aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Na každém webu mám něco jako možnosti nápravy, pro to které konkrétní téma. Něco podobného by se dalo říct i o tomto úseku Neviditelného světa, jsou tu ty možnosti ale ve zcela nezvyklé podobě, a v docela ojedinělém rozsahu. A nejen proto, že se jedná i o moje finální nápravné prostředky, je k tomu i pár zvláštních důvodů:
Je tu paradoxně situace, kdy si mnoho lidských sluníček, stejně jako většina trojlístků vůbec neuvědomuje, že mají nějakou moc, schopnosti pomáhat, léčit, uzdravovat, že mají s těmito schopnostmi jisté záměry, nějaké poslání, ba možná i úkol, a že doba vyměřená k probuzení se již chýlí ke konci.
Jinými slovy, je čas se probouzet, a jelikož to zatím moc nefunguje, je na čase otevřít další možnost: vznést požadavek na uzdravení (neboli vytvořit poptávku, aby vznikla nabídka aspoň podtlakem). To může udělat každý sám, obrátit se na vesmír a říct: „jsem tu, necítím se dobře, koukej si mě uzdravit, nebo aspoň nakopnout a vést, ke zdraví, k lásce“.
Samozřejmě, nikoho ať ani nenapadá obracet se takto na vesmír bez té největší lásky a vášně a soucitu k Životu, Zemi a lidskému údělu, jaké je jen schopen. Ve vesmíru je spousta sil, které by vás rády nakoply a dovedly do klecí, které jsou již nějakou dobu připraveny pojmout hromady lidských otroků. Klidně použijte i nějakou bezpečnější formulaci ;)
Právě tak jako k vesmíru je možné obrátit se k Zemi, ke Slunci, ale i k řece, která teče vaším krajem, k hoře, kterou máte za barákem atd. A jelikož už teď je tu v lidské podobě spousta andělů, stejně jako spousta ztělesněných darů od nejrůznějších sil a bytostí z celého vesmíru včetně Matky Země, je tu docela nově i možnost obrátit se na ně.
Tři z nich tu představím jako samostatná, živoucí lidská Sluníčka a popíšu některé dary, které sem přinášejí a plnými hrstmi rozdávají. Slibuji si od toho, že tak získáte aspoň matnou představu o neomezených možnostech vědomí, o možnostech záchrany, lásky a uzdravení, a že až se na ten vesmír obrátíte, poznáte jeho odpověď.
Představím tu i „normální“ lidská Sluníčka, která nejsou zapojená do nějakých týmů krom toho největšího, tzv. světelného, a právě tak tu představím další tři dívky, ty z prvního trojlístku, který jsem zde na Zemi poznal, odhadl jejich společný potenciál a dal jim vědět, co a jak.
A tak jsou tu možnosti nápravy tentokrát nejen pro čtenáře, ale i pro Sluníčka, Indiga, a pro všechny trojlístky, co jich v Čechách jenom je.
Trojlístek je můj pracovní název pro skupinku inkarnovaných duší, které mají nějaký společný záměr, a vybírají si vlastnosti a osobnostní profily, které ze všeho nejvíc budou dávat smysl právě v té skupince. Jinými slovy, zhmotňují se nám tu lidé, kteří se budou skvěle doplňovat, pokud se budou něčemu určitému společně věnovat.
Již několikrát jsem dostal příklad tří dívek, jejichž potenciálem, tak jak jsem jej rozpoznal, je způsobit návrat ženství (a nevyvyšovaného mateřství) na tuto planetu. Dívky jsou tři, proto můj pracovní název je trojlístek.. ono i když různé skupinky s různým zaměřením mohou mít různý počet členů, ještě jsem nepotkal jinou skupinku než trojlístek.
Členů musí být ve skutečnosti vždycky o něco více, protože vždycky nejméně jeden z těch dotyčných v sobě musí mít velké vědění. Takový člověk bývá dost zranitelný, a jelikož je jiný než ostatní, bývá často také terčem. Tudíž potřebuje někoho, kdo je těžko překonatelný, kdo ho bude chránit, nedá na něj dopustit a umožní mu vždycky se k sobě utéct.. přinejmenším do doby, než se dotyčný naučí chránit sám. To se dotyčný ale nenaučí, dokud se nevyrovná se svým věděním, a se svým věděním se nesrovná, dokud ho nebude umět ze sebe bezpečně vyjevit.
Bezpečně znamená, že do určitých informací se dorůstá. Nevyspělá nervová soustava neunese tolik informace, a může se přetížit, popř. spálit. Takových lidí jsou plné blázince. Bezpečné vyjevení pak znamená to, že s informací přestanete jen tak koketovat, pustíte si ji z podvědomí do vědomí, a třeba vám jenom bolestí praská hlava, nebo na pár dní lehnete s ukrutnou slabostí, ale v zásadě to přežijete.. ve zdraví.
