aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Nejsem asi sám, komu vadí zuřivé směrnice Evropské unie, které všude jednotí, unifikují veškeré dostupné projevy lidského života. Nesnáším to úplně stejně jako lidé, kteří věří na tři dny odleželý guláš, na snídani odvčera, na domácí kuchyni vůbec. Brojím spolu s těmi, kdo ví, že sterilní potrava vytváří sterilní těla, nenávidím to spolu s těmi, kdo vědí, že na výrobu plastového obalu padne tolik kyslíku, co vyprodukuje jeden dospělý listnáč za celý den. Rozčiluji se spolu s těmi, kdo ví, že tisk stohů hovadin (vyhlášek) znamená smrt mnoha a mnoha stromů, za něž nikdo nesází náhradu.
Čtvrtá říše nám nese smrt. Pomalou, hnusnou a vleklou smrt. A před smrtí doživotní otroctví.
Musím říct, že ani já jsem si pod pojmem EU nepředstavoval čtvrtou nacistickou říši, ale zdá se, že to tak je. Jednotlivé státy jsou centralizovány a zbavovány osobitosti, a v centru je už zase Německo. Češi, kteří se už tolikrát ubránili násilné německé kolonizaci však překvapivě vítají kolonizaci nenásilnou, hospodářskou.
Je to neuvěřitelné, ale je to tak.
Všechno začalo u amerikanizace. Průmyslová revoluce přinesla způsoby, jak vyrábět hezké a lesklé předměty, které mají nulovou cenu, zato velkou líbivost a.. popularitu. Zbytek je záležitostí designérů, kteří měli těmto předmětům dodat dech beroucí tvary. Dohromady jde o to, že určité, pro vás a váš život zcela bezcenné předměty vám dodají nějaký pocit, eventuelně společenskou prestiž.
Spotřební elektronika přidává této hrůze nový rozměr. Funkce, které k ničemu nepotřebujete, a záření, které vás zabíjí – to jsou společné znaky veškeré spotřební elektroniky na celém světě. Hezký kabátek vám přinese do domu pomalou a vleklou smrt. Deset přístrojů je limit: máte-li jich více, nikdy nepoznáte luxus vlastního myšlení. Nikdy.
Příkladně, u aut je vestavěná elektronika stoprocentně zodpovědná za dokonalý chod stroje a její záření za většinu chyb řidiče. Když si to spojíte třeba u Audin a Octavií s tvary, které násobí přirozenou agresivitu řidiče, získáte možná představu o tom, co je to a jak funguje hollywoodský sen.
Tisíce odborníků na ovládání člověka jsou zaplaceny jen proto, aby vás neustále dostával každý detail vašeho nového vozu nebo filmu nebo v podstatě čehokoliv, a by vás nenápadně nutil věřit a dělat to, co oni chtějí, abyste dělali. Ne vy, oni chtějí být pány vašeho života. Samozřejmě, za vaše peníze.
Někdy tomu říkáme „dělat peníze“. Peníze však nejlépe dělají ne výrobky, ale jiné peníze. Přesněji jejich nedostatek. Slovy dluh. Když vám někdo půjčí, platíte za to. Platíte za to, že „máte“ peníze, nebo opět přesněji, platíte za peníze na bezcennou tretku, v případě elektroniky plus za vlastní pomalou smrt.
Nulové náklady, mnohaprocentní zisk. Ale ne váš..
Nikdo neví, proč jsme my Češi celí zpocení přijmout systém dluhů a řádně se do něj zapsat. Ani ne dvacet let nenásilné amerikanizace u nás se projevilo prvenstvím – Češi jsou snad nejzadluženějším národem v Evropě.
Ne že bychom nedělali peníze. Náš národ vytváří neskutečné bohatství, ale naše vlastní legislativa toto bohatství umožňuje beztrestně rozkrádat, přičemž lidé, kteří takto rozkradou výsledky naší práce se stávají národními hrdiny. Asi jsme si ještě nevšimli, že tentokrát nerozkrádáme socialistické stopětiprocentní vlastnictví, ale vlastní zemi.
Podle toho to také dopadá: naše vlastní země nám už nepatří – stačí, aby si velké společnosti poručily splacení dluhů, a nemáme nikdo ani kam si stoupnout.
