aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Na duchařském fóru.cz jsem vídal takový jeden nick, co mi přišel hned na první pohled povědomý.. proběhlo tak trochu déja-vu, a první, co mě napadlo, bylo „Holka, kdy ty se mi ozveš a s čímpak to bude?“. Ozvala se po pár měsících, a bylo to se strachem z duchů – že jich doma vídá skoro pořád několik, a že kvůli tomu nemůže usínat ve tmě..
..nebo tak něco. Už si to moc přesně nepamatuji, vím jen, že jsem ji nakonec odnavigoval do jakési pseudo-auto-regrese, během níž někde na úrovni hlubokého podvědomí něco zacvaklo na správné místo, aniž by si všimla, co to bylo.. to vše po velmi zmatené výměně mých mnohařádkových dotazů a jejích jednoslovných, popřípadě jednovětých odpovědí, z nichž nebylo vůbec poznat, ani co je to za člověka, ani nic dalšího. A rozhodně ne, co má vlastně za problém.
Za takových okolností se blbě pomáhá, a to, že se nakonec dostavil úspěch (přišel mi vzkaz o celých dvou větách „Zdá se že to zabralo. Usínám normálně.“), to mě docela dost překvapilo. Ji zřejmě také. Rozloučil jsem se s ní svým obvyklým přípisem, ať se nebojí kdykoliv s čímkoliv ozvat.
Z jejího jednání jsem nicméně neměl dobrý pocit, překypovala hranou servilitou, přeháněnou ad absurdum. Vím, že jsem si říkal, kdo ji asi tak trápí a vyžaduje od ní tak ponížené chování..? A taky si vzpomínám, že mě napadalo, kdy se mi ozve znovu, a s čím to bude tentokrát. Dočkal jsem se po více než roce.
Mezitím jsem skončil s fórováním, na svůj účet jsem se nenalogoval už hezkých pár měsíců, když mě zničehonic napadlo se tam podívat. Když mě totéž napadlo za týden, říkal jsem si – že by? No a když mě to za další dva týdny napadlo potřetí, rovnou jsem se přihlásil. A co nevidím, je tu nový, teda nový, je tu nepřečtený, měsíc starý vzkaz od uživatele s povědomým nickem, ve smyslu: „Říkal jsi, že můžu kdykoliv napsat, tak píšu. Ozvi se mi, jestli můžeš.“
Tak samozřejmě píšu, co se děje, jestli je to ještě aktuální, že jsem zde, a pro jistotu jsem si vyjel její poslední příspěvky, v nichž jsem se dočetl něco o děsivé návštěvě nějakého netypického ducha, který jí snad měl nějak vyhrožovat, nebo něco tak. Říkám si, že by neškodilo vědět, čemu všemu ta holka vlastně říká duch – protože tohle evidentně duch nebyl – a mířím na její profil a probírám se jejími přáteli.
A byli by tam adepti, byli.. zbývá zjistit, který.. ee.. která z nich má tuto konkrétní projekci na svědomí, co tím sleduje, a pokud možno i kde se to naučila atd.
No, slečna se ozvala, popsala zvláštní návštěvu, dodala pár podrobností, a já už jsem věděl nejen to, že naprosto nejde o ducha, ale bylo úplně jasné, že jde buď o nějakou zákeřnou „kamarádku“, nebo o kamarádku, která něco zákeřného hostí. V každém případě průser, neznámých rozměrů.. na tu černotu se nedalo napojit, na tu holčinu v podstatě také ne.. teď kdo ji blokuje a čím..
(Konstatuji, že mám víc otázek než odpovědí, což je stav, kterému jsem již dost dávno odvykl. A také mě napadá, že pokud ta holka nepodnikne něco razantního se svou servilitou, přivede ji tato do hrobu ještě mnohem dříve, než ji stihne zlikvidovat ta kamarádka.)
..nakonec jsem jí napsal, že toho o ní budu holt potřebovat vědět víc, slečna odpovídá, že proti tomu nic nemá, ať se jen ptám, a začali jsme se – v rámci servilnosti a věkového rozdílu zvícího několik desetiletí – docela normálně bavit.
Terunka je z rodiny, kde matka zahodila jejího otce a zůstala s ní sama, přestože nebyla schopná (nebo ochotná?) se o ni starat. Jediné okamžiky, kdy se o dcerku starala, nastávaly když od ní něco potřebovala (např. pozornost, tedy energii).
O svém pravém otci si Terunka myslí, že ji zahodil, že od ní utekl k jiné matce a jiné dceři, rozhodla se, že je to debil, a že ho nechce nikdy potkat. Hádejte, kdo jí to nakukal :) Teprve nedávno dostala Terunka rozum, a uvolila se potkat člověka, kterým sama z poloviny je.. z poloviny, ke které až donedávna měla jediný klíč: „Ten? Ten se na tebe vykašlal!“, poskytnutý laskavou mateří.
Přitom Terunka má zážitek z jakési plovárny, kde matka toho otce zahlédla a obrátila se i s dcerou na puberťácky afektovaný útěk, takže i Terunce by mělo být jasné, kdo před kým utíká, a kdo koho nechal ve štychu doopravdy. Ale přelhat něco takového je pro jakoukoliv matku hračka. A nejjednodušší je svést na toho „falešníka“ všechno, co udělala sama, takže popletená dcerka pak automaticky vidí všechno zlo, které matka vyprodukuje, jako dílo otce, potažmo otčíma, potažmo všech chlapů, protože ti jsou všichni stejní.
