aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Příběh, se kterým vyrukovala Joanne Rowling je velmi silný a velmi rozšířený. Ledacos je v tomto příběhu přitom docela zavádějící – myslím si, že se vyplatí říct si o něm pár slov.
Pro začátek bych doporučil jen tak, zkusmo pojmout sedm dílů příběhu jako sedm Voldemortových viteálů, které přežívají v neopatrných čtenářích.. ehm.. co že vás při tom napadá? No to já jen tak.. asi..
Je pro mě velmi zvláštní, že Rowling, ač žena, propaguje mužskou, násilnou magii, kterou v „jejím“ příběhu unisex používají dámy i pánové, a zcela se vyhýbá jakékoliv zmínce o původní magii ženské. Respektive, ženskou magii dost trapně zmiňuje v souvislostech s lektvary lásky – tedy jako ženské použití mužské magie: v příběhu jsou totiž lektvary, jedna z hlavních částí tradiční ženské magie a plod porozumění Zemi a jejím darům, tak právě lektvary jsou zde reprezentovány dvěma muži.
Je mi to divné. Proč se Rowling nehlásí ke svému pohlaví? Proč se nehlásí k tomu, co ženy dovedou? Proč do naší společnosti nevnáší aspoň trochu skutečného ženství? Nebo snad neví, jak moc tu ženství chybí?
Vždyť i jediná dívka z hlavních postav není nic jiného, než ženský patriarcha: Hermiona přemýšlí samostatně, rychle a přesně, hodně dopředu, zná dokonale intence, ve kterých se při tom má pohybovat, a to všechno, co vymyslí, umí i zrealizovat. Jediné, co jí Rowling nechala jako „ženskou“ vlastnost, je občas nějaký ten pocit a trocha empatie. Jenže to je tak asi všechno. Intuice nula, otevřenost k podnětům nevědomí nula, schopnost vybrat si nějakou maličkost a učinit ji dočasným středem vesmíru také nula. Tomuto stavu obvykle říkáme zablokované emoce..
..na druhou stranu dívku, která těmito vlastnostmi oplývá, líčí Rowling jako bláznivou a přidělila jí vedlejší, skoro zbytkovou roli – jako kdyby chtěla naznačit, že toto pojetí ženství je již překonáno. Je pravda, že pojetí ženy jako zvířete, které je sice užitečné, poslouží a udělá spoustu práce, ale jinak je bláznivé a vrtkavé a nedá se brát vůbec vážně – toto pojetí bylo platné po značnou část patriarchátu, a je jasné, že změna potřeba byla.
Na druhou stranu, ženský patriarcha je mor, není to přínos, ale nová rána pro ženství a tedy i lidství vůbec. Pochopil bych, kdyby takhle psal nějaký typický muž, zabedněný, a spokojený se svou rolí v patriarchátu. Není mi ale jasné, proč to dělá žena, v té době dokonce už matka.
Mně se z toho všeho zdá být zřejmé, že Rowling kope za patriarchát, se vším všudy. Tomu nasvědčuje patriarchální konstrukce příběhu i patriarchální pojetí dobra a zla: záporný hrdina ohrožuje tupý a bezmyšlenkovitý život všech těch „šťastných“ a zcela bez vlastní vůle žijících lidiček, kteří všichni dohromady vytváří právě dnešní odpornou podobu patriarchátu. Záporný hrdina tímto ohrožováním dokazuje potřebu vlády a všech těch patriarchálních funkcí jako je byrokracie, policie a armáda, jedním slovem BystroZorroMstitelové, a kladný hrdina to za ty ubohé, zmatené a zlým ministerstvem ovládané debily všechno vyřeší, mohou spát v klidu dál a dál..
..a dál? Co dál? Lidem se dostane trocha vzrušení, vláda si upevní moc, a kladný hrdina..
..s kladným hrdinou je trochu problém. Kam s ním? Kladný hrdina neměl přežít.. zvlášť ne hrdina takového formátu. Hrdinové dělávají docela problémy, když jsou dlouho nevyužití, a ten návrat po devatenácti letech byl už docela hodně velká haluz. Ale co, čtenáři, ba i někteří jiní spisovatelé, si vyžádali happy-end, takže čtenáři jsou spokojeni.. to jen my, kdo se zabýváme příběhy a jejich šíleným vlivem na lidi, kroutíme hlavou.
