aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Na začátku bylo slovo, a to slovo bylo matčino, a znamenalo něco v tom smyslu, jak je to hrozné, že jí nikdo nerozumí.
Dovolím si předpokládat, že to v nějakém rozsahu znáte všichni a že víte, jak strašně to je otravné, takže si dovolím předpokládat i to, že pochopíte, že jsem se jednoho moc krásného dne prostě rozhodl, že já matce porozumím.
Asi jsem to neměl dělat, ale to jsem tenkrát nevěděl.
Chci říct, že mně se to podařilo.. a že už jsem si mnohokrát přál, aby se tak nestalo.. i když dnes jsem za to nakonec rád. Bylo třeba stovek regresí, abych se prodral na dosah k pravdě a zjistil, že je blokovaná.. že ji blokují snad všechny standartní zabezpečovací zaklínadla, jako je zapomnění, zákaz věci vidět, nejrůznější strachy a kletba bolesti..
..také jsem zjistil, že magie, a zvlášť černá magie existuje, a je dnes a denně v provozu..
..vždyť co toho člověk musí vydržet, než odhalí umístění a skutečný rozsah tabu mateřství? Kolik bolesti mě stálo jeho zlomení? A co bolesti mi přineslo objevování, co se pod takovým tabu všechno skrývá? A co ty celé dny, které jsem nemohl jíst ani spát, jen jsem se svíjel v bolestech, v příšerných fyzických bolestech, kdy tělo vydávalo jed, kterým mě matka napustila jen proto, abych byl poslušný synáček?
Jojo, ženská magie. O té bych mohl vyprávět. To jsou hodiny a hodiny utrpení, co dokáže jediná ženská myšlenka přivodit muži. A nenechte se mýlit tím, že nedošlo k žádnému obřadu. Žena se prostě cítila tak a tak a použila to a to. Ona ani neví, odkud to má, samozřejmě ani netuší, proč muž trpí.
Ona jenom ví, za co to muž trpí, a že je to tedy v pořádku. Ženská krutost je ostatně příslovečná (a soucit vylhaný). Ne že by ženy nemohly nebo neuměly sou-cítit, ale nepoužívají to vůči mužům. Muž je tu od toho, aby ženě zajistil, co si bude přát, bez řečí a bez pocitů. Ovšem, proč potom od mužů čekají porozumění? A čekají ho vůbec?
Ale nešlo jen o jed a o fyzické bolesti. Ve snaze porozumět ženám jsem si musel přivodit těžké mentální postihy – vlastně bariéry, paralyzovat myšlení a zatížit jej do té míry, abych dokázal přemýšlet – to jest aktivně žít na mentální úrovni – čistě jen za použití podpůrné drogy, tj. cukru. I tak se, co se týká kvality, mé myšlení omezilo na pouhé spekulování nebo výběr ze známé nabídky.
Důsledky jsou ohromující:
Takhle bych mohl pokračovat velmi velmi dlouho, ale nebudu, protože jsem na vlastní kůži zjistil, jak jsou ženy zoufalé, když muž mluví o sobě a ne o nich. I tak zbývá mnoho co dodat.
Experiment začal končit v okamžiku, kdy jsem se na nějakou holku „představil“ a začalo mi docházet, že je tu něco hrozně špatně. To „představil“ znamená něco ve smyslu udělat afektované „Achooooj!“, rozzářit se do ruda, případně do zlatova a vyzářit na tu druhou sebe, něco jako „Jsem zde, tak bacha na mě!“.
Experiment definitivně končím teď, protože.. no, přišel jsem na to, že ženy vůbec neblokují své myšlení v tom smyslu, jako muži blokují své cítění, ženy blokují jen svůj přístup ke svému myšlení. Neblokují však už přístupy cizí.
(Tím jsem mimochodem dostal odpověď na otázku, jak je možné manipulovat ženské patriarchy – osoby cítící ještě méně než muži, a zároveň také na otázku, jak je možné manipulovat normální ženy bezemočním článkem, tedy čistě racionálním textem bez bočního sdělení, který by na ně správně neměl mít nejmenší vliv.)
Ono to totiž znamená, že ženská mysl není nijak kontrolována, a může být neskutečně snadno ovládnuta zvenčí a použita klidně i přímo proti ženě, protože neustále zůstává plně funkční.
No a moje mysl, když jsem si k ní v rámci experimentu zablokoval přístup, mi začala dělat stejné naschvály jako kdysi matka, stejné podrazy jako kdysi otec, a začala mě dostávat zpátky do jejich zhoubného vlivu. Tedy, když jsem přestal svou mysl ovládat sám, převzaly velení programy z výchovy a napojily mě na diktát rodičů a některých autorit ze škol, kroužků atd.
A jelikož jsem tomuhle vlivu samozřejmě odolával, začaly se okolo mě dít prapodivné věci, které nelze nazvat jinak, než „očarování“. Slovy uhranutí. Výsledkem byl podivný rozchod s většinou lidí, které jsem měl okolo sebe, kolikrát i s mnoha lidmi najednou, až jsem zůstal skoro sám.
Mimoto přišly problémy v práci a začalo to vypadat na to, že i o ni přijdu.. a do toho mě neustále napadalo něco o návratu domů. Rodiče tomu bohatě napomáhali, najednou se třeba po půlroce klidu ozvali s otázkou kdy že to prej přijedu, jako kdyby to byla jasná a domluvená věc a jen se mělo upřesnit datum.
