aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Most přes navždy je kniha Richarda Davida Bacha, a je to podle mě unikátní, univerzální a dokonalý recept na „spolu“.
Snad až na jeden detail, jeden háček v samotném slově recept, a na to, že většina lidí zná jen kratší, vykradenou verzi, která jako recept prostě nefunguje.
To vše jsem měl potřebu nějak okomentovat, do toho se mi pak vloudilo ještě pár doplňujících poznámek, a nakonec jsem se docela rozmudroval, abych tak řekl. Je toho tentokrát opět docela dost.
Všichni víme, co je to recept. Je to zápis, podle kterého můžete po někom zopakovat postup, a dostat stejný nebo podobný výsledek. Obvykle recept obsahuje popis výsledného produktu, seznam ingrediencí, a instrukce, co s těmi ingrediencemi dělat. Méně obvyklé recepty provázejí podrobnější instrukce. Přirovnání k receptu tady užívám proto, že recept si můžete číst, můžete si představovat, jaký by byl výsledek, recept můžete i mluvit, můžete o něm básnit, na druhou stranu receptu nemusíte věřit, můžete ho zpochybňovat nebo naopak vyznávat, doporučovat i vnucovat, a to vše můžete dělat, aniž byste ho vyzkoušeli a věděli, o čem mluvíte.
Abyste ho vyzkoušeli, musíte recept vzít opravdově, rozhodnout se popsaný výsledek získat a začít dělat. To teprve receptu dá smysl. A při tom dělání je klíčem opravdovost. I Most přes navždy je receptem jen tehdy, vezmete-li jej vážně a opravdově. Vzato neopravdově je to totiž jen sen, sen mnoha dívek i chlapců, který snem většinou zůstane. Nesplněným, a možná i zatraceným.
Většina dam se z toho snu při vybírání partnera probudí, a pak se dost diví, když si vyberou partnera podle stejného klíče jako jejich matky a vezmou si tím pádem stejného burana. Většina pánů zase nejenže vůbec nevystoupí zpoza svých hradeb, ale ještě z toho obviní svou družku a ostentativně zklamáni dají přednost kamarádům, stejně jako to viděli u svého otce. (= přístup, kterému zde říkám buranství.)
Nic z toho však nebrání dívkám, aby nebraly vážně a zodpovědně každého chlapce, který jim tuto knihu věnuje, byť je to třeba sebevětší blb. Znám příkladně jednu slečnu, která takových výtisků shromáždila asi pět a stěžuje si, že ani jeden z těch pánů neměl s otevřeností a snahou někam vyrůst nic společného. Z toho plyne, že hlavním posláním této knihy je zřejmě být spolehlivou oblbovací/balící technikou.
Zkrácená verze mate proto, že se dozvíte jen některé ingredience a výsledek, to vše podtrženo Bachovou strhující pravdivostí. Ta totiž zůstává. Tím se ale z receptu na opravdu kvalitní vztah stává zavádějící, zamilovaně-akční příběh, který se jako návod jenom tváří. Mnoho lidí, mnoho párů zkoušelo se podle toho zařídit, a naprostá většina na tom pohořela, protože zkrácená verze prostě neobsahuje to skutečné Bachovské know-how.
Právě tak ze zkrácené verze není dost dobře poznat, co jsou ingredience, co je práce, a co jsou opravdové výsledky, takže, pokud se chcete dozvědět, jak opravdu na ten vztah, musíte sáhnout po té obsažnější verzi, kde nejsou vynechány obrazy z Richardova nitra, a je dobře patrné, že opravdu nejde o žádnou faleš nebo snad podvod romantiky, ale o cílenou a leckdy hodně tvrdou práci na sobě, i to, jak ta práce zhruba vypadá.
A co se týká knihy, je to práce hlavně pro muže! Normálně vychovaný muž je pro vztah, který má někam vyrůst, absolutně nepoužitelný. Ke společnému růstu je zapotřebí úplně opustit vliv rodičů, především matek, poněvadž lidské matky z nějakého důvodu neumí své děti pustit do života a nevrtat jim do něj. A zdaleka nejde jen o matky nebo jen o rodiče.
Není jednoduché vytvořit podmínky, ve kterých se oba partneři otevřou, protože do každého vztahu každý den ryje několik lidí – myšlenkami a emocemi, které se dozvíte nejčastěji v pohledech a v gestech „rejpalů“, někdy ve slovech, a občas dokonce i v činech.