Co je to ostatně happy-end? Pro obecenstvo bývá happy-endem zavraždění všech „záporných“ hrdinů, a nezbytná „kráska“ pro přeživšího hrdinu kladného. To je přeci ale taková blbost..?! A zvlášť tady.
Už to vraždění. Pokud něčeho dosáhnete násilím, výsledek bude zase jen násilí.. na to Rowling zřejmě zapomněla poukázat. Tohle opominutí je však zcela v duchu patriarchátu, protože patriarchát by zanikl, kdyby zmizelo násilí. Proto všechny příběhy patriarchů končí vyvražděním strůjců zla. Musí končit, protože lidé by odmítali válčit, kdyby znali pravdu, nenechali by se propůjčit k násilí.
No, přeci když víte, že každé násilí způsobí někde křivdu a bolest, a že to v lidech časem dozraje a to násilí se bude opakovat, na což pravděpodobně doplatíte, dáte si přeci pozor, abyste tomu předešli, ne? Jiná věc je, když vás odmalička učí úspěšnou vraždu „nepřátel“ oslavovat jako vítězství a neúspěšnou zatracovat jako prohru.. musíte se stát vrahem, abyste způsobili Šťastný konec..
..pak třeba ten fakt, že bystrý a schopný člověk zachrání lidstvo před nebezpečím, ale pak musí dál žít mezi tupými ovcemi, které se většinou neprobudí, ani když o celém zásahu čtou v novinách a které si dál žijí svůj zabedněný „život“.. s krasavicí, která se na něj nalepila..
..Rowling dokonce nechá Pottera pro takovou společnost vyrobit hromadu dětí.. další ovečky.. ale co, spadl do rodiny, která vyznává sexuální orientaci „římský katolík“ (= žena se pravidelně plní semenem a jednou do roka z ní vypadne dítě, a to i když na ty děti nemáte čas ani peníze), takže s tím měl, blbec, počítat..
..a ta krasavice pro vraha.. která po skončení příběhu připraví hrdinu postupně o nervy, o děti, o majetek – jak už to tak krasavice dělávají (řízeny svými kraso-mateřemi, jejichž zhoubného vlivu se nelze zbavit žádnou slušnou cestou).. to je teprve Happy-end.
Tolik patriarchální zvyklosti. Na druhou stranu, Potter Voldemorta vlastně nezabil, že? Voldemort se vlastně zabil sám.. jenže jak? To, co Rowling píše, je dost na pováženou. Je velice těžko říct, kde přesně je vydaný příběh překroucen.
Takhle, v magické literatuře lze nalézt zmínky o skutečných magických soubojích, kdy útočník zahynul čistě zpětným, zrcadlovým odrazem svého útoku. Ovšem to neznamená, že se napadený bránil!!!
To znamená, že napadený nepřijal realitu boje a byl natolik na výši, že se od něj útok skutečně odrazil. Říká se, že nejlepší obranou je útok – a přitom každá obrana je zároveň útokem. Je to akce, a má svou reakci. Takže jde vždycky o útok – jediný, kdo neútočí, je vždycky právě zrcadlo.
Vždyť to znáte i sami: k jakékoliv přestřelce jsou vždycky potřeba dva. V momentě, kdy někoho zkusíte vyprovokovat a on se nechytí, nebo když do někoho rýpete a on na vás vůbec nereaguje, zůstane všechno vám – všechno, co jste mu chtěli způsobit, i všechno, co jste do něj zaměřili.
Všechno se tak obrátí proti vám. To se nestane, pokud se dotyčný jakkoliv zapojí, protože to právě už dojde k výměně, a výměnou je zrcadlení vyloučeno.
Je jediný způsob, jak se ostatním můžete stát zrcadlem, od kterého se jakýkoliv útok prostě odrazí: nebojovat. Nepřijmout boj, ale dál si tvořit svou realitu. To bohužel neznamená, že by vám nešlo ublížit (nicméně takhle hluboko se tady v zákonu karmy vrtat nemůžu.. rozebírám to v sekci „Lidé“, tady jen vysvětluji, čím je příběh Harryho Pottera zavádějící, a happy-end vyloženě vylhaný.)
Poprvé Rowling zrcadlení zachovala – Voldemort zaútočil na dítě, které se naprosto nebránilo, a potřebnou výši mu zajistila matčina ochrana. Rowling to zachovala i podruhé, Voldemort opět zbavil těla jen sám sebe, nebo teda zbavil část své duše Harryho těla.