Vyházel jsem všechny věci, které jsem kdy od nich dostal – oni to samozřejmě cítili a mohli se pominout: asi týden mi volali, SMSkovali a mailovali jak pominutí.. víte co, oni nevěděli vlastně proč volají. Oni jen cítili, že se něco přerušilo a snažili se to obnovit. Pavoučci na pavučince. Snažili se týden, pak byl zase najednou klid, jako když utne.
O nějaký měsíc později jsem někde vyhrabal zapomenutou věc od matky – okamžitě samozřejmě letěla do koše, a hned další den mi matka volala: „Tak jsem si ti na tebe najednou vzpomněla! Jak se pořád máš?“
Cizí ovládání ale nepřestávalo, takže jsem docela intenzivně pátral a začaly se mi samy hlásit darované věci, které byly nadané nějakým druhem woodoo. Musím říct, že od doby, co jsem tohle všechno vyházel, můžu poprvé od dětství doopravdy dýchat.
Řekněme, že těch věcí bylo od padesáti lidí. Dva volali hned když jsem při té probírce na jejich „dárky“ narazil – a oba to byli kupodivu muži. Nebo tak muži. Jeden byl bývalý šéf, který energetickou manipulaci nejenže dokonale ovládá, on jí vyloženě žije, a jeden prostě jen dostal dívčí výchovu, podobně jako já.
(Takových jsem měl kolem sebe docela dost.. vzhledem k tomu, že stejné přitahuje stejné.. někteří jsou dokonce gayové..)
Zbytek se ozýval až po vyhození: deset volalo týž nebo následující den, polovina se ozvala do týdne pár během cca měsíce, a ten zbytek napsal jenom něco k vánocům nebo tak. Je možné, že jeden nebo dva lidé se neozvali.
A teď: cca se čtyřiceti z těch padesáti jsem minimálně jeden, ale většinou dva i více roků neměl jakýkoliv kontakt. A nikdo se neozval kvůli něčemu konkrétnímu, všichni si prostě „jenom vzpomněli“. To je, co?
Abych se vrátil k tématu, ovládání nepřestávalo, návrat „domů“ mě také neustále napadal, takže jsem podnikal nejrůznější kroky od okázalé ignorance až po komplexní magické ochrany, a jelikož se nic nezdálo být opravdu funkční, začínal jsem si docela zoufat – přeci jen, takhle se dlouho žít nedá.
Takže jsem poprosil o vedení a nezbytně nutnou pomoc, a došel jsem ke zjištění, že moje mysl, v zájmu experimentu „po žensku“ zablokovaná, vyjednala na základě nějakých pozůstatků výchovy přímé propojení s vědomím (a hlavně s podvědomím) mých rodičů, a brala předlohu pro můj život ne z mé představy o mém životě, ale z jejich představ, tuh, a snů.. to vše pro mě v podstatě nekontrolovatelně.
Je to něco jako kdybyste si vytvořili úžasný plakát vaší oblíbené kapely, a z tiskárny vám pořád lezl jen matčin „božský Karel“, navíc s poznámkou „To ti nepůjde, vzdej to, uznej že jsi nula a vrať se domů“.
Tak tohle se dnes a denně děje všem ženám s jejich životy. Představa taková, život makový.. a zcela neovladatelný.. tady totiž nepomáhají ani regrese a další nástroje na sebezkoumání, protože manipulace jde přímo do mysli, zcela mimo vědomí i podvědomí. Uvědomit si to můžete až zpětně, tedy až když už je beznadějně pozdě.
A mysl je v člověku to zařízení, které tvoří jeho život. Cokoliv projde myslí, aspiruje přímo na otištění ve hmotě. Velkou roli v tom samozřejmě hraje to, co máte naskládáno v podvědomí, ale zdaleka nejhůř se ale vede vašemu nitru, jelikož celé vaše nitro je neustále vysáváno malou skořápkou, v níž je ukryta část duše vaší matky. Horcrux prostě..
..z toho vyplývá, že jsem dostal ženskou výchovu. A hodně důkladnou, protože otec vyrůstal bez otce, pod diktátem matky a starších sester. Když někdo umí myslet, ale chová se přitom jako taky-matka, výsledkem je, že používá cokoliv a odůvodní si to jakkoliv. Myslím, že kdyby se konala soutěž v mateřské magii, otec by rozhodně nebyl poslední..
..takových otců pár je, to je bez debat, dokonce bych řekl, že jich je čím dál víc, což znamená mít dvě matky, a tedy zkřížení dvou vůlí k dosažení jednoho záměru, v tomto případě „výchovy“ dítěte, a při magickém podrobování, vyžírání a obsazování těla potomků to dostáváte ze dvou stran, ovšem, pokud jsou jednotní, máte to odevšad najednou.
Pak není úniku, a mně trvalo skoro deset let, než se mi podařilo znepřátelit je natolik, že se aspoň chvílemi prali mezi sebou a já měl jednou za čas klid. No, ale povedlo se, a od té doby jsem měl co pozorovat. Dvě matky, jedna v ženském, jedna v mužském těle spolu vedly válku pohlaví i ženskou řevnivost najednou.