Chlapi samozřejmě nejsou všichni stejní. Je ale pravda, že vůči ženám jsou všichni dost podobní, protože je všechny vychovávaly matky, a naučily je čekat od žen to, to, to, to a to.
Právě tak ženy ani zdaleka nejsou všechny stejné, i když vůči mužům a ženám a dětem a zvířatům jsou všechny dost podobné, protože je všechny vychovávaly matky, a naučily je vůči ženám striktně dělat to, vůči mužům ono, vůči dětem ťo, vůči zvířatům ťoťo, a zanic na světě neodhalovat, jaké jsou doopravdy, co mají doopravdy ve svých nitrech, protože jsou blbé, blbé a blbé a nebýt jejich matek a posléze ženských autorit, které jim neustále diktují každý krok, nebyly by vůbec nic.
Žádná dívka samozřejmě není blbá, dokud ji o tom její matka nepřesvědčí.. pardon, nevychová. Jenže skoro žádná dívka, která tou výchovou projde, to neví. Dívky prostě neví, že nejsou blbé, proto se jako blbé chovají, a neustále si nechávají diktovat, co udělat na muže, co na dítě, co na kolegyni a co na psa. No, je to škoda..
Po pár letech – řekněme po třech – k nim přibyl náhradní otec, díky kterému měla Terunka aspoň nějakou dobu skutečné zázemí.. dokud si nezačal všímat různých drobností a neodhalil hru, kterou s ním sehrála Terunkina matka: získala příjem, po čase další dceru (= příjem a mateřskou dovolenou), o kterou se také nestará, vlastně o nic se nestará, protože chůvu i výdělky dělá muž.
A ona nejenže si v klidu běhá za jinýma, ona si to ještě napsala na svůj profil.
Jelikož paní doma moc nebývá, je zbytku „rodiny“ vzácná, tedy je doma vítána. Není to ona, kdo zůstane doma a musí s těmi ostatními „nějak“ vyjít. Ne. Ona si vždycky přijede, nechá se přivítat, obletovat, přitom poštve otce proti Terunce a Terunku proti otci, a zase spokojeně odjede.
Pozdě otčím zjistil, že je zamotaný jako pavoučí zámotek, rozkládán jejím jedem a pozvolna vysáván, a že vlastně slouží třem ženštinám (nooo.. totiž, nezapomínejme na tchyni) jako zdroj energie (především financí). A jelikož je to pro něj totálně iracionální a nesrozumitelné, není schopen se bránit a vlastně jen kope kolem sebe.
Myslím, že nikdy nepochopil, proč je pro Terunku tím špatným on, když on jediný se o ni kdy staral, a proč pro ni není špatná matka, která za svoje zálety a flámy utrácí čas i peníze určené původně pro rodinu. Po nějaké době otčím Terunku odsunul na vedlejší kolej – musel, protože matka ji neustále používala proti němu.. jak už to tak bývá.
Terunce se nelíbí, že je mu na obtíž a chce mu přestat říkat tati, aby viděl, jak jí ubližuje, a zanic na světě si nechce přiznat, že kdyby se svou matkou nenechala používat a štvát proti němu, nikdy by se do ní nepouštěl, ba měla by v něm skvělou ochranu a mocného spojence. Muži totiž zřídkakdy dělají něco bezdůvodně, jen proto, že mají nějaký pocit nebo co.
Na druhé straně, otčím také nemá rozum, jinak by si už dávno spočítal, která bije a zařídil se podle toho. Z toho jej snad omlouvá jen to, že je zajat v milostné hře, a nevidí, a neslyší..
No a tohle všechno je, co se Terunky týká, ideální prostředí pro důkladný únik. Nebudu vypočítávat její aktivity, podotknu jen, že je to dítko všestranně nadané a v rámci toho nadání i poměrně činné, a že většina těch různých činností v sobě nese známky úniku.
Měl bych asi také podotknout, že únik v tvůrčí činnosti nelze brát jako únik pasivní, protože tvůrčí činnost má nějaké výsledky, z nichž je poznat, co je dotyčný zač, tedy dotyčný má své vlastní zrcadlo. Terunka však nemá v těch svých tvořeních jen své pohnutky, na jeden specifický druh tvorby má „kamarádku“, která jí říká, co by měla teď vytvořit, a občas dokonce i jak.. Z toho vzniká zrcadlo, které není její, ač z nějakého důvodu ho Terunka jako svoje bere..
..no, jak to říct.. té kamarádce už skoro propadla..
..snad teď, po tomto ultradlouhém úvodu bude zřejmé, proč ji označím za bývalé indigo. Jako, indigo je to zcela jednoznačně, bývalé je stav, který se snad dá ještě změnit..
Sestry také vyrůstaly bez otce, a pro jistotu i bez otčíma. Ne že by jejich matka nechtěla přítele, podávala si dokonce inzeráty na nějaké seznamce, ale zřejmě se nikdo neuvolil, přinejmenším ne trvale. Dlužno dodat, že se nedivím, z těch inzerátů na mě čišela agrese a takové to.. jak to popsat..
..asi jako když vám někdo podává květinu, a když po ní natahujete ruku, máte dojem, že se na vás něco hrozného chystá, když ji chcete uchopit, cítíte že po vás něco extrémně hnusného natahuje pařát, a když ji přes to všechno chytnete, zarve se do vás tisíc prstů ocelové pěsti a trhá a drásá vás dokud to nezemdlí, ale spíš dokud nezemdlíte vy.
