aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Zcela nedávno jsem se doslechl o existenci trojlístku složeného ze samých lidských sluníček (což musí vypadat asi jako souhvězdí?). Tato Sluníčka neznám osobně, což nijak nevadí, protože jejich vyzařování má některé vlastnosti, které míchají jak prostorem, tak i časem(!), a to, co sem přinášejí a rozdávají, také není ničím omezeno..
..na rozdíl od trojlístků, které sem přináší tolik chybějící ženství, členky Slunečního Trojlístku sem vnáší celistvé, neporušené lidství (mužství + ženství v jednom těle i duchu), každá jedinečně, a každá dokonale, a jdou tak ještě mnohem dál.. i beze všech mistrovských kurzů ;)
Spoustu darů jsem od nich dostal, už když mi o nich vyprávěli, a jelikož ty dary znamenaly pro mnoho mých bolístek uzdravení, zázračné uzdravení, chci nyní totéž umožnit i vám, prostřednictvím tohoto spisku. Ano, tento spisek je velmi speciální :)
Bohužel, nemůžu na ně říct všechno, co bych chtěl, protože řada jejich vlastností je velmi úzce – až doslovně – spjata s jejich jmény, a jména sem neuvedu: nechci je ohrozit. Nicméně, to co na ně říct můžu, je tak fantastické a je toho tolik..
Všechna tato Sluníčka fungují ve všech hlavních rovinách (mentální, emoční, fyzické, a i na úrovni čistého Bytí), na všech rovinách jsou velmi komunikativní, a co se týká rozdávání darů, jež dostala do vínku, všechna jsou striktně odevzdávací, což znamená, že se jim musíte odevzdat, abyste to, čím vás obdarovala, mohli přijmout. Jen člověk, který dokáže dát sebe, dokáže dát i lásku, a jen člověk, který lásku dokáže dát ji dokáže také přijmout.
Jde o vědomý akt – váš, ne jejich. A udělat to může každý. Pozor na čistotu úmyslů: spoje, po kterých můžete dosáhnout kontaktu s takovým vědomím, jsou vedeny cestičkami, kam se nic zlého nedostane, a při nečistých úmyslech byste mohli zkontaktovat „něco“, co se jako Sluníčko jenom tváří, a.. no, buďte ujištěni, že byste toho mohli dost dlouho litovat.. a to i v kosmickém měřítku.
Nejlepší asi bude spojit to s četbou. Tento spisek je psán tak, že každý z vás se může při četbě úplně přirozeně zkontaktovat s vědomím Sluníčka, o kterém právě čtete, každý z vás se mu může stejně přirozeně odevzdat a nechat se jím obdarovat nebo inspirovat nebo třeba jen pohladit.. po duši.
Nezapomeňte uctít jejich dary tím, že je přijmete, a pošlete jim na oplátku trochu lásky jako uznání, co to pro vás znamená. A klidně té lásky může být i více – čím víc pošlete, tím víc se vám jí vrátí.. aspoň nezapomenete, že to vše děláte pro sebe. To je, nakonec, i známkou těch nejčistších úmyslů, že?
Musel jsem se po určité době, jak tak už hezkých pár měsíců sleduji neuvěřitelný fenomén Slunečního Trojlístku, vrátit a dopsat jak tyto řádky, tak i jednu kapitolu.. nemohl jsem si nevšimnout jistých zábran, které se těmto dívkám stavěly do cesty.. resp. někdo jim je stavěl do cesty, doslova házel klacky pod nohy, a to i z řad čtenářů dirosloví.
Podnikl jsem proto určitá opatření, a mám povinnost vás varovat. Pokud jste se kdy tímto spiskem pročítali, ještě na staré adrese, velmi doporučuji pročíst si přednostně kapitolu S odstupem času, a pokud jste tu poprvé, ze stejných důvodů velmi doporučuji tu kapitolu nevynechat. Dost lidí má některá vražedná schémata čistě jen v podvědomí, čímž nemají možnost je ovládat, a bude dobré, když se do toho podvědomí dostane i potenciální reakce na případné zneužití, protože to podvědomí si pak dá na příslušná schémata pozor.. vyvarujete se tak obtíží.
Hlavně se za nic nesuďte, výchovou jsme prošli všichni, jen si prostě dejte pozor, a pokud z vás vyjede nějaká negace, je to dáno konfrontací s mnohem čistším vědomím, je to v pořádku – věci se tak hlásí k vyřešení, které pak doporučuji neodkládat. I já jsem v sobě pořád ještě něco takového měl, také jsem si musel vyřešit nějaké podvědomé nápinky, takže vím moooc dobře, o čem mluvím. Bohužel jsou tu ještě i „lidé“, kteří škodí vědomě..
..no, je to tak. Přístup některých rádoby lidí mě donutil stanovit následující podmínku užití:
Tyto stránky a informace na nich uvedené smíte použít výlučně pro vlastní osvobození neboli k poučení, kudy se sebou dál. S každým jiným účelem, a především s jakoukoliv negací vůči Sluníčkům na sebe berete smrtelné karmické riziko! Pro lidi vědomě škodící to ale platí i zpětně, a aby se předešlo jakýmkoliv nespravedlnostem, řídí to sama Země, celé to gigantické vědomí.
Právě tak je mi upozornit na to, že všechno, co je v tomto spisku řečeno, se týká období, které je již minulostí. Sluníčka se nám dále vyvíjí, jdou si po svých cestičkách, občas pravda i po cizích, takže poměr účasti toho uzdravujícího vědomí v jejich životech se tím pádem trochu mění.
Povaha jejich vědomí však dokonale umožnila tento spisek psán jako most do času, kdy to funguje tak přesně, jako je to psáno, takže jsem toho s jejich svolením využil, jen to teď předesílám, rovnou zdůrazňuji a v kritických místech ještě připomínám, a to právě pro 100% funkčnost, a tedy i pro bezpečnost, jak vaši, tak i jejich.
Když už je tu taková podmínka, co vlastně můžete získat? No, věřte nebo nevěřte, je toho hodně, a rozhodně se to vyplatí. Tato Sluníčka sem přináší lidství, tvoří v týmu, a díky tomu mají záběr opravdu hodně široký. Abych vám to trochu přiblížil, začnu také trochu zeširoka. Totiž, co je to vlastně lidství?
Lidství, to je rovnocenné mužství i ženství spojené a rozvíjené v jednom člověku. Je to čest i důstojnost. Orton (Borupská duchovní škola) praví: „U vás má muž svou čest. Proto spáchal mnohé špatné skutky. Žena má svou důstojnost. Zapomněla však na svou čest. U nás má muž čest i důstojnost. Proto se nedopouští špatných skutků, aby svou čest bránil. A protože si i naše ženy zachovaly čest a svou důstojnost, pochopíte, jací přesně jsme.“
Umíte si představit, jaká nekonečná radost musí být u Ortonů heterosexuální partnerství, když nejsou stavěni muži k mužům a proti ženám a ženy k ženám, proti mužům? Když ženy nedělají podrazy a muži nemusí utíkat do hospod, aby měli chvilku klid od vysávajícího vyptávání, našeptávání a peskování? Když muži neobviňují ze svých neúspěchů ženy a nedávají jim sežrat hnus nadřazenosti a netýrají je necitelností a duchaprázdným hovadstvím? Když lidé nejsou majetkem svých matek a mohou se svobodně dát komukoliv a žít a sdílet s ním úplně cokoliv?
A lidství je i veliká duchovnost. Neomezená. Asi tak 100% kapacity mozku to může zapojit. Před pár lety jsem však zjistil, že veškerá dostupná duchovnost je v naší civilizaci jen mužská a nepočítá se ženami, které sice mají duchovnost svou, utajenou a obecně vzato neznámou, která je však přes veškeré utajování zmanipulovaná a drží je v područí matek, a prostřednictvím matek i v područí patriarchálního systému.
Hádal jsem se tehdy v neviditelných světech (a i sám v sobě) několik let jak s Mistry, tak i s matkami a dalšími ženskými autoritami, souhrnně vzato se všemi, kdo na ženském zotročení trvají, protože na tom zotročení mají založené ty své pozice, kvůli kterým den co den prodávají ženy patriarchům, a kteří raději ty ženy úplně odepíšou, než by o ty své pozice přišli.
A hádal jsem se s nimi proto, že já prostě nejsem protivá ženám.. nikdy jsem nebyl.. vždycky jsem se snažil zůstat člověkem.. chovat se lidsky.. jenže, uchovejte si lidství v nelidské civilizaci. Měli mi velmi za zlé to, že jsem odmítl možnost nechat ženy padnout, pro ně tak pohodlnou a výnosnou, napadali mě a snažili se mi znemožnit jakoukoliv činnost, která by k osvobození žen mohla vést. A dost dlouho se jim to i dařilo..
..dokud jsem nepotkal Sluneční Trojlístek, bytosti, které sem to lidství přináší, které jej zosobňují, dýchají a rozdávají. Nevím, jak to ty dívky dokázaly, a i způsob jejich fungování je natolik neobvyklý, že to musím v tomto bodě přerušit a představím vám nejprve jednotlivé členky tak, jak jsem je v jednom neuvěřitelném vyprávění a pak důkladným studiem v neviditelných světech poznal.