Proč to Rowling nezachovala i potřetí?
Potter útočil, místo aby se vzdal a umožnil tak zrcadlení. Snažil se Voldemorta odzbrojit, a dokonce se mu to podařilo. Což znamená, že Voldemortova kletba se neměla od čeho odrazit, protože Potter pro to nesplnil příslušné podmínky. Chápal bych, kdyby byla jen neúčinná, ale odraz zpátky? Co je to za hovadinu? Co tím chtěla Rowling říct?
Chtěla trochu polechtat základní pilíř patriarchátu a naznačit, že lze zavraždit záporňáka, aniž by se kladňák stal vrahem? Že by mohla existovat nová, lepší společnost, v níž se zlo poslušně vraždí samo?
Nebo zkomolila příběh jen kvůli tomu, že nechtěla milouška Harrouška učinit vrahem? No to je vcelku jedno, kladňák by stejně nesměl zaútočit.
Rowling si z nás prostě dělá srandu, a staví nás před otázku: Kdo je vrahem Lorda Voldemorta?
Že by autorka??? Nebo snad čtenářská obec???
A je Voldemort vůbec mrtev?
No, nezbývá než konstatovat, že už to není jako dřív. Dřív když chtěl být někdo kladným hrdinou, musel něco dokázat, pak ho museli zabít, a pak se jím teprve mohl stát!!! A musím dodat, že to většinou bylo v jeho vlastním zájmu. Nebo si myslíte, že není lepší umřít rychle, co nejdřív po splnění životního poslání?
Myslíte si snad, spolu s lékařskou komorou, že je lepší umírat pomalu, ležet na cizí posteli, dávat každý měsíc polovinu důchodu na léky a druhou na starobinec? Pochopím, proč si tohle myslí slečna lékařská komora.. ale proč si to myslíte vy? Jen proto, že vás to učili? Že vám vykládali, že delší život je lepší než kratší, a že naše lékařská věda dělá všechno proto, abyste ještě i na těch lůžkách vydrželi co nejdéle?
Myslíte si, že je lepší žít co nejdéle, i když život znamená vlastně jen tři hromady jídla denně, mezi tím nesmyslnou práci pro systém, večer skoro stejně absurdní povinnosti k partnerovi či rodině, a ve zbývající polovině života spánek? To si opravdu myslíte..? No dobrá, dobrá, vždyť já už nic neříkám.
Četl jsem kdysi kdesi kritiku čtenářů, že je v tom příběhu moc mrtvých. Já jsem se tedy nepídil po originelním znění (i když bych asi měl..?), nicméně bych řekl, že na sedmidílnou/sedmiletou ságu je to možná o něco méně, než se v životě umírá normálně. A na to, že šlo o válku, je to skoro směšné. Nebo ne..?
Venkoncem mi příběh Harryho Pottera připomíná zase jen ty mateřské pohádky, které nezávisle na počtu mrtvých vždycky nesou jen sdělení: podívejte se, o co horší by to mohlo být, nebo čemu jste unikli, buďte rádi, že je to tak jak to je. Když to přeložím, znamená to „Ať přijde co přijde, držte hubu a krok, a čekejte spolu s ostatními na někoho, kdo to za vás vyřeší“. Tímto způsobem nás držívají v bezmoci naše vlastní matky.
Pohádky jsou mateřský způsob, jakým jsou děti postupně vpravovány do reality dospělých. Mateřský proto, že to byly matky, kdo musel zvládat všechny děti, které jim muž nasekal a přitom nesměly zpochybnit jeho „otcovskou“ autoritu. Používaly tedy jiné, skryté druhy manipulace.
Od nejútlejšího věku od nich slýcháme malé a některé střední lži, abychom jim nekladli až takový odpor při výchově a postupně dorostli do lží velkých, jako je nadřazenost mužů, nadřazenost člověka tvorstvu, otročení a vraždění jménem spravedlnosti, milosrdenství atd.
I tato pohádka pro malé i velké obsahuje mnoho zavádějících, podprahových sdělení. Z toho však vyčnívají dva dost závažné pokyny: věřte v patriarchát, a hlaste se ke znamení kruhu (oka?) v trojúhelníku.
Že by to bylo ještě horší?