Nepřál bych nikomu dostat se téhle paní do spárů, ne snad pro to, co mi o ní řekly její inzeráty, nebo pro to, co mi pak o ní řekly její vlastní dcery, či pro to, co mi pak poslala z mailové schránky té mladší dcerky. Ne. Nikomu bych to nepřál pro to, že za tím, co jsem tu byl naznačil, cítím věci mnohem mnohem horší, s nimiž si zahrávala a jimž posléze propadla. To je ale až docela nedávná záležitost, teď bych se vrátil k tomu, že i tyto dívčiny vyrůstaly bez otce.
Otec od této paní utíkal tak dlouho, až ji to omrzelo a odstěhovala se i s dcerami do jiného bydlení. Zinulka, starší sestra, mi to jednou vyprávěla tak, že to táta byl ten špatný a že to máma zachránila dcery, když od něj utekla, protože to nemohla s ním vydržet. Možná si všimnete, jaký je v tom rozpor..
..on ten táta přece musel mít napřed nějaký důvod, proč od mámy utíkal, no ne? A tedy to, co máma udělala, je jenom kamufláž a snaha zachovat dekórum – prvé vůči dcerám a druhé vůči zbytku maloměsta nebo co to tam je. Nicméně, když jsem se tohle snažil vysvětlit Zinulce, vůbec jí to hlava nebrala.. měla od maminky naočkováno, neboli přelháno, a to velmi důkladně.
Zinulka sama svého otce proto nesnáší, vidí na něm samé hnidy, a pokud už s ním musí být, hledá na něm další. Ano, to ona je ta maminčina.. jenže v době, kdy jsme se k tomuhle dostali, Zinulka procházela situací, v níž nutně potřebovala zprovoznit něco, co má po otci, a ono to nešlo, protože jí právě některé věci hlava vůbec nebrala.
Halinka, mladší sestra, není ta maminčina, nikdy jí nebyla, nebyla proto ani naočkována, a se svým otcem si výborně rozumí. Halinka nikdy neměla ráda, když matka se Zinulkou pomlouvaly otce a navzájem se proti němu štvaly, a nejenže se k nim nikdy nepřidávala, ale naopak na to konto ještě i brala matku s velikou rezervou, a co je důležité, nikdy nebrala matčinu verzi „útěku před zlým mužem“ za pravdivou nebo snad úplnou. Vůbec.
Působila na mě, jako by naopak ona jediná znala celou pravdu, nepřibarvenou, nepřikrášlenou a nepřelhanou žádným dospěláckým alibismem. Přisuzoval jsem to původně tomu, že ona jediná slyšela obě verze a že si z nich pravdu vybrala intuicí, akorát že na ní jsem posléze viděl tak mnoho pozitiv, až jsem sám sebe podezíral z nějaké zvláštní nekritičnosti.. což, to si v téhle funkci nemůžu žádným způsobem dovolit.
Uklidnil jsem se až později, když jsem poznal Halinčino zabezpečení a hlavně další trojlístky. Tehdy jsem objevil typ člověka, který nese obrovité vědění, má neskutečný smysl pro pravdu, stojí poněkud stranou společnosti a je krásným, opravdu krásným člověkem.
Starší sestra nese skoro všechny rysy starších sester. Ačkoli je nesmírně nadaná na kdeco, má v mnoha ohledech veliký přehled a umí, opravdu umí jednat (korektně) s nejrůznějšími druhy lidí, k většině svého nadání se nijak nedostane a tudíž ho téměř nevyužije, jelikož v ní její mateř vytvořila vůči těmto schopnostem velkou bariéru.
Základem té bariéry je veliká důležitost, Zinulce bylo celou dobu vykládáno, jak ona je ta maminčina, a cílem toho bylo, aby se zabývala ne sebou, ale matkou: jak matčinými schopnostmi a nadáními, tak i matčinými problémy a aby toho co nejvíce přebrala na sebe.
Stojí za zmínku, že Zinka se velmi kamarádí se staršími ženami a snaží se jim dělat důvěrnici, což se jí vzhledem k ohromným komunikačním dovednostem a důvěrné znalosti obecných hodnot ženského světa daří téměř stoprocentně. Zinka si tím nahrazuje svůj život, tak jak je zvyklá z domu, a když od ní matka nic nepotřebuje a není zrovna sdílná a Zinka se nemá čím nakrmit, jde prostě za nějakou tou matkou náhradní.
Zinulka se nasituovala do postoje oběti, už dlouho dobrovolně bere cizí „hříchy“, radosti i neštěstí na sebe, protože je dostává formou důvěrnosti, jíž si doplňuje ubitou důvěru v sebe samou, a z těch cizích prožitků vybírá energii, která v nich ještě zbyla a těmito paběrky se energeticky živí neboli získává tolik potřebnou energii k osobnímu růstu. Jako odměnu za toto živoření dostává pochvalu typu „hodná holčička“, za kterou je Zinka ochotná dát všechno.. sebe, své nitro, veškerou svou energii a v podstatě obětovala celé své okolí a tím i celý život.
Celým svým životem, vší svou pozorností Zinulka krmí ženské vampýry a především samozřejmě vlastní matku. Za tím účelem od ní dostává určité pravomoci, za nimiž jsou ovšem schovány úkoly, které se nechce matce dělat, a dostává se jí potvrzení, že je dobrá, je přece ta maminčina, za čímž zase stojí ono: „A nepřej si mě, jestli to a ono nebude neustále tak, abych byla spokojená“ (myšleno samozřejmě spokojená v té náladě, ve které si to přijdu zkontrolovat.. kdykoliv)..