Všichni vás chtějí mít neustále k dispozici, všichni vás chtějí neustále ovládat, kontrolovat. Chtějí k vám mít neustále přístup – což, běžný vztah něco takového naprosto vylučuje. To znamená, že nikomu nevyhovuje už to, že vůbec máte nějaký vztah, i když mít vztah je standart a je nutno vám to uznat. Za žádnou cenu nesmíte ovšem mít vztah šťastný, protože to standartem není, a nikdo vám to neuzná.
Kdo má šťastný vztah, nemá potřebu chodit jinam, nepotřebuje „kamarády“, ani „přítelkyně“. A to je pro lidi pohroma, protože pokud je „nepotřebujete“, nemají jak vás kontrolovat, nemají jistotu, že jim budete k dispozici, když si písknou. Proto vás kamarádi a přátelé neustále kontrolují, a je-li to potřeba, cíleně bourají vaše štěstí. Této kontrole slouží konvence a konvenční otázky, příkladně „Jak se máš?“ – tazatelé chtějí vědět, jestli náhodou nejste šťastnější, než oni.
A vy nemáte šanci: na takovéto otázky nějakou odpověď dát musíte, a to je to, o co jim jde. Buď jim řeknete něco mezi „ujde to“ a „špatně“, a v tom případě jste si dost nadrobili, protože zaprvé cokoliv řeknete, hned se to začíná dít, a zadruhé riskujete doplňující otázku typu „Jak to?“, tedy kontrolu hloubkovou. Opět je to konvence, a opět je nutné odpovědět.
A nebo řeknete pravdu, že se máte skvěle, a v tom okamžiku jste terčem myšlenek typu „Jak to?“, „Tak to teda ne!“, „Skončils!“ atd., kteréžto myšlenky tazatel maskuje „upřímným“ blahopřáním. Jedovatou myšlenku či pocit však máte v srdci, a za pár hodin, až jed uzraje, vyjede z vás vůči partnerovi. A nemůžete za to ani vy, ani on, a nevíte to (většinou) ani jeden.
Ať odpovíte cokoliv, vždycky poškodíte váš vztah, což, to je pravým účelem každé konvenční otázky. Řešením je hodně daleko se odstěhovat, další možností je pak tajné manželství, jak o něm zpívá Sting, že nejde překazit: Secret marriage never can be broken.
Tak všechny tyhle okolnosti vyřešili Richard a Leslie tajnou maringotkou, v úplné pustině.
Četl jsem kdysi na nějakém fóru, že Bachovi v současné době nejsou spolu, nebo spolu přinejmenším nějakou dobu nebyli. Hned u toho byly docela legrační reakce, že to přece není možné, když toho spolu tolik prožili, a jaká je to škoda atd. Pisatelky si zřejmě myslely, že to Leslie s Richardem opravdu dobře uhrála, když toho s ním tolik zažila..
..totiž, ženy obecně si myslí, že k závazku dochází, když něco prožijete spolu – proto vyžadují společné zážitky a používají je ke svázání partnera, takže svým způsobem k jakémusi závazku opravdu dojde. Ženy tedy jako závazek berou stav, kdy je jim partner zavázán, a pisatelky si zřejmě myslely, že Leslie musela mít s takovým množstvím závazků Richarda připoutaného nejméně navěky.
Jako by nestačilo, že spolu Bachovi mnohokrát, v mnoha stech dokonalých chvílích skutečně přemostili ono navždy. Vždyť většině párů se to podaří sotva jednou, dvakrát. Pisatelky však pravděpodobně žijí v absolutním světě, kde je možné dosáhnout dokonalého stavu a setrvat v něm navždy. To se ovšem nám, co žijeme v relativní sféře, ve střídání protikladů, nemůže nikdy podařit.
Tady jsou vztahy tvořené jednotlivými chvílemi, které je možno dovést k vyjádření dokonalosti a lásky, dokonce v nich lze přemostit celý čas, nebo je také lze úplně minout. Všechno hezké i všechno zlé okamžitě pomíjí, hned jak to vytvoříte, takže vztah je potřeba tvořit neustále znovu a znovu. Navždy pak znamená miliardy jednotlivých chvil, a každá ta chvíle vlastně znamená jeden vztah, který dopadne podle toho, co všechno se právě změnilo a co jste se s tím právě rozhodli udělat.