Ono totiž nezávisle na tom, komu, nebo jakým bytostem slouží jednotlivé díly, v posledním díle je jasně dáno, že celá Potterovo legrace má sloužit bytosti, která má ve znaku trojúhelník s vepsaným kruhem.
Tím se však z obyčejného vemlouvavého mateřského vypravování stává záležitost vážnější.. dost nebezpečná pro neopatrné čtenáře. Celou věc ovšem komplikuje ještě nezmíněná magická technika.
Viteál je velmi zvláštní překlad slova horcrux, když základem je „vita“ neboli latinsky život. Už v tom slově je rozpor: život je něco dobrého, posvátného.. jak si s tím mám srovnat to, co horcrux označuje?
Takhle, já rozhodně nemám nic proti panu Medkovi a osobně jej považuji za opravdu dobrého překladatele. Překlad horcrux jako viteál je mi ale nepochopitelný. V celém svém názvosloví Rowling nemá nic nahodilého, všechna její jména mají shodné významy s tím, co nebo koho označují. Proč to měnit?
Když vezmeme kořeny slov horribilis – hrůza, děs, a crux jako zkráceninu crucifix – ukřižování, lze horcrux přeložit jako kříž na něco hrůzného, kříž hrůzy, jedním slovem pak třeba jako děskříž nebo děsukříž. Podle mě by to mnohem lépe vystihovalo hrůznou podstatu věci, tedy fixování vražnou utrženého kousku duše k nějakému předmětu, v němž bude odnynějška přežívat. Nebo ne? Nevím.. a používat budu ale horcrux.
Tzv. horcrux je předmět, do nějž je zakletá nebo k němuž je přichycená část něčího života. A nemusí jít jen o předmět. Rowling si s tím Naginim nic nevymýšlí, skutečně je možné horcrux vytvořit i ze živého tvora, jehož je pak možné do značné míry ovládat, nebo dokonce zcela ovládnout.
A tady je jádro toho, na co chci upozornit. Rowling totiž o horcruxech hovoří tak, jako by to byla nějaká velmi vzdálená záležitost, která se mezi normálními lidmi nemůže stát. A to je ale hodně daleko od pravdy.
Každý, naprosto každý živý člověk je horcruxem, a většinou dokonce několikanásobným. Rodiče ve svém potomku zavraždí jeho přirozenost a nahradí ji svými vlastními projekcemi. Systém v tom pak pokračuje.
Začínají pochopitelně matky, přeci jen se jedná o magii a ta je otcům cizí. Když to hodně zjednoduším, syny zamordují cca z poloviny, kdežto dcery úplně; druhá půlka syna patří manželovi, potažmo systému, dcera patří matce se vším všudy. To je to proslavené spojení matka-dcera.
Mimochodem, všimněte si, že se nikdy nemluví o spojení dcera-matka. Dcery samozřejmě poznají, když je matce špatně nebo se jí nedaří, ale nemohou ji ovládat. Je to tím, že dcera v matce nic nezabila a nevytvořila v ní svůj horcrux. Spojení dcera-matka je tedy prostá lidská empatie.
Matky svým zásahem naučí děti, jak se mají vzdát části sebe ve prospěch někoho jiného, takže do nich poté mohou vštěpovat své projekty i otcové, aniž by nutně potřebovali znalost, jak to provést. Vůči otcům se děti upravují samy, stejně jako posléze vůči tetám v jeslích, učitelům a nakonec zaměstnavatelům.
To že jsme horcruxem lze nejjednodušeji poznat podle toho, že z nás nemluvíme my, ale lidé, kteří se nám vnutili jako vzory. Máme cizí gesta, slova, názory, myšlenky, všechno. Někdy z nás dokonce mluví i příběhy – zapustí v nás kořeny, a projevují se z nás, ovšem, cokoliv z nás takhle mluví, žije ne ze své, ale z naší vlastní životní energie. Hle, wampýr.
Na druhý pohled je zřejmé, že v případě Pottera nejde jen tak o nějakou mateřskou pohádku, není to jen lež, která matkám usnadňuje výchovu.
Zaprvé Rowling odvádí pozornost od skutečných horcruxů běžného života. Je to podobné, jako když noviny každý den přinesou nějaké zprávy o zlu, které se děje dost daleko od nás – a nás to uklidní, protože tím právě vznikne dojem, že u nás je všechno v pořádku.
Co na to říct? Lidé nemají vědět pravdu, protože kdyby ji znali, nekupovali by si Věštce. Věštec je tu proto, aby se prodal, a lidé od toho, aby si ho pravidelně kupovali. To je byznys.