..je to nelidské, je to zrůdné, ale funguje to a oklamaná Zinulka doopravdy věří tomu, že je pro matku důležitá, a i že to je něco pro ni dobrého. Dokonce věří i tomu, že to s ní matka všeobecně myslí dobře, a na základě toho všeho jí dělá absolutního otroka, a jen když matka vytáhne paty z domu, do nějaké míry jí přestane otročit a velice ji zastupuje, to jest dopřává si toho otročení druhou roli. Vyžaduje od ostatních pozornost neboli životní energii, kterou sama utratila za plytkou a bezobsažnou pochvalu nakrmených vampýrů.
Bohužel, právě proto, že matku zastupuje, nemá Zinulka moc velkou naději se z toho vyhrabat. Nikdo se nedokáže vyhrabat z manipulace, kterou jakýmkoliv způsobem provozuje sám. V průběhu našeho dopisování se Zinka několikrát zmínila, že v okamžiku, kdy jí bude osmnáct, zmizí z domu, a jednou dokonce odhalila, jakým způsobem se jí v tom matka snaží bránit. A to stojí za vypsání.
To mi jednou volala, uplakaná, že jí „maminka“ poručila vyrýpat trávu před domem, a jelikož to nebylo v termínu, postihla ji následujícími způsoby: zakázala jí internet, poručila jí vyrýpat trávu nejen před domem, ale i kolem něj (plus to všechno samozřejmě uklidit), zadala jí spousty dalších domácích prací, takže jí dohromady zabila úplně celý víkend až do nocí, a to všechno s vědomím, že tam právě na ten víkend přijede Terunka a Zinka na ni nebude mít vůbec čas.
A protože se jí Zinulka přes tohle všechno nezdála být vydeptaná úplně, dodala k tomu laskavá mateř, že jak Zinulka v příštím měsíci pojede na tu brigádu, že jí všechny ty peníze zabaví. Tím dcerku zlomila, páč Zinulka v takovém případě nebude mít nejen na antikoncepci a věci poměrně důležité, ale ani na sebedrobnější útratu. Nebude mít nic. To znamená, že matka neustále vyžírá veškerou Zinčinu energii, ať už ji Zinka nabere kdekoliv, a v jakékoliv formě.
Když jsem Zinulce namítl – to by napadlo asi každého – že to matka třeba jen tak vyhrožuje, tak ze Zinky vypadlo to nejhorší, co jsem kdy slyšel, že totiž její matka všechny takové hrozby splní, ba že si užívá toho – doslova se krmí.. no krmí, ukájí se tím, jak se dcerka trápí, jak Zinka doufá, že tím trápením matku obměkčí, a jak se pak matka vyžívá ještě i v tom, že jí nepovolí, jak naopak udělá „dus!“ a tu kterou hrozbu vyplní a zdeptá ji úplně na prach. To je totiž pro matku něco jako třešnička na dortu.
A Zinka jí pak musí nějakou dobu.. no doslova líbat pozadí neboli věnovat několikanásobek energie oproti normálu, aby jí byla prominuta nějaká částečka trestu.. já nevím, kdo to znáte z vlastní zkušenosti, já to znám a je to absolutně strašné. Samozřejmě, toto v nějaké miniaturní míře musí dělat všechny matky, pokud mají dceru vůbec nějak vychovat a pokud jim nemá vyloženě přerůst přes hlavu, ovšem toto je hrůzný extrém, který volá ještě mnohem dál, než do nebe.
A právě tenkrát Zinulka přišla na to, že pokud ji matka od sebe prostě nevyhodí, nikdy se od ní nedostane, protože ji úplně ovládá. Prostě to nedokáže. Bohužel, pobrat některé rozpory a zprovoznit v sobě aspoň kousek otcova potenciálu a být schopná se matce postavit, nebo třeba odejít sama, to také nešlo.. snad jí to půjde aspoň časem.
Halinka je zlatíčko, které neustále existuje a čile funguje v těch nejvyšších a nejušlechtilejších sférách lidské existence. Ať z lidského života zkouší cokoliv (včetně pochopitelně drog a alkoholu), nepodařilo se jí zatím uzavřít své srdce a začít jednat zcela bez něj. Nutno zkonstatovat, že se drží naprosto skvěle, i když sama z toho takový dojem vůbec mít nemusí. Ba možná naopak.
Halinčina situace je totiž dost hrozná. Je to členka, jež v sobě nese veškeré vědění pro celý trojlístek, a má trochu potíže s jeho udržením, což znamená, že si občas vyzkouší, jaké to je, něco plácnout a nést následky: například být prohlášena za lhářku, nebo za blázna nebo za co.. to všechno lidmi, kteří jí nesahají ani po kotníky.
A teď: její ochránkyně se odstěhovala na druhý konec republiky, matka je bestie, která po obou dcerách pořád jenom dusá a staví je proti sobě, díky tomu mezi Halinkou a starší sestrou je příliš mnoho jedu, aby s ní šlo spolupracovat, a Terunka na ni kašle nebo jí dokonce ubližuje.. a to zčásti i vědomě.
A Halinka sama se začíná někde v sobě přiklánět k názoru, že tím bláznem opravdu je. Její stav vybízí k zamyšlení, jak dlouho to ještě asi tak vydrží..? Co takhle jí poslat trochu lásky? A nebo – ještě lépe – co takhle si ji vybrat jako cvičný objekt na „Tok soucitu“?
Což?
A nebojte se, že by se vám Halinka neodvděčila. Dále v textu je jisté místo, při jehož pročítání se může něco ve vás napojit na její vědomí a obdržet velikou mentální podporu, a také zahojení jistých zranění včetně vyčištění ran.