Vychovávaly mě i sebe navzájem, při tom se se mnou snažily spolčit, a když jsem se nedal, použily cokoliv, co jsem udělal, jako důkaz, že jsem na jejich straně, nebo (pokud šlo o něco „špatného“) jako doklad, že ta druhá má na mě špatný vliv. Většinu toho jsem zvrátit nedokázal, páč bych si něco nepěkného vykoledoval, ale proč o tom mluvím:
Dostal jsem základy všech bojů, které se v této společnosti mezi lidmi vedou, a bylo mi v tom tak strašně, že mi ani nezbylo nic jiného, než najít způsob, jak se z toho dostat. A tím jsem se dostal do perfektní výchozí pozice pro vytvoření dirosloví.. stačilo jít životem, koukat kolem sebe, ověřovat si, co a jak, a pak to vyhodnotit a dát k dispozici.
Důsledky pro můj život byly ovšem dost hrozné, už proto, že u nás byla silnější matka, tedy, vůči mně. Bylo to tím, že ona chtěla holčičku, zatímco otci to bylo jedno, resp. ne že by nechtěl holčičku, ale to, co se tu předkládá mužům jako mužství předpokládá zplození syna, takže se docela lehce smířil se synem, co se pohlaví týká.
Matka bohužel ne. Nikdy se nesmířila s tím, že nemá holčičku a dělala ji ze mě tak nejvíc, jak to šlo. Otec tomu nijak nepřekážel, protože dostal také dívčí výchovu, jen z jiných důvodů, a v mnoha ohledech mě nechal matce napospas.
A matka byla velice důkladná. Za každý projev síly mě trestala jako dívku, která nemá nejmenší nárok něco takového ani jen naznačit, a za každý projev citu nebo pocitu mě deptala jako chlapce, který si zase nesmí dovolit jakoukoliv takovou „slabost“. Takže, nejenže jsem se nemohl nikam zařadit – mezi dívky jsem nepatřil fyzicky a mezi chlapce tím ostatním, nemohl jsem se ani bránit, když mě někdo napadl.
Sama ovšem používala cokoliv.. všechny druhy násilí: emoční, mentální, i fyzické, vyzkoušela si všechno, co kdy použila její matka (a nejspíš i její otec) na veškeré své děti (jichž nebylo právě málo), a vyzkoušela si to všechno na mně, jako bych byl nejen nejstarší dcerou, ale všemi těmi dětmi najednou, nebo co. Moje výsledné vychování odpovídalo nejpuritánštějším měřítkům – mohl bych se vdát prakticky do jakékoliv rodiny.. :D
Ale co, matka chtěla „mít“ „svoji“ holčičku, tak si ji vytvořila. Jenomže holčička, když doroste a podaří se jí vdát a má děti, holčička vytáhne tu skořápku se svým ubitým „já“, vezme ji jako vzor, podle kterého ubije zase své děti. Pomstí se. A pomstu i s tou skořápkou vnutí svým dětem, když v nich zabije jejich „já“ a je v nich ten prázdný prostor.
Jenže, co jsem se svou skořápkou měl jako udělat já? Vytvořil jsem skořápku podle matčina nevědomého návodu – ona vážně žila v tom, že má doma holčičku, která má z nějakého důvodu (boží trest?) nesprávné tělo, a zjevně nedomyslela to, že mi to tělo tak nějak znemožní stát se matkou. Nějak jí snad ani nevadilo, že nebudu mít komu se pomstít.. spíš jako by jí stačilo, že se pomstila ona. Takže co jsem měl dělat?
Měl jsem se oženit, nechat si „dát“ děti a těm tu zrůdnost provést? Hádat a prát se s „manželkou“, kdo které dítě zavraždí a zakleje do něj své „já“? Svou skořápku? Měl jsem dopadnout jako můj otec, který také dostal nesmlouvavou ženskou výchovu a mstil se mi z druhé strany?
Vždyť to by stejně ani nešlo. Nikdy jsem nemohl navázat žádný vážnější vztah, protože ženám díky té šílené výchově rozumím úplně ve všem a v každém okamžiku vím, co na mě zkoušejí – a že ženy neustále něco zkoušejí – a vím to na rozdíl od nich, které si to většinou vůbec neuvědomují. To je stav samozřejmě na mašli, protože většině z nich se to nedá ani nijak říct a není jak se s nimi domluvit..
..i když to by nejspíš nešlo říct stejně, na většinu těch hnusů stejně nejsou v našem jazyce ani slova.. patriarchát necítil potřebu je popsat. Patriarchát kdysi zařadil ženy jako „provždy-vyřízené“, a tím to pro něj zhaslo: je na mužích, jak si zpacifikují „své“ domácnosti, manželky a ostatní domácí spotřebiče.
To znamená, že systému nevadilo, že křičí hop, dokud nepřeskočil, protože to „hop“ znamenalo otevřenou válku pohlaví, ne však na úrovni systému, ale na úrovni rodiny. Tím se lidé perou mezi sebou a systém z toho v klidu profituje. Systém se tak přestal prát se ženami a zajistil si dokonalou kontrolovatelnost všech lidí, kteří do jakékoliv rodiny patřili (skrz sousedy, zpovědi, a manželské hádky).
Právě tak, jako jsem se odmítl stát „matkou“, ve smyslu zavraždění „já“ a implantace horcruxu do svých dětí, právě tak jsem ovšem nebyl ochoten dělat ze sebe „muže“, i kdyby jen v očích potenciální partnerky, protože znám i mužskou ubohost.. a to i zvenčí. Ono když jste ve středu dvou polarit a nemůžete tam ani tam, stanete se nakonec pozorovatelem.