Poslední věc, než se pustím do představování: blíží se nám v té naší civilizaci nějaké změny, resp. už jsou v plném proudu, a všichni lidé na planetě Zemi budou muset učinit jistou volbu, přihlásit se k některé z možností, které nám ty změny přinesou. Každý se nakonec bude muset někam zařadit. Z tohoto pohledu, samotný fakt, že tu něco tak fantastického a nadějného smím vůbec uvést, je do značné míry dán mou vlastní volbou a postojem z ní vyplývajícím:
Postavil jsem se za ženy v patriarchátu, postavil jsem se za Indiga, Sluníčka a vtělené dary nejrůznějších civilizací, postavil jsem se za Slunce i za Zemi, postavil jsem se za ideu zachování Zahrady Země jako Živoucí knihovny tohoto vesmíru, a to včetně Člověka, jejího uzdraveného správce. Postavil jsem se za Lidství.
I vy časem budete muset učinit svou volbu, a i vy se můžete nějakým způsobem přihlásit k lidství. A stejně jako já to lidství můžete napřed ochutnat, přímo zde, prostřednictvím tohoto spisku, nezávazně uzdravujícího mostu vědomí.
Prvnímu Sluníčku bych dal jméno Štěbetka. Je to človíček, který neustále mluví, a – kdokoliv se bojí zvuků, nebojte se Štěbetky, protože její mluvení NEBOLÍ! Štěbetka mluví neustále ze srdce, a má pravděpodobně nejlépe zkombinované ego s duší, které jsem kdy potkal.. byť jsem ji nepotkal fyzicky.
Štěbetka podle všeho ještě nikdy neopustila čtvrtou čakru, ještě nikdy neřekla slovo jinak, než srdcem. Nikdy se nezabývala druhými, a má proto srdce úžasně čisté, a to obě polohy: citovou i egovou. City jsou jazykem duše, což duše se ozývá v srdci. Srdce je také sídlem „já“, sídlem původního lidského ega. Je to centrum lidské individuality.
Abyste náhodou Štěbetku nepochopili špatně, upřesním, že individualita není v naší společnosti vítána. Společnost sice po ní volá, ale až u těch, kdo se nechali okleštit a tu individualitu projevují jen v tom určitém, doporučeném, ba až konformním rozmezí. Kdo tu individualitu projevuje víc a nebo mimo rozmezí, je nazýván sobcem. Sobcem ostatně „lidé“ nazývají každého, kdo nedělá právě to, co oni zrovna chtějí.
Štěbetka však není ani konformní, ani se nezdá, že by kdy byla nazvána sobcem, nebo v sobě aspoň nenese tu úpornou snahu jím nebýt, typickou pro většinu lidí. Nevznáší na druhé žádné nároky, a právě tak se nechová jako něčí hračka.. což je skoro neuvěřitelné.
Vypadá to, že se tu vyskytlo původní, zcela přirozené lidské „JÁ“, v neomylně dívčí, téměř nenapadnutelné podobě. Tím neomylně dívčí nemyslím tělo nebo vnější tvary, ale vyzařování, tou nenapadnutelnou podobou myslím JÁ, které nezasahuje do ostatních a nefunguje na něčí úkor, a které tudíž nikdo nemá potřebu napadat.
To označuje člověka, v jehož Přítomnosti dokáží i ostatní být mnohem více sami sebou, mnohem přirozenější – což tohle samo o sobě by ještě nemusela být taková výhra, nicméně, protože se jedná o velmi ušlechtilého člověka, vedle nějž málokoho dokáže napadnout nějaká zhovadilost, dalo by se říct, že v její Přítomnosti se v každém hlásí ke slovu jeho lepší já. To „v každém“ je velmi zajímavé.
Viděl jsem pár jejích fotografií vystavených na netu: Štěbetka má docela členitý obličejík, na první pohled moc hezký, a ještě víc zajímavý. Jednotlivé rysy jsou dost výrazné a proto možná také víc zajímavé než to, čemu máme ve zvyku říkat hezké.. upozorňuji, že slovem „hezký“ neoznačuji umělohmotné masky na předních stranách časopisů..
..vše je u Štěbetky prodchnuto krásou srdce, krásou, která když má člověk krásné a harmonické nitro, z toho nitra prosvítá a veškeré tvary prozařuje a činí krásnými, skorem andělskými, a navíc něžností, kterou dokáží takto vyzařovat výlučně lidé, kteří si na druhého nedělají žádné nároky. Andělé prostě..
Obličejík jako celek je proto ještě mnohem víc krásný než zajímavý, což už je co říct, protože zajímavého je tam dost a dost. Je srovnatelný s určitým oslovením.. a to s oslovením univerzálním, protože všeobecně ve mně budí dojem mnoha obličejů v jednom. Je možné se na něj podívat z různých úhlů a vidět různé lidi, nebo možná spíše jednoho člověka v průběhu celého lidského věku a hlavně v průběhu mnoha různých zkušeností, který však přes všechno, co prožil nezapomněl, co to je být dítětem.. čistým, a nevinným.
Snad každý si v tom obličejíku může najít své pro a své proti, resp. podle mě je Štěbetka schopná oslovit už svým vzezřením úplně každého, jednak pro vlastnosti již vyjmenované, a jednak proto, že v jejím obličeji úplně chybí ten nejodpudivější rys, tak příznačný pro naši civilizaci a téměř všechny lidské obličeje, rys člověka, který soudí a odsuzuje. Člověka..
Absence tohoto rysu je však příznačná pro všechna Sluníčka, pravá i dočasná, protože veškerá Sluníčka používají přednostně srdce, ne rozum. Sluníčka rozlišují dobré od zlého svým srdcem, a rozum používají výlučně jen k podepření a k vysvětlení toho, co si tím srdcem vybraly.. což je nakonec i původní zapojení.
Žádné Sluníčko proto nepotřebuje posuzovat, protože vybírá mnohem jednoznačněji a uspokojivěji, než by to kdy dokázal rozum s jeho věčnými pochybnostmi a téměř neomezenými možnostmi převracení „dobrého“ a „zlého“.
Právě tak žádné Sluníčko nepotřebuje soudit a tím méně odsuzovat, protože Sluníčka díky absenci těch krutých rozumových pochybností nejsou tak nejistá jako ostatní, nejsou závislá na srovnání s někým „špatným“, aby si fiktivním rozdílem potvrdila, že jsou dobrá.
Většinou si lidé uvědomí, že jsou dobří, až když najdou někoho, kdo dobrý „není“ a začnou se dobrými cítit až oproti tomu – vlastně ve srovnání s tím, kdo dobrý není. Potíž je v tom, že jednak musíte dokázat, že ten druhý je špatný, a jednak musíte dokázat, že jste opravdu lepší, přičemž obojí vám musí někdo potvrdit. Proto se většina lidí dovolává většiny, a proto se té většině musí většina lidí zcela podřídit. Vedlejší účinek toho všeho je fakt, že pro samé dokazování něčí špatnosti a své dobroty nemá většina lidí čas žít.
Tohle všechno u Sluníček odpadá. Sluníčka jsou do neuvěřitelné míry sama sebou a nepotřebují nikomu dokazovat, co je nebo není špatné. A nepotřebují to dokazovat ani sobě. Nenesou pochybnosti a skoro nic je nedrží v minulosti nebo v obavách o budoucnost, takže jsou „tady a teď“ mnohem častěji, než si většina lidí umí vůbec představit.
Štěbetka, když na věc přijde, toho zatím moc nerozdává (v době spisování), což je myšleno v poměru k tomu, co by rozdávat mohla neboli k celému jejímu potenciálu. Tohle absolutně neznamená, že by nám neměla co dát, je to přesně naopak.. pokud se jí odevzdáte, nebudete rozhodně litovat, i když to, co se s vámi stane, je jen mlhavý, matný příslib do budoucna.. když nepočítám otevřenou náruč plnou lásky, kterou má Štěbetka pro každého příchozího.
V každém případě dostanete možnost si uvědomit její vnímání, prohlédnout si svět jejíma očima, jejím srdcem. Neznám nic lepšího na probuzení vlastního Slunečně Srdečního potenciálu. Také uvidíte, jak jednoduché ve skutečnosti je vidět ve všem a v každém něco dobrého a vlastní božský účel, atd. atd. Však to zkuste sami.
Zkuste a uvidíte zřetelně světy, které jste nikdy neviděli, které jste v lepším případě cítili či tušili. Pokud se rozhodnete stát se také lidským Sluníčkem, pak vás Štěbetka sama předá dalším.. protože to ona, resp. její vědomí vždycky celý proces řídí, a k ní se to vždycky zase vrací.. a ty světy budete vidět čím dál zřetelněji, až jednoho dne v nich úplně přirozeně začnete pobývat.. vedle ní.. a dalších takových bytůstek.
Ještě popíšu část svého osobního dojmu, když jsem se nechal oslovit Štěbetčiným vzezřením.
Úplně zaprvé mi připadalo, že stojí tak trochu vedle sebe. To dělají lidé, kteří mají velikého ducha a tak veliké schopnosti, že se okolí cítí být jimi ohroženo. Pokud je to normální člověk, většinou si to užívá a pouští na ostatní hrůzu, pokud je to člověk milující, jako např. Štěbetka, stáhne se trochu ze sebe samotného a udržuje se v takovém stavu, aby se ostatní nebáli a dalo se s nimi žít v lásce nebo aspoň plus minus v harmonii.
Toto rozhodnutí se děje nejčastěji v druhém až třetím roce života, čili ve vyloženě dětském věku. Je příznačné, že na to takový člověk časem zapomene a zvykne si brát tu ořezanou verzi jako svoje pravé já a tím k té odříznuté části své původnímu bytosti ztratí přístup. Dost často se stává, že si to rozhodnutí takový člověk neuvědomí, ani když dospívá a potřeboval by poznat celé své já a vůbec svůj potenciál.