Před chviličkou, právě když jsem dopsal předešlý odstavec, napadlo mě pokusit se propojit vědomí Královny Štěbetky s vědomím Halinčiným, protože Královně se někdo dostal pod kůži, způsobil jí ránu čím dál bolestivější a neschopnou zahojení (nějaký jed?), a ještě jí prostřednictvím té rány vysával energii.
Je to už několik měsíců, a drahnou dobu jsem strávil meditujíc nad možnostmi, jak jí pomoci. Prohlašoval jsem záměry, konal rozhodnutí, bedlivě sledoval čistotu úmyslů, a pořád nic. Až teď přišla idea, tak samozřejmě, jako když si dělám kafe a prsknu tam lžičku cukru, a najednou bylo jasno:
Rozžal jsem pár svíček, jednu aby nás svým plamenem chránila, druhou aby nám svítila v neviditelných světech, jednu jen tak, a zapálil jsem tyčinku, aby svým kouřem chránila Královnu a její ránu, sedl jsem si do křesla mezi všechny ty svíčky a začal mluvit:
„Mám záměr propojit vědomí Štěbetky s vědomím Halinčiným, tak aby mohla Královna dojít uzdravení od rány, která ji vysává …“
A úžasem jsem přestal mluvit, jelikož ono se to hned v tom okamžiku dělo, jako kdyby na to ty dušičky už léta netrpělivě čekaly a teď jim to bylo konečně umožněno a ony neměly ani tolik trpělivosti, aby počkaly na zformulování, a vrhly se do práce – jim zřejmě stačilo, že už na tom někdo pracuje. Bylo to něco asi jako když chcete hodit zrní slepicím a ony vám to vyzobou z ruky, ještě než to stačíte pustit.
Pak jsem s tím mluvením hned musel zase pokračovat, protože se proces zadrhl, a tak jsem zjistil zbrusu nový postřeh, že slova jsou to, co umožňuje něco udělat, slovy se vytváří prostor pro určité události.. i psanými, a hlavně mluvenými.
To nás ovšem staví před otázku, k čemu používáme svá slova a jestli máme – jako lidstvo – dost zodpovědnosti k tomu vůbec mluvit..?
Jinak to trvalo asi pět minut, Královna je zdravá a čilá jako už dlouho ne, dalo by se možná říct, že ožila a vrhla se do práce, která v tom předešlém stavu dost zadrhla. A Halinka byla královsky odměněna.. konečně.. heč! Samozřejmě, mě pak napadlo, propojit s Halinkou vědomí všech členek Slunečního Trojlístku.. a pak propojit je všechny dohromady..
..teď jsem chvíli řešil, jak nazvat Halinčinu stěhovavou ochránkyni.. vyřešil jsem to stěhovavým ptáčkem. Tak.
Wlaštovka je velmi hezká dívka s nepřekonatelným sebevědomím a nádherným, ušlechtilým nitrem, s níž jsem měl tu čest prohodit internetem několik mailů, trochu zmatených, a velmi poučných.. aspoň tedy pro mě :)
Wlaštovka je ochránkyní téměř profesionální, nicméně jsou okamžiky, kdy potřebuje ochránit spíš sama. Naštěstí má bratra, který jí je ani ne tak oporou, jako citovým stabilizátorem, protože Wlaštovka je nesmírně emotivním človíčkem, přičemž všechny její emoce jsou tak silné, že by bez problému porazily vola. Trochu mě zajímalo, jak k tomu přišla.
Má uťáplou maminku, takže jí ty emoce nemá kdo zakazovat, ba ani přelhávat (no, vychovávat), naopak si maminka užívá dcerčiny ochrany. Až potud je to zcela v pořádku. Méně v pořádku už je, že jí mateř čte poštu, a blokuje (mentálně, s použitím Wlaštovkiné vlastní síly) všechny lidi, kteří by si s Wlaštovkou mohli rozumět, a kteří by jí Wlaštovku mohli odvést. Wlaštovka proto musí žít s partnery, které jí matka povolí.. což, zatím jí to zřejmě nevadí, takže proč ne.
Já jsem Wlaštovku odvést sice nechtěl, ale provinil jsem se jinak: dovolil jsem si se přeptat, kdo že jí tu poštu čte, na což odpověděla ještě normálně, a hned v dalším psaní se v nějakém výroku objevila nelibost její matky, která mi tím potvrdila, že to čte ona, husa potrefená, a hned nato povážlivě zakolísala komunikace mezi mnou a Halinkou, jelikož někdo překroutil významy u několika slov a řekl Halince, že jsem „něco“ řekl.
Jenže Halinka je naprostý génius, ve svých třinácti (nebo kolik jí tenkrát bylo) letech nejenže – ač poštvána – rozpoznala překroucení, Halinka zachovala klid a napsala mi, o co že jde, nechala si napsat původní verzi a pak to Wlaštovce vysvětlila. Na to, že ji poštvala nejlepší kamarádka, která je od ní o tři roky starší a Halinka k ní má neomezenou důvěru, mnohem větší než ke své vlastní matce mi to přijde docela jako zázrak..
..Halinky si prostě velice velice cením. Neznám druhého takového človíčka.
No, a já jsem tím zjistil, že Wlaštovka svou emoční nezkroceností chrání matku a dodává jí sílu, a zároveň ji matka absolutně řídí tím co si myslí a tím co cítí, a má ji neustále tam, kde ji chce mít. Je to neskutečné.. matka s dcerou mají jednu sílu, jednu mysl, jednu emoční kapacitu, to všechno ve strašlivé intenzitě. Obě dvě mají dlouhodobě rozjitřené vnímání – nevím jak máma, ale Wlaštovka díky tomu umí vidět duchy a možná i energie vůbec.