Vězte, že to je snad ještě horší, než být „mužem“, nebo „ženou“. Pak je vám totiž trapně za každého, a v každé situaci. Stydíte se za jakoukoliv ženu, protože to jste i vy, a stydíte se za jakéhokoliv muže, protože i to jste vy. Ale, jak říkám, je to dokonalá výchozí pozice pro odhalení matriarchálních i patriarchálních ovládacích dramat.
Oba rodiče byli dost hodně věřící, z toho matka celkem dost tupě, otec spíš vyčůraně, přičemž peklo, které spolu vytvořili mi docela jednoznačně ukázalo, kudy ne. Otec ale měl i docela slušný přehled o ostatních náboženstvích, věděl i o mysticích a dalších takových.. o mistrech. Něco občas pronesl, a měl i nějaké knížky..
..bylo jich pár, ale dobrých, a to, co jsem z toho pochopil bylo, že otec se nespokojil s biblí, ale že fakt hledal něco jiného, něco, co by dávalo smysl. Dneska vím, že to byl trochu jiný člověk, než jakým se vůči nám dělal, a také vím, že za celý život nedokázal zlomit svou výchovu.. dnes vím, že právě o to se snažil, a vím, že si v tom zabránil mou výchovou, protože nedokázal být „lepší“ než jeho rodiče, opakoval tím jejich chyby a celé to potvrdil.
Něco podobného by se dalo říct i o matce, také zkoušela být lepší matkou než byla ta její, ale nedokázala si připustit žádnou pochybnost, jak ohledně její výchovy, tak i ohledně bible, kde chtěla najít nějaký návod, nějaké to jak-na-to z „posvěceného“ zdroje. Nenašla samozřejmě nic, protože by právě musela umět pochybovat, a musela by si vyřešit rozpory, doslova proškrtat bibli od těch dopsaných, matoucích a lidstvo otročících nesmyslů.
Matka zůstala otrokem, poslušnost kázaná její matkou a biblí ji úplně zabila. Otec zůstal hledajícím, je pravda, že leccos našel, a nic nedokázal použít. Neodvážil se zpochybnit základy, na nichž stavěl svůj život, dokázal zpochybnit jen základy své víry, takže žil v dost šíleném rozporu, a ten se občas projevil strašnou krizí – osobnosti, i vztahů.
Knížky o mistrech a jogínech mě zaujaly, protože se z mého dětského pohledu jednalo o lidi, kteří mají celé to civilizační peklo na háku.. jsou si někde jinde, dělají jen to, co chtějí, a to co chtějí je přímý kontakt s bohem, u kterého jim je dobře. V každém případě, oni se zařídili podle toho, čemu věřili, což pro mě byla veliká inspirace.
Začal jsem ale stejně jako otec, pokračoval jsem v jeho stopách, aniž bych si to ovšem uvědomoval. Moc let jsem jen přemýšlel a hledal náznaky, v minulém režimu těch možností moc nebylo a otcových pár knížek jsem znal už nazpaměť. A bible mě vždycky odpuzovala, samé násilí, krev a zmar, kterému se říká milosrdenství boží. Fuj!
Padl komunismus, a najednou se vyrojilo toliká materiálu, že jsem se v tom ztratil, a to na dost dlouho. Přitom mi vadila naprostá nesrozumitelnost výrazů, technik i celkového pochopení duchovního světa. Každý autor to chápal jinak, nazýval jinak, a ještě s tím i jinak pracoval. Až na pár věcí, které měli všichni společné.
Než mi stihlo dojít, co to znamená, potkal jsem chlapíka, který se – aniž by to zřejmě tušil – stal mým prvním mistrem. Pár rozhovorů mi dost pomohlo se zorientovat, takovým dost zvláštním způsobem. Jednak to byl první člověk, který když se něco dozvěděl, hned se podle toho zařídil, přitom si byl vědom, že něco zkouší a očekával zkušenost. A podle zkušenosti si vyzkoušené nechal, nebo zahodil. Ale ne slepě..
..zadruhé dokázal odlišit podstatné od nepodstatného, a to na základě zkušenosti. Ze všech zkušeností si vyvozoval principy, ty principy si ověřoval a vychytával tak dlouho, až se na ně dokázal spolehnout.
Byl to tedy pro mě mistr, protože od málokoho jsem se naučil tolik, jako od něj, nicméně, ten člověk neměl povědomí o duchovnu, a pokud už projevoval o něco zájem, bylo to čistě pro praktické zlepšení života, což jsem si také přejal, a u každého zlepšení ale přemýšlel výhradně nad tím, jak to zpeněžit, což už jsem nesdílel.
Jednak jsem v té době věřil, že duchovno a peníze se navzájem kazí, což je samozřejmě hloupost, ale kromě toho je mi ten žraločí přístup cizí. A pak, trocha zodpovědnosti do toho, a člověku dojde, že nemůže prodávat něco, o čem neví, že to stoprocentně bude fungovat všem, vždyť každý jsme jiný..
..i to byl omyl, ale ta bezplatnost poznání mi už zůstala. Omyl to byl proto, že vesmír je založen na určitých principech, které v něm důsledně fungují, a to i když si to člověk neuvědomuje.. což tím pádem znamená jen to, že s tím takový člověk nemůže počítat. A lidstvo skoro vypadá, že s vesmírnými zákony nijak nepočítá.