Nejlépe je to vidět na tom, jak většina lidí degeneruje z člověka na chlapečka nebo holčičku, a už po pár letech jim možnost projevovat něco, co je vyhrazeno pro opačné pohlaví, vůbec nepřijde na mysl, a v období puberty už nedokáží vytvořit zážitek celistvosti jinak, než když si svůj život někým doplní.
Není vyjímkou, že pak takový člověk provede chybné sebeurčení. U Štěbetky se to zdá být na vlásku.. ona se ze sebe stáhla opravdu hodně, a zdá se, že k sobě nemůže (v době psaní) najít přístup. To se samozřejmě může změnit, no, ale už aby to bylo.
Zadruhé na mě Štěbetka působí dojmem platformy pro veškerý život. Ne fyzicky, pochopitelně, i když i některé její fyzické znaky odpovídají připravenosti zrcadlit veškerenstvo, ale především když koukám na její multidimenzionální bytost, na tu podstatu, kterou si Štěbetka sama v sobě zatím nepřipustila (myšleno do doby psaní tohoto spisku). To je vám pohled.
Platformy jsou tu dvě, jedna Zemská, druhá Sluneční. Štěbetka ovšem zrcadlí obě, přičemž se zdá, že doma je ve Sluneční. I když.. původně na mě působila, že tak nějak by mohla vypadat Země, kdyby na sebe vzala lidskou podobu. Je pravda, že většina Sluníček nepůsobí tak úplně zemsky, i když k Zemi mívají velmi blízko..
..tak jinak. Jak vlastně vzniká lidské Sluníčko? Je to Sluneční erupce, která dovolí Zemi nechat vyrůst něco čistého a krásného, aby bylo jasné, že ne technika a opalovací krémy, ale příroda je to ono, co jediné stojí za to chránit, ctít a milovat? Je lidské Sluníčko živoucím plodem symbiózy Slunce a Země, tak jak by mohl fungovat vlastně každý? Nevím.. Štěbetka tak skoro vypadá.
No, tak jsem vypsal první vrstvu svého dojmu, a už je vidět lépe. Štěbetka je skutečně nejen Sluneční, je i Zemská, je to jistá verze naší Země, které Slunce dovolilo vystoupit na povrch a zúčastnit se lidské společnosti, pravděpodobně s nějakým konkrétním účelem.
A ten účel? Když bych se vrátil k tomu, že Štěbetčino vzezření je vlastně univerzálním oslovením, řekl bych teď, po tom, co jsem spatřil, že Štěbetka je jakousi otázkou. Když bych se tu otázku pokusil dát do slov, řekl bych asi:
„Co vám lidem vlastně vadí na ženství? Co vám vadí na vašich tělech, pro jejichž dokonalost nemáte ani slova? A co vám vadí na Matce Zemi a Otci Slunci, kteří vám dali život? Proč prohlašujete hmotu za špatnou, zatímco ducha, který ji z dokonalých důvodů stvořil, vězníte v jakýchsi naukách, které vyvyšujete ad absurdum?“
Štěbetka je tedy živoucí otázkou, kterou Slunce skrze Zemi položilo lidem. Musím zavčasu poznamenat, že v té otázce není ani nejmenší náznak výčitky, není položena přísně ani útočně a nevyžaduje se žádná odpověď. Přesto tu je, dala nám ji sama Země, s tím, že kdo se nechá dotázat a najde odpověď, najde zároveň cestu z toho nejhoršího.
Odpověď.. víme, že odpověď v sobě nese každá otázka. Také víme, že když je otázka dobře položená, zodpoví se sama. V tomto případě to platí doslova: Štěbetka je úžasnou odpovědí na jednu z nejpalčivějších otázek lidstva. Teď už je asi jasné, co sem Štěbetka přináší, co rozdává, čímž jsme rozřešili jeden z účelů jejího života.
Upozorňuji, že tohle všechno jsou moje subjektivní dojmy, moje vidění jednoho nádherného Člověka. Štěbetka je pro mě zcela jednoznačně Královnou, kterou jsme tak dlouho postrádali, Královnou, která dokáže každému pomoci najít osobní, živoucí vztah se Zemí, naší Matkou. A to možná nepůjde lidem, kteří si nepřiznají, jak moc jim v naší společnosti chybí ženství.. ale možná, že pod jejím vedením ano. Kdo ví?
Co však ze Štěbetky zůstane, převálcuje-li ji život a ona úplně ztratí přístup ke svému vymístěnému já?
Obávám se, že by z ní zbyla kromobyčejně ukecaná holka s neodbytným pocitem, že něco velmi důležitého ztratila, že nemůže objevit smysl života, a že jediné, co je jisté, je marnost..? A bude se to snažit dohnat mimo sebe, a zabředne do „lidských“ her..? Jak ji toho jenom uchránit?
Je možné, že si tím bude muset projít, potom však, co udělat pro to, aby v tom nemusela zůstat?
Jako druhé Sluníčko bych tu představil Dášeňku. Dášeňka mi byla popsána jako nápadně hezká dívka se sklonem oslovovat lidi kolem sebe a každého osloveného zahrnout něčím, co se vymyká jakémukoliv popisu, pročež mějte trpělivost, pokusím se tu popsat nepopsatelné, protože to opět stojí za to.
Zaprvé, jak už jsem upozorňoval, i Dášeňka je Sluníčkem striktně odevzdávacím, takže pokud jste „zahrnuti“ (možná spíš „obdarováni“?), máte možnost dar nepřijmout, přičemž se můžete rozhodnout třeba za půl roku, že jí to teda uvěříte a dar přijmete, a ono to zafunguje. To je již proklamovaná nezávislost časová.
Zadruhé nemusíte Dášeňku vůbec znát osobně, abyste mohli být obdarováni, to jest nemusíte s ní ani chviličku sdílet stejný prostor: stačí, když o ní víte a něco ve vašem vědomí se na ni napojí. Většina lidí si to vůbec nemusí ani uvědomit, nebo kolikrát ani nemůže, protože do míst, kudy tyto věci proudí, nemá většina lidí vědomý přístup. To je nezávislost prostorová, a když o tom tak přemýšlím, i dispoziční.
Když už jsem u toho, píšu to proto, abyste se o těchto Sluníčkách dozvěděli, protože něco ve vás se pak může probudit a zařídit vše potřebné. Mimoto je to skvělá inspirace pro vaši mysl a i představivost: představte si, že krom přečtení tohoto textu je pro vás stát se pravým lidským Sluníčkem otázkou definování a prohlášení záměru.. vlastně se stačí nechat inspirovat.. to je to, jak se vás Královna ujme a provede celým procesem.
Mám záměr stát se pravým Lidským Sluníčkem..? Což..?
Vzato kol a kolem, je Dášeňka tak trochu jako pejsek, či možná ještě spíš jako štěně, které se přidruží k jakémukoliv kolemjdoucímu (v rámci smečky), během pár kroků na něj udělá „ňaf“, obdrží nějakou odpověď, a to už je záminka dotyčného obdarovat: „ňaf-ňaf“ (čímž chci říct, že většinu darů Dášeňka rozdává coby energii přidruženou k nějakým slovům.. a tedy naprosto netuším, jak to, že to funguje i mimo fyzickou rovinu). Vzápětí se přidruží ke kolemjdoucímu, který jde opačným směrem a obdaruje jeho. Pak zas a zas, dokud jí buď nedojdou kolemjdoucí, nebo volný čas, nebo ji něco / někdo nezaujme na delší dobu.
Když je Dášeňka oslovena, vylítne opět podobně jako štěně, které bylo dlouhou dobu necháno samo sobě a teď si ho někdo všiml, a opět je to bráno jako záminka vás obdarovat. Víte, ona je doopravdy jako štěně, pročež jsem ji pro účely tohohle spisku pojmenoval podle Čapkovy knížky Dášeňka čili život štěněte.
Dášeňka obdarovává neuvěřitelnými dary, což je v prvé řadě radost a láska – těmi vás zahrnuje ve zvláštních, těžko popsatelných vlnách, něco jako mentální nebo emocionální pohlazení v nezvyklé síle, a jako jediné Sluníčko, ale v podstatě i jediný člověk, kterého znám, umí pohladit i pohledem tak, že je to zřetelně, téměř fyzicky cítit. Bohužel jsem to nezažil osobně, takže k tomu nejsem schopen říct nic bližšího, nicméně, píšu to sem, protože mě tahle zmínka velmi inspirovala, tak chci umožnit totéž vám.. vlňte, hlaďte, milujte :)
Jednou z takových vln je zřejmě něco jako ono proslavené vaginální olíznutí, akorát že neprobíhá při sexu a nemohou si to tudíž šovinističtí samci ani jejich sexuologové vykládat jako spontánní fyzický projev spokojenosti partnerky s jejich sexuálním výkonem, s tím nejhorším strašákem dnešní doby, naopak je to nefyzický výraz nejvyšší lásky a oddanosti.. nefyzický, i když cítit bývá téměř fyzicky, a samozřejmě se to ani zdaleka netýká jen mužů.
Stojí za to se zamyslet, čemu, popř. komu je Dášeňka takhle oddaná? Ona to Dášeňka totiž dělá téměř na potkání (aspoň v době psaní).. na počkání.. možná jde o projev jejího uznání, že si někdo všiml jí samotné, její bytosti, ocenil, co umí a nějakým způsobem to vyjádřil.. ale možná také, že ne. Spíš ne.. je to, jak už jsem řekl, velmi hezká dívka, a těžko se někdo bude při takových mikrovýměnách soustředit na její nitro, natož aby ho stihl ocenit.