A teď, kdo je Halinka, že toto monstrum o dvou tělech a jednom životě bez problému vy-ignoruje, když něco cítí jinak? Jakou musí mít sílu, když si vedle takových energetických turbulencí bez problému jede svoje, klidně i proti jejich, když přitom ony jsou její jediné zastání? To je úplně nepochopitelné.
Jinak je z toho jasné, že Wlaštovka miluje Halinku a nedá na ni dopustit proto, že si Halinku zamilovala Wlaštovkina matka.. ta možná vycítila, že Halinka matku v podstatě nemá a tak se jí ujala, ovšem prostřednictvím Wlaštovky, která je tak jako tak nástrojem jejího přežívání. A tohle možná dává Wlaštovce tu neuvěřitelnou sílu: důvěra matky a vědomí, že musí žít za dva a chránit za tři.. a s bratrem za čtyři.
V každém případě je Wlaštovka jediným člověkem, jakého jsem kdy poznal, byť jsem ji nepoznal osobně, že mu jeho matka dala naprostou důvěru, a je to fakt poznat. Bohužel ta důvěra v tomto případě znamená nejenom starat se o matku, ale také žít až do matčiny smrti to, co si matka pomyslí.. mno nic moc, no. Ale mohlo to být horší.. jakože časem asi i bude.
Na naší planetě už mizí ty správné podmínky pro žití cizích životů.
A co bude s Wlaštovkou, až zmizí úplně?
Terunka má velké zkušenosti s počestnou zjevnou manipulací. Od rodičů se jí dostává čisté zvůle, která není nijak maskována. Sestry naopak vyrůstají v líbezném prostředí, ovládány – když nepočítám matčiny výbuchy – skrytými způsoby zákeřné manipulace.
Jejich očistný proces je rozvržen takto: mezi Zinkou a Terkou, jakkoliv se mají velmi rády, je jisté napětí a co chvíli každá z nich na ty ostatní něco zkusí. Terunka zkouší zjevné manipulování, Zinulka skryté, tak jak to znají ze svých domovů, přičemž ani jedné to nemůže dost dobře vyjít.
Když něco zkusí Terunka, sestry se nechytají, protože to neznají a nejsou na to zvyklé.. a nebo se chytají přespříliš a už se to nedá pojmout jako jejich ovládání. Když něco zkusí Zinulka, nechytá se Terunka, protože to nezná, a nechytá se ani Halinka, protože to sice zná, ale je na to od sestry alergická.
Tím dochází k patovým situacím, které je možno využít k neskutečně rychlému progresu: za měsíc společné práce by tyto tři dívky dokázaly poznat veškeré nejběžnější ovládací manévry, což je cca 100 situací, a dostat se úplně z jejich moci. Všechny tři.
Tím by získaly jednak neskutečný léčitelský potenciál, a jednak pravdivost, která by jim umožnila prohlédnout tabu mateřství a odhalit prastaré problémy, které to lidské mateřství provází. No a po jejich rozřešení by měly být schopné nastolit – každá v sobě – čisté, původní ženství, a začít s jeho distribucí. To se pak projevuje např. jako zázračné uzdravování..
..totiž, léčit umí všechny tři dívky už teď, každá něco. Bohužel, Zinka se za léčení odměňuje tím, že si vůči vám zahraje na matku a zamotá si vás a vysává jako skutečný pavoučí wampýr (no, matka), Terka si vás „za odměnu“ napíchne jako skutečný upír, jen Halka prostě léčí, kudy chodí. Bohužel, nenechal jsem se ani zamotat, ani napíchnout, takže nevím, co léčí ty dvě starší – když už léčí – protože obě požadují „platbu“ předem. To je také důvod, proč samy nemohou přijmout jakoukoliv pomoc, a i kdyby to nějak dokázaly, nebude jim to fungovat. Je to škoda..
Způsob práce by byl asi tento: když se něco stane, zastaví se hovor, popíše se ostatním, co se stalo, vyvodí se resumé a slíbí se, každá sama sobě, že takto už ne. Vzhledem k tomu, že z každé situace dostanou tři náhledy, nemůže to trvat ani ten měsíc.. i když, cca týden může zabrat přicházení na způsob, jak pracovat, jak si říkat nepříjemné věci a tak, to může být docela zdlouhavé a i bolestivé, ale pak to dozajista bude frčet.
Tři náhledy znamenají dostatek materiálu k tomu, aby bylo možno nalézt pravdu. Rozsoudí je Halinka, která má pravdu neustále na krajíčku.. neustále se jí z podvědomí tlačí do vědomí, a bude pro ni nesmírnou úlevou, když bude moct říkat, co v ní je, protože s každou vyřčenou věcí se jí uleví.. poleví ten šílený tlak vnitřního vědění. A jelikož se tím bude účastnit ve smysluplném procesu, uzdraví se jí tím i ty šílené rány od jejích spolužáků (patologických idiotů a notorických posměvačů posedlých ubližováním).
Aby Halince rozuměla starší sestra, bude zpočátku muset Terunka „překládat“. Tím pro ni vzniká příležitost pro jistý druh manipulace, na který sestry záhy přijdou a který se nutně musí odnaučit, aby mohla dospět k uzdravení svých ran.. upířích napíchnutí. To je Halinčina specialita – během zlomku sekundy vás dostane z moci jakéhokoliv upíra.. i když si nejsem vůbec jistý, jestli dokáže z moci upírů dostat i sebe. Dřív to neuměla určitě, ale možná, že dnes už ano. Snad..
Totiž, na jednu stranu jsou tu funkční skupinky lidí, kteří se podle plánu poznali, spustili očistný proces, během kterého se jim odhalil jejich potenciál, který rovnou začali realizovat. Na druhou stranu, jsou lidé, kterým do jejich potenciálu strčíte nos, a oni se přesto budou raději věnovat například wampyrismu.
A někteří s vysáváním začnou u svých nejbližších.. a třeba právě u zbytku jejich trojlístku. A nevadí jim ani to, že se někdo k vysávání nesníží, nenapíchne dalšího člověka a raději to odnese sám, a že úplně vyšťavený skončí na JIP. No a co? Přece se kvůli nějaké kamarádce nebudu měnit? Klidně ji i odrovnám! Beztak jich mám nějak moc..
V našem případě se na JIP dostala právě ta nejzranitelnější, která v sobě právě chrání všechno vědění, které je k návratu ženství potřeba. Její matka toho okamžitě zneužila ke svéráznému „výchovnému“ prohlášení, že to Halinka asi neměla chodit k té známé, co je ve službách temnot, protože když tam přišla, ďábel smrti se do ní zakousl a tím tu nemoc vyvolal..
..chápete tento mateřský reflex? Já tedy ne. Asi se chtěla taky nasosat? Nebo je – coby matka – tak něžná a tak slabá bytost, že musí počkat, až bude dítě něčím oslabené, aby ho mohla k něčemu přimět.. například odnaučit chodit k matčině bývalé kamarádce, se kterou ta matka už nedokáže vyjít? Proto ho nechá napospas komukoliv a pak ho dorazí takovým hnusem?
Ta paní je ozdobou duchařské komunity a tu kamarádku, co k ní Halinka nemá chodit, i když má v té rodině spolužáka, tak tu kamarádku odřízla i od té komunity, prohlášením, že je v moci temných sil či co. Kdyby ta paní měla rozum, tak musí poznat, že v moci temných sil jsou všichni lidé, jelikož na planetě Zemi je to tak jak to je. To jediné, o co se můžeme snažit, je zabudovat do té tmy trochu světla, nic víc.
Hrát si na to, že někdo je světlý a někdo tmavý je absolutně zhoubné. Úplně temných lidí na planetě sice možná několik je, ale to je tak všechno, a ti všichni takoví dohromady ani zdaleka nenadělají tolik zla, jako lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom že oni jsou celí světlí. A zvlášť ti z nich, co denně likvidují své děti mentálně, emocionálně, a kolikrát i fyzicky.
Všichni lidé jsou kombinací obého, a to, co tady těmito všemi projekty chceme zřídit, je aby podíl světla na planetě Zemi přesáhl 10 procent.. pokud možno deset procent v každém člověku. Lidstvo totiž záhy dostane na vybranou, kudy dále, a bylo by smutné, kdyby dostalo na výběr mezi špatným a špatným. Toto je úlohou všech lidských Sluncí, trojlístků a Mistrů, právě tak jako lidí komunikujících s mimozemšťany, Stvořiteli atd. atd.
Potíž je trochu v tom, že se dost léčitelů a Sluníček odmítá probudit. Tam přichází na řadu povzbuzení, upomínky, a také násilí.. prý už někde dostalo Sluníčko přes hubu, jiné zase pěstí, protože někdy jsou lidé zaseknutí v nějaké hře a pokud se neprobudil ten, kdo je měl probudit, musí je probrat někdo jiný.. dost často v hodině dvanácté.
Bere se to tak, že je lepší být znásilněn nebo skončit třeba na vozíčku, než se stát padlým andělem.
Zase, na druhou stranu, to předchozí prohlášení nemá být omluvou pro násilí, ať už sebelépe míněné. Není na světě člověk, který by si své násilí nepotřeboval omluvit, tak jenom upozorňuji, že tento případ to není. Dvě rány padly na světě, příznačné je, že od neznámého člověka, v podstatě jakoby omylem, a vždycky ten postižený, posléze probuzený někde v sobě přiznal, že to nebylo v nepořádku.. ba naopak.
Jisté je, že Terunka, dokud s wampyrismem nepřestane, nebude schopná se z něj dostat ani sama, a pokud se ještě jednou dostane pod kůži Halince, jakože to občas dost tvrdě zkouší, je velká pravděpodobnost, že ji odrovná a přijde tak o jediného člověka, který ji z toho dokáže spolehlivě dostat.
Z toho je zřejmé, že to nedělá ani tak Terka sama jako spíš ta její zákeřná kamarádka, které už téměř propadla, a která Halinku nemůže vystát – strašlivě žárlí na všechny Terunčiny kamarádky a jednu po druhé z jejího okolí odstraňuje.
Navíc v Halčině přítomnosti nelze Terunku vysávat, protože Halinčino podvědomí už několik let má přesný postup a veškeré vysávací kořínky, kdekoliv jakékoliv potká, okamžitě rozplétá, uvolňuje a vrací majiteli. A majitel pak musí provést nové napíchnutí.. což, bohužel, Terunka se nechce vzdát svého wampyrismu a je tedy proti tomu bezbranná.
Chudák Halinka.. dostávala to ze všech stran, a to jen a jen proto, že odmítla být stejně hnusná jako ostatní. A co to pro ni znamená?