Vesmírné zákony jsem začal objevovat díky srovnávací studii různých náboženství, což u mě znamenalo do těch „biblí“ nahlédnout a oživit tak v sobě otcovo vědění. Nahlédl jsem i do kabaly, přirozeně, a tím to začalo.. někdo mi tu tvrdí, že vesmír má nějaký řád, který se řídí třemi principy a jakousi dualitou projeveného Bytí..? Zajímavé.. zajímavé..
A pak, zákon magnetismu, a zákon karmy. Zákon karmy jsem znal jen z toho matčiného „Co jsem komu udělala?“. A teď koukám, že co když má pravdu? Dnes vím, že neměla, ale jisté povědomí jsem o tom měl, a to povědomí bylo natolik zmatené, že mi ještě hodně dlouho trvalo, než jsem přišel na základní rozpor v nás lidech, totiž že neexistuje náhoda a že vše se dá ovlivnit.
V té době začaly u nás vycházet spisy Lobsanga Rampy, z čehož mě dostala kniha Třetí oko, a to na kolena. Strašně se mě dotklo, že je to tak vzácná schopnost, a že se dá ještě znásobit operací, kterou umí jenom v Tibetu. Lobsang přitom tvrdil, že se z jeho knih může naučit každý a cokoliv.. proto jsem si to všechno pročítal..
..ale vždyť tam dohromady nic neřekl? Mluvil sice dnešním jazykem o lidských schopnostech, ale jako o darech, které má on a ještě několik tibetských mnichů, protože jsou vyjímečné osoby..? Koupil jsem si několik knih, které slibovaly návody, a místo osvědčených a funkčních postupů se tam mluvilo jen o darech pro vyjímečné lidi.
Tehdy se ve mně probudila filozofie dirosloví :) Žádné sliby, žádné poplatky, srozumitelné a osvědčené návody, všechno k vyzkoušení, co vám bude fungovat si nechte, zbytek v klidu zahoďte, a pokud máte dojem, že vám něco z toho pomohlo, co vám brání pomáhat dál? Stejně to zákon karmy docela jasně určuje :)
Filozofie se sice probudila, ale k dirosloví samotnému byla ještě dlouhá cesta. Výhoda byla, že duchovno bylo tehdá ve velké módě, bavil jsem se s mnoha lidma, a postupně si skládal větší a větší obrázek. Nebylo v něm všechno pravdivé, to ani náhodou, leccos jsem musel časem zahodit, a první velký průlom znamenalo setkání s Bendou a Aštarem.
Bendismus si nechám na samostatnou kapitolu, a co je podstatné, otevřely se mi nové zdroje, obrovské a neskutečně otevřené. Člověk potkal spoustu pravdy, a ještě se naučil si ji ověřovat u nejrůznějších bytostí, které nejsou zajaté v lidských hrách na Zemi, a protože ty hry sledují, mají nadhled a umí i poradit. Záchrana..
..Hovory s Bohem s jednoduchými duchovními pravdami, nádhernými a hřejivými, Celestini v akčním příběhu, a Plejáďané, jak v knihách Barbary, tak i – a to hlavně – v mnoha a mnoha sděleních obyčejných lidí, kteří se setkávali a vyměňovali si je. A lidé, kteří nejen mluví, ale i žijí svou Pravdu.
A pak reiki a kineziologie, nástroje sebepoznání, práce s energií, čakrami, všechno prakticky, a s okamžitými výsledky.
U Bendů jsem našel mnohé z toho, co jsem hledal, mnohá poznání jsme si s několika lidma hned vyzkoušeli, a já jsem si připadal jako v ráji. Konečně. Po tolika letech hledání a zkoušení jsem mezi lidmi, kteří hledají společně, a co najdou se hned snaží zprovoznit. Vylouplo se nám tehdy mnoho poznání získaného duchovní praxí, a to poznání nám jednomu každému ohromně pomohlo v normálním životě.
Když člověk takto nabytým poznáním uvolní svůj život, jednak je jasné, že s tím je tak nepřestane, a jednak má tendenci se o to podělit. Býval jsem na různých fórech a pomáhal lidem s řešením problémů. S dětstvím, jaké jsem měl, to byl docela přirozený krok. Pomoc docela fungovala, podařilo se mi vychytat znění jednotlivých postřehů tak, že jim rozuměl kdokoliv, a zároveň jsem získal slušné povědomí o tom, co lidi trápí nejvíc a co nejčastěji řeší.
Časem pro mě začalo být neúnosné psát jednotlivcům pořád to samé, a že si to sepíšu. A že si to dám na web, protože pak to člověk nemusí kopírovat, opravovat takové to, jak vám limit znaků ořeže „příspěvek“, ke všemu na každém fóru a vzkazníku jinak, a že tedy bude jednodušší poslat odkaz. Tak vznikalo dirosloví.
Sepisování pro web mělo jednu nespornou výhodu. Web znamená veřejnost, a člověka to donutí si ty poznámky a zápisky urovnat, zpřehlednit a utřídit. Aniž bych to byl tušil, utřídil jsem si zároveň celé své vědění, a tím že jsem to dal ze sebe ven, uvolnilo se mi ohromné místo v hlavě. Heh, a to tehdejší dirosloví znamenalo dnešní Základy v Duchovním stylu, spolu s několika cvičeními z různých knížek :)
Urovnané Základy v hlavě mě vedly k jinému druhu myšlení, a také k získání mnoha zkušeností. Takže jsem po nějakém čase opět pocítil potřebu to nějak urovnat a vypsat, a vzniklo Zdraví a Praktika.. moje vlastní adaptace Plejádského „Základního cvičení“, a celé postupy k duchovnímu pozvednutí života a k duševní hygieně.