Dost reakcí na ni bylo dokonce vysloveně negativních. Člověk by brečel a brečel, když Dášeňka v zápalu obdarovávání použije nějaký obrat, který tak úplně nepřísluší jejímu postavení, a její nějaký nadřízený ji odkáže do jemu pohodlnějších mezí výrazy jako „drzá opice“, „žába, co mi furt něco odmlouvá“, nebo dokonce „příliš dovolená koketa“, podle toho, co Dášeňka právě použila.
Je pravda, že Dášeňce je úplně jedno, co použije (jde o stav v době psaní spisku), Dášeňce se v srdíčku narodí impuls, který ji vystřelí směrem k činu, a Dášeňce to ještě ani nedošlo a už ho realizuje. Je pravda, že občas mohla použít slova nebo obraty nebo téma, které se v danou chvíli mohou vymykat společenským zvyklostem, jenže proč všichni pořád vidí jenom konvence a soudnost? Proč nikdo nevidí, odkud jde impuls a CO VE SKUTEČNOSTI PŘINÁŠÍ?
Člověk by brečel, protože Dášeňka, když ji někdo odmrští, neumí jinak a zkusí to znovu. Desetkrát vás potká, desetkrát se vás pokusí obdarovat. Je to zakódováno v její bytosti. A někteří bližní desetkrát za sebou pokrčí rameny nebo ji dokonce seknou, protože neví, co si s tím mají počít, ale přijmout to prostě nepřijmou.. asi to není dostatečně důstojné.. našim šovinistům, a zřejmě ani našim šovinistkám.
Není to tak dávno, co Dášeňku vyštípali z nějaké stálejší brigády. Jednoduše jí položili nesplnitelné podmínky a nechali ji odejít. Paní a páni tvorstva vedle sebe zřejmě nesnesou hezkou živoucí dívku, která má vlastní život, názory, srdce, a která jedná nekontrolovatelně, protože jedná právě z toho srdce. To že nic bezpečnějšího než lidské srdce neexistuje se zřejmě nebere v potaz.
Páni tvorstva jsou tu od toho, aby to tvorstvo kontrolovali, a něco takového jako lidské srdce tu nemá co dělat, i kdyby bylo sebemilejší. Paní tvorstva jsou tu pak proto, aby kontrolovaly svá teritoria. Nemohou dopustit, aby jim v revíru někdo nekontrolovatelně rozdával radost ze života, kterou ony obvykle poskytují jen za odměnu a po troškách.. prostě s ní kupčí, a kterým nepůjdou „kšefty“, když totéž, jen mnohem čistší a hojnější rozdává dívka atraktivnější, ne-li i fyzicky hezčí, než ony.
A to jsem zatím pominul, že řadě lidí se zřejmě i líbí, jak zoufale si tahle dívka nabíhá a oni ji prostě pořád utírají. To se jim nepochybně vrátí, nicméně co když tohle Sluníčko ubijí dřív, než rozdané rány dopadnou zpět a oni s tím (snad) přestanou?
Vždyť sami určitě víte, jak to chutná, když vyvíjíte nějakou snahu a někdo druhý vás bojkotuje, místo aby vás přijal, případně vám za to ještě vynadá. Jak dlouho vydržíte zkoušet, jestli vás už přijmou, nebo jestli vás zase nepochopí, zase nevezmou v potaz impuls ze srdce, neuvidí milující snahu rozdat trochu radosti, jenom vám vytknou, že máte špatně tkaničku? Za jak dlouho rezignujete? Vydrží vám to dvacet let? Zhruba tolik by totiž Dášeňce mělo být, a zatím pořád ještě rozdává nevšední dary nevděčným, zaprdlým bližním. Tohle mi přijde jako nadlidský výkon, a tak nějak si myslím, že v tomto směru nemá lidské učitele.
Dášeňka v této době osvědčuje vyloženě psí chování, resp. chování ne – to by ji velmi rychle přešlo, tak to nazvěme psím založením.. samozřejmě ne vrozeným, ale odkoukaným. Mám informace o tom, že Dášeňka má doma psy, nevím ale jaké, kolik, a nevím ani odkdy, takže je velmi těžko říct, jestli opravdu mohla nachytat pejsčí přirozenost ve své domácí smečce.
Berme to zatím jako pracovní hypotézu, a pojďme dál. Co se stane, když Dášeňku převálcuje život? Odhaduji, že by z ní byla tuctová hezká holka se sklonem utíkat z lidské společnosti, která ji tak necitelně odsouvala a kopala do ruky se srdcem na dlani, a mohla by se na tom útěku propadnout do cizího světa, jelikož si bude říkat, lidi jsou hnusní a já mezi nimi nechci být..
O jaký svět by v tomto případě šlo, je asi jasné, Dášeňka by se propadla do světa psů, což je velice, velice nepříjemné, protože odtamtud se špatně navrací.. bez cizí pomoci to většinou nejde, a ta pomoc se tak trochu podobá exorcismu. Jednu kamarádku jsme z něčeho podobného kdysi dostali, a ta se učila znovu mluvit.
Jak tomu zabránit? Jak zařídit, aby Dášeňka nerezignovala a fungovala dál a dál jako Sluníčko rozdávající radost, lásku, štěstí, léčící ba uzdravující lidskou lhostejnost i rány, které ta lhostejnost způsobí? Jak zařídit, aby Dášeňka i nadále nosila lidem vítězství nad vlastními stíny, tedy, mimo jiné?
To je totiž přesně to, co přinesla Dášeňka mně, hned napoprvé. V průběhu mnohaletého sebepoznávání a práce na sobě jsem vychytal hezkou řádku strachů a zlozvyků, po nichž však někde ve mně zůstaly skelety nejrůznějších tvarů. Prázdné sice, ale přeci jen děsivé, a hlavně neustále se připomínající. To je to, jak už posté řešíte nějaký problém, který je sice dávno vyřešený, ale pořád jakoby trvá a vymezuje vaše reakce a tím i vaši zkušenost a zabraňuje vám tím posunout se doopravdy dál.
Když jsem pak slyšel o Dášeňce a o tom, co umí, tak v okamžiku, kdy jsem se na ni naladil a poprosil její vědomí o spojení, přejel mě od hlavy až k patě nádherný pocit, něco jako by mě pohladila veliká, hřejivá a přitom jemná dlaň, tak jako dobrácky, a všechny ty skelety ze mě shrnula. Asi jako když na podzim pohladíte Zemi po trávě a shrnete všechny listy a větvičky.
Nepamatuju se, že bych se kdy předtím tak úžasně nadechl, jako po téhle úlevě, tak láskyplně zařízené. To bylo prosím uzdravení bez nároku na honorář, dar bez možnosti jí nějak poděkovat nebo se jí dokonce revanšovat. Přitom bych velice stál o obojí, což se snad snad obojí splní, jen přijdu na to, jak.. ale třeba to spustí tento text.. doufám..
Kromě rozpouštění mentálních bariér, které tolika lidem brání prožít cokoliv hezkého a podnětného, Dášeňka umí hojit i jakákoliv emocionální zranění, lehčí uzdravuje hned, na potkání, závažnější, u těch je to složitější, je k tomu zapotřebí spoluúčasti toho zraněného, protože taková zranění si nepřivodíte jen tak nějakým omylem, ale vědomou akcí.
Pak je na vás srovnat se s reakcí, nicméně i tady Dášeňka funguje úplně neskutečným způsobem. Její pohlazení vám tu ránu vyčistí, zahojí, co jde, a tím vám dodá nejen impuls, ale i to nejdůležitější, naději k uzdravení. Tato dívka je prostě moře.. moře radosti a oceán lásky.
V tuto chvíli už můžeme odhadnout odpověď na otázku, komu nebo čemu Dášeňka je celou tu dobu natolik oddaná, že rozdává radost, lásku i uzdravení, i když dost často sklízela jen nepochopení, nevděk a cizotu. Dášeňka je zřejmě úplně oddaná sobě, svému srdci, a svému úkolu, který si tady na Zemi vytýčila.
Ten úkol bych viděl jako „překonávat.. no, rozpouštět lidskou lhostejnost, pomáhat lidem uzdravovat její následky, přinášet propojení s přírodou jako prevenci, aby se do té lhostejnosti zase neupadlo, a konečně vědomé propojení neviditelných světů (v nichž tak fantasticky komunikuje a pomáhá) s tím viditelným jako řešení všech krizí do budoucna“.
To poslední se ostatně týká všech zde popsaných Sluníček a i jejich ochránkyně. Všechny mají udivující rozhled v nefyzických dimenzích – jediné, co jim vlastně nejde, je všeobecná zvrácenost dění v této společnosti.. to jak nelidsky lidé v té naší civilizaci myslí, plánují a bohužel i jednají.
Tím myslím přesně tu nadřazenou logiku, která není nijak kontrolovaná – ani citem, ani emocemi, ani prostou snahou o vyrovnání strašlivého technologického náskoku naší civilizace před schopnostmi s těmi technologiemi zacházet. S touhletou vražednou logikou mají Sluníčka docela problém.
Poslední Sluníčko, které vám dnes představím, nazvu Vltavou. Je to jméno opět velmi symbolické, a opět jen z malé části naznačuje, čím Vltava pro své okolí i pro všechny lidi na celém světě je. Pokusím se to opět nějak vy-slovit, jakkoliv je to úkol vcelku beznadějný..