Vzhledem k tomu, že na naší planetě jsou informace předmětem obrovského zájmu, který zatím vždycky končí jejich zneužitím za účelem získání větší moci, jsou veškeré informace pocházející z vyšších sfér zašifrovány v nitrech jednotlivých lidí, a chrání je mnoho zabezpečovacích mechanismů. Většina těchto mechanismů klade dost veliké nároky na tělo nositele, a celý jeden druh zabezpečení znamená prostě jeho smrt.
Takže, když z vás takový lidský upír vysaje veškerou energii a začne hrozit možnost, že působením podtlaku začne lézt ven to vědění, které ven nesmí, dokud na to nebudete zralí, aby vám nespálilo nervovou soustavu, v takový moment jdete poměrně přímo „domů“.
Z hlediska ochrany informací, které v sobě nesete, je to jediná možnost. V některých blázincích mají metody, jak projít všechno, co v sobě dotyčný nese, zcela nezávisle na jeho vůli a stavu jeho duševního zdraví. A vzhledem k tomu, k čemu všemu jsou blázince používány, je to jedno z míst, kam se opravdu dostat nesmíte. Vyjímkou jsou lidé, kteří se v blázinci naopak probudí. Ale to už je úplně jiné povídání :)
Abych skončil něčím konstruktivním, mám tu pár formulací pro Halinku.. ono by to asi bylo pro všechny členky.. ba možná pro všechny lidi..? Asi ano.. však si to – bude-li se vám to líbit – klidně přeupravte :)
1. Halince bych doporučil stoupnout si do pokoje, obrátit se na celý vesmír a pokud možno nahlas prohlásit:
„Mám záměr poznat láskyplného člověka, s nímž bych mohla být sama sebou, v bezpečí a v lásce. Mám záměr, aby ten člověk byl ke mně přiveden nebo já k němu, abychom se bezpečně poznali a vytvořili oboustranně vyhovující vztah.“
Upozorňuji, že ten vztah nemusí být zrovna milostný. Nevím, má-li Halinka partnera nebo ne a jestli nějakého vůbec chce, to o co jde je čistě získat pravdivé lidské zrcadlo, člověka, který by dokázal zrcadlit její nitro, s úctou a láskou, který se nebude cukat nebo snad vysmívat, když něčemu třeba nebude v tu chvíli rozumět.
Nemusí to být nutně kluk, páč takových ještě moc není, bohužel, aspoň v Čechách nejsou skoro žádní, ale najde-li se, bude to veliká pomoc pro kolektivní mužskou duši při hledání cesty k té ženské. U Halinky je kompletní potenciál vytvořit svou otevřeností most mezi pohlavími.. Halinka má moc skoncovat s válkou pohlaví.
2. Pak bych viděl jako prospěšné obrátit se na Matku Zemi, a prohlásit:
„Mám záměr vydat ze sebe své vědění, a prosím o bezpečné prostředí. Prosím, velká Zemi, stůj při mně a pomáhej mi.“
Tohle je v zásadě totéž co předtím, jen z druhé strany, přičemž se tím Halinka odevzdává Zemi, ve smyslu Bohyni, která dává život všemu a všem. Je to přímé odvolání k nejvyšší ženské instanci v celém vesmíru, s tím, že ta instance bude vědět mnohem lépe než Halinka a kdokoliv z nás, jaké prostředí je pro ni opravdu bezpečné.
To, co by v prvém případě předpokládalo člověka, se tímto „ošetří“ pro případ, že by takový člověk v tu chvíli neexistoval. Pak se může najít zvíře, rostlina nebo třeba nějaké místo v přírodě, a ono to bude fungovat a Halinka nebude odkázaná na splnění nesplnitelných podmínek. Nicméně, pokud by tím prostředím mohl být druhý člověk, mělo by to asi něco do sebe, něco navíc. Proto to navrhuji dávat na druhé místo.
Jinak pocit bezpečí získáte už tím, že se té Zemi odevzdáte a necháte ji – tedy její vědomí – najít pro vás a vaše problémy božská řešení. Tomu pocitu se nic na světě nevyrovná.. vřele doporučuji aspoň vyzkoušet :)
3. A do třetice bych udělal něco s tou izolovaností. Navrhuji stoupnout si před zrcadlo, obrátit se na sebe a prohlásit:
„I já jsem všichni.“
Tohle bych však doporučil všem, úplně všem lidem na celém světě. Prostě zahrnete sebe mezi všechny, a tím okamžitě vy-ignorujete všechna omezení typu „I kdyby tohle dělali úplně všichni, TY to rozhodně dělat NEBUDEŠ!!!“, čímž se vzdáváte veškerých omezení vztažených na vaši osobu, tím právě začnete místo rozdílů mezi lidmi hledat a vidět to, co máte společné a tím se okamžitě ze života v čemkoliv dostáváte do života v lásce.
Neexistuje silnější a rychlejší formule. Mentálně i pocitově to pocítíte hned. Může chvíli trvat, než se vám to dostane do života, ale tak co vám brání si to několikrát za den připomenout a posílit?
Abych se vrátil k Halince, to co může být pro ostatní ideál, pro Halinku už je dnes nutnost a otázka přežití. Rád bych jí řekl:
„Halinko, milá, drahá Halinko. Přeji ti, aby sis uměla sama sebe vážit aspoň tak, jak si tě vážíme my, a aby ses uměla mít tak ráda, jako my tě máme rádi. Drž se a vzkvétej, budeme s tebou, pořád.“
Tak jsem to i řekl. Ale slyšela mne..?
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info