Přemýšlím nad tím, odkud Rowling vlastně zná tajemství tvorby horcruxů, které – ač sama už v té době byla matkou a nepochybně již začala s výrobou svého vlastního – označuje jako „magii nejtemnější“
Je z toho vidět vliv lidí a společností, ke kterým se Rowling chodila vzdělávat v „opravdové“ magii, že aby nepsala vyložené nesmysly. Pokud vím, navštěvovala různé, i polo-tajné společnosti, jejich lóže, představitele, atd. Mezi nimi zřejmě budou i společnosti, které se hlásí ke znamení již zmiňovanému, ke znamení trojúhelníku s vepsaným kruhem.
Zadruhé bude tedy spojitost mezi horcruxy a tímto znamením. Já tedy nevím, kdo z vás si umí představit, co se bude dít, až se to znamení objeví i s jeho pravým vlastníkem.. no zkuste si uvědomit, že to znamení nesly vždycky firmy (nebo „mocní“ lidé), které otročily lidi a vysávaly jejich energii (ve formě peněz, výsledků práce, atd.).
Co asi budou dělat lidé, jejichž nitro jménem této značky vysál příběh Rowlingové a nahradil jej horcruxem, kterým je teď vysává a žije z jejich životní síly? Však sami víte, kolik lidí tím příběhem vyloženě žije.. že?
A zatřetí, co je pro mě osobně to úplně nejhorší, Rowling totálně shodila mučení a vyvražďování žen nařčených z čarodějnictví. Hned po prvních odstavcích třetího dílu se vám v podvědomí usadí dojem, že při upalování čarodějnic vlastně o nic nešlo. Rowling tím kryje příšernou genocidu nositelek lidové moudrosti, genocidu, kterou organizovala katolická církev, aby se zbavila právě těch žen, které jediné dokázaly ulevit ostatním ženám od bolestí a nespravedlivostí, které jim patriarchát každodenně přináší.
Rowling tedy kryje tu nejbrutálnější podobu katolické církve.. přiznám se, že první mně napadla taková hloupost, že si to církev prostě objednala. No ale divte se mi.
To je přeci od Rowling taková rána pod pás – je to úplně stejné, jako ty vsuvky, co byly kdysi připsány do bible, aby církev neztratila moc. Myslím to, jak na mnoha místech Jéža mluví o pravdě, lásce a svobodě, a vždycky to všechno hned popře výzvou k poslušnosti autorit.. což, když nespoléháte na kněží a věříte v pravdu, je vám jasné, že ve skutečnosti to Ježíš takhle nikdy neřekl, že to tam někdo dopsal.. a lehce si domyslíte, že to dotyčný udělal proto, aby neztratil moc.
Rowling tady ten podraz dokonce posadila na místo, které sice nikdo nepřeskočí, ale kde se nad tím také nikdo nepozastaví, protože spěchá zhltnout příběh, takže formule putuje rovnou do podvědomí, všem čtenářům bez rozdílu.
Tomu se říká „kudlou do zad“. A jelikož je Joanne Rowling ženskou autoritou, dá se čekat, že většina čtenářek zaujme automaticky úplně stejný postoj, aniž by se nad tím jakkoliv pozastavily. Prodají své pokolení.. podle vzoru, který jim káže autorita.
Takhle přesně vypadá a funguje ženská zrada, přesně takhle jsou dnes a denně prodávány ženy patriarchátu.. ne muži, ale ženské autority jsou ty, kdo prodává ženy.
Zbavte se horcruxů?
Začněte žít svoje?
Vytvořte si svoje znamení?
To je dost těžké, a zrealizovat to úplně nejspíš vůbec nelze. Do značné míry to však možné je, a sám za sebe můžu říct, že zbavit se cizích značek a žít si svoje rozhodně stojí za to..
Většina lidí však nedokáže obejít ani bez značek oblečení, neumí existovat přímo, musí být neustále za něčím schováni, něčím kryti. Jejich projevy jsou na tom pochopitelně ještě daleko hůř.
Ale jak se to.. všichni jsme prošli výchovou.. všichni jsme nějak poznamenaní.. a když se chce.. Však zkuste, uvidíte. A nezapomeňte:
„Musíte být ustavičně ve střehu!“
«« Knihy - Úvod
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info