Víte, já bych ji nejraději nazval Amazonkou.. jenže, Amazonka je jméno zavánějící bojovností a nejtvrdšími znaky (ve smyslu projevy) matriarchátu, a to ještě hlavně toho pozdního období, které bylo prolezlé zneužitím a krutostí. Pravda je samozřejmě úplně někde jinde, nicméně v dnešním významu prostě nelze použít takové jméno..
..napadla mě ještě Česká Amazonka, a to je teprve průser. Češky jsou proslulé svou bezohledností a svrchovaností tchyně nad jakýmkoliv životním souputníkem, ale i vlastně nad jakýmkoliv aspektem života její dcery. A pokud nefunguje tchyně, funguje přítelkyně nebo jakýkoliv ženský časopis, z nichž většina hlásá nesmysly o mužské ubohosti.
A nejde o to, že ta mužská ubohost tu není – protože je(!) – jde mnohem spíš o to, že původkyněmi mužské ubohosti, ale i té ženské jsou z 90% lidské matky, které výchovou staví muže a ženy proti sobě, aby pak mohly profitovat na výsledné válce pohlaví. Kdepak, z Čech by kromě Vltavy byla možná asi jen Orlice.
Orlice má také mnoho pramenů, které se na nějaký čas spojují ve dvou zásadních podobách – Divoké a Tiché, než se slejí v jednu vyrovnanou řeku. Toto je vůbec nejvýstižnější popis téhle osůbky tak, jak mi byla popsána a jak ji v éteru vnímám já. Proč ji tedy zvu Vltavou, že? Zvlášť když Vltava má těch základních podob mnohem více, je to vyloženě královská řeka a odpovídala by tak mnohem více Štěbetce, než komukoliv jinému. Pokusím se to nějak osvětlit.
Zkuste si představit, že Amazonka, královna řek, ve smyslu dárce života – skutečný dárce skutečného života – má své české já. Je to řeka, která si jen tak plyne, je plná emocí, jelikož jde o vodu, a je v nejužším styku se Zemí.. jejíž představitelka, v tomto případě Štěbetka, o tom mimochodem nic moc neví (v době psaní spisku).. tedy na vědomé úrovni.
To vám jsou tak záhadné, nemožně spletité vztahy, v nichž všechno určuje všechno. Je to ženská hierarchie se vším všudy.. vlastně ne, tyto vztahy neobsahují to vražedné vylučování v zájmu vlastního postupu – to je to, co Sluníčka odlišuje od ostatních „lidí“, a především od ostatních žen.
Vím kupříkladu o situaci, kdy Štěbetka něco vyhrála. V normální situaci by se všude, vlastně ve všech ostatních zvedla vlna odporu. Ve chvíli, kdy „vyhrála“ Štěbetka, všichni to respektovali, to jest, všichni měli radost. Patrně v tom nebylo takové to „vyhrála, na rozdíl od vás“.. jak si to tak lidé dávávají sežrat.
Navíc Štěbetka, aby přesto učinila zadost jakési konvenci.. vlastně povinnosti.. nebo bůhvíčemu, několikrát nahlas prohlásila: „Jé já jsem vyhrála..?“, pokaždé s větší autorizací, až se do->pocitovala do té správné nálady a byla schopná přetékat štěstím a po lidsku poděkovat, jak se to pro slušnou dívku sluší a patří, to jest odevzdat svou energii za domnělý dar.. (no, pokud něco dostanete a chce se od vás něco za to, např. vděčnost, nejde o dar, že?).
..jenže u Štěbetky, i když v sobě vybudí pocit uměle, jde přesto o pravdu, ne o uměle vybuzený pocit. Kdo ví, jak to dělá.. v každém případě to její „přetékat štěstím“ znamená naplnit štěstím všechny lidi okolo.. a radostí atd. Aha, tak to dělá tím, že to opravdu naplní, naplní to něčím, co sem přináší, a to pak rozdá. Hle, Královna..
Nejbližší příbuzná Štěbetky, Vltávka, neodevzdává jen tak energii za domnělé dary. Vlastně vůbec toho moc nerozdává (což je ale opět myšleno, že tomu tak bylo v době psaní spisku, a to ještě čistě jen ve srovnání s tím, kolik by toho rozdávat mohla), kromě záření, které je blízké tomu slunečnímu.
Víte, pro planetu je Slunce způsob, jak existovat, stejně jako pro elektron je to jádro atomu. Pro Štěbetku je Vltávka způsob, jak se projevit, stejně jako Štěbetka je způsob, jakým může Vltávka existovat.
Tohle není legrace. Jsou to možná legračně znějící přesmyčky a přirovnání, která však stačí vzít opravdově, aby dostaly smysl, hluboký, a nádherný. Je to způsob, jak nahlédnout tato dvě Sluníčka v jejich plné velikosti. Totiž, třeba Štěbetka je neskutečný univerzál, Sluníčkům je Galaxií, planetám je Sluncem, řekám Planetou, lidským Sluníčkům Královnou..
..o tom, že mi Štěbetka přijde být Královnou jsem už mluvil. Pro jistotu zde připomenu princip služby, neboli co to kralování znamená. Jde o to, že normální člověk slouží pouze sám sobě. Starosta slouží obci, kníže knížectví, král celé zemi. Můžeme jít dál až k Bohu – nebo k Bohyni – která slouží všem. To je princip služby, jak funguje v celém vesmíru, a který naše společnost tak zprznila.
A Vltávka je jeden z mnoha způsobů, kterými Štěbetka slouží, to jest kraluje, čili by se dalo říct, že zatímco v tomto konkrétním zapojení Štěbetka je všezpůsobná, Vltávka je naopak velmi úzce specializovaná. Nejzásadnější zlato, které svým životem a dechem rozdává ostatním, je skryto v jejím lůně, přesněji řečeno v její děloze.
Je to nepředstavitelný dar, co vám může zprostředkovat tato dívka, nepříliš útlá, ale také ne příliš robustně stavěná. Je velmi hezká, ale ne nápadně.. ne, Vltava rozhodně není nápadná (co se vizáže týká). I tak její vyzařování budí rozruch, který se mnoho lidí pokoušelo přičíst různým vlastnostem, kterými Vltávka oplývá – což oplývá.. tak například je neustále v dobré náladě.. nicméně to co se kolem ní děje nelze přičíst žádné známé lidské vlastnosti.. aspoň mi to tak přijde.
A krom Slunečního záření je z ní cítit i síla.. mentální, emocionální i fyzická.. to je možná to neobvyklé.. cítit takhle zřetelně sílu z člověka milujícího a jednajícího výhradně srdcem. Pokud vím, věnovala se Vltávka nějakému ženskému kolektivnímu (no, jako vícečlennému) sportu, přičemž zřejmě žila se svou spoluhráčkou. Tato kombinace už dost dlouhou dobu není nijak neobvyklá, a osvědčila se jako nejefektivnější způsob, jak rychle a do hloubky poznat ženskou sílu a její nejrůznější projevy. Bylo mi řečeno, že Vltávka i od pohledu tak trochu vypadá (no, vypadala), jako by svou sílu hodně zadržovala, ba až hromadila, a tak nějak si myslím, že se tím docela připravuje na věci budoucí.
Co může čekat takovou Vltávku? Začněme tím, co už rozdává: v její Přítomnosti v každém z ostatních něco zapadne na to správné místo, a každý je najednou zcela svým vlastním zdrojem a žije svůj vlastní život, což by mohlo znamenat, že Vltávka krom této samotné schopnosti dokáže dodat i sílu žít si svoje, nebo přinejmenším ukázat, že to jde a jak je to úžasné a krásné a – inspirováníhodné. Dalo by se možná říct, že jsou lidé ve Vltávčině okolí inspirováni a žijí sami za sebe, přičemž když jim na to schází síly, Vltávka je podpoří i silou.
Kdo si toho všimne a má zájem nastolit tento stav trvale, není problém, Vltávka mu něco vezme a něco dá: vezme život, který je u většiny lidí nedobrovolně spjatý s matkou, a udělá to, co měla udělat ta která matka, to jest odevzdá matce, co jest matčino, a dítěti, co jest dítěte. Ona totiž téměř každá matka drží „své“ děti ve své děloze, v místě, kde se obvykle zaháčkovává duše do nově vznikajícího těla. Téměř každá matka ovládaná matriarchátem i patriarchátem si to zaháčkování kouskem svého já uvědomí, a tu duši si přidrží, a jen když je dítě – i dospělé – hodným otrokem, jen tehdy mu trochu povolí.. vždycky na chvilku.
To je to, čím jsou matky schopné celoživotně ovládat „své“ děti a dokazovat jim i celému světu, že děti patří matce. To je to, čím matky dokazují, že to žena dává život – tím, že ho naopak nedají a drží děti na opratích, přikurtované k děloze, ačkoliv na to nemají žádné právo. Nikdo nemá právo omezovat Bytí, nikdo nemá právo přivlastňovat si jiné lidi, tím méně děti, u nichž je to totální zneužití jejich důvěry a bezmoci.
A to nemluvím o tom, že dítě je pro rodiče způsob, jak žít v cizím těle, a dost často i svým tělem jet na jeho pohon. Většinou je to spojené s poslušností: je třeba dítě trochu vyšťavit, aby když jím chceme žít (neboli při výchově) nekladlo takový odpor, a většina rodičů to ráda spojí s tím, že tu vyšťavenou energii zhltnou sami.