Samozřejmě jsou potřeba adekvátní rodiče. Trojlístek tedy krom tří lístků obnáší šest velmi specifických rodičů, a ochránkyni pro nejzranitelnějšího člena. Krom toho většina trojlístků potřebuje stonek: něco, na čem je možno vyrůst. Tím myslím člověka, který rozpozná trojlístkový potenciál, a těm dotyčným jej ukáže, zvlášť pokud toho nejsou schopni sami.
Tak třeba potenciál vrátit na planetu ženství má v tuto chvíli asi tak čtyřicet tisíc trojlístků po celém světě. To je dost málo. Je pravda, že některé z nich o sobě vědí, některé i tuší, co a jak, některé dokonce už začaly se společnou prací, většina však zatím nerozpoznala jejich společný potenciál, ani se nepotkala s někým, kdo by jim pomohl jej uvidět.
No a tady je další ze zásadních významů Neviditelného světa, protože by ten stonek mohl když ne přímo nahradit, tedy určitě nastartovat jeho vytvoření. A kromě stonku většina trojlístků má nějakou ochránkyni. Ochránkyní se u trojlístků rozumí dívka, která si nikdy nic nenechá líbit, a která se s tímto potenciálem ujme nejzranitelnější členky.
Je asi jasné, proč to nebývá – a téměř ani nemůže být – muž. Přítomnost muže, který si hraje na ochránce je podpis patriarchátu, což je špatně samo o sobě. Další zlořád tkví v tom, že za ochranu si muž nechává platit, většinou sexem, v rámci svázání ve vztahu (často i vynuceném), a to znamená, že dívka žije nejen bez lásky, ale i bez hlubší emocionální výměny a ubíjí tak své nitro.
A aby vás muž mohl chránit, musíte žít, co vám řekne nebo schválí. Na tom je patriarchát vlastně založen, na tom, že ženy nesmí žít svoje. Pravdou je, že tohoto docela bezostyšně využily matky, a mají to jako neprůstřelný důvod, proč dcerám, neteřím a vnučkám vyžírat ze zážitků životní energii při tom prokletém „Svěř se mamince“. Proto vlastně matky patriarchát podporují: mají navrch nad dcerami, i když normálně by měly navrch dcery, a hodně, a mohou tak aspoň pro-forma pokračovat v matriarchátu, ukrytém pod patriarchálním hnusem a tabu mateřství..
V každém případě, přítomnost muže-ochránce znamená pro nejzranitelnější členky trojlístků spíš ohrožení než ochranu, protože plodí omezení, frustraci a výbuchy spoutávaného nitra a nahrává dívku zpátky matce, od které většina takových utíká co nejdál, protože tyto bytosti to všechno o matkách, co jsem kdy kde vypsal, podvědomě ví. Nakonec, většina těchto textů je výpisem z jejich podvědomí.
A krom toho žádný muž nedokáže ochránit ženu před ostatními ženami, co teprve dívku před dívkami, když dívky jsou synonymem krutosti? Dívky, které jsou povětšinou zamindrákovaným uzlíčkem mateřských pokynů, naučení a zákazů a cokoliv odlišného hystericky, bez nejmenší kapky soucitu drásají až do krve? Je to tím, že dívky 1. si pamatují bezpráví z výchovy, 2. mají emoce a tu výchovu těžce nesou, a 3. se nemohou dočkat, až se budou moct někomu pomstít.
1 + 2 = 3, no ne? To proto většina žen potřebuje „mít děti“. Potřebují prostě zrůdnost své výchovy někomu oplatit. Šok, že? Ale tak to v tuto chvíli je. V každém případě, pokud potřebujete ochranu, řekněte si nějaké ženě, ne muži. Jen se na ni pak moc nedívejte.. není to pěkný pohled, když v sobě žena vybudí vztek a pomstychtivost a začne někoho deptat a vy najednou vidíte malou holku, která trpí pod matčiným (a dnes kolikrát už i pod otcovým) diktátem, jak se obrátí a dusá po mladším sourozenci. Opravdu to není nic na koukání.
Tohle všechno se samozřejmě netýká ochránkyň pro trojlístky. Ochránkyně pro trojlístky jsou naopak dívky, které rozpoznají něco nesmírně krásného a zranitelného a umíní si, že to budou chránit. Láska a čisté úmysly jim dodají mnohem větší sílu, než by to dokázala i ta největší touha vybít si na někom křivdy od matičky, a to ještě jen tehdy, kdy je to potřeba. A jelikož i sebe dokáží ohradit proti jakémukoliv pokusu o ovládnutí, většinu času je netlačí vůbec nic a mohou zůstávat milujícími.
Většinou to bývají dívky velmi hezké, protože musí mít hodně vysoké sebevědomí, a málo naplat, fyzický vzhled je pro ženy to úplně první. Občas se najde nějaká výjimka, která pod tíhou okolností přestane sledovat výzor ostatních, ale to je tak jedna z desítek tisíc. Tohle jsou hlavní rysy a schopnosti většiny dívek, které tu chrání nějakou zranitelnou bytost.
Před časem jsem psal o existenci lidských sluncí. Lidská slunce existují, pravá i dočasná, velká i menší, a každé z nich pomáhá svému bezprostřednímu okolí snášet ten humus, co na sebe lidé běžně dělají, přičemž sama Sluníčka se vyrábění humusu nijak výrazně neúčastní. Jsou tu, aby léčila.
Určité, velmi příjemné vyzařování mají společné všechna Sluníčka, co jich na světě běhá – a běhá jich tu dost, protože mezi ně patří i téměř všechny malé děti, konkrétně ty, které ještě výchova (znásilnění) nepřipravila o půlku bytosti. Tohle vyzařování kolem nich vytváří jednak dobrou náladu, jednak jakousi naději na lepší svět pro všechny, a lidé v bezprostředním okolí pak mají tendence roztávat.
Pravé lidské Sluníčko je člověk, který vnímá, přemýšlí a jedná výhradně srdcem. Umí se dotýkat ostatních ještě jinak, než slovy nebo třeba očima, a v těch dotecích je – něco – – uzdravujícího. Podotýkám, že nefyzický dotek, který svede něco takového, je způsob andělů.
V Přítomnosti lidských Sluníček se máte tendence cítit velmi příjemně, ba v méně lidském prostředí, které třeba máte problém rozdýchat, se citlivější jedinci vyloženě stahují do jejich blízkosti, posedět nebo i postát v jejich Přítomnosti. Velké P sem píšu proto, že v jejich blízkosti Přítomnost není jen slovo..
..jen slovo.. to je další taková věc: všeobecně, pokud mluví Sluníčka, nikdy to nejsou jen slova, i když to – občas – bývá sotva slyšet. Ono totiž pokud Sluníčko něco říká, je to pro většinu lidí zážitek, a bývá to právě takové tiché „splynutí ze rtů“, totiž ze rtů, ze srdce, že občas můžete mít pochybnosti, zda jste to vůbec zaslechli.
A když si připustíte, že jste něco zaslechli, zůstává vám rozum stát nad tím, jak opravdově můžou znít i ta nejobyčejnější slova. A zvlášť když jste schopní vidět energie, a zahlédli jste ten impuls, jak zlatá jiskra vylétla ze srdce, v krku se proměnila na zvukové pohlazení, kterému rty dodaly vlastně jen tvar.. a to tvar jemný, neagresivní.
To jsou některá rozpoznávací znamení, o dalších si povíme průběžně, až si budeme povídat o jednotlivých Sluníčkách, nicméně, měli byste mít na paměti, že ze všech těchto pravidel existují vyjímky, a v některých případech není skoro možné Sluníčko rozeznat, protože existují Sluníčka, která sem přinášejí něco, co je potřeba chránit, a jsou za tím účelem maskována.
Některá mají dokonalé, velmi promyšlené mimikry, protože prochází napříč různými společenskými vrstvami, některá mají jen jednu masku, některá fungují zcela „bez stínítka“. Některá pak svítí neustále, některá k rozsvícení potřebují, aby se jim něco podařilo, některá jsou aktivní sama o sobě, některá potřebují záminku a „osvítí“ vás teprve, když ji dostanou.
Opravdu tedy není jednoduché Sluníčko rozeznat, pokud člověk není otevřeného srdce a nevnímá ostatní lidi v pořadí napřed nitro a pak teprve zevnějšek. Je to trochu podobné jako když chcete rozpoznat indigové dítě – pokud se necháte oslovit zevnějškem, nepoznáte většinou nic.
Rozeznávání navíc velmi ztěžuje existence Sluníček dočasných: to jsou lidé, kteří některých slunečních vlastností, hlavně vyzařování, nabývají jen za určitých okolností, např. při zamilování, ovšem pak jsou od těch pravých k nerozeznání.
Takže nejlepší (a také jediný zcela spolehlivý) způsob, jak rozpoznat lidské Sluníčko, bude zřejmě to, když se takovým Sluníčkem stanete sami. A k tomu tu máme – myslím si – unikátní příležitost, zvanou Sluneční Trojlístek.
Dívenka, která mi kdysi zpřístupnila první ženské klíče k analýze současných žen a jejich života v téhle hrůze, byla bytostí, kterou jsem neuměl charakterizovat, a s jejíž existencí jsem se neuměl vůbec vyrovnat.
Zvláštní, velmi příjemné až léčivé vyzařování, klidný, neskutečně opravdový způsob vyjadřování, který však nebyl na úkor rozhodnosti a schopnosti se za sebe postavit a obhájit si svoje.. to vše zjemňovala jakási všeobecná milující dobrotivost.. a samotné její uvažování a rozhodování bylo tak čisté, že jsem tomu napřed vůbec nevěřil. Podezíral jsem ji, že se prostě od nějakých tří let nijak nezměnila..
Měli jsme několikaminutový rozhovor, několik otázek a odpovědí, a pak už jsme se nikdy neviděli. A ono to stačilo. Naprosto jsem nechápal, že dívka téměř dvacetiletá dokáže mluvit tak čistě a upřímně, jako mluvívají některé extra hodné a svědomité dívenky.. do těch sedmi osmi let.. až na to, že ty dívenky tím krásným způsobem nemluví svou pravdu, ale rodičovské bulíky, a na to, že většina z nich právě tento způsob komunikace zahodí, když už jsou na ty bulíky „moc velké“.
Tohle bylo úplně něco jiného. Inteligentní člověk mi odpovídal na rozumem kladené otázky, a odpovídal na ně srdcem.. čistým a nepředstavitelně krásným. Nedozvěděl jsem se tenkrát odpovědi na otázky, které jsem kladl neznámé dívce, dostal jsem – více než náhradou – odpovědi na otázky, které již dlouho kladla celá moje bytost celému vesmíru. Pojmout ty odpovědi mi však trvalo více než pět let.
Dnes, v okamžiku dokončení se ptám: „Potkal jsem tenkrát svého Anděla?“
Setkat jsme se už nesetkali, rozhovor však mezi námi otevřel jakési spojení, kterým pak proudily informace. Napřed mi ovšem přišly klíče – jelikož jsem byl její bytostí vysloveně fascinován a tak nějak jsem nevěděl, co s tím – byl bych se s ní potřeboval znovu setkat a vyptat se důkladně, jak je možné, že tu v takovém věku existuje něco tak čistého, neboli vyzvědět, jak bych se k takové čistotě mohl dopracovat sám.
Tomu opětnému setkání stálo v cestě poměrně hodně překážek, a nebylo přitom vůbec jisté, že by se od ní povídáním něco dalo zjistit – připadlo mi dokonce, že je to dost nepravděpodobné. Člověk, který přijímá věci tak jak jsou toho o těch věcech moc nezjistí, a i kdyby zjistil, nebude to umět popsat.. tedy bude, ale ne pro člověka, který přichází odjinud. Bylo to zoufalé.
Myslím, že by se můj tehdejší stav dal popsat jako svého druhu nemoc, neboť jsem nebyl mocen absorbovat a začít dělat něco, co jsem jednou viděl. Neměl jsem to ani jak pochopit, kde přečíst, odkud zahlédnout. Neměl jsem to čím uchopit. A stál jsem o to přitom tak hodně, že jsem si málem přivodil posedlost.
A právě v okamžiku, kdy jsem usoudil, že k tomuto cíli žádná cesta prostě nevede, přišly od ní klíče – její klíče k její bytosti.
Neskutečný dar.
A s použitím těch klíčů jsem se pomalinku dopracoval k cíli.. napřed k pochopení její bytosti, a pak k pochopení situace, v níž existuje
Jsou to tři různé stavy, jeden horší než druhý, a to jsem se ještě nezmínil o všudypřítomné válce pohlaví, která tomu všemu dává ještě další rozměr (a vymezuje, proč to píšu), rozměr falešných spojenectví, dívčích zrad a mužské bestiality.. a to i přesto, že tu bestialitu mnoho žen vyhledává a od mužů vyžaduje jako tzv. chlapství. BLE!!
Krom klíčů jsem ještě obdržel velké množství informací – když na mě padla otázka nebo jsem se v popisování ženského světa ztratil, musel jsem zalehnout, přepnout do alfy nebo usnout a probudit se s odpovědí. Velmi často byly odpovědi takového charakteru, že jsem tomu nevěřil a musel jsem si to prožít, a nebo aspoň někde zahlédnout na vlastní oči. A občas mi trvalo i několik měsíců, než jsem něco strávil a byl schopen vypsat.
To, v čem tu ženy žijí, je naprosto strašné. Pokud se tomu dá říkat život.
Já jsem rád, že to vím.
Chtěl bych za toto vědomí poděkovat, chtěl bych vzdát díky, čest a chválu dívce, která mi ho zpřístupnila.. jenže, dá se vůbec za něco takového poděkovat? Za takovou oběť? A za tak bezpříkladnou důvěru?
A jestli ano, jak?
Jediný opravdu účinný způsob, který jsem objevil, jsou pokročilé části dirosloví.. druhý díl Kurzu, druhá verze Žen v patriarchátu, a samozřejmě celý Neviditelný svět. To jsou spisy, které se zabývají duchovnem ne z pohledu duchovního mistrovství, které pro ženy není nic než nepovinné odbourání několika lží, ale z pohledu lidství, které jediné je pro ženy osvobozující.. z pohledu Pravdy o tom, co se děje.
Ukázalo se, že cokoliv napíšu, všechny ženy a dívky, se kterými jsem kdy byl v nějakém kontaktu to někde v sobě vnímají a to, čeho se jim tím dostává není nic menšího než uspořádané poznání a cesta ven. To je klíč k dění v Neviditelných světech – vše je propojeno, a čas neexistuje.
Poznání se tak už pouhým sepsáním, ne tak ještě vydáním sepsaného šíří všemi směry, nejen do kolektivního vědomí a duchovně spřízněným bytostem, ale i do všech pokrevních linií, do všech koutů času, toho jednoho mamutího „Teď“, a tím i mimo čas, k bytostem, které žijí mimo tento rozměr.
To jsou například Mayové, strážci času, Plejáďané, skokani v čase, Zahradníci Země, tvůrci celého organismu naší Přírody včetně Člověka, jejího správce, dostává se to zkrátka k bohům stvořitelům včetně Stvořitele Prvotního.
A to jsou jediné bytosti, které dokáží zvrátit patriarchální i matriarchální zavržení žen, resp. to zvrácení přiklepnout jako že lidstvo je schopno nejen samotného vývoje, ale také Lásky, Úcty a Soucitu. Lidstvo je schopno milovat svého protivníka, lidé jsou schopní spojit čest s důstojností, mužství se ženstvím, mateřství s otcovstvím.
A bylo tu mnoho a mnoho zaujetí proti pozemským ženám, jak mezi lidmi, tak mezi dalšími bytostmi. Co se lidí týká, proti ženám stáli především mužští homosexuálové, kterýmžto termínem však neoznačuji prosté homosexuály, kteří před matkou a jejím diktátem utekli do gay-společnosti. Tím označuji mužské homosexuálně orientované jedince, kteří se podílí na manipulaci lidstva neboli zastávají vedoucí pozice a vedou lidstvo do záhuby.
Proti ženám však nestáli jen mužští homosexuálové. Ještě nedávno proti ženám stála více než polovina celého našeho vesmíru, včetně mnoha bytostí, které zkonstruovaly Zahradu Země, živoucí knihovnu celého vesmíru, kde je (bylo) zahrnuto vše, co se v tomto vesmíru nalézá a uspořádáno do neskutečně vyváženého celku.
Lobsang Rampa ve svém „Poustevníkovi“ cituje hlavního biologa Zahradníků Země:
»Jsem proti tomu, abychom vůči těmto proviňujícím se bytostem plýtvali dalšími silami. Když se v minulosti některá z těchto ras ukázala neuspokojivá, tak byla vyhlazena a planeta znovu osídlena. Ušetřme si čas a námahu a vyhubme je dřív, nežli zamoří okolní vesmír.«
Admirál ho přerušil: »A můžeš nám uvést nějaký konkrétní příklad. Čím jsou vinni?«
»Zajisté,« odvětil zlostně biolog. »Samice tohoto druhu jsou nedokonalé. Příčinou je jejich rozmnožovací mechanismus a ani jejich aura neodpovídá té předpokládané. Nedávno jsme odchytili jednu samici v oblasti, která se pokládá na této planetě za jednu z nejlepších. Když jsme jí odňali oděv spustila jekot a dala se s námi do boje. A když jsme jí do těla vložili sondu k rozboru sekrecí, začala se chovat hystericky a potom omdlela. Když posléze přišla znovu k sobě, spatřila některé moje asistenty a přišla z toho o rozum či co podobného vlastnila. Byli jsme nuceni ji utratit a celé dny naší práce tím přišly nazmar.«
Za tyto vlastnosti si sám osobně žen vážím, pokud mají za co, jsou schopné bojovat, i když všichni ostatní danou věc vzdají. Co však považuji za opravdu smutnou záležitost, ženy jsou ochotné bojovat za omezení a de-facto totální stupiditu svých matek proti bytostem, které sestrojily člověka a celou přírodu.
A spousta těch bytostí mlčky předpokládá, že jsme takoví, jak se běžně chováme, a že bez zasahování, kterého se však v souladu s vesmírným zákonem o nevměšování nedopustí, nevznikne šance na nápravu.
Nicméně, s Plejáďany se tu objevila i výzva, ať přezkoumáme své vztahy k bohům stvořitelům, a ať jim ukážeme, že nejsme bez emocí, bez citu a rozumu, že máme snahu tuto situaci zvrátit, a máme to udělat proto, že tito bohové od nás nejenže potřebují, ale i dychtivě očekávají své zrcadlo, protože se potřebují poučit ze svých výtvorů, tak jako všude ve vesmíru se rodiče učí od dětí.
Podle Plejáďanů je potřeba poskytnout stejnou možnost i našim rodičům hvězdným, protože leckterý z nich se v možnostech tvoření ztratil a zapomněl na to, že vesmír je Láska, a že jediné uspokojivé spojení se stvořením se děje prostřednictvím soucitu.. ne pomocí manipulace a násilného odsávání násilně vybuzených emocí.
Lidské tělo je podle Plejáďanů schopno neustále generovat Lásku i Soucit, a to v míře, které dosahuje málo těl vesmírných civilizací. Zároveň je život v Lásce a Soucitu jediným uspokojivým zapojením lidského těla do Života a do společenství Zahrady Země. To něco vypovídá i o zapojení Prvotního Stvořitele při vytváření Zahrady Země.
Plejáďané naznačují, že tohoto zapojení si mnoho našich tvůrců vůbec nevšimlo, a je nutné jim to připomenout, a to prostřednictvím soucitu, který jediný jim umožní toto připomenutí přijmou a dojít pochopení, že jejich výtvor není jen výtvorem jejich, a že má větší cenu, než by si snad mohli myslet.
Máme cenu, kterou by mohli cítit, kdybychom jim k tomu dali příležitost osvobozením své emoční kapacity, to jest, když své emoce přestaneme zneužívat, házet po ostatních, obviňovat ostatní z toho, co cítíme, případně je tím vydírat. Opět je řešením soucit, který vede k pochopení a přijetí toho, co jsme.
Nikdo nás nedokáže přijmout, dokud se nepřijmeme sami, protože každá tvůrčí bytost ve vesmíru je ostatními bytostmi zrcadlena, a z toho poznává, kým je. Dokud se nezměníme, těžko si někdo všimne, že se umíme nejen vzájemně odsuzovat a potírat nepohodlné, ale že umíme žít i v Lásce a Soucitu.
To je z našeho pohledu začarovaný kruh, který vede ke strašné, mnohokrát prorokované a připomínané krizi. Ten kruh spočívá v zásadě nevměšování, kterou některé civilizace dodržují a některé ne. Mockrát jsem nadával stvořitelům, tak jako dítě nadává rodičům, že umožní zasahování zlovolných civilizací, a sami nezasáhnou. Kde je v tom rovnováha?
Ptal jsem se, dost naštvaně, jestli je nějaká šance je k nějaké akci vyprovokovat, a odpověď je asi taková, že nemůžou zasáhnout, dokud nebude lidstvo úplně na pokraji, což ale bylo už mnohokrát řečeno, a lidé na to hřeší. Lidé se nechtějí změnit, chtějí být změněni, a proto se snaží na ten pokraj tak vehementně dojít.
Na to odpovídám, že lidé už změněni byli, mimozemskými zásahy, tak proč by nemohlo dojít k nápravnému zásahu také zvenčí? Odpověď, pro mě zcela neuspokojivá, byla, že jsme ve vesmíru svobodné volby, která umožňuje určitý druh vývoje, založeném na poznáváním vesmírných zákonů a jejich dobrovolném dodržování. Stupeň uvědomění a dodržování vesmírných zákonů je to, co dělá vyšší civilizaci vyšší civilizací, a jakékoliv porušení znamená krok zpět, a propad té které bytosti nebo i celé civilizace do nižších sfér.
Ale pro mě je toto jako když nějaký „zlý“ dospělý srazí dítě do vody, a jiný, „dobrý“ dospělý jej zase vytáhne. Také se dítěte neptá, jestli chce být vytaženo, také mu neříká, vezmi to jako příležitost a nauč se plavat, a nebude čekat, až se dítě začne topit, a teprve polomrtvé, na pokraji smrti ho bude teda jakože vytahovat.
Z jejich pohledu je to jako hra, kde se testuje a dokazuje, jak je kdo vyspělý. Říkají tomu hra Stvoření. Je pravda, že pár lidí prošlo.. ale vzhledem k tomu, jak je na tom většina, je asi něco špatně. A není to zásluhou lidí, ale mimozemských zásahů. Takže jsem žádal o zásah nápravný, vytvořil jsem nápravnou možnost i pro lidi, a jim je to, zdá se, málo.
Musíme asi sami, a máme k tomu Plejádskou výzvu.. spustit tok soucitu.
Na to jsem se dozvěděl, že tu pořád ještě zbývá druhá možnost, nechat ženy ženami, upnout se na patriarchální systémy víry, kde je prý vše, co je lidem potřeba, stačí si to vyhmátnout a zařídit se podle toho. Díky své dívčí výchově vím, že to pro ženy znamená nechat je napospas matkám a krutostem, které v lidech přežívají díky tomu, že patriarchát tyto hrůzy nevyřešil, ale zneužil a ještě zamotal. Tuhle možnost jsem celým svým životem zavrhl.
Ženy se tu účastní jako otrokyně, které rodí patriarchům děti a dělají z nich otroky, jejich vlastní matky je přesvědčují o tom, že jsou méněcenné a že musí tupě dělat, co se jim řekne, protože když budou dobrými otrokyněmi, nějakou cenu možná získají. Jejich „získanou“ cenu však potvrzují matky, ne patriarchální systémy víry. Ženy jsou proto bezmocné.
Když žena bere sama sebe jako méněcennou, jak se k ní asi bude chovat její muž? Který muž chce méněcennou ženu? Žádný! Všichni chtějí žít hodnotný život, no ne? A přitom jsou, existují ženy, které nevnímají samy sebe jako méněcenné. Díky nim víme, že není chyba v mužích – alespoň ne v těch normálních.
Znám ženu, které je nějakých pětadvacet let, a na rozdíl od svých vrstevnic je citlivá a přemýšlivá, ani náznakem není zpupná a tak hnusně hrdá na to, že „už ví, vo čem to všechno je“, a nechová se jako že odteď tu všechno bude jen a jen pro ni. Právě tak nedělá „zkušenou“ na mladší dívky a vědomě nehraje žádně těžší hry na chlapy.
Představte si, že existuje holka, která nedělá podrazy. Těžké, že?
A tohle je dospělá ženská. Přitom je rozhodně hezká, i když trochu odtažitá – nicméně trocha odtažitosti je úplné nic ve srovnání s tím, co by se kolem ní dělo, kdyby svou vizáž, případně hlavu zneužívala, jako to dělá naprostá, drtivá většina ostatních.
A hezká nebývala vždycky – není to sice pověstné ošklivé káčátko, které nějakým záhadným dílem přírody zkrásnělo, je to krása, v níž je poznat čestný a v mnohém až nežensky pravdivý život. A když s ní budete mluvit otevřeně a ona se s vámi začne cítit bezpečně, otevře se také a pak uvidíte její nitro a najednou poznáte, kde má tato krása svůj původ.
Mluvil jsem s ní docela nedávno, a musím říct, že to byl po všech stránkách tak obohacující hovor, jaký se vám většinou nepodaří, pokud nemáte do toho hovoru muže a ženu, kteří se dobře znají, jsou velmi tolerantní – resp. ví, že se navzájem doplňují a v kritických místech NECHAJÍ MLUVIT toho druhého. A sežeňte takovou ženu.. a až ji seženete, pokuste se s ní najít takového muže.. si ho budete muset asi vytvořit.
Hvězda má několik bratrů, z toho někteří jsou o tolik starší, že ji dokázali uchránit i před matkou a většinou mateřského přizpůsobování. Je to první žena, kterou znám, která bez jakýchkoliv podmínek cítí s muži, má je vlastně (asi?) ráda a nehraje na ně žádné závažnější hry. Uvědoměle.
Pokud vím, měla nějakého velmi inteligentního a i praktického života znalého bratra, za kterým mohla přijít s čímkoliv a od nějž se jí vždycky dostalo pravdivé odpovědi. I když ji odmrštil otec, a především i když ji odmítla matka a poskytla ji nějakou rodičovskou lež, případně na ni poštvala otce, vždycky se dozvěděla pravdu.
To jednoduše znamená, že z ní nikdo nedělal debila – což je hra, která jinak provází naprostou většinu dívek už od nejútlejšího dětství, a i když toho většinu dělají matky, v chorobném touze zajistit, že se dcera nikdy nebude mít lépe, přinejmenším ne dokud se napřed lépe nebude mít matka, skoro všechny dcery věří, že to je práce mužů a především vlastního otce.
Hvězdička je oslňujícím důkazem, že ženské „nemyšlení“ není – a nikdy nebyla – práce mužů, že jde o dílo matek. Dílo, které si některými bajkami – vlastně mýty – objednali od matek patriarchové, homosexuální vládci lidstva.. no, vlastně ono to v určité formě bylo už v matriarchátu.. takže i tohoto patriarchové prostě jen zneužili.
Ženy mimo jakoukoliv pochybnost mohou myslet i cítit zároveň, samostatně a dokonale. A když se jim podaří dohledat uspokojivé odpovědi na jejich otázky, dokáží se udržet ve svém srdci, myslet srdcem a rozumem si vysvětlit, co doopravdy cítí a proč tomu tak je.
Pak ženy nepotřebují autority, které jim přelžou prožitky, vysají z nich energii a nadiktují nefunkční návod, jak se k čemu postavit, což je přesně ten důvod, proč ženy obecně nejsou schopné skutečného progresu.. protože je prostě ostatní drží ve vyjetých kolejích té nejzoufalejší rádoby-lidské průměrnosti, jen aby se náhodou nějaká žena nestala zajímavější a „lepší“, než ony.
Právě tak ženy nemusí pochybovat o své duši, o své suverenitě, a nemusí trpět pod nadvládou „otců“.. ale vysvětlete jim to. Jen to zkuste, poznáte, zač je toho loket. Autority to v nich okamžitě zadusí, a vás umlátí tisíce let starými „argumenty“, na které již dojely stovky generací žen, ale ony z toho žijí, proto vy jim to kazit nebudete.
Že?
Jenže pak poznáte takovou Hvězdičku, a nejenže – zničehonic – uvidíte, kde je pravda, ale také si okamžitě připadáte jako v ráji.. a dost možná v něm i jste :)
Tohleto, vážení stvořitelé, je pro mě důkaz, že skočit do vody a vytáhnout topící se lidstvo není od věci. Není potřeba zahazovat ženy a upínat se na patriarchální systémy víry. Mimochodem, byli to patriarchové, kdo znemožnil ženám nápravu matriarchálních hrůz. Nebyly to ani ženy, ani muži. Byli to patriarchové..
..a patriarchální systémy víry šly ještě mnohem dál. Vyškrtly ženský prvek z veškerého dění na Zemi, a nechali jen ten matriarchální (ve smyslu zvrhlý mateřský), protože za ně dělal a dodnes dělá špinavou práci zotročení dětí už v prvních letech života. Patriarchům na Zemi stačilo jenom podchytit výsledky. Proto nepovolili ženám/matkám nápravu.
Právě patriarchové, svým vyškrtnutím ženství a veškerých ženských prvků a znemožněním nápravy matriarchálních křivd a praktik způsobili současný stav planety Země, který vnímám jako smrtelnou agónii. A já mám zavrhováním žen pokračovat ve vyškrtnutí ženství, upnout se na patriarchální zrůdnost a nechat planetu dodělat a ještě se tvářit, že je to tak v pořádku?
Jako sorry, to neudělám!
Muži i ženy po nápravě touží. A co pro ni můžou nadělat, když jsou dnes a denně vystavování zhoubným globálním vlivům, které působí skrze matriarchální přežitky a znemožňují jim mít cokoliv vlastního? Myšlenky, slova, emoce.. city.. A po čem posléze touží jejich děti? No po tomtéž.
Po čem toužíme my, vaše děti?
V tom citátu bylo něco o mazání neuspokojivých civilizací. Pro mě je to to samé, jako když matka vymaže své dítě jen proto, že nedělá to co matka předpokládá. U nás je toto jednání považováno za nelidské. Byly tu takové případy a nebylo jich málo. Ale u nás to bylo dáno krutými patriarchálními postihy za nedodržení „čistoty“ nebo standartu, ne pouhým uspokojením nebo neuspokojením matky. Ale i kdyby, odkud to ty matky můžou mít?
Pro mě je zcela jasné, kde pozemští lidé přišli na všechny ty nelidské praktiky, jako je hazard s genetikou, s rozbíjením atomů (čím mažete ty své civilizace?), kde lidé přišli na myšlenku vyvraždit všechno, co jim nevyhovuje.. děti prostě kopírují své rodiče, i když je neznají a nemají k nim přístup. To tak je.
Pokud děti kopírují své rodiče, čemu se na lidstvu divíte, když máme základ ve dvanácti nebo kolika vesmírných civilizacích, které jsou některé mírumilovné a některé už kolik miliard let zdokonalují techniky boje o moc? Čemu se divíte, když my si to po jejich zásazích nemáme jak dát dohromady?
Kdybyste se podívali na Prvotního Stvořitele, uvidíte Lásku, která neustále podporuje všechny zkušenosti, které jeho Stvoření vyhledávají. Prvotní Stvořitel se chová úplně jinak než vy. Má zodpovědnost a soucit. Jak by vám bylo, kdyby se rozhodl, že vás vymaže, protože si nevážíte toho, co jste vytvořili a radši „mažete“, než byste se poučili?
Ještě pořád se v nás nevidíte?
Chápu, lidstvo není příjemné zrcadlo, a bez vaší pomoci jen tak nebude.
* * *
Poslední, co nám zbývá, je oslovit Prvotního Stvořitele, a žádat o ochranu a pomoc Jeho, dovolávat se Jeho Lásky k Jeho Stvoření, a právě tak oslovit i Matku (nebo, chcete-li, Sestru) Zemi a Otce (Bratra) Slunce a dovolávat se jejich vzájemné Lásky, která dala vzniknout tomu vesmírnému drahokamu, úžasnému společenství, kterým Země a Příroda je.
To je to, co celým svým životem i celým diroslovím dělám.
* * *
Na své cestě jsem potkal několik dalších lidí, z nichž některé v tomto dílu Neviditelného světa ještě představím, než předám slovo lidem, bytostem, které začínají tam, kam já jsem se stěží – a ještě s jejich pomocí – vůbec dohrabal.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info