Nejbrutálnější dlužní společností je ovšem zdravotnický systém. Za to, že žijete, za každý den dlužíte zdravotním pojišťovnám určitý obnos. To je samozřejmě proti ústavě i proti základním lidským právům – nemáte volbu a musíte se účastnit „vydělávání“ peněz.
Ostatně ústava byla kvůli tomuto zmanipulována: ke všem vašim právům je připsána klauzule „Pokud není zákonem určeno jinak“. Takže stačí určit jinak, a nemáte právo na nic. Ve srovnání s tímto zvěrstvem jsou i desetitisíce procent přirážky v cenách elektroniky jen dětskou hrou. Elektroniku nakonec k ničemu nepotřebujete, zato zdraví, zvlášť v dnešní nezdravé době..
Ruku v ruce s dlužními společnostmi jdou společnosti na vymáhání dluhů, kterými vás ty první ožebračují. Tak i tady byl učiněn jistý pokrok: dnes už můžete přijít o všechno, aniž byste vy sami či někdo vám příbuzný nutně měli nějaký dluh. Stačí, že se s někým, kdo svůj dluh nesplácí, znáte. Vydírání rodiny, dědičnost dluhů na potomky a obráceně, to už je zjevně přežitek, příliš morální na naši společnost.
Exekutorství je prostě v nebývalém rozmachu. Samozřejmě, tato činnost přitahuje určité typy lidí, kteří jsou pravými produkty patriarchátu. Jejich karmu si ovšem neumíte ani představit, a jejich utrpení, až na ně dolehne reakce za to co dělají, bude strašlivé. To platí pro veškeré typy vymahačů.
Ženy, které pracují na daňových úřadech a NEpomáhají poplatníkům vyrovnat se se zaslepeností našich zákonodárců na tom nebudou vůbec dobře, ale to není nic proti těm, kdo pracují na vymáhacím oddělení. Jejich svědomí a srdeční čakru bych nechtěl ani zdálky zahlédnout. Tohle totiž nemůže dělat žádný člověk, který chce být ještě člověkem nazýván.
Člověk by řekl, že když tohle všechno kolem sebe vidíme, dnes a denně, že si na zadlužování dáme pozor. Opak je však pravdou. My jsme ještě divočejší.
Onehdy jsem sledoval scénu v nějakém obchodě, zákazník si kupoval snad příslušenství k iPhonu či co, a kupoval všechno dvojmo. Podle všeho vůbec nevěděl, co dělá, ale bylo vidět, proč to dělá… a že si chystá, co řekne sousedovi: taky mám náhradní nabíječku, ale koupil jsem si hned dvě, takže mám tři: jednu doma, jednu v práci, a jednu na chatě. Ehm, ty máš jen dvě, že?
České štengrování už tím pádem taky není, co bývalo. Bývala to vcelku legrace. Dnes jde o život. Pokud musíme mít doma za každou cenu víc elektronických krámů než soused, a limit snesitelnosti je deset mašinek, máme asi problém. Českou povahu zkoumalo na desítky tisíc odborníků a není tedy divu, že naprosto přesně ví, jak na nás, ale.. pokud jsme se dostali tak rychle do takového stavu, je toho špatně asi víc.
Vypadá to, že umřel český duch. Ta hravost, která nás odlišovala ode všech zabedněnců na západě i ode všech urputných pracantů na východě, ta je v jednotlivých Češích a Češkách rozptýlena po celém světě, a je zdeformována k nepoznání. Ve světě nás deformují termíny, dokdy se nový, ještě nevynalezený vynález musí už zaplatit. A u nás?
U nás je stav deformace pořád stejný a pořád stejně odporný: závist a klacky pod nohy omezí hravost nakonec v každém. Přitom právě hravost je tím jediným zásadním českým artiklem, bo když si hrajete, dostáváte nejlepší nápady. Naše matky říkávají: „Jsi hračička“. A v tom to právě je. Teda, bylo.
Kouzlo a dokonalost českého dabingu nebo vůbec našich starších filmů, kreslených i hraných, a v těch hraných ty efekty a muzika a vůbec všechno dohromady, to nemělo konkurenci na celém světě. Češi si s tím totiž vyhráli, až to bylo zcela dokonalé. Jenže to bývalo.