Samozřejmě jsem si průběžně studoval a testoval další materiály a poznání, přijal jsem si také dost sdělení, a naučil jsem se pracovat s Zieglerovým Tarotem. Ziegler má u každé karty krom samotného výkladu klíčová slova, odkaz, doporučení, otázku a afirmaci. Každá ta položka staví ten popis do jiného světla, a výsledné sdělení je obrovské.
A jednoho krásného dne přišla taková myšlenka, že co kdyby se tímto způsobem uspořádalo duchovní vědění do smysluplného celku? Mají ji na svědomí samozřejmě Plejáďané, a mě to tenkrát ohromně nadchlo. Věděl jsem, jak mnoho lidí – včetně mě – denně zápasí s nesystematičností dostupného poznání, s nekomplexností jednotlivých zdrojů a s tím, že většina duchovních autorů se brodí duchovnem odděleným od běžného života, s praktičností „0“.
Myšlenka byla vzít si nejzákladnější jevy běžného života, věnovat jim pár slov, kde se odbourají nejobvyklejší mýty, a postavit je tipem, citátem, afirmací a komentářem do různých úhlů pohledu, s tím, že malé změny v myšlení jdou den za dnem, a dohromady způsobí změnu velkou.
Podmínkou byly minimální nároky jak časové, aby člověk mohl žít normálním životem, absolutní použitelnost každého poznání v běžném životě, aby to lidi neotrávilo, a nulové náklady finanční, kromě pár korun za sešit na vypisování věcí z hlavy. Sešit je nutný, protože člověk doopravdy uvěří jen tomu, co slyší sám od sebe. A srozumitelnost.
Nu, vydali jsme Mistrovský kurz dirosloví, a co mám od různých lidí reference, vesměs si ho chválí. Při dokončování jsem se dozvěděl, že to mám nazvat jako První díl – vztah člověka k sobě samému, protože bude ještě díl druhý se zaměřením na vztah člověka k okolí. Do toho dílu jsem se ještě pustil, a pak jsem narazil. A na co?
Zjistil jsem tehdy, že buď napíšu kurzy dva – jeden pro ženy a druhý pro muže, a nebo se budu muset začít dále vzdělávat. Vybral jsem si to druhé. V průběhu mnoha měsíců a několika vztahů mi došlo, že v naší společnosti úplně chybí společný jmenovatel pro naše dvě pohlaví.. když tedy nepočítám děti neboli pohlaví třetí.
Opět jsem zvažoval, jestli napsat dva díly nebo se dále učit, a opět jsem vybral to druhé.. s vědomím, že to znamená prostě dostat se dostatečně hluboko. No, nestačilo. V celé známé duchovnosti, kterou nám poskytují patriarchální systémy víry, není způsob, jak duchovně spojit ženu a muže. Není. Totiž, to co se v naší civilizaci bere jako duchovnost vůbec nepočítá se ženami.. ne jako se samostatnými, svéprávnými bytostmi.
Mohlo mě napadnout, že když se ženami nepočítá systém, že se to nutně musí týkat i náboženství neboli uměle sjednoceného ducha lidstva, ale bohužel mě to nenapadlo, a jediný způsob zjišťování, který mi nakonec zbyl, bylo projít si peklem.. protože tam bylo zahozeno všechno, co se k tomu uměle sjednocenému duchu „nehodilo“.
Peklo je v našem patriarchátu jediné místo, kde může žena koexistovat v propojení s mužem i muž se ženou. Bohužel veškeré známé podoby tohoto propojení byly neúnavně proklínány (a jsou doteď). To znamená, že ani útěk do pekla není řešením, protože ani tam vás patriarchát nenechá existovat.
Jediný způsob by byl vrátit ženám místo ve společnosti, což by znamenalo zrušit patriarchát a zahojit po něm rány, a zároveň začít léčit rány starší a mnohem hlubší, které v naší společnosti zbyly z matriarchátu.. hezká idea, že? Jak moc je reálná?
Zdá se, že tady není ochota ani k jednomu – lidem se líbí, jak ostatní trpí a vzájemně si přitěžují a krmí se emočním odpadem, který z toho vzniká. Ukájejí se prostě. A na tom si založili civilizaci a v rámci té civilizace miliardy byznysů, jelikož to je způsob, jak do toho utrpení a přitěžování zahrnout i planetu a přírodu, abychom v tom neštěstí nebyli sami.
To je přeci to, co vždycky potěší..?
Mezitím jsem shromáždil poměrně dost poznatků o ženách, jak existují v naší společnosti, jak je to ničí a jak se jim to nelíbí, a vydal jsem Ženy v patriarchátu. Jako by to znamenalo splnění podmínek vstupního testu (jednak bezpodmínečné sou-cítění se ženami, a pak také způsob zacházení s nabytými informacemi), otevřely se mi úplně nové informační zdroje, zaplavily mě hnusem světa a já se začal topit.
A pak přišla záchrana: dívenka, která mi zpřístupnila první ženské klíče k analýze současných žen a jejich života v téhle hrůze. Tahle dívka byla bytostí, kterou jsem neuměl charakterizovat, a s jejíž existencí jsem se neuměl vůbec vyrovnat. Musel jsem si vyvinout nové pojetí, sebe, lidství, života, musel jsem si vytvořit i nové názvosloví..
