princip. Když se někoho snažíte obalamutit, můžete v tom člověku vidět boj – uvěřit, nebo neuvěřit? Někdy ten člověk neuvěří napoprvé.. pak ho můžete vidět, jak tu vaši lež zkouší na další lidi.. jestli mu někdo uvěří. Když nikoho nenajde, na 90% neuvěří ani on sám. Když ano, máte nového věřícího.
Rodiče si proto hodně dlouho počkají, než jim jejich děti uvěří – a právě tak dlouho si počkají děti, než provedou stejné zvrhlosti svým dětem, a pochopí, jak se v podobných situacích cítili jejich rodiče. To všechno znamená, že mezi rodiči a dětmi je napětí, a díky tomu se s nimi dá hrát „rozděl a panuj“ (z pozice společnosti).
Věc nabývá na zajímavosti, když tím člověkem, kterého chcete obelhat jste vy sami. Rozumějte, je mnoho věcí, o kterých vám říkali, že jsou špatné, a ty všechny věci máte v sobě, už tím, že vás na ně někdo upozorňoval. Společenské normy říkají, že pokud máte něco takového v sobě, jste automaticky špatní.. což samozřejmě není pravda, ale vy většinou nejste natolik silní, abyste to dokázali odmítnout.
Vy v hloubi sebe cítíte, že jste dobří.. každý je ve skutečnosti dobrý, protože není možné být špatný. Cítíte to v hloubi, ale ve svém běžném životě si tím vůbec nejste jistí.. nevíte to stoprocentně. Proto tomu potřebujete věřit, a většina z vás k takové sebedůvěře potřebuje, aby jim uvěřil někdo další.
Proto se miliony lidí tváří na všechny okolo jako andílci, což je v běžném životě přetvářka jako kráva, a z toho, že jim to ostatní věří a tuto hru jim hrají získávají ztracenou sebedůvěru. Jako andílci však nemohou takoví lidé projevovat mnoho různých emocí, jako je třeba vztek. Prostě to nejde, ztratili by masku.
Takovému člověku se narodí dítě, které nemá pojem pravdy a lži, a bezmezně svému rodiči důvěřuje. A právě toho spousta rodičů zneužívá, své děti zadaptují na své věřící. Jelikož je nesmírně snadné oklamat dítě, rodič získá sebedůvěry opravdu hodně, a začne si doopravdy věřit, že je opravdu dobrý.. a přestane se vůči dítěti hlídat.
Takto vzniká rodičovská samolibost – rodič přestal mít potřebu lézt dítěti do análu, přestal jej potřebovat, a teď už si na něm může vylít vztek. Takže dítě nakrmí rodiče energií, dodá mu sebedůvěru a pocit důležitosti, a když už je k nepotřebě, poslouží ještě jako hromosvod.
V tu chvíli je tu druhý rodič, který by chtěl také trochu povzbudit, a situace se opakuje: vlichotit se, něco si dokázat, a dítě vysát, odkopnout a ještě si pohojit mindrák.
Všechno, o čem vám kdo řekne, že tomu „musíte věřit“ je už z principu lež. Rodičovství ve své současné podobě je také lež. Rodiče vás neučí, jak být dospělými. Učí vás, jak být dětmi, jako byste to nevěděli mnohem líp než oni. A místo aby vás provedli životem, vytvoří vám umělý svět, který vám postupně vnutí, zatímco skutečný svět dospělých před vámi co nejdéle tají. Proč to, že?
Zaprvé žádný dospělý nemluví pravdu, a tedy ji ani nežije. Vy zcela přirozeně napodobujete všechno, co vidíte, takže první, co napodobíte je právě svět rodičů. Nikdo ovšem nesnese pravdu, když ji nežije, takže o rodiče, když je napodobíte, se pokouší infarkt.
Naprostá většina rodičů však tuto situaci neřeší tím, že by se začali dávat do pořádku. Ne. Oni pro vás radši vytvoří jiný, umělý svět – a pak se nesmírně baví tím, jak napodobujete umělé lži, uspokojeni z toho, jak na vás vyzráli. Je to zrada. Podlá, hnusná zrada. ..i když, možná jste si všimli, že rodiče tímto zrazují především sami sebe.. to oni přijdou o příležitost najít svobodu a lásku.. to oni se odvrátí od pravdy a zamotají se do lží a do pocitu viny.
A zadruhé byste nebyli ovladatelní. Naopak. Prvními několika větami byste zbourali všechny lži, ze kterých staví dospělí náš svět, a oni by museli přiznat, že jsou úplně mimo mísu. Tady do hry vstupuje ješitnost, a rodič začíná hrát hru: „Ne ty mě, ale já tebe budu poučovat“, tak jak to zažil od svých rodičů, a vybuduje si – s použitím mentálního, emočního, ale i fyzického násilí – pozici pána nad vaším tělem, a nad celým vaším světem.. a tím světem se krmí, tak jak vám ho postupně bourá.
To jsou dva zásadní důvody, proč vás rodiče nemůžou brát jako sobě rovné, a proč z vás dělají malé nemohoucí blbečky. Také před vámi žádný rodič neobhájí to, co žije. Nedokáže to. Nikdo nedokáže lhát tváří v tvář nevinným očím, nikdo tedy neobhájí svůj život.
Tím je oboustranně otevřený vztah rodič – dítě v podstatě vyloučený, proto pokud s vámi rodiče mluví, nemluví pravdu, a aby vám mohli lhát, jednají s vámi z pozice vašeho božstva neboli pánů tvorstva, s přezíravostí a hnilobnou nadutostí, která nikde v celém vesmíru nemá obdoby.
Proto nedokáží odolat, když se stejným způsobem jednají jejich nadřízení s nimi. Každý může sklidit jen to, co sám zaseje, a to i když vás k tomu zasetí někdo donutí nebo navede.
Původní úlohou rodiče je být dítěti průvodcem, provést ho po světě dospělých. Dítě mu při tom předvede originální, čisté reakce na ten svět, poskytne mu dokonalé zrcadlo. Tím vnese rodičům do života nový pohyb – vývojový progres. Co se vývoje týče, dítě je ztělesněním vývojové úrovně, na kterou se rodiče dostali v okamžiku početí. Celou dobu těhotenství se s nimi dále vyvíjí, takže hned po porodu se všichni tři mohou vyvíjet dál.
Místo toho rodiče dělají, že vaším narozením jejich vývoj skončil a váš začal. Pocitově to pro ně znamená, že teď ne oni, ale vy jste ta nula, kterou teď oni vyvíjejí na svou úroveň bohů – rodičů. To bohužel také dělají, a většinou s tím nepřestanou, dokud nejste stejně omezení jako oni.
Rodičovská zvůle začíná už tím, že „si“ udělají dítě, a vůbec se nestarají o to, proč. Je nezajímá, jestli chcete nebo nechcete, je nezajímá, že vám kromě nelidského utrpení a umírající planety nemají absolutně co odkázat.. naopak, chtějí od vás vděčnost za to, že si vás udělali ve světě, v němž budete otrokem až do konce života.
No a v tomto duchu se „vyvíjíte“. Měli byste dostat svou postýlku tak, abyste si kdykoliv měli kam zalézt, ale abyste kdykoliv mohli k rodičům, přičemž vždycky jeden z rodičů by vám měl být k dispozici neustále. Místo toho dostanete klec, takže nemůžete vůbec nikam, zato oni kdykoliv mohou k vám. Tím nenápadně začnete být k dispozici vy jim. To je jejich představa, jak se „obětují“ pro dítě.. udělají si z něj otroka.
Tam je také potřeba datovat vznik závisti v člověku. Dítě jednoduše závidí rodičům, že jsou volní a ono ne, že k němu mohou a ono k nim ne, pak závidí, že rodiče jsou někde (za dveřma?) spolu a jeho se najednou „spolu“ netýká atd. atd.
A to není ještě vůbec nic proti tomu, co s vámi provedou mentálně a emocionálně. Například, oni za tohle svoje chování chtějí, abyste je milovali. A samozřejmě, oni chtějí od vás lásku bezpodmínečnou, že? Zatímco sami vás nemilují vůbec, protože už dávno nic takového neumí, a jen když děláte to co oni chtějí, jen tehdy vám věnují trochu pozornosti..
(takovou pozornost pak o mnoho let později vyžadujete od svých partnerů, protože si myslíte, že to je ta láska)
Teď přichází to zásadní. Ono dítě, jelikož je výsledkem splynutí dvou těl a duší, je z půlky matka, a z půlky otec. Každý má tedy své mužské stránky a ženské stránky. Obojí je potřeba rozvíjet, nicméně rodiče vám to velmi rychle zatrhnou – máte mužské nebo ženské tělo, což je pro ně půlka páru, a oni z vás udělají půlku i mentálně a emocionálně.. budete jako půlka člověka přemýšlet i cítit. Nebudete v tom stavu sice schopni života, pokud nebudete mít a ovládat ještě nějakou další půlku, ale to jim nevadí, resp. to je vlastně jejich cíl.
A druhý důsledek je ještě mnohem horší. Jste z půlky matka a z půlky otec, a jste přímo závislí na tom, že se ti dva umí za každých okolností domluvit. Vaše dvě půlky ve vás na sebe totiž dělají totéž co vaši rodiče. V dívkách má větší slovo matka, v chlapcích otec.. pokud ho matka či tchyně z rodiny neodstraní.
To znamená, že po většinu času vaše nitro soupeří s vaším nitrem o vaši pozornost. Vy vůbec nevíte co s tím, proto svému nitru nakonec přestanete věnovat pozornost vůbec – stejně jako těm rodičům. Místo toho věnujete pozornost televizi, a učíte se řešit konflikty od ní. Naučíte se násilí, a to pak používáte na své nitro.. a samozřejmě i na lidi, ve kterých se vidíte (sebe, a hlavně své „špatné“ stránky).
A samozřejmě, děláte sami na sebe i to, co před vámi rodiče schovávají – prožíváte s nimi všechny hádky, konflikty i vazby, ať se odehrávají ve stejné místnosti nebo třeba v jiném vesmíru.. vaše spojení nemá s fyzickým umístěním nic společného – vědomí je přece všude. Pokud si myslíte opak, nemáte to v hlavě v pořádku – když odejdete do vedlejší místnosti, vazba rodič-dítě přeci nekončí..?!
Poznáte to tak, že ji cítíte pořád. Je pravda, že v minulosti byla hodně rozšířena rada psychologů rodičům, aby se rodiče nehádali před dětmi. To je brutální lež, a má strašné důsledky. Dítě samozřejmě cítí, že se rodiče hádají, protože jeho dvě poloviny dělají totéž, nebo si to aspoň ukládají k pozdějšímu použití.. dítě by to cítilo i v sousedním vesmíru, ne tak ve vedlejším pokoji.
Jediným rozdílem je to, že když se hádáte ve vedlejším pokoji, dítě nebude mít klíč k tomu, co se děje v jeho nitru, a bude proto potřebovat „odborníka“.. což, plody minulosti jsou dnes dost zřetelné: mnoho dětí dnes opravdu odborníka potřebuje. A dopad na vás je ten, že vy tím pádem nebudete mít k dispozici živoucí klíč k vzájemnému souladu, kterým to vaše dítě je.
Nebudete ho mít, protože se mu uzavíráte a schováváte před ním své určité stránky, místo abyste mu je předvedli a poznali z jeho reakce, jak z toho ven. Další věcí je samozřejmě to, že to dítě časem začne schovávat své určité stránky před vámi a přijde o vaši reakci a o způsob, jak z toho ven. Atd. atd.
České děti vyrůstají důsledně odtrženy od rodičů. Mezi rodiči a dětmi nebývá žádná blízkost. Tak třeba když se jdou rodiče bavit, neberou děti sebou, ale někam je zavřou. Když jsou pak děti větší, zadáte jim ještě práci, která většinou nemá jiný smysl než to dítě zaměstnat, aby neprovedlo nějakou hloupost.
Když se rodiče vrátí, pobaveni či nepobaveni, poměrně často také pohádáni, dítě z toho má většinou šok – chybí mu klíče k pochopení změny, která se za těch pár hodin s rodiči stala. Čeští rodiče se však šokovaným dítětem spíš kochají než že by s ním cítili a snažili se mu změnu svého vyzařování nějak vysvětlit.
Nedůvěra, frustrace a strach, to jsou hlavní důsledky tohoto přístupu. Snažíte se pak kontrolovat všechno kolem vás.. a ale takhle nikdy nebudete kontrolovat sami sebe. To znamená že vyrábíte zoufalství: s vaším životem může nakládat kdokoliv, protože s ním nenakládáte vy.
Už chápete, jakému marketingu jste naletěli, když schováváte své problémy před dětmi? A to jsme ještě nezmínili fakt, že vaši „odborníci“ jdou proti vám, protože oni potřebují vaše problémy.. vždyť je na nich založena jejich obživa! No a takhle je to se vším.
I když celé dětství žijete ve vnuceném světě, neznamená to, že nesledujete svět dospělých. Samozřejmě že rodiče sledujete, i když je nesmíte (fyzicky) napodobovat. Dokonce to kolikrát hraničí až se slíděním – obzvlášť máte-li staršího sourozence, který už mezi dospělé občas smí.. nejde vám na rozum, jak to, že on smí a vy ne.. a máte pravdu, skutečně to není vaše chyba, jde o ubohost rodičů.
V každém případě, sledujete prolhané a ubohé hry, které na sebe dospělí hrají, a čím dál víc jste přesvědčeni, že tohle je asi ten život. Člověk je vybaven schopností najít něco hezkého úplně na všem, tedy po mnoha letech se vám to nakonec podaří i s hrami dospělých: s vydíráním, omezováním, lhaním, atd.
A tady je další zásadní důvod, proč si myslíte, že ke svému životu potřebujete ještě někoho dalšího: musíte být aspoň dva na to, abyste mohli také hrát ty hry, co je pokládáte za život. Ovšem, každá generace je o něco inteligentnější než předešlá, a její rozpoznávací schopnost je o něco vyšší. Proto se základní skutečnost, že „člověk = otrok systému“ musí balit do stále složitějších lží, které se vám vnucují v podobě vzdělávání. To proto je růst čím dál delší a náročnější. Míříte prostě hlouběji do lži.
Pokud začnete vidět život v těchto hrách, přestanete si stačit: k takové hře vždycky potřebujete ještě někoho jiného. Kromě známých, kteří vám dovolí jen nejběžnější dramata proto potřebujete takzvané přátele. Přátelství je v patriarchátu obchod – jde o to, že přítel vás může beztrestně sejmout, tak jak to vídá u svých rodičů, a na oplátku můžete sejmout vy jeho, jak to doma vídáte zase vy.
A mimo toho všeho potřebujete nutně člověka, kterého můžete vydírat prostřednictvím sexu a milostných praktik.. a tím nakonec ve svém životě definitivně zrealizujete svět rodičů.
Že jste strašně naletěli, to většinou zjistíte, až si uděláte děti, a až vám děti nastaví zrcadlo a ukáží pravdu. V ten moment se doslova poděláte, zpanikaříte, a okamžitě dítěti vnutíte něco „dětského“, jen aby přestalo sledovat vás, a začnete přemýšlet, kudy ze situace ven.. jak si dát život do pořádku, aby si toho dítě nevšimlo.
Tím jste však prohráli. Nebylo to vaše dítě, kdo si něčeho všiml. Dítě dělá jenom to, co vidí, a dokud ho nezačnete přizpůsobovat, bude to dělat vždycky. Vždycky bude pravdivé. Tedy, vám by stačilo se změnit, a dítě by po vás už nikdy nezopakovalo to, čeho jste se tak strašně lekli.. ať už to bylo cokoliv.
Ne, to jen vy jste si toho všimli. Toho, co před sebou schováváte už od dětství.. kdy zase vás vaši rodiče donutili postavit se na jejich stranu a nevidět „to“, co kdysi prapraprapraprababičkám a praprapraprapradědečkům zakázali kněží jako něco, co se nelíbí Bohu.. co od té doby všechny generace schovávají, před sebou i před druhými.. a co to vaše dítě teď napodobilo.
Vaše dítě svou pravdivostí oslovilo to dítě, kterým jste kdysi byli, které je ve vás zavřené, vzbudilo bezmeznou zuřivost, kterou jste cítili vůči vašim rodičům, a kterou jste obrátili proti sobě, když jste jim nakonec podlehli, a kterou jste v tomto okamžiku obrátili proti vašemu vlastnímu dítěti.
To je přesně ten systém, jakým se obracíte proti vám samým, už mnoho desítek generací. Stojíte na straně autorit, proti sobě, proti svému životu, proti svým dětem, které jsou toho života pokračováním. To je to, co děláte svým dětem, které by mohly být vaše záchrana.. jediná..
Ideální výchova je dána z 90ti % příkladem, a pouze to nejnutnější je potřeba dítěti nadiktovat. Jedná se o základní bezpečnostní návyky; naše civilizace není bezpečná, není projektována pro lidi, ale proti lidem, a nelze bez patřičné průpravy vylézt z domu a čekat, že se do něj v pořádku vrátíte.
Diktát samozřejmě musí být účinný, a je moudré použít přiměřené prostředky, bez ohledu na to, jaká je momentální společenská demagogie. Současný zákaz fyzických trestů je stejně zhoubný jako jejich předchozí upřednostňování. Je to nesmysl, který tentokrát vede k vytvoření sterilní, zcela bezdotykové společnosti.
Jste mnohaúrovňové bytosti, přičemž jedna z těch úrovní je fyzická. Facka, pohlavek, štulec, herda, ale i seřezání jsou regulérní výchovné (a i komunikační) prostředky a fungují i u zvířat. Velmi doporučujeme uvážit, že zvířata přitom nemají žádnou možnost volby a musí se chovat nejlépe jak umí.. včetně toho, že nezneužívají svého postavení.
To, co vás na tom mate, je pojem násilí, kteréžto slovo má většina z vás spojené s fyzickými projevy a ještě hlavně u mužů, což jste úplně, ale úplně vedle. Hodně vedle. Nikdy nedokážeme dost zdůraznit, jak moc vedle s tímto pojetím jste.
Násilí se týká všech existenčních rovin, na kterých žijete a jde o situaci, kdy někdo někomu dokazuje svou převahu. Je jedno, jestli je ta převaha fyzická, emoční nebo mentální. Právě tak naprosto neplatí, že by se násilí týkalo jen mužů (a nepovedených žen).
Pokud vás otec strhne ze silnice z dosahu projíždějícího auta a ještě vám flákne facku, až si sednete, abyste si zapamatovali, že pod kola aut lézt jednou provždy za žádných okolností nesmíte, časem mu za to poděkujete, a on se vám za to stejně i omluví.. asi.. ale oba víte, že to nebylo násilí.
Když matka použije krásná slova, aby si vás podrobila, možná si toho nevšimnete, ale o násilí jde. A dost často ve vás něco i umře. Když matka použije hnusná slova, aby si vás podrobila, je jasné, že o násilí jde. Matka se vám sice možná omluví, a hlavně bude mluvit o tom, že je to pro vaše dobro a že jednou jí za to ještě poděkujete. A vy jí to buď uvěříte, nebo ne, to jest, postavíte se buď na její stranu (proti sobě), nebo..
..tady to „nebo“ moc nehrozí. Časem většina z vás kývne na kydy, které vám matka cpe, a všechna taková „nebo...“ vám vymizí z vědomí. A budete tvrdit, že „ta maminka, ta je tak dobrá, ona je ta hodná, nejlepší na světě“, přesně tak, jak vám to vtloukla do hlavy. Její násilí nevypadá jako násilí, a přesto vás dostala. A vy to nevíte, protože její jednání chrání tabu mateřství, a jedna z věcí, které chrání tabu mateřství je právě kec o tom, že násilí jsou jen fyzické projevy mužů.
Chcete být zachráněni, čekáte v tom ohledu jakéhosi Krista, o kterém pravdivého nevíte vůbec nic, myslíte si, že vám pomůže, že proto, že to slíbil – napadlo vás někdy, že Kristus jsou vaše děti?
Ale vaše děti vy radši ubíjíte, doslova umrtvujete jejich vyjádření do absolutní nuly, děláte z nich co nejdokonalejší otroky, nutíte je zachovávat vaše nesmyslné regule, místo abyste se od nich učili svobodě, kterou jste ztratili, tak jak by vám mohly pomoct?
A když kdokoliv použije cokoliv, aby si vás naklonil, jde zase o násilí, protože když budete někomu naklonění, budete více ochotní dělat to, co po vás bude chtít.
Vždyť to musíte znát i sami, každý zná rozdíl mezi dobře míněným výpraskem a tím, když si na vás někdo hojí nějaký mindrák. Bohužel, právě u rodičů to velmi často splývá: většina rodičů působí jako dravci číhající na vaši chybu, která jim poslouží jako příležitost dokázat vám jejich převahu. Zůstávají tak nenapadnutelní, protože jakoby opravdu jde o vaše dobro, ale pro vás to není přijatelné, protože v tom cítíte jejich podlost.
Většina z vás na to doplatí v tom smyslu, že přestanete mít vůli být „dobří“, protože je to pro vás nesnesitelné a strašně ponižující, a začnete se situovat spíš do role „bad guys“. V této roli většina z vás projde pubertou, takže ztratíte jedinou skutečnou příležitost k sebeurčení v protestech proti rodičovské zvůli.
Protest, podobně jako vzdor má tu vlastnost, že vám jakoby dodá sílu.. tedy vy máte dojem, že vám ji dodává. Opak je pravdou. Protest vám sílu naopak ubírá. Je to hodně matoucí, protože vy vzdorujete, vidíte, že máte sílu vzdorovat a myslíte si, že jste na to přišli a chodíte po světě a všemu vzdorujete, až najednou vás to unaví a vy zjistíte, že z vás vaše vzdorování vytáhlo všechnu sílu.
Vzdorování znamená, že to, proti čemu vzdorujete je zároveň základem vašeho vzdoru. Abyste mohli začít něčemu vzdorovat, musíte to napřed přijmout.. jenže to už je pozdě. Jestliže máte potřebu vzdorovat nebo protestovat, to „špatné“ už se stalo. Protest a vzdor jsou tedy jen emoce, které – když je využijete a nebudete je cpát druhým – vám dají sílu něco se situací podniknout.
Cpát druhým znamená, ostatně stejně jako u všech ostatních pocitů nechat ze vzdoru vycházet své jednání. Pocity jsou přesná, aktuální pravda o vás, kterou vy sami máte přijmout. Přijetí vaší osobní pravdy vám dá možnost a i sílu se podle té které pravdy zařídit. Protest se používá proti hrozbám, vzdor proti nátlaku, tedy do té doby, než se hrozbu podaří naplnit a než tomu nátlaku podlehnete.
Většina z vás je však z výchovy navyklá přijímat rodičovské nesmysly automaticky a bránit se až když je to zbytečné. Z toho plyne, že jediným skutečným řešením je přijetí toho, co je, tak jak to je, a změnit to, co k tomu vedlo, to jest, zařídit se podle svých pocitů aspoň dodatečně a neztrácet sílu vzdorováním.
Pokud pocity budete cpát druhým, tedy pokud budete protestovat či vzdorovat.. no, není moc snadné popsat naivitu vzdorování a není velice ani k čemu ji přirovnat. Nejpřípadnější by bylo asi srovnání se snahou zvednout poklop, na kterém stojíte.. jediné, čeho tím dosáhnete, je totální vyčerpání.
Pak, když z vás samým vzdorováním vyčpí všechny vášně a chtíče a zbudou jen jakási chtění a nejasné touhy, pak nastane ten slavný okamžik, kdy vás, nové otroky, teď již dokonale ovladatelné, převezme do svých služeb stát.
Pak, pokud se rychle nevzpamatujete a nepřiznáte si, co se s vámi stalo, budete pravděpodobně mířit k dalšímu slavnému okamžiku. Uděláte si děti a patřičně se na nich zhojíte. Uděláte jim totéž, co rodiče udělali vám.. tak jak to udělaly všechny generace před vámi. Tím přijmete všechno, co vám kdy kdo provedl, uznáte to za správné a vlastně se pod to podepíšete.
Zemřete..
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info