A jelikož většinou mají děti pod palcem spíš matky, dnes už zase nějakou dobu i oficiálně, jsou to matky, kdo většinou vysává své vlastní dítě.. prostřednictvím stejného spojení, jako je ono přidržení, s pomocí několika praktik navíc. Je samozřejmé, že se děti chtějí utrhnout – a pak matky říkají, že dítě zlobí.. nechce se nechat vysávat.
Naprostá většina dětí časem rezignuje a už se k matce i přes všechen teror hlásí i samy, jen aby mohly aspoň z nepatrné části ochutnat svobodu. A kolik lidí vyznává takové to „maminka je ta hodná“ a „o mamince se mluví jen hezky“ atd. atd. a myslí to doopravdy, ačkoliv většinou právě jejich matka z nich udělala tu lidskou trosku, poddajného otroka našeho odporného systému, kterým většina lidí je.
Nu, a Vltávka je bytost, která tuto zrůdnost umí napravovat.. během pár sekund odpojí vaši nedobrovolnou kotvu i matčin sosák a vrátí vám váš život. Umí to pochopitelně i na dálku, resp., jelikož se zatím nejedná o vědomou činnost, umí to zatím jen na dálku, a to aniž by vás znala, a opět aniž by potřebovala byť i jen slovo díků.
Vltávka je pro mne velmi vznešená bytost. To proto jsem zvolil nejvznešenější jméno, jaké v Čechách znám.
No a to už se dostáváme k jednomu z důvodů, proč Vltávka zkoumá a schraňuje ženskou sílu. Pokud dokáže vyvést z mateřských spárů potomka tak dokonale, že ho matka přestane mít jak / čím vysávat a vůbec ovládat, bude se muset bránit mnoha a mnoha útokům.. vědomým i nevědomým, zjevným i skrytým neboli magickým, protože žádná matka se žádného zdroje jen tak snadno nevzdá.
Samozřejmě, Vltávka není vůči magii vůbec bezbranná. Vltávka toho umí mnohem víc, než jen napravovat mateřské věznění potomků – to je vlastně jen špička ledovce. Už jsme si řekli, že Vltávka má dvě základní podoby, Divokou a Tichou. Tyto dvě podoby dohromady dávají vyrovnanou mladou ženu – vědmu. Až na to, že vědmou je Vltávka zatím spíš nevědomě, má vlastně jen ten potenciál a zčásti jej i používá, ale vůbec o tom – většinou – neví. Vědma nevědma.
Vltávka v těchto dvou podobách zná a ztělesňuje dvě podoby ženství – divoké, silné a nezávislé, a pak také přijímající, milující a odevzdané. Obojí je v jedinečném souladu s rozvinutými stránkami tzv. mužskými, a v tom všem není ani stín agresivity či útočnosti, což je poznat i z toho, že dokáže svou vlastní agresivitu projevovat hravě a zcela přirozeně, zejména když se „štěkají“ (nebo snad někdy i „kočkují“?) s Dášeňkou.
Vltávka je čistá, představuje celou jednu úroveň čistého ženství včetně čistého, úplně přirozeného mateřství, a to do hloubky, kam ji zatím neumím následovat – resp., abych si takovýmto veřejným prohlášením neuložil nějaké omezení, jde o hloubku, kam jsem ji až dosud neuměl následovat.. To by mohlo znamenat, že by její dispozice měly stačit většině lidí, přičemž její potenciál samozřejmě těmto dispozicím odpovídá.
Jen to neuvědomění bude zřejmě potřeba napravit. Ale možná že Vltávka půjde.. vlastně poplyne spolu se ženstvím obecným, že si bude sebe a svůj potenciál uvědomovat tak jak si jej budou postupně uvědomovat ženy. Možná.. jenže pak se právě může lehce stát, že i ji převálcuje život, jelikož nebude znát svou vlastní cenu a své vlastní možnosti.
Jak ji jenom pojistit..? A pokud si tím potřebuje projít, jak ji podepřít, aby se neztratila..?
Perla, ochránkyně Slunečního Trojlístku, beze zbytku splňuje všechny „náležitosti“ ochránkyň pro trojlístky: je velmi hezká, velmi bystrá a když jde o to si nenechat něco líbit, i velmi hbitá. Perlička to všechno umí. Ale nepoužívá. A nebo jen velmi málo. Nepoužívá ani svou krásu, ani svou sílu, ani k doplnění sebevědomí, ani k ničemu jinému (opět, v době, kdy toto píšu). Je to trochu záhada, opět, a opět stojí za rozmotání.
Perla, vzhledem k tomu, že Sluneční Trojlístek není trojlístkem obyčejným, také není ochránkyní obyčejnou. Jednak by neměla skoro co na práci, protože být Sluníčkem už samo o sobě znamená ochranu nad ochrany. A jednak.. ale jak to říct? Perla je v podstatě čtvrté Sluníčko v tomto trojlístku, nebo byla by, kdyby neobětovala své já ve prospěch ostatních. Má kompletní Sluníčkový potenciál, má vyzařování jako málokdo, je milá, příjemná, velice hezká, a není to Sluníčko. Má vlastně jen ten potenciál. Co jí chybí k tomu být Sluníčkem je vědomí sebe, neboli sebevědomí.
Už jsem říkal, že si Perla sebevědomí nedoplňuje ani krásou, ani ničím jiným. Teď to řeknu o krůček dál: Perla si své sebevědomí dokonce cíleně destruuje. Má na to dokonce takový jeden způsob, docela vymakaný, který se tu pokusím popsat.
Představte si, že za vámi přijde hezká, příjemná dívka, pronese nějakou úplně neškodnou poznámku – úplně jakoukoliv, úplně dokonale vám nahraje na nějakou příjemnou nebo i veselou odpověď, a tu z ní něco vyjede, něčím se vás dotkne a ve vás se něco vzepne, a místo slovního pohlazení z vás vylítne hnusná, ale totálně hnusná poznámka, která to něco, čím se vás Perla dotkla, zabije.
Takhle mi to bylo popsáno, téměř doslova. V tom člověku, který mi tu situaci popisoval jsem tu situaci i viděl, ale nepodařilo se mi „uvidět“.. no, zaostřit na to, čím se Perla ostatních dotýká. Ale možná to není ani podstatné, aspoň pro tuto chvíli. Pro tuto chvíli stačí vědět, že Perlička se naučila chovat jako terč, který si sám říká o zásahy.
Toto dělávají lidé, kteří mají doma napětí, které nemohou snést, a které se naučili uvolňovat na vlastní náklady. Bohužel, jako u většiny z nich, i u Perly toto chování již dávno přešlo do podvědomí, stalo se automatickým a jako takové už dávno přerostlo únosnou mez. Proč se chovat jako hromosvod za bezmračného, zcela čirého dne?
Samozřejmě, Perla z toho také něco má. Když totiž schytá hnusnou poznámku, bolestně se usměje a dál se s vámi baví, jakoby se nic nestalo, nicméně, ve vás dřepí pocit viny, a tím vás může ovládat.. když by bylo potřeba. Skoro jako by naše Perlička měla ruský původ.. u našich bratrů to takhle řeší každá druhá.. spíš dvě ze tří. A podle fotky, kterou má na nějakém profilu, by tomu tak klidně být i mohlo.. noo.. že by?
Ruské ženy dosud umí tu odevzdanost, srdeční i jinou, umí svou roli v patriarchátu, umí jednat s burany a hrát vůči nim tu něžnou, odevzdanou a milující bytost, která bohužel dává smysl jen v páru s buranem. Takhle, já nemyslím burany, co se týká inteligence, ale burany, co se týká mezilidských, a především mužsko-ženských vztahů. Žena v těchto vztazích vyvažuje obě mužovy polohy a vytváří stabilní prostředí, to vše zcela na svůj vrub.
Klíčem je to „vyvažování“ a Perla je v tom Mistr. Nicméně, ještě než se s tímto klíčem dostanu k příslušnému zámku, podotknu, že za těchto okolností bylo zcela v pořádku, že si ženy-matky zabraly děti pod svou pravomoc a chránily je před hrozivými výkyvy mužských nálad. Znamenalo to, že zatímco muž je společnosti zodpovědný za vše, co vzejde z jeho rodiny, žena se zodpovídá muži ze všeho, co udělá ona i „jeho“ děti. Patriarchát je opravdu hnus. Hrozný.
Nicméně dnes už je patriarchát na ústupu, a je záhodno zabývat se dalšími, pod patriarchálním slizem ukrytými jevy, což je především ad absurdum přerostlá pavoučí forma mateřství. Ženy si v průběhu věků navykly mít děti pod 1touch kontrolou a zcela na svou zodpovědnost, zvykly si na to, že jim děti patří a k otcům se kolikrát ani samy moc nehlásí, až na to, že když se okovy patriarchů začaly uvolňovat a přestal být důvod pro mateřské věznění potomků, ženy v něm přesto pokračují, úplně automaticky opakují vše, co kdy viděly u svých matek.
A jelikož proti tomu už protestují i potomci, kteří v takové době už nemají důvod vyhledávat mateřskou ochranu, začaly ženy, svázané závazným modelem matky používat čím dál silnější prostředky na jejich uvěznění, a jelikož ty prostředky nemohly být zjevné, musely se vyhrabat nějaké skryté. Většina z nich patří do černé magie.
Podle tohoto popisu by se mohlo zdát, že ochranu potřebuje spíš Perla než že by sama někoho chránila. Ono vůbec dost často, když takhle vylíčím něčí problém, se ostatním zdá, že se jedná o člověka skrznaskrz špatného. A někdy si tak připadá i ten dotyčný, zvlášť když je kontakt písemný a já nemůžu podřídit svá slova a tempo jeho aktuálnímu stavu.
Takovéto srážení sebe na základě mých slov, která přitom mají mít osvobozující účinek, má své kořeny v mateřské výchově: abyste byli „maminčiným děťátkem“, nesmí na vás být nic, ani chlup, natož nějaká „napadnutelná“ vlastnost, což znamená, že vás matka průběžně testuje, a jakmile něco „odhalí“, udělá z vás to nejšpatnější dítě pod sluncem a tím pocitem vás umlátí.
Časem se naučíte umlátit se sami, protože se vám nějakou dobu zdá, že od sebe to tolik nebolí, a tím začnete být „vychovaní“. Jedním následkem je, že když udělá podobné odhalení někdo jiný, reagujete úplně stejně, protože si myslíte, že tohle se od vás chce, a ještě o něco později už jen proto, že už jste tomu tak zvyklí.. jste zvyklí srážet sebe, místo abyste řekli: „Aha, no super, tak tudy už ne!“ Totéž by si v tuto chvíli mohla říct Perla..
..kdybych ji mohl oslovit, asi bych se jí zeptal, jestli už náhodou nepřišel čas tuto hru odložit a začít vědomě rozvíjet sluníčkový potenciál, začít si vědomě vytvářet své vlastní já, třeba podle nenapadnutelného vzoru Štěbetky? Vždyť podle Štěbetky a jejího úžasného, božsky nenuceného ega jsem si poopravil i já to svoje. Představte si člověka, který řekne „já“ a vy nemáte pocit, že vám tím něco bere.. představte si ego, které pohladí..
A co bych odpověděl, pokud by se Perla bála, že když se dá do pořádku ztratí schopnost vyvažovat ostatní Sluníčka?
Řekl bych asi: „Jen to, Perličko, zkus. Uvidíš, že ztratit něco, na čem jsi dvacet let stavěla svoje přežívání, vůbec není jednoduché.. nehledě k tomu, že je to navíc i zbytečné. Každý se sem rodí s určitým osobnostním profilem a vybírá si za tím účelem rodiče i okolí. Je to proto, aby v určitém stavu dosáhl dospělosti a měl z čeho vycházet s dalším vývojem. A vývoj je mimo jiné i zkoušení slepých uliček, takže je tak jako tak nutné mít kam se vrátit.“
Perla je dnes dospělá – nejen oficiálně, ale i skutečně. Její potenciál, díky neskutečně zvládnutému „vyvažování“, je „stabilizovat veškerá lidská Sluníčka na celém světě“. A že je co vyvažovat. Každé Sluníčko je nějakým způsobem napadnutelné – musí být, jinak by se nemohlo na Zemi s takovými vlastnostmi ani dostat, ne tak se na ní udržet..
Perla sama sice nepotřebuje vyvažovat, i když Sluníčkem nepochybně je: má ten potenciál celý a má i co rozdávat. To vše je v éteru jasně vidět. Jediné, co tam vidět není, je někdo, kdo by ty poklady rozdával. Když člověk nemá „já“, nemůže světu nic dát, i kdyby sebevíc chtěl. Jako kdyby Slunce chtělo svítit a chyběla mu ta koule žhavých plynů, to já, od nějž ten který paprsek může vyjít. Dar od člověka, který nemá „já“ je to samé jako dar od anonymního dárce.
Perla tedy nepotřebuje vyvažovat proto, že nemá co. Napřed by Perla potřebovala najít ztracené „já“. A dokud Perla neobjeví, neuzná a nezprovozní své „já“, bude to vždycky jen perla. A co je perla? Jestli to není cizí, ba nežádoucí předmět v těle ústřice, které jej obalí svými výměšky, aby něco jejího stálo mezi ní a vetřelcem?
Naše Perla přitom původně není vetřelcem, jen se tak k ní někdo choval, tak dlouho, až to vzala jako fakt. Od té doby se tak chová, nechává se obalovat různými cizími výměšky, a mně přijde, že jsem ji pro účely tohoto povídání nemohl pojmenovat případněji.. leda jejím pravým jménem, které je ještě mnohem přesnější, akorát že postihuje navíc oblasti jejího života, které sem tak nějak nepatří.
Perla prostě vzala svoje já jako něco, co je ostatním nesmírně protivné, i když to bylo protivné v podstatě jen jednomu jedinému člověku. Proto své já rozdělila na dvě části: jednu, tu hlavní někam vymístila, někam daleko, aby se do ní nemohl nikdo trefovat, a druhou, nepatrnou občas podstrkuje ostatním. A jelikož to podstrkuje s tím, že je to všem protivné, je to skutečně všem protivné a skutečně na to sklízí vražedné poznámky.
Čím skutečně nahradila své já, neboli co Perlička žije, je – zdá se – snůška nějakých nesmyslů o sobě, které nachytala bůhvíkde.. no bůhvíkde, ve výchově, bulíky o tom, jak je nemožná a už svým založením nebo dokonce celou existencí nepřijatelná, a.. no to je hrůza.. toto je srolované do kuličky, která pravděpodobně slouží i její matce jako horcrux, a kolem toho jsou nánosy matčina slizu, který Perliččino sluneční založení mění na perleť. Chjo..
..přitom jde o pravé lidské Sluníčko, i když bez vlastní podstaty. Kompletní sluneční potenciál u Perličky znamená, že bude veškerým Sluníčkům dokonale rozumět, chybějící podstata znamená, že k nim bude přitahována, bude se držet v jejich blízkosti a bude jim tak k dispozici.
A proč o Perličce píšu tady? No protože když se někdo z vás rozhodne stát Sluníčkem, bude její služby pravděpodobně potřebovat.. možná i několikrát. Opět k napojení na její vědomí stačí, když si o ní tady budete číst..
Takže, abych se – když už víme, kdo je kdo – vrátil k potenciálu Slunečního Trojlístku, byla řeč o tom, že jsem nikdy nebyl proti ženám, odmítl jsem je zahodit, naopak jsem se vždycky snažil zůstat člověkem, zachovat si ženské i mužské stránky a nějak je harmonicky zapojit. Ne že by se mi to vždycky dařilo. Ale od mnoha a mnoha žen jsem přijal skvělou inspiraci, jak se k tomu ideálu zase o něco přiblížit.. a dost často také, jak se mu moc neoddálit.
Od mužů jsem také ledacos přijal. Nebylo toho až tolik, protože mi jednak tak úplně nezakazovali být klukem a nepotřeboval jsem toho až tolik, a jednak mi ta mužská originalita vždycky připadala jako prázdný, úplně špatný vtip. Nikdy jsem nepovažoval za zábavné strkat do lidí, ať už slovem, nebo svalem a dívat se jak padají nebo vrávorají. Nehledě na to, že..
..že být logický a bez pocitů prostě znamená být mrtvý a zvládne to kdejaká kniha, panelák nebo počítač. Na to není třeba být mužem, a rozhodně to nevede k tomu být člověkem.
To je poselství všech žen, které se těmi nejrozmanitějšími způsoby snaží trochu života mužům do té logiky dodat, aby se s nimi aspoň částečně dalo žít, byť na ženin pohon, a jsou za to celé věky vysmívány, protože ty způsoby nejsou logické, a i kdyby logické byly, nejsou mrtvé.. Mužům prostě život vadí, protože přináší emoce a tedy další život.
Krom toho mám matku, od níž jsem přijal tělo, a na rozdíl od jiných jsem na to nezapomněl. Je pravda, že jsem se s ní o to tělo musel prát, protože ho z nějakého důvodu (ženský úděl?) brala jako svoje osobní vlastnictví a nechtěla mi ho za žádnou cenu ponechat, jak to tak matky dělávají, ze začátku v hysterickém strachu z toho, že jim uděláte ostudu a sousedka je pomluví, a pak už hlavně proto, že si na vás prostě zvykly..
..a stokrát se osvobodíte, a stokrát se vám zase vnutí jako výhradní majitelka.. moje matka se tak připravila o mou skutečnou vděčnost a bohužel i o mou úctu. Obé si pak ode mne vyžadovala takovým způsobem, že se připravila i o mou přítomnost – už k ní nejezdím. Jsou to přirozené důsledky rozhodnutí poznat Pravdu a naučit se v ní žít. To totiž znamená stát se pravdivým. A ani tak se mi nedařilo dostat se zpod jejího područí..
..to až Vltávka, nejmilejší a nejúžasnější Sluníčko na světě mě doopravdy osvobodila.. a stovky dalších. Princezna Vltávka pouhým pohledem přeprala nenažrané pavoučí mateře, vyrvala jim dcerské i synovské zámotky a všechny poslala po svých.. nás všechny.
Princezna Dášeňka, další nejmilejší a nejúžasnější Sluníčko na světě zahojila naše rány, zalila nás radostí a láskou a dala nám tak zažít, co to je být přijat, se vším všudy, bez jakýchkoliv podmínek.. a dala nám ještě mnohem víc: naději na život v lásce, ve skutečné lásce, v níž nechybí celá jedna polovina lidství.
Královna Štěbetka, nejzáhadnější z nejmilejších a nejúžasnějších Sluníček na světě nám ukázala cestu k Zemi, ke skutečné Matce, k níž se můžeme kdykoliv s čímkoliv utéct, a nádavkem nám ukázala, jak úžasný je svět, v němž nechybí ženství, to původní, ničím nezkalené ženství, v němž není brutalizováno mužství, a také, co můžeme udělat se svými srdci, abychom v takovém světě mohli žít.
Tohle, toto přesně je potenciál Slunečního Trojlístku, a to ten základní. Pokročilejší možnosti začínají tam, kde se člověk rozhodne stát se Sluníčkem také, pod jejich vedením a za jejich úplně neskutečné a neuvěřitelně sehrané asistence, kdy
Další stádium je to, kdy se člověk rozhodne ve světě, kde žijí tato Sluníčka, trvale žít. Pak se vám začnou věnovat způsobem, který nelze popsat. Já to teda zkusím, ale.. co si totiž myslím, jedná se o jejich multidimenzionální bytosti, tedy o způsob, kterým tato vědomí existují ve vyšší vibrační rovině.
Jednak znatelně zhoustne jejich přítomnost, jsou cítit i jejich doteky, a pak, až se s tím srovnáte, najednou Perlička za vámi poklekne, obejme a posadí si vás na hruď, z boků se na vás nalepí Vltávka a Dášeňka, a nehnou se od vás ani na milimetr. Opět je pochopitelně nutné se odevzdat, ale to nebude žádný problém, páč je to ten nejpříjemnější stav, jaký jsem kdy zažil.
A pak před vámi najednou stojí Královna a jste konfrontováni s její bytostí, vyzařování vaše se přilaďuje k jejímu, přičemž všechno, co nesouhlasí, se ve vás hlásí a ty dvě, Vltávka s Dášeňkou to okamžitě čistí, způsoby, které jsem nezachytil. Heh, říkají, že to je výrobní tajemství :) Občas samozřejmě vyleze něco, co si potřebujete uvědomit, což není problém, tyto bytosti žijí v jiném pojetí času a nemají problém počkat.
Nehnou se od vás třeba týden, když to bude potřeba. Královna se od vás naopak hýbe docela často (to se týká její bytosti, ne jejího vědomí, tím jste obklopeni celou dobu), protože není účelem vás tou konfrontací unavit. Štěbetka je milující, nebude vám ubližovat, naopak.. ví, kdy přijít, i kdy odejít.. až pak, když kúru vydržíte, nebude muset odcházet, a znenadání se s ní budete procházet po zahradě v Nové Zemi.
Tohle bych s chutí vmetl do ksichtu všem Mistrům i ženským autoritám, které tak tupě prodávají své vlastní pokolení, ten důkaz, ten milující, láskyplný a přitom nezvratný důkaz, že když se chce, jde opravdu všechno, a že ke šťastnému životu žádná nadřazenost nepasuje. Bohužel, tohle nikdo z nich nechce slyšet, ale to je jejich volba, já jsem učinil volbu jinou, a toto je jeden z výsledků.
Jinak, vědomí není mentálním tělem, i když se tak může projevit. Vědomí je všude.. což mi připomíná něco, co mnoho z vás už asi napadlo, jak to bude v případě, že bude Sluníčkovskou pomoc potřebovat víc lidí najednou. No, není to problém. Mentálních těl si člověk může vytvořit, kolik chce, nakonec, snad každému se již stalo, že byl „duchem“ jinde, a ono to neznamenalo, že nebyl zároveň v sobě.. prostě lze existovat na více místech současně, a lze tak existovat i vědomě. Mnoho lidí umí vysílat svá mentální těla, a přitom si uvědomovat, co se děje okolo těla fyzického.
A konečný potenciál? Dlouho jsem si myslel, že tohle u Slunečního Trojlístku dopředu není možné odhadnout, což, doby se změnily, a jak jsem se postupně v jejich světě zorientoval, leccos se mi již odkrylo, a to leccos obnáší takový dost veliký podíl, v podstatě netušené možnosti při plánovaném uzdravování Země.
Jenže, Země, to není jen tak nějaká planeta.. Země je Živoucí knihovnou celého našeho vesmíru..
..kdo jsou tato Sluníčka ve skutečnosti, a proč jsou tu na Zemi v ženských tělech?
..že?
Psal jsem, že u Sluníček je co vyvažovat. To už jsme zase u Sluníček fyzických, kterým v našem nesmyslném patriarchálnu občas hrozí ujetí a přiškrcení kontaktu s tím kterým vědomím. Pravdou je, že je co vyvažovat u všech lidí, nicméně u Sluníček, stejně jako třeba u andělů, bývá ten postih dost veliký, nebo důkladný.
Hodně andělů je tu jako tělesně nebo mentálně postižení, což to postižení je jejich kotva, která je uchrání té šílené výchovy a udrží na této Zemi.. tedy, o tu Zemi by nešlo, ale o rámec této civilizace. Sluníčka mají s anděly mnoho společného, protože co jiného je Sluníčko, než anděl, že?
Dívky ze Slunečního Trojlístku však musí fungovat mezi lidmi, v rámci možností „normálně“, proto jejich kotvy byly velmi podobné problémům lidí normálních. Abyste rozuměli, co mám na mysli, uvedu tu pár konkrétních příkladů možného ujetí, které jim v minulosti hrozilo:
Štěbetka se až donedávna neuměla naštvat, ba ani rozčílit, takže neměla jak od sebe odhodit věci, které jí neseděly nebo přímo ubližovaly. Je pravda, že se naprostá většina útoků neškodně svezla po jejím já, nicméně pokud už jednou na cokoliv přistoupila, třeba na vztah, byla zcela bezbranná proti emocionálním, nebo i citovým zraněním.
Když se psala první verze Uzdravujícího spisku, zvažovala skoncovat s upřímností..
Dášeňka nemívala protilék na bezcitnost, lhostejnost a nevšímavost. Na tyto jevy je ona protilékem, ale až donedávna jen pro ostatní, a když nepřijali, co rozdává, ničilo ji to. Zdálo se, že buď neví, co sama je, nebo možná nezařadila sebe mezi „všechny“.. což tohle je problém většiny lidí. Tehdy zvažovala skoncovat s lidskou společností..
Vltávka buď neuměla prohlédnout člověku do nitra, nebo na to na dlouhou dobu rezignovala, neboť v její přítomnosti všichni fungují poměrně ideálně a ona v nich vlastně vždycky viděla jen sebe. Její pohled se tedy – nejpozději do ukončení té rezignace – zastavoval na povrchu, a lidi tudíž brala převážně podle vnějších tvarů.. a samozřejmě chování.
A tak si ještě mimo vztah se svou přítelkyní dávávala občas nějakého hezčího chlapce, když se nechoval nějak hnusně. Pominu, že chlapci se začínají chovat hnusně až po, protože to není důležité a svým způsobem se to i čeká. Důležité je, jaké nitro ten dotyčný měl. Ono když se s někým vyspíte, získáváte jeho energetický obtisk, a to mimo jiné znamená, že po nějaké inkubační době z vás ten druhý začne mluvit, myslet, a někdy i potit.
Pár měsíců před vznikem první verze tohoto spisku si Vltávka dala nějakého výše postaveného frajírka „s hezkým úsměvem“, a bohužel s šíleným, hnusným, a mstivým nitrem. Přitom, kdyby znala svou cenu, nikdy by si ho ani nevšimla, ne tak ještě aby se s ním dala do řeči, ale stalo se, a Vltávka zvažovala absolutní embargo na mužské pohlaví..
A to jsme ještě nikdo nevěděli, s jakými následky z toho Vltávka vlastně vyleze, protože bylo jasné, že až z ní párkrát vypadne nějaký hnus, kterým ten dotyčný vevnitř oplývá, zhrozí se a znejistí. A pokud nebude vědět, že to z ní mluví on, nebo teda ten jeho obtisk, bude jí zbývat jediná možnost: bude si myslet, že je vadná / špatná ona. Tím by její já, dosud úžasně celistvé dostalo trhliny a mohla by to zabalit.
To bylo pár takových možností, kdy by tato Sluníčka přestala být Sluníčky.. do nějaké míry, těžko odhadnutelné.. a to se může stát v podstatě komukoliv. Řeknu vám, není nic horšího, než pohled na umírající sluníčko, proto chraňte Sluníčka, pokud nějaká znáte, nedopusťte jejich ubití tou naší nespolečností.
Ve všech třech případech to ubití bylo na spadnutí. Ani jedna z těchto dívek neznala svou vlastní cenu a možnosti.. ani jedna neměla jak poznat, že se nemusí nechat zraňovat.. ani jedna nevěděla, že mají moc všechno zlo okolo sebe rozpustit.. ani jedna to proto dost dlouho nedokázala udělat.
Mám obrovskou radost, že se to vše změnilo (aktualizováno v prosinci 2012), dívky nám fungují jako nikdy.
Jaký to rozdíl oproti dobám, kdy jediný zcela jistý způsob jejich sluníčkování býval tento spisek.. který ovšem funguje i nadále, protože vytváří most do času, v němž ještě tato Sluníčka byla před svými karmickými nápravami, a v němž i to sluníčkování funguje zcela nezávisle na jejich vědomí a stavu mysli.. což se nakonec týká i Perly.
A jak to funguje? Nu, není na tom nic složitého: stačí se nechat obdarovat – což pokud jste četli pozorně, tak už se stalo, uctít jejich dary tím, že je přijmete a poslat jim na oplátku trochu lásky jako uznání, co to pro vás znamená.
Koneckonců, takovéhle Anděle nepotkáte každý den.. opravdu ne..
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info