Je mi jasné, že tomuhle nebudou chtít rozumět mladé dívky, které jsou svými matkami co nejdéle uměle drženy v neskutečné naivitě, v neuskutečnitelných snech příliš velkých slov, jako je právě navždy.
A čeho že tím matky dosáhnou? No přece toho, že dcera bude strašlivě zklamaná realitou, která nebude odpovídat tomu, co jí matka nakukala, a bude se neustále vracet za maminkou.
Pisatelky by si měly Most přes navždy přečíst pořádně, třeba by jim došlo, že Leslie šla na věc právě naopak, protože byla na rozdíl od pisatelek poučená o tom, že když použije společné zážitky ke svázání partnera, uhyne jim láska.
Leslie na rozdíl od pisatelek nepřemýšlela, jak na něj, ale jak s ním. To Leslie vytvořila atmosféru důvěry, právě tímto myšlením (a jednáním). To proto jí byl Richard schopen důvěřovat a proto jim vztah mohl vyjít.
Kromě toho, když si partneři všechno řeknou, je čas jít od sebe. Pozná se to tak, že se přestanete vzájemně přitahovat. S takovým člověkem pak nelze zůstávat, protože byste nebyli pravdiví sami k sobě. Kdepak, když se takoví partneři přestanou přitahovat, týden si děkují, rozloučí se, a odchází, plní vděčnosti za to, co bylo.
Na druhou stranu, Most přes navždy při stavbě opravdu mohl utrpět trhlinu, která zapříčinila jeho pozdější pád. Všimněte si – právě v této knize – situace, kdy Leslie ve svém strachu z osamění nepustila Richarda z domu, když se potřeboval srovnat se změnou životního postoje, kterou prodělal v prvním období v maringotce.
Leslie však neprodělávala životní změnu. Leslie rovnou prožívala svůj sen. Nejspíš proto nerozpoznala Richardův stav, a přidržela ho u sebe, za pomoci hysterie, výčitek a vydírání. Jenomže, když se něčeho bojíme, přitahujeme to do svého života. To co bylo pro Leslie příležitostí vypořádat se se svým strachem, to ona nevyřešila, ale obešla.
Tímto opravdu mohla odsoudit jejich vztah k relativně násilnému rozchodu, protože nevyřešený strach ze samoty vždycky znamená, že nakonec zůstanete sami.
(I když, třeba to – zvlášť tihle dva – mezitím nějak vyřešili..?!)
Jenže, Richard tím navíc neuposlechl svého vnitřního popudu, který jej táhl do ústraní. Tím nedostal příležitost urovnat si v sobě věci v prostředí, které by mu vyhovovalo.
Tomuhle možná nebudou rozumět ženy. Většina žen je zvyklá srovnávat se s věcmi za běhu a pod tlakem, protože je osobně přizpůsobují matky, aniž by jim povolily byť i jen na vteřinku vydechnout. Jakýkoliv odpor, vlastní myšlení, aktivitu či dokonce iniciativu v nich doslova udusí.
Na něco takového muži ale nejsou stavění. A když tohle žena použije na manžela, když žena donutí svého manžela, aby se s něčím srovnal jakoby pod jejím dohledem, je zle. Pro vztah to většinou znamená smrtelnou ránu.
Tím se muži partnerka změní v matku. To je špatně, protože muž už jednu má, a k ženě jde proto, aby mu 1. zůstal maminkovský servis, aby 2. získal navíc sex, a aby 3. zmizely mateřské proslovy, kterých má po krk.
Pokud se mužovi partnerka změní v matku, byť i sebenevinnější hloupostí, vztah tím většinou velmi utrpí. Muž neumí opustit matku úplně a úplně se navěsit na ženu. Neumí. A když jsem u toho, tak ani nemůže, protože pak by nemohl čerpat jistotu ze své matky, a nemohl by na svou ženu nemohl dělat ta buranská, patriarchální ramena, výraz mužské nadřazenosti nad ženami. Krom toho mu to nedovolí jeho matka.
Opustit matku a její diktát dokáže mnohem lehčeji žena než muž – navzdory všemu, co se o tom běžně soudí. Mnoho žen to také dělá: jsou to ty ženy s těmi o něco šťastnějšími vztahy. O mnoho ne, protože aby to skutečně fungovalo, musel by se vlivu své matky vzdát také muž, a toho je velmi těžké dosáhnout.