Podívejte se, na celém světě není nic takového jako Krteček. Je to milující fantazie podněcující v dětech tvořivost, a bez jediného náznaku násilí nebo propagace mocnářství. Rákosníček, Křemílci, Maková panenka a další podobná díla, to všechno jsou hodnoty, které upadají či zcela upadly. Snad jen Poláci, se svým Bolkem a Lolkem (původním) se těmto hodnotám blížil.
Srovnáním s „Jen počkej, zajíci“ zjistíme, že Rusové vedli své děti k očekávání vlka, všudypřítomné hrozby, se kterou je potřeba neustále počítat a pravidelně bojovat. Ale i tam je na nás moc lyriky, je to moc pravdivé a láskyplné, i když nepochybně se zároveň propaguje mocnářský systém.
Srovnáním s Tom & Jerry zjistíme, že v Americe se do dětí cpe násilí, násilí a zase jen násilí, a to už tenkrát. To že je to podáno groteskním způsobem, to na věci nic nemění. Postupem času – pro velký obchodní úspěch – se v Americe natočilo nejen T&J podruhé, potřetí atd., ale přidalo se i nespočet variací na násilné téma, ať už je to Donald Duck propagující přímou vazbu na peníze nebo Chip & Dale, kteréžto Rychlé veverky bez okolků vštěpují dětem fakt, že bez kriminality se prostě neobejdeme.
A to teprve je (zřejmě) něco pro nás. No, všechno ostatní jsme už zahodili, jediné, co pro nás má nějakou cenu pochází z Ameriky, v nejhorším případě ze západu, který už tou amerikanizací prošel. A kam že utekly veškeré vaše peníze?
Běžný Čech je jako pes – „potřebuje“ pána. Jenomže člověk není pes, takže když konečně má pána, potřebuje mít zase ještě poddaného, jako kompenzaci. Tím by v patriarchátu měla být žena, jenomže to nemůže fungovat v případě národa, který je vykořisťován až nadoraz. Patriarchát v Čechách býval proto spíš formální než opravdový – muži a ženy k sobě pod nelidským tlakem našich „sousedů“ či „bratrů“ mívali daleko blíž a navzájem si pomáhali.
To by nám mělo dávat všechny trumfy do rukou a měla by tu být lehce dosažitelná skutečně rovná společnost. Bohužel se (zatím) neumíme vyrovnat s tím, že tlak zmizel, a ze všech sil se snažíme si ho nějak nahradit. Sotva se český národ po mnohých zoufalých bojích osamostatnil (1. republika), hned při příští válce se zase vrhl do poddanství (protektorát).
Nový pán válku nečekaně prohrál, ale jelikož se zavčasu přihlásil další, ani to tak nevadilo. Měli jsme společného sovětského nepřítele na celých čtyřicet let, přičemž už po dvaceti letech jsme začali toužit po tom, aby naším pánem nebyl ten sovětský, ale ten americký.
Americký pán se však nechová jako zjevný nepřítel, jeho otrokářské metody jsou skryté, proto jsme se vecpali ještě do vlastnictví EU. Jsme prostě národ-sebevrah. My jsme se nenarovnali, zůstali jsme přikrčení, což je pochopitelně příležitost vytvářející zloděje. V mnoha případech doslova.
Doteď si ještě neuvědomujeme, že všechno záleží na nás samotných, věříme jenom v naši bezmoc, a proto nám denně mezi prsty utíkají doslova miliardy, ačkoliv jsou nepochybně naše vlastní. A pokud proběhne ještě několik větších tunelů, jakože zákony k tomu přímo vybízejí, nebude ani česká země. Ne poté, co si věřitelé vyžádají splacení dluhů.
Tohle je také dáno výchovou. České matky již desítky generací vštěpují dětem nedostatek a nedůvěru. Vštípený nedostatek na rozdíl od nedostatku faktického znamená, že i v sále plném jídla budete mít pocit, že ho není dost ani pro vás, ne tak pro ostatní, a budete se podle toho taky chovat.
Je to ještě daleko horší než mor. