aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Životem nás provází nepřetržitý hluk, což je všechna hudba, na kterou nejsme zrovna zvědaví, řinčení tramvají, troubení aut, rachot jedoucích vozů, motocyklů, letadel, sousedovic vrtačky, to vše se slévá do příšerné kakofonie zvuků, které našemu zdraví nedělají dobře, naopak nás postupně připravují o sluch, zdraví, a zbytky soudnosti.
O zbytky soudnosti, pravda, nás ovšem připravuje i naše oblíbená kapela, jenže to je zážitkem příjemným, na rozdíl od donucených vjemů v obchodním domě, kde si nemůžete vybrat, co vám právě sedne.
Hudba, za které se postupně vytratila melodie, ztrácí svůj význam jako povznášející prostředek, a velmi často se mění v kulisu, která ochromuje všechny povznášející myšlenky, a udržuje zasažené lidi v područí netvůrčího myšlení. To je srovnatelné se životem v paneláku, s pravidelnými intervaly znásilněného živobytí, s šedivostí života omezovaného státem – tak to vše dokáže i hudba, která nemá melodii.
A jelikož zvuk je mocný prostředek tvoření, zanechává taková hudba nesmazatelnou stopu na člověku, který ji musí poslouchat. Ubíjí veškeré projevy života jako takového, a nechává prostor k pouhému přežívání. Dobrovolně tuto hudbu vyhledávají jen jedinci, kteří mají na život stejný názor, kteří přijali šedivou manipulaci státního zřízení za nezbytnou.
Ještě nedávno se proti této šedi lidé aspoň bouřili, i tzv. módní hudba obsahovala melodické ztvárnění burcujících výkřiků. Do toho vznikalo mnoho krásných melodických hudebních kousků od lidí, kteří měli ve svém životě i jiné zážitky, než je manipulace, stres a šeď. Tato hudba pak byla přijímána lidmi, kteří ještě neztratili naději.
Žel, od této hudby se stále více upouští, kvalita melodie v rapovaném textu je nulová, vyzdvihuje se šeď emocí současného člověka a neschopnost vymanit se z područí masové manipulace lidské rasy. Co zpíváme, budeme prožívat, slovo je velmi mocný nástroj tvoření reality. Zdá se, že lidská rasa dospívá k bodu nejhlubší deprese, na dno.
Ode dna je teprve možné se odrazit, takže toto je v pořádku. Kterým směrem se však odrazíme? Jaký zvuk zvolíme? Jaká bude naše příští melodie, když už teď jsme navyklí na recitaci, spíš násilné vyrážení jednotlivých slov textů, které vyjadřují totální beznaděj a pomáhají ochromit v mladé generaci vše lidské?
Mladá generace spolu se svými idoly pokřikuje nenávistná slova na systém, mladí lidé se zalykají odporem a zhnusením, vyznávají silácké řečičky a brutální kousky, a to vše určuje, co budou prožívat. Nenávist, odpor a zhnusení jim znemožní vzít systém za svůj, a tím ho nikdy nedokáží změnit. Budou se s tím jen prát, ve slovech i fyzicky..
..mladí lidé by museli přijmout civilizaci i se všemi chybami, aby ji dokázali změnit. A oni by to dokázali, potenciál na to mají. Je na nás, aby k tomu dostali prostor, a to takovým způsobem, aby to dokázali přijmout, a s tím, že se my sami okamžitě změníme. A změna je nutná.. jenže lidé se změn bojí a svým dětem nevěří.
A co je horší, lidé nedávají svým dětem ani dobrý příklad. Nechávají děti televizi, která jim ukazuje jen násilí, prostřednictvím televize je zaprodávají systému, který je založen na násilí, sami také dělají a vztahy vytváří v rozmezí násilí, co se mohou ty děti naučit?
Ale nejhorší není ani hudba, ani televize, ani strach ze změn, nejhorší jsou suverénně vaše řeči..
Lidé jsou jako smyslů zbavení. Pokračuje převibrování planety (a kdo ví, jestli ne i celé Sluneční soustavy) na vyšší frekvenci, časy jsou náročné jako dosud nikdy, a lidé mluví, místo aby mlčeli a sledovali, co se v nich děje. A mluví hlasitě a hnusně. Je to tak strašné.. hlasité mluvení je v těchto dobách nebezpečnější než kdykoliv jindy, a lidé si dále mluví, co to dá. A škodí tím bohužel nejen sobě, ale i všem, koho jejich zvuky zasáhnou.
Princip mluvení je tento: vaše slova vám moc buď dodávají, nebo vás jí zbavují. Jenže, jak se zdá, nejen vás. Z pohledu okolí je možné rozdělit zvuky vašich slov na povznášející a ubíjející.
Zdá se, že nelze vytvořit zvuk neutrální, protože ke každému zvuku člověk automaticky zaujímá nějaký postoj, daný částečně jím, a částečně tím, co je obsaženo ve vašich slovech, v tónu, jakým je řeknete (to jest v emocích v něm obsažených), v doprovodných gestech a celkovém vašem stavu.
Lidé chodí a proklínají vládu, kterou si zvolili, nadávají na systém, do kterého se rozhodli narodit, na rodiče, kterým se rozhodli narodit.. jenže, kdo z nich si uvědomí, že tím proklíná především sebe a svá rozhodnutí?
A zase, proklíná sice jen sebe, ale ta slova poškodí všechny lidi, které dostihnou (ne, toho systému ani vlády ani rodičů se to nijak nedotkne, jelikož tam ten zvuk většinou prostě nedoletí).
Aby zase nedošlo k mýlce: o tom, co vám rodiče v rámci výchovy provedli, musíte mluvit, stejně jako o tom, co se děje v tomto systému. Mluvit ano, proklínat nebo jen tak nadávat ne, pokud se chcete duchovně někam posunout.
Jinak mluvit ostře, vlastně jasně a bez skrupulí můžu jenom doporučit – musí se z vás dostat to, co vám brání žít v přirozenosti a bezhraničné lásce (v níž – pro příklad – nonstop žijí všechny děti, dokud je někdo „nevychová“, případně dokud neodkoukají od rodičů společenské hry, dramatické zápasy o energii a moc ve vztahu), a než se budete moci poznat takové, jací skutečně jste.
Jestliže jsem kdysi konstatoval, že ženy používají slova k zakrytí toho, co chtějí říct a skutečné sdělení jde ven buď mimoslovně nebo vůbec, pro účely této analýzy to musím doplnit, že jde o zneužití daru, kterým řeč jinak je. Ale ženy k tomuto chování měly po mnoho staletí aspoň důvod, a většina z nich naprosto nemůže za to, že to do nich jejich matky vtloukají ještě i dnes, kdy by ty důvody měli spíš muži.
To, o čem teď mluvím, ale dělají všichni, nejen ženy, až na pár jedinců, kteří mi v tom kontrastu přijdou jako kdyby sem spadli z andělských sfér. To jsou lidé, kteří mluví výhradně srdcem – ne rozumem, ani solarem (emočně), ale srdcem, tedy citově.. tzv. lidská Sluníčka.
(A jelikož srdcem lze mluvit dvěma způsoby, z duše a z ega, které má v srdeční čakře své sídlo, upřesňuji, že jde o to prvé. Takový člověk může mluvit cokoliv, a vždycky je to povznášející.)
Zbytek lidí však nemluví většinou ani z toho ega, jelikož se s energií tak vysoko vůbec nedostanou, a jejich řeči jsou proto povětšinou dost ubíjející. Nepočítám teď ani slovní násilí či zastrašování, protože tam je to každému asi jasné, o co asi jde. Teď myslím na méně nápadné slovní projevy, které jsou mnohdy ještě nebezpečnější.
Asi nejlépe příkladem. Používal jsem teď pár dní městskou dopravu (a nestačil jsem se mimochodem divit, koliká je v Praze najednou Rusů a Ukrajinců), visí tam docela vtipné letáčky o tom, jak hudba ze sluchátek může rušit ostatní, a čím přesně ostatní ruší (a nasírá) telefonní hovor.
A nemohl jsem si nevšimnout, že to spousta, opravdu spousta lidí podvědomě přebírá jako návody, jak na sebe strhnout nějakou tu pozornost a dostat „k snědku“ nějakou tu energii. Lidem je zjevně zatěžko stát se svým zdrojem, raději budou vysávat ostatní..
..například tím telefonováním. Když slyšíte jen půlku hovoru, poutá to strašně moc vaší pozornosti, protože se tu druhou půlku snažíte domýšlet, přičemž u normálního typu hovoru, pokud nejste schopní sledovat myšlenkové pochody dotyčného, nedomyslíte si v podstatě nic a zůstává jen několik zachycených útržků.
Někdy těch útržků může být hodně: v takovém případě se začnete ztrácet a začnete dostávat vztek. A ten vztek je v pořádku, jelikož všechno, co nestihnete zpracovat vědomě jde rovnou do podvědomí (které ovšem ví, o co jde, poněvadž v určité hloubce pod vědomím ví každý člověk všechno, co vědět lze), a začne se vám zvětšovat rozpor mezi vědomím a podvědomím, což je hodně nepříjemné.
Bohužel, projevovat vztek je nepřípustné, nechat ze vzteku vycházet své jednání je ještě mnohem horší. Přitom vztek je to jediné, co by vám v jakékoliv normální společnosti umožnilo se ohradit a dosáhnout – okamžitě – návratu ke své suverenitě. Ovšem, tato společnost nestojí o suverenitu jednotlivců, proto vám vykládají, že vztek je špatný, a kdo ho projevuje, že je ještě mnohem horší.
Je to podobné jako když se ptáte rodiče, co znamená tohle nebo tamto, a on se vám vykroutí nebo dokonce vysměje. Tím vám sebral energii, a ještě ve vás vytvořil blok – nemůže ve vás volně proudit energie, jelikož jste nedostali informaci, kterou jste potřebovali a vaše vědomí není v zákrytu s podvědomím.
A není to legrace: dokud tu odpověď nedostanete, energie se tudy nerozproudí.. někdy ani do konce života. Cizí telefonický hovor buď zpracovat stihnete (pokud jste schopni sledovat podvědomí dotyčného), ale bude vás to stát dost energie, nebo to nestihnete, a máte založeno..
..je pravda, že tyhle rozpory si podvědomí s vědomím většinou vyřeší samo, během spánku, kdy informace mohou prosakovat z různých hloubek a zapadnout na své místo.. aspoň to není na moc dlouho, jen ta energie, kterou jste takhle zbůhdarma věnovali cizímu upírovi, se vám už nevrátí.
Pak je tu typ telefonátu, kdy jedna osoba obstarává celou „konverzaci“, a druhá než přikyvuje. Co se týká pídění po porozumění, není tu většinou nic proti ničemu, teda pokud se zrovna nemluví v takové té falešné důvěrnosti, kdy se nahlas říkají pouze jen narážky na to, co znají oba a čeká se, až to tomu druhému dojde, průšvih tu bývá v něčem jiném.
Tento typ telefonátu slouží buď k přednášení, nebo ke zvracení. Přednášení se občas nevyhne asi nikdo – někdy je nutno někomu dát v danou chvíli nějaké informace. Přednášení je holt nutno akceptovat, i když je to svrchovaně nepříjemné.. blití se akceptovat nedá.
Nejhorší je, že už hodně žen (a dívek) používá cesty tramvají téměř výlučně ke zvracení. Taková osoba ještě ani nesedí, už vytáčí „přítelkyni“, která se tou dobou obvykle nudí v práci, a jen se dovolá, blije a blije a blije, dokud nezablije celou tramvaj, ústřednu, druhou ústřednu a přítelkyně ucho i s celou kanceláří.
Nedávno si jedna taková „dáma“ sedla za mě do skoro prázdného a úplně tichého busu. Během asi dvou minut se dost rozohnila na svého nějakého „milého“, který podle všeho neplnil jakousi pochybnou představu, kterou si o něm kdysi udělala, na niž se zafixovala a kterou od něj dost tvrdě vyžadovala.
O ženských způsobech takového vyžadování toho vím poměrně dost, ale to co tahle zrůda zkoušela na svého „partnera“ bylo něco, co jsem ještě nikdy nepotkal. Možná mi chtěla udělat školení a ukázat, jak mnoho toho ještě nevím? Pokud ano, rozhodně se jí to povedlo. Ale o to teď asi nejde..
..no, takže se na to konto rozohnila a brzy bylo co slovo, to rána. Během pěti minut jsem si připadal, jako kdyby mě někdo zmlátil, zalil olovem a ještě zahrabal do země. I na ostatní mělo to její blití vliv: jestliže předtím byl bus tichý, pak už byl spíš mrtvý.
Chtěl jsem si přesednout, ale měl jsem docela problémy vůbec vstát. Tak jsem nevstával a doufal, že se brzy vyblije, a že až nebude mít co zvracet, že zavěsí. No, velmi jsem se přepočítal. Po čtvrthodině její řeč nabrala takové obrátky – proklínání „přítele“ střídaly výhrůžky, co mu provede a jak se mu pomstí (přitom nebylo vlastně za co → co jí ta tzv. „přítelkyně“ asi odpovídala?) –, že jsem se zvednout musel a úplně vyšťavený jsem se doplazil na druhý konec busu.
Jenže, před zvukem se jen tak utéct nedá. Bylo to jako kdyby vás někdo mlátil, vy mu utekli a on pak dál mlátil na dveře, za nimiž jste se schovali..
Zkomentuji to citátem: „Když někdo miluje blízkého, neškodí mu. Neuhodíte ho slovy v žádné formě. Neslyšeli jste lidi, jak jeden na druhého křičí, zasaženi a zasahující slovy?“ (Orton, Poselství lidstvu I.)
Víte, já chápu, že když má někdo problém, s nímž si neví nebo nechce vědět rady, že zavolá někomu a poblije ho. On se mu tak ten problém zhodnotí a přinese cizí pozornost a tedy i energii. Beru to, páč krom té energie může takový telefonát přinést i pomoc.. a většinou ji také přinese.
Chápu i to, že někdo tu pomoc odmítne, protože chce dostat pozornost ještě od dalších obětí, dokonce chápu i to, že to někdo záměrně provozuje v tramvaji, protože nádavkem dostane pozornost od ostatních cestujících. Jde o to, že k takové blijatyce je v tu chvíli jakýsi důvod a to se přeci jen dá pochopit a nějak přijmout, především proto, že emoce, které to doprovázejí jsou většinou pravé, neboli je to celé pravdivé.
Naprosto ale nechápu, jak může někdo zvracet cokoliv, na kohokoliv a na počkání, pak to v libovolném „bodě“ přerušit, říct „Tak se měj, já už budu vystupovat“, zavěsit a vystoupit, vyžrat tak energii volaného i okolocestujících, aniž by k tomu byl jakýkoliv důvod. Dělají to většinou dámy, a bývá to doprovázeno vylhanými emocemi, silou mocí vyždímanými třeba z toho, že „se na mě šéfova sekretářka nějak divně usmála, co si to o sobě jenom myslí?“!
Je to pro mě nepřijatelné, páč pod většina lidí si vůbec neuvědomí, co všechno do podvědomí inkasovali, a vůbec nemají jak se bránit. V podvědomí nevysvětlené věci ulpí a pak vyjíždějí z jednotlivých lidí.. a někdy i hned.
A nejhorší je, že sotva jedna dáma začne s někým telefonovat, další dámy ji musí hned napodobit, aby ukázaly, že ony jsou také důležité.. že ony si mají také s kým telefonovat.. takže to není jen o tom, pronic zanic zamořit tramvaj, telefonní linku a prostor, kde se nalézá naslouchající. Ve výsledku je to mnohem horší hnus , srovnatelný snad jen s tím, když si někdo v podobném prostředí pouští mp3 přehrávač v takové hlasitosti, aby „z toho něco měli i ostatní“.
Všimněte si lidí, kteří jdou městem nebo i přírodou majíce sluchátka na uších. Vysoká hlasitost mp3 přehrávače mívá za následek, že se posluchač částečně odpojí z tohoto světa a jednodušeji se zavře do „toho svého“, aniž by jim došlo, že tu funguje celý marketing pro vnucování toho, co si dobrovolně oblíbíte a přijmete za své.
Ta sluchátka je tedy poměrně neprodyšně (téměř hermeticky) uzavírají okolnímu světu, ale ne do světa vlastního, nýbrž do světa vnuceného, a nutno zkonstatovat, že dost lidí si ty sluchátka za tímto účelem už nasazuje. Tedy ne poslechnout si dobrou muziku, ale uniknout z tohoto světa. Dost často mám chuť se jich zeptat: „Tak proč jste sem lezli, co?“
Dalším důsledkem je to, že sousedovi v tramvaji, autobusu či v metru praskají bubínky a někdy i hlava, jelikož on slyší pouze práskání bubnů, případně nějaké doprovodné chrchlání. Věru, zážitek z hudby. Většina takových nedobrovolných posluchačů netuší, proč to musí poslouchat, a proč musí tak bezohledné, vyloženě hnusné a nelidské chování vůbec snášet.
A to přitom neví ani deset procent toho, co všechno se přitom děje. Tak zaprvé má většina takových „písní“ nějaká slova, která možná v tu chvíli pasují tomu, kdo si to pustil, ale většinou už nepasují nikomu dalšímu. Onen posluchač je však vyzařuje a v určité formě jimi krmí ostatní..
..zrada v podobě podprahového ovlivňování.. jako by nestačilo, co s lidmi dělají média.
Ta forma krmení ostatních je asi taková, jako kdyby si někdo v metru ukuchtil pivní pomazánku z dobře uzrálého Romaduru, nepříliš čerstvých olomouckých tvarůžků a nahnilé cibule, začal se tím cpát a mezi sousty vykřikoval, jak úžasně to chutná, a nebral by ohled na to, že ostatním se dostalo jenom smradu a obtěžujícího hulákání.
Takto jsou popsatelní „lidé“ s hlasitým walkmanem na uších.. jsou hnusní. Horší je snad už jen to, když někdo hraje nějakou násilnickou „gamesu“, nebo nedejbože dokonce kouká na nějaké násilně zaměřené video.. no, násilně zaměřená jsou skoro všechna videa, takže asi stačilo říct „kouká na video“. Je pravda, že takových „koukalů“ v socce moc nepotkáte, páč většina si to násilí pouští doma, aby si ho mohla vychutnat, hezky v klidu.
Jako přístup mi to přijde velmi zvláštní – pokud je v něčem násilí, do domu mi to naopak nesmí. Televizi jsem vyhodil úplně atd. atd., a příkladně, pokud mám v sobě nějaké nepříjemnosti např. z práce, zastavím se cestou domů někde na pivo nebo na kafe, kde to vydýchám, zpracuju, a domů přijdu čist. Domov, neznečištěný venkovním sajrajtem pak bez nejmenšího problému plní svou úlohu azylu.
A to v prvé řadě znamená, že tam nikdo netahá násilí, zvůli, a nezvedá se tam žádným způsobem adrenalin, ta kapitalistická náhražka Života. Naopak. Kdykoliv si vzpomenu, můžu sebou hodit do křesla a jen tak být a vdechovat sladkou nicotu Života až do úplného nasycení (no, on každý snese jenom určité množství Štěstí, Radosti, a Lásky), právě tak můžu v kterémkoliv okamžiku relaxovat, a právě tak se můžu kdykoliv začít zcela soustředit na cokoliv se mi zachce, protože podmínky tam pro to prostě jsou.
V každém případě, pokud se necháte něčím pohltit, nějakým dějem, obrazem či zvukem, stáváte se hlásnou troubou a distribuujete to do svého okolí, a to i lidem, kteří nejsou ve vaší bezprostřední blízkosti, pokud s nimi máte nějaký bližší vztah. Je to tak. Lidská blízkost začíná být vražedná.
Je tu plno zástupců jednotlivých civilizací, které daly svůj genetický potenciál všanc, aby mohla být vytvořena Živoucí knihovna i s člověkem, svým správcem. Člověk jako správce genetické knihovny má dar porozumět všem bytostem, které na této planetě jsou. Bohužel dostal svobodu tento dar také zneužít.
Řada lidí už se prostřednictvím určitých příběhů a značek identifikovala se svým kosmickým vzorem, a začíná se mu nejen trochu podobat, ale hlavně se podobným způsobem chová. Co se týká podoby, myslím tím, že pod maskou člověka prosvítají – – resp. v rámci lidského těla můžete uzřít hady (ještěry), ptáky i třeba brouky (hlavně štěnice).
Poznáte to tak, že u takových lidí neodpovídají pohyby lidským potřebám a měřítkům, odpovídají spíš tomu či onomu zástupci té které vesmírné rodiny, a podíváte-li se někomu takovému do očí, jeho pravou podobu uvidíte docela zřetelně. Není to vždycky povznášející zážitek.
Dva příklady. Jednak setkání pohledů: v moderních nákupních centrech se dost často pohybují „lidé“, kteří mají sice zorničky a bělma jako každý, ale jejich pohled je úplně celý černý. Při střetu pohledů se vám může udělat hooodně špatně – normálně až fyzicky nevolno, protože jste narazili na dokonalé zrcadlo veškeré vaší zloby. Je to zrcadlo, které odráží jen ty „špatné“ stránky.
A druhá možnost je prolnutí aur neboli energetických (magnetických) polí dvou nesourodých těl: to jest když jste třeba z rodu plazů, a před vás si sedne zástupce některého znepřáteleného rodu, nedělá vám to dobře na solar, ani na třetí oko a vůbec se vám může začít špatně dýchat. Ne tak ještě když takový člověk není sám a s někým se hlasitě „baví“.
V tramvaji jsem takhle potkal nějakou matku s kočárkem.. obrat „s kočárkem“ myslím doslova: dítě jako by tam nebylo, paní měla na zřeteli jen ten kočárek. Matka, v uších sluchátka, na očích neprůhledné brýle, takové ty přes půl obličeje, se úplně zavřela do nějakého světa, dítě nechala sobě samému.
Dítě po pár minutách zakňouralo, matka se na něj obrátila a udělala „Pssssssst!“. To pssst bylo slyšet na celou tramvaj, ostatně podobně jako kravál v matčiných sluchátkách. Lidé s klapkami na uších občas mluví nepřiměřeně hlasitě, páč předpokládají, že ostatní jsou stejně ohlušeni jako oni. Způsob jejího obrácení by se dal docela dobře nazvat hrubým, zastrašujícím „osopením“.
Takže ty tmavé brýle na očích, ten zvukový projev, ten hnus, co z matky šel.. já nevím, na mě se obrátit taková obluda, tak se leknu a budu se snažit vypadat, jako že tam vůbec nejsem. Dítě je však asi zvyklé, protože za chvilku kňourlo znovu. Matka opět „Psssst!“.. pořád stejně hnusně. A když se to opakovalo počtvrté, matka zareagovala ještě mnohem hnusněji.. a dál to radši popisovat nebudu.
Co asi bude za nějakých dvacet let z toho dítěte, když se bude pokládat za naprosto nepřijatelné, nebude schopno žádného zvukového projevu, protože bude mít zafixováno matčino podrážděné pssst, a nebude schopno žádného lidského kontaktu?
Co z něj poleze v regresích, až zjistí, že není schopno žít a bude se snažit odstranit bloky od své „matky“, když v té době už bude skálopevně věřit tomu, že o maminkách se nic nehezkého neříká, protože.. maminka je přece vždycky ta hodná atd.?
V metru jsem potkal i pracovníka pražských technických služeb, který zase celému vagónu pouštěl nějaký kravál z reproduktoru telefonu.. ale on aspoň jako dement i vypadal, takže tam se to dalo zkousnout. A rozhodně to není tak nebezpečné jako předešlé, bohužel mnohem rozšířenější formy ovlivňování, které působí čistě jen pod prahem lidského vnímání.
Každého „člověka“, který si dovolí v tramvaji přisednout a nevypne si „hudbu“ nebo si ji aspoň neztlumí natolik, aby ji vedle sedící člověk neslyšel, bych do takové tramvaje přikoval, okolo něj posadil tři čtyři figuríny se sluchátky na uších, do každých sluchátek pustil jiný styl, a nechal ho tak týden jezdit.
A každého „člověka“, jehož sluchátka jsou slyšet dál než k jednomu sousedu, bych přikoval na frekventovaný železniční most, okolo něj posadil deset figurín, do jejichž sluchátek bych napustil jeho deset nejoblíbenějších nahrávek a nechal bych ho tam minimálně měsíc..
..třeba by takoví „lidé“ poznali, jak strašnou a hnusnou hajzlovinu ostatním dělají.
Jsem po dlouhé době na jednom svém dirovacím stanovišti, v jednom panelákovém mini-bytečku v Praze, a tak nějak mi nemůže uniknout, že se tu nedá ani dýchat, natož existovat, a ani pracovat, natož tvořit.
Panelák je nově zateplený, to jest obložený polystyrénem, jsou tu vyměněná původní, krásně rozpraskaná dřevěná okna za plastová, a jakkoliv je pravda, že sem konečně nemohou zvuky zvenčí, také je pravda, že zvuky nemohou zevnitř ven. Tomu pocitu, který tady dostane svobodně žijící člověk (svobodně samozřejmě v rámci možností), se obvykle říká dusit se ve vlastní šťávě.
Až po značné chvíli mi dochází, že ta šťáva vůbec nemusí být vaše vlastní, a dochází mi to zejména proto, že se vrátili nějací sousedé, kteří nejsou schopni – a možná ani ochotni tlumit hlas, to jest nepřizpůsobili se tomu, že jsou v tuto chvíli v paneláku, kde je slyšet každé normálně vyřčené slovo přes dvě zdi (ke druhým sousedům), a každé hlasité slovo přes pět.
Takže pokud v paneláku pár blbečků vytváří hluk, dusí jím třeba i několik desítek lidí, a mejdan někde uprostřed spolehlivě vydusí všechny. To je teda síla.
Nejhorší je situace, která je tu právě teď, když toto píšu, někde kolem, u nějakých sousedů, kteří neměli ani tolik ohledů, aby své sousedy varovali, spustily přes sebe dvě sbíječky. Ony jsou to teda příklepové vrtačky, ale mně se to nechce vypisovat, ve výsledném kraválu si ty dvě možnosti stejně nijak nezadají.
V tom paneláku to zní, jako byste je měli nad hlavou, pod zadkem, z boku a chvilkama i zevnitř.. když zaberou v nějakém místě s „lepší“ akustikou a rozklepe se vám krom jiného i hlava.
Nějakou dobu to nevadí, po pár minutách se však pracovník dostane do určitého rytmu, kdy přestává být člověkem a začne být součástí toho stroje, který se zrovna snaží ovládat, kdy se zkrátka stane takovým „lidským“ strojem. V ten moment začínají být zvuky nelidské a pro člověka nesnesitelné.
Takový zvuk ve vás totiž ubíjí všechno, čím jste, a když to posléze ustane, nebo také když před tím utečete, doslova se probouzíte. Po první „sérii“ si připadám jako po špatné noci, kdy se člověk probudí zbitý, rozlámaný, nevyspalý atd.
Když přestanou, znamená to spíš, že si jdou zapálit, než že by dokončili „dílo“. To znamená, že máte občas několik minut na vzpamatování, než to celé začne nanovo. Nicméně, sotva se dostanete z toho nejhoršího, sbíječky začínají znova, takže během pár vteřin jste zase zpátky. A jde se hlouběji, takže v příští pětiminutovce se třeba nedostanete ani z toho nejhoršího, a už zase vrtají.
Aby toho nebylo málo, těch pracovníků je tam víc, a všichni do toho strojového hnusu ještě MLUVÍ. A pište si, že jejich řeči ze srdce určitě nevychází. Jsou nesnesitelní, jsou hnusní.
Ani to však není všechno. Po chvíli přichází pocit, že se ten člověk.. totiž člověk, pracovník tím sbíjením vyloženě ukájí – zřejmě mu ta jeho práce „jde“, a on začal být spokojený sám se sebou. To je teprve hrůza..
V tom okamžiku vám zvuk sbíječky znemožní jakýkoliv soucit.. pokud nejste silnější než zvuk dvou příklepových vrtaček týrajících beton přímo nad vaší hlavou.. nevím jak vy, já jsem silnější nebyl. Zbytky cítění obou vrtálistů byly úplně vyřazeny z provozu, aby nastoupilo zvrácené sebeuspokojení nejnižšího levelu ega.
Nejnižší level je ego, které se – v důsledku naší výchovy – neustále porovnává s ostatními a v tuto chvíli zjistilo, že Ono je DOBRÝ PRACOVNÍK, nebo ještě lépe dobrý koncový pracovník (ten rozdíl se pozná až na úrovni českého akronymu – buď vznikne DoPr, nebo DoKoPr).
Tato rovina ega je nejhorším dokladem o zneužití lidského Já, lidského ega, které jsme dostali od našich Stvořitelů, a které mi teď dva „pánové“ troubí sbíječkami do ucha, a já nemám kam před tím utéct. Neutečete před zvukem sousedovy sbíječky v paneláku, neutečete nikam.
Musíte opustit bydlení, abyste měli přes den klid. A někdy ho musíte opustit i přes noc, když mají sousedé chuť si popovídat a nemají už chuť tlumit trochu hlas. Poznamenávám něco v tom smyslu nahlas, a paní domácí na to povídá, že takhle je to tu od doby, kdy se to zprivatizovalo, to jest cca dva roky.
Ptám se jí, jak to může vydržet, jak tady může bydlet, a ona odpovídá, že v podstatě nemůže, a že dokonce jak předtím pracovala hodně doma, na svých zakázkách, teď si musela najít jinou práci, protože na svou původní práci doma nemá klid a není schopná ji dělat jinak než občas, a jen po nocích.. po těch nocích, které si nevyberou někteří s patnácti nejbližších sousedů k uspořádání mejdanu nebo hádky nebo diskotéky..
A to jsou tu i lidé, kteří mají malé děti, které v tom zvukovém marastu nechávají vlastně pořád. Když by šlo o dospělé, budiž, dospělý se může sebrat a jít ven, dítě většinou ne. Muselo by se nějak dostat z postýlky, kde je zavřené, z pokoje, z bytu, a stejně by ho první dospělý vrátil zpět.
A dodává, docela hořce, že kdyby se lidé domluvili a dělali třeba tři měsíce kravál všichni a pak byl klid a mohlo se bydlet, že by byli všichni spokojení.. jenže jak se chcete domlouvat s lidmi, kteří nejsou schopní ani upozornit na to, že bude probíhat další nelidský kravál, a nedají ostatním možnost se podle toho zařídit?
A pak, stejně by se domluvit ani nedalo, protože tady panují české sousedské vztahy, a to znamená, že jedna partaj počká, až rekonstrukci dokončí druhá, pak to zkoukne a nechá si udělat „to samé, ale lepší“.. no a pak si to navzájem pomlouvají, což v praxi znamená, že mají dalších několik let čím „žít“ a co vykládat návštěvám.
Během nějakého toho měsíce to zkouknou další partaje, řekněme pět rodin, a z toho tři usoudí, že to chtějí také, a teď spolu soutěží, kdo na to dřív našetří, a společně pomlouvají toho závodáře z vedlejšího vchodu, který na to měl peníze hotově. Hrůzné jsou i vyhlídky do budoucna: jelikož se to takto táhne dva roky a není hotová ještě ani třetina bytů, znamená to, že se tu nebude dát bydlet ani dalších šest let..?
V půl dvanácté se do toho všeho rozezní siréna. Paní domácí – skoro jako by věděla, co mě napadlo – říká, že to není siréna, ale že to si nějaký soused pořídil nějaký hodně kvalitní vysavač, zřejmě průmyslový. Druhý zvuk, zvuk elektrického zařízení v pilné práci, který se k siréně připojil jí vzápětí dává za pravdu.
Po pěti minutách jsem nucen konstatovat, že ten druhý zvuk mi nijak nevadí, ale ta siréna je nějaká agresivní. V podstatě ten druhý zvuk vítám jako úlevu, jakési vyvážení účinků té sirény, takové to, že když už trpět, tak ať to aspoň má nějaký smysl. Nicméně, siréna běží pořád, a to zakusování po kouskách. Jak dlouho to ještě potrvá?
Po deseti minutách mám dojem, že konečně přesně rozumím Plejáďanům s tím jejich: „… veškeré vaše přístroje jsou navrženy tak, aby rušily přirozenou frekvenci člověka. Technika, která by vám měla sloužit, byla použita proti vám …“ Zvuk toho přístroje mi normálně zaujímá pozornost, násilně si vytváří v mém těle životní prostor (dělá si ze mě horcrux?) a nedovoluje mi se soustředit na ťukání.
Po dvaceti minutách sedím bezvládně v křesle, úplně vycucaný zvukem vysavače, tzv. průmyslového, ale spíš to bude nějaký ten paskvil na profi vysavač, jaké jsou teď běžně k dostání, sice za dost velké peníze, ale přece jen ne za tolik, aby si to nějaký blbeček nemohl pořídit do panelákového bytu, kde to na nic nevyužije.
Po třiceti minutách konstatuji, že dotyčný (nebo dotyčná?) krom podlahy luxuje asi i stěny a možná i strop? S tak výkonným vysavačem přece nemůžu ani v hodně velkém bytě mít za dvacet minut co dělat, no ne? Ale možná bere i nábytek, asi tak sto křesel a čtrnáct pohovek? Možná má koberci potažené i skříně..?
V tu chvíli nakukuje paní domácí a říká, že siréna už je cca v polovině, a že je čas jít nakupovat, protože pak přijdeme „do čistého“. To jsem šel do vývrtky: „to jako celá hodina tak nelidského kraválu?“ A odpověď? „Jistě, několikrát týdně, a někdy i denně, kdykoliv mezi osmou ráno a desátou večer, už asi rok. Do desíti se přeci může..?!“
No, siréna pořád běží, a vzhledem k tomu, že už zase spouští sbíječky, dávám paní zcela za pravdu, vzdávám se a jdu si koupit nějaký ten žvanec. Po cestě se dozvídám, co se tu dělo při zateplování. Takže v osm ráno nejpozději spouští sbíječky, cca do deseti se průběžně děruje.
Pak je najednou klid, a to až do doby, kdy si dáte oběd, a potřebujete chvilku relaxovat. V jednu hodinu nebo tak nějak spouští sbíječky znova, cca na hodinu, tedy právě tak dlouho, aby vám zničily i siestu. Máte v hajzlu celý den.
Chápu, že je logické začít práci tím, že nadělám díry a pak s nimi budu pracovat, ale nechápu, proč všechny ty naše logické věci musí být tak strašně nelidské. Ono se to totiž projevuje, řetězí se příčiny a následky a kdo není poučený, jen tak z toho nevybředne. A hned se mi to i potvrdilo.. v nejbližším supermarketu.
Narazili jsme na matku se čtyřmi dětmi, které neustále pobíhaly, strkaly do sebe, vrážely do ostatních, srazily přitom všechno, co se srazit dalo a kdykoliv se některé dostalo do blízkosti matky, obdrželo strašnou facku, a každé z nich ji okamžitě „oplácí“.. někomu ze sourozenců. A holčička sotva pětiletá kopla staršího bratra tak, že se svalil..
..ochromeni úděsným divadlem bereme oba to nejnutnější, utíkáme zpět ke sbíječkám a děláme si adrenalinové hody. Dobrou chuť!
V paneláku si také nelze dost dobře nevšimnout, když se někde v okolních čtyřech šesti patrech (2-3 nahoru, 2-3 dolů) koná oslava, už proto, že většina lidí má s oslavou nerozlučně spojené vytváření co největšího kraválu. Obecný přístup je opět ono „do desíti můžu“, což nepotěší. Další přístup je „no tak jsme to trochu protáhli“. Však to asi znáte..
Kravál vytvářený při oslavách má některé nezaměnitelné znaky. Mužové se překřikují, soupeříc, kdo bude zábavnější (často to znamená hlučnější), ženy ze sebe vyrážejí umělé, násilné zvuky, afektované napodobeniny lidského smíchu.
Dlouho jsem si myslel, že je to způsob, jak takové muže povzbudit, aby pokračovali.. třeba v naději, že to skutečně časem začne být zábavné, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že tím prostě jen plní společenský protokol a vychovaně dávají najevo takové to „Jsem bavena, a zatím mi to ani tolik nevadí = Všechno v pořádku“.
Ono kdyby žena bavena nebyla, měla by to dát najevo odchodem.. nebo přinejmenším by odchod měla začít předstírat a vydírat tím mužské osazenstvo, aby se jí někdo ujal.
Když je někdo opravdu zábavný nebo prostě jen atraktivní, ženy se těmi křečovitými projevy rádoby-smíchu ještě snaží upoutat jeho pozornost na sebe, a když to půjde, tak na sebe strhnout veškerou pozornost, kterou celá společnost bavičovi věnuje. Asi jako když sledujete něco napínavého a matka nebo žena se „náhodou“ zastaví mezi vámi a obrazovkou.
Pozornost, to je energie, a energie je druh potravy. Je to vysávání energie, a v normálních podmínkách jakékoliv oslavy spolu vždycky všechny přítomné ženy soupeří, která toho sežere víc.
Ta, která toho vyžere nejvíc, bude totiž „královnou“, jelikož energeticky ta oslava byla tím pádem celá jakoby pro ni. Právě pro tento pocit, tak hloupý a zvrácený, bojují ženy nelítostný boj, jehož tvrdost si většina mužů neumí vůbec představit. Podle výsledků tohoto boje se utváří společenská posloupnost, kterou pracovně nazývám ženskou hierarchií.
Jak tak sleduji oslavy kolem sebe, zdá se, že se někteří lidé neumí bavit bez strkání do ostatních. Skoro jako by tomu bylo naopak: zdá se, že strkání do ostatních je jeden ze základních způsobů, jak se bavit. Ne vždycky přitom zůstane u strkání slovního, které mívá za následek zesměšnění či potupení někoho, na jehož účet se ostatní právě „baví“, nezřídka dochází i ke strkání fyzickému.
Vypadá to, že je zřejmě velmi legrační, když se „bavičovi“ podaří někoho polít nebo třeba shodit ze židle, a ještě mnohem víc se oceňuje, když bavič oběť dostrká k tomu, že se dotyčný poleje sám. A bývávalo, že se takového člověka vždycky někdo zastal, eventuelně mu pomohl se z toho dostat. Dnes už ne.
Dnes už nějakou dobu netáhnou předpřipravené chytáky brané skrytou kamerou, dnes už lidi nezabaví dokonce ani záznamy nehod, zranění a trápení zvířat v pořadech typu natočto. Ne. Dnes už frčí celonárodní zesměšňování typu superstar, vyvolení atd. To je zesměšnění, ke kterému se takové lidské terče hlásí samy.
Zrůdná zábava, na níž je navíc založen stejně zrůdný byznys. Národ se duševně ukájí zesměšňováním sebe sama, a pár lidí, kteří to celé zkasírují, si mnou ruce a říkají: „Patří vám to, kreténi!“
A co myslíte, mají pravdu?
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info