Je třeba si uvědomit, že muž je v průběhu výchovy připraven o všechny své „ženské“ stránky, a vztah k matce bývá jediným klíčem k celé polovině jeho bytosti. Tento vztah však bývá plný bolesti, dětské bolesti, jíž syna kontroluje jeho matka, a jen partnerka, kterou matka schvaluje, obdrží od ní část těchto „opratí“. Většina mužů je nikdy neuvidí – takové matky ještě nejsou, a partnerky..?
Znám jen dva způsoby, jak z takového stavu ven: poměrně velmi bolestivé sebepoznávání, a pak to, co zvolila Leslie, a co nám sděluje tahle knížka. Partnerka přiměje muže, aby se odevzdal vztahu a sama udělá totéž. To byla i Lesliina podmínka: Richard se jí musel odevzdat. Nebo jí.. Richard se odevzdal jí, ale ona toho nezneužila, nespoutala ho a výsledek byl ten, že se Richard odevzdal vztahu. Netuším, jestli to Leslie měla spočítané všechno, jestli věděla, že spoutaný druh ji nemůže nijak obohatit nebo jestli byla prostě jen natolik čestná.. nevím.
Tohle odevzdání je krok, který většina mužů „opomene“ udělat, většinou právě ze strachu opustit matku a ze strachu ze zneužití. Dlužno dodat, že pokud ho přece jen udělají, většina dam toho okamžitě zneužije a nechá jej na sobě zá-viset, aby si jeho svázáním vybudovala jistotu. V prvním případě láska nerozkvete, v druhém hned umírá a nechává po sobě hodně, opravdu hodně moc bolesti.
Tady už se musí rozhodovat i dámy: buď oželí jistotu, a získají skutečnou lásku se vším, co k tomu patří, nebo poslechnou příklady a návody matek, báb a prachbáb, které mají vštípené jako „správný“ postup, a dostanou stejně zoufalý vztah i život, i když partnerem si budou zdánlivě jistější.
Leslie přiměla Richarda, aby se jí zavázal, což dělají všechny, a pak ho ale pustila, a udělala totéž, což, tohle už většina žen prostě neudělá.. ke škodě obou. Ženám se v tomto ovšem nelze vůbec divit – v našem nelidském systému samostatně vlastně neexistují, a mít vztah s mužem není nic jistého, protože ženy si je navzájem kradou.
Největší snahou žen je proto zavázat si partnera co nejdřív a co nejdůkladněji, bohužel, jakmile se vám něco takového stane, můžete celý vztah zabalit. Aby to nebylo tak jednoduché, je velice snadné podlehnout sebeklamu a získat dojem, že ten druhý vám patří – Richardovi se to v průběhu života s Leslie stalo několikrát, a pokaždé to bolelo.
I k tomuhle přístupu jsou muži ještě náchylnější než ženy, protože náš systém ženy přímo řadí jako součástky náležející k nějakému muži. Patriarchát se samostatnými ženami vůbec nepočítá – žena je mužovým osobním otrokem a výrobcem jeho dětí. Takto je to zakotveno v našich mýtech, v pojetí světa i ve společenských pravidlech. Jediné, co se někde trochu změnilo, jsou zákony, a ani ty nejsou vždycky dodržovány.
Rovnost žen je zatím pořád ještě utopie – nikdo se zatím nenamáhal odvolat zrůdný mýtus o Adamovi a Evě, který zařadil ženy jako osobní přívěšky mužů a ještě navíc je předem určil jako viníky, ať již se stane cokoliv. Stejně tak je ovšem rovnost žen vyloučena vyzdvihováním mateřství, což tu rovnost narušuje úplně stejným způsobem.
Zařídit rovnost ve vztahu – základní předpoklad pro proudění lásky – je tedy krok sám o sobě. Ten je nutno udělat, jinak vás vztah vyždíme. A i když rovnost zřídíte, může se vám vytratit, takže je nutné stav věcí hlídat, ovšem, každý sám sebe! Ne toho druhého!
Vztah dvou lidí vzniká logicky jako dva mezilidské vztahy. Aby se ty dva vztahy staly jedním, je zapotřebí důvěra – je to důvěra, co spojuje dva vztahy/dva lidi v jeden celek. Kvalita vašeho vztahu přímo závisí na tom, nakolik jste, každý sám k sobě upřímní.