Musel jsem nahlédnout mnoho věcí, o nichž se nikdy nemluví, musel jsem si projít bolestí, o které jsem netušil, že je jí moje tělo schopno, musel jsem změnit od základu celou svou bytost, protože ve stavu, v němž jsem byl, byť v sebeduchovnějším, bych tyto informace vůbec neunesl. A dostal jsem se k zajímavým otázkám:
Napadlo vás někdy, jak málo bylo žen, které dosáhly osvícení? A víte, že mezi nimi nebyly skoro žádné matky?
Všimli jste si někdy, že se ženami nepočítá nejen patriarchát a většina jeho oficiálních náboženství, ale že pro ně nemá tzv. svaté Slovo ani naprostá většina „Mistrů“?
Nebylo vám někdy divné, že kněží, mágové, čarodějové, alchymisté, ale i mystici a nesměli před svými výkony sexovat, a když už, tak rozhodně ne se ženou, zatímco čarodějky, vědmy a kouzelnice zůstaly bez omezení?
Vidíte, a mě zase napadlo, že duchovnost, která neslouží oběma pohlavím stejně, není duchovnost, ale podvrh. A je z toho vidět, že právě dívčí výchova mi umožnila sepsat Duchovní styl i první díl Mistrovského kurzu „unisex“, nerozlišuje se tam mezi muži a ženami, postupy fungují všem bez rozdílu.
Dále mě ty otázky dovedly ke zjištění, že ženy mají svou vlastní duchovnost, která je však zmanipulovaná a drží je dodnes v područí otcovládného systému, a ještě pořád někdy i v područí jednotlivých mužů. To však ženám nebrání si na té duchovnosti trvat a vnucovat ji jako to jediné správné i svým nejbližším, a především samozřejmě dcerám.. dcerám, které matkám přímo zodpovídají za doslovné doručení vnučkám atd.
Metody vnucování jsou přitom drastické a hrozně bolestivé, a to znamená, že v naší společnosti se tak neustále oživují rány matriarchátu. No a matriarchát, to už je odpověď. Trvalo mi hodně let, než jsem přišel na to, že to, čemu se u nás říká patriarchát, že je to globální vláda nad matkami, které svým matriarchátem zajišťují zbytek.
Při psaní druhého dílu kurzu jsem tedy narazil na tabu mateřství, a v dalších kapitolách povyprávím, za jakých okolností mi bylo jeho existenci (a dosah a další a další návaznosti) vůbec zjišťovat.
Předtím musím ale ještě připomenout, že matriarchát znamená vyvyšování mateřství, vyvyšování znamená upozadění ženství, a patriarchát znamená důsledné upozadění obojího. To vede k mnoha a mnoha problémům, z nichž ten největší je ztráta lidství založená na matriarchátem upozaděném a patriarchátem v podstatě ubitém ženství. Ubitém, a ještě přelhaném. Ženství se nám ze života vytratilo, což má dopad na planetu, která nám umírá.
A k její záchraně je tu mnoho lidí s různými posláními, a někteří i ve skupinách. Několik skupinek jsem takhle poznal, a čím víc jsem toho poznával, tím větší ve mně vznikal rozpor, daný dívčí výchovou. Na jednu stranu byl ze mě duchovní mistr, který prostřednictvím dirosloví dovedl k mistrovství pěkných pár lidí. A najednou jsem měl kruté dilema, jestli zůstat mistrem, nebo se stát člověkem.
Nikdy by mě nenapadlo, že to není totéž.. a přemýšlel jsem: jaký bude příští díl Mistrovského kurzu, o vztahu lidí k okolí? Bude to zahození žen, odepsání planety a hraní si na to, že jsem partnerem vesmíru? Budu učit další nešťastníky dívat se na všechno okolo nich tak neosobně, jak se na to dívá vesmír, můj milující partner? Mám učit další lidi hrát si na boha, s tím že být Člověkem je nedosažitelné a vůbec je to out? Mám dál dělat z lidí homosexuály?
(A Mistři v neviditelných světech nadšeně tleskají. To je mi podezřelé..)
A co kdybych nechal rozhodnout srdce? To srdce, které se mi po dlouhých a namáhavých bojích s patriarchálním světonázorem, mužskou tvrdostí, ženskou řevnivostí a celkovou společenskou hysterií z čehokoliv odlišného podařilo nakonec zprovoznit? Co kdybych poslechl srdce, které mi umožňuje být zároveň na Zemi i ve vesmíru, sám sebou a přitom v Jednotě se vším?
Co prostě použít srdce, které mě nevede od lidí, ale k lidem, a to především k těm, kteří mi ho pomohli vyčistit od patriarchálních hnusů, což byly především ženy (a dívky), s nimiž Mistři tak neradi počítají?
(Co to nevidím? Mistři ode mne couvají, jako bych měl nějakou nakažlivou nemoc, obrací se a dávají se na útěk. Čehopak se asi bojí takový Mistr?)
Nebyly to náhodou ženy a dívky, kdo se ke mně neobrátil zády, ale mi pomohl, i když coby muž jsem pro ně oficiálním článkem patriarchální hierarchie, která je už mnoho staletí dusí a všechno ženské důsledně likviduje? Nebyla to Matka Země, kdo mě celou tu dobu živí, šatí a když jsem ji uvíznuv v pekle poprosil o vyvedení, ujala se mě způsobem, který připomíná zachránění z jámy lvové? A nebyly jejími nástroji zase jen ženy a dívky, jelikož muži by se k něčemu takovému zřejmě nesnížili?
A já teď mám ženy nechat v té patriarchální hrůze? A když o tom mluvím, tak i v té matriarchální, co tu pořád ještě přežívá pod rouškou tabuizovaného mateřství a činí život absolutně nesnesitelným?
Nu, rozhodnutí padlo, nějak jsem se tím prokousal, i když to bylo hodně kruté období, charakterizované častou paralýzou mozku, dlouhotrvající neschopností žít atd., ale povedlo se, a druhý díl kurzu je také unisex, a dramata, která jsem průběžně odhalil, naplnila Neviditelný svět, který jsem nevěřil, že dokážu vůbec někdy vydat.
Jak druhý díl kurzu, tak i Neviditelný svět jsou obrovské šance pro všechny, kdo chtějí rychle zbourat výchovné iluze, bariéry mezi pohlavími i ve vztahu k dětem, pro všechny, kdo chtějí začít žít. V tuto chvíli je už hotová i nová, obsažnější a pro ženy přínosnější verze Žen v patriarchátu, jen ji vydat. Nenechal jsem v tom ženy..
..a dostal jsem se k Lidství. Jinak, abych uzavřel celou tuto anabázi, celé jedno moje životní období, odpověď na matčinu otázku, proč jí nikdo nerozumí tkví v tom, že ženy samy sobě nerozumí. Patriarchát jim nechal emoce, ale nenechal jim k těm emocím klíče, takže ženy sice cítí, ale neví k čemu jim to je, a neví si s tím ani rady.
Toto jim však nevadí a na to si ve skutečnosti nestěžují, naopak to pokládají za znak ženské nadřazenosti: mají něco, co muži ne a co se na muže přitom dá krásně použít.. mají zbraň pro válku pohlaví.
Kdyby aspoň jediná z nich dokázala samostatně myslet, musí přijít na to, že i muži musí mít pocity, protože jinak by na ně nemohli reagovat, bylo by to jako kdybyste chtěli zachytit vůni síťkou na motýly. A hned další myšlenka by musela být „co se mužům stalo, že nemají pocity“, a pak už by zběžné pozorování nemohlo neodhalit příčinu, která leží v rodičovském ubíjení.
Nehledě na to, že jejich matky si s tím rady ví a pod jejich vedením se dívky se záhy naučí nosit své emoce (a s nimi bohužel i veškeré zážitky) mamince, kamarádce, tetě Sally a nebo prostě je nějak vyventilovat a zamořit s nimi okolí.
To je také to jediné, k čemu většina žen dokáže samostatně a dost spolehlivě používat své pocity: ke stěžování si na to, že jim nikdo nerozumí. To stěžování jim přináší pozornost od okolí a tudíž energii.. a zvlášť když mohou odmítnout někoho, kdo se o to porozumění snaží, to jsou pro ně energetické hody.
Většina žen je s tímto stavem natolik spokojená, že jakékoliv porozumění vyloženě odmítají.. respektive neodmítají, protože i to je pozornost a tedy energie, ale stěžují si stále, a vy jim stále pomáháte a dobrovolně odevzdáváte energii, a stále bez výsledku. Pak se jednou vzbouříte a trváte na tom, aby si to vyřešila a nestěžovala si pořád, a to jste za hajzla a dozvíte se, že jí to nemáte řešit, a že všichni chlapi jsou stejní, pořád by něco řešili.
A také zjistíte, že chlapi by měli všechno hned vyřešené, a tak se to přece dělat nedá. Většina žen přitom opomene dodat, že když přijde s nějakým problémem muž, žena mu ho obratem ruky „vyřeší“ úplně stejně, stejně necitlivě, jako to dělávají mužové ženám (a matky dcerám, potažmo dětem vůbec), a jelikož mužovic je z jejího pohledu vyřešeno, začne ho trumfovat problémy svými, tak jak to viděla u své matky. Inu, válka pohlaví.
To celé začíná tak, že matka vede svou dceru k tomu, aby jí všechno přišla povyprávět. Dcerka přijde, povypráví zážitek, matka jí z něj vyžere energii, náhradou jí dá mateřské naučení, a pak už mluví jen o svých problémech. To se děje formou důvěrnosti, takže dcerka ani nedutá, vděčná za (domnělou) důvěru, a ukládá si to všechno do paměti.
A proč? No aby věděla, jakými problémy se ona bude dělat zajímavou, až doroste. Proto muži nemají nic řešit. Ona si své problémy vytváří, hýčká, opatruje už od dětství, aby měla co vyprávět, a vy jí je chcete sebrat. Jste vůbec normální? Její problémy jsou tu od toho, aby měla co vyprávět, kdyby se naskytlo nějaké to naslouchající ucho.
To, po čem ženy touží, je totiž naslouchání, protože když jim někdo naslouchá, připadají si jako zpátky, na kontrole doma u maminky.. potažmo u tatínka. Tatínek jim také jejich problémy neřešil a jen jim odevzdal pozornost, tak proč by to muži měli dělat jinak? Je to vysávání energie.. nic jiného v tom není.
Ono kdyby ženy skutečně tak moc toužily po porozumění, jak moc po něm volají.. myslíte si, že by za všechna ta století vážně nenašly žádný způsob, jak mužům sdělit věci tak, aby byly pochopeny?
Že?
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info