Důvěra ve vás vzniká, když je váš protějšek upřímný a pravdivý sám k sobě, a je k vám navíc otevřený, takže se průběžně dozvídáte jeho aktuální myšlenky i pocity, s tím že jeho pravdivost cítíte.
Tomu pocitu většinou říkáte, že dotyčný ve vás budí důvěru, což není pravda. Dotyčný nic nedělá. To vy cítíte jeho pravdivost, což je váš pocit. Za své pocity však každý zodpovídá sám: ze žádného svého pocitu nemůžete obviňovat někoho jiného, pokud nechcete zabít vztah, který s tím člověkem máte. To ostatně platí pro jakékoliv obviňování či výčitky.
Já vím, že vás matka učila, že vy jí „děláte“ radost a starost. No a co? To byla její volba. Váš vztah podle toho ostatně dopadl. Její vztah k vám se změnil na obviňující a osočující, váš vztah k ní se změnil na ukřivděný a uhýbající. Radost nula, láska v nedohlednu. Totéž se vám může přihodit (a pravděpodobně také mnohokrát přihodí) ve vztahu.
Je to hned, otázka pár vteřin, náprava ale bývá zpočátku dílo na mnoho hodin, ba i dní, ovšem, upřímná a otevřená práce na sobě, to samo o sobě již přináší radost a lásku, co teprve spolu-práce s milovaným člověkem. Je pravda, že hodně párů i při takové spolupráci dojelo na úpornou snahu dosáhnout nějakých konkrétních výsledků, jako třeba vyrovnat se Bachovým. Tím se ocitáme u těch nejošemetnějších nástrah našich vztahů.
Předurčený výsledek. To je nástraha pro lidi, kteří si přečtou recept, a chtějí se najednou, nejlépe napoprvé dopracovat nějakých, nejlépe konkrétních výsledků. Takoví lidé zákonitě pohoří; měli by si asi všimnout, že předurčených výsledků, tedy cílů, které si vytýčili, nedosahovali Bachovi nijak lehce. Měli by si všimnout, že jediným cílem Bachovic života v maringotce bylo zjistit, kam je to společné soužití dovede.
Jak si tedy vyložit Bachovic recept? Dalo by se to snad přirovnat k výletu do lesa, kdy jdete s někým po lesní cestě, a oba podle svých okamžitých impulsů zkoumáte jednotlivé odbočky, spolu i jednotlivě, a to všechno, co jste našli, sdílíte s tím druhým, povídáte si o tom, přemýšlíte, vznášíte nové impulsy atd. To je to.
Předurčit výsledek je pak jako stoupnout si na začátek cesty, a vnutit jí, kam vás dovede – zabijete tím všechno. Budete čekat, kdy už to bude, čímž zmatete své nitro a budete dostávat zmatené impulsy. Polovinu odboček přehlídnete, pohoda se vás zrovna také držet nebude a vaše sdílení se omezí jen na otázku „Už?“ a odpověď „Ještě ne“.
A to jsou ještě experti, kteří nejenže se dohodli, že dojdou tam co Bachovi, ale mezitím ještě určují i každé odbočce, kam je má dovést. Když už vás něco takového napadne, bude vás to asi dost omezovat.
Až na to přijdete a budete s takovými omezeními chtít skoncovat, přestaňte takové nápady říkat nahlas, a nechte se ovlivnit partnerem, který si žádná určující očekávání nevytvořil.
Ono největší síla páru je stejně především v udržování dobrého naladění. Tam kde jednotlivec na své cestě snadno propadne depresím a ztratí třeba měsíc, než se z nich vyhrabe, tam vás může partner podržet nebo jimi bezpečně provést..
Přirozená přitažlivost (mezilidská) funguje asi jako dva magnety, které se napřed přitáhnou, pak se však obrátí a odpudí se. Je úplně jedno, který z partnerů se kdy odvrátí, respektovat se musí oba, zcela bezvýhradně.
I to ženské svázání partnera znamená pokažený magnetismus – žena se snaží udržet partnera co nejblíž k sobě, muž se od ní logicky snaží dostat co nejdál, protože takovéhle jednostranné svázání – vydírání na základě společného zážitku – bývá velice nepříjemné. Stejně nesnesitelná situace ovšem vzniká při odvracení, když jeden odmítne toho druhého pustit.. kupříkladu ze žárlivosti.
Tohle už se pochopitelně týká i všech mužů, a bylo by to téma na celé knihy.. boj o moc mezi partnery, kdo z koho v milostných vztazích atd. Omezme se jen na poznámku, že kdykoliv je ve vztahu jeden táhnoucí a jeden tažený a neřeší se to otevřeným vyslovením všeho, co se ve vás děje, riskujete nejen vztah, ale i své zdraví, protože produkujete emoce, které vašemu tělu dávají dost zabrat.
Přitažení a odpuzení znamená dostat nápad, co s partnerem prožít, říct mu to, společně naplánovat a zrealizovat. Z toho dostanou dva lidé dva různé zážitky. Abyste to mohli zpracovat, musíte se od sebe navzájem oddělit, to jest odvrátit od partnera. Nastává fáze sdílení: partneři si sdělují, co kdo z nich prožil – dojmy, pocity, myšlenky, nové nápady.
Jelikož partneři jsou dva (aspoň většinou;), mají dohromady dvě pravdy o všem, co se stalo. A tady se dostáváme k poslednímu důležitému bodu, u nějž se chci zastavit. My jsme vychováváni tak, že existuje jen jedna pravda. A většina lidí jde do vztahu s tím, že to oni budou mít tu pravdu.
Pokud však chcete dělat skutečný vztah se skutečným růstem, nemůžete bojovat s partnerem, kdo bude mít tu pravdu. Naopak! Čeká vás rozšiřování vaší vlastní pravdy o pravdu partnerovu.
V tom je výhoda a síla společného růstu, protože z každého zážitku získáte ne jednu, ale dvě zkušenosti. Tyto dvě zkušenosti je pak potřeba sloučit v jednu: musíte najít způsob, jak vyvážit i ty nejextrémnější protiklady.
To se lze nejlépe naučit na příkladu rodičů: i oni se něčím přitáhli, to jest, v něčem jsou stejní, v něčem různí. Ve vás jsou zastoupeni oba dva, resp., jste z půlky matka a z půlky otec, a na vás je udělat z nich jedno.
To se dělá o hodně jednodušeji, když se vaši rodiče umí spolu za všech okolností domluvit. Tím nemyslím stav, kdy jeden vyhlásí svou pravdu a druhý ji odsouhlasí, ale právě otevřenou prezentaci a uznání pravd obou, a jejich následné spojení do většího obrazu.
Samozřejmě, děti, od kterých matka izolovala otce, nebo od kterých otec či systém izoloval matku (i to se ještě stává), nemají k jedné polovině sebe žádný klíč, a jejich prvá partnerství podle toho dopadají – jde jim úplně zaprvé o získání chybějícího rodiče, což je tlak, který se v partnerství nedá vydržet. Ještě hůř jsou na tom děti, kterým byl k tomu všemu dodán otčím nebo macecha, protože ty klíče zdánlivě dostanou a většinu z nich nenapadne, že nejsou pravé a že jim nejsou k ničemu.
Tohle povídání se netýká dětí, jejichž rodiče se rozvedli, ale dítě nebylo od nikoho izolováno a není ani štváno proti jednomu či druhému, zkrátka jde o děti, které mohou kdykoliv k oběma rodičům a oba rodiče mohou k nim. Budete se možná divit, ale i takoví rodiče se občas ještě najdou.
Takové děti mají svou jistotu, a moc si toho na ně nedovolí ani otčím či macecha, naopak, od doplněného „rodiče“ dítě získá většinou ještě další poznání a klíče k jedné své polovině. Je to vlastně takový bonus. Dítě stejně nepotřebuje ani tak rodiče, jako hlavně lásku.
Zážitky vás mají osvobodit od všeho, co jste k nim potřebovali, od rodičů i od partnera. Teprve pak totiž k rodičům a k partnerovi pocítíte úctu a vděčnost za to, že vám zážitek umožnil, a tím teprve láska rozkvete. Proto Leslie dovedla Richarda k vizi a k závazku, že využijí vzájemnou přitažlivost ke společnému růstu.
Z toho pak vznikaly společné zážitky, které je navzájem osvobozovaly, pokaždé znovu je k sobě něco přitáhlo, a pokaždé znovu se rozpojili a získali z toho zážitek, který spolu sdíleli. Proto tam láska neumírala, nýbrž rozkvétala – ono když jste oba plní vděčnosti svému partnerovi a vděčnost tedy naplňuje i váš vztah, jinak to být asi ani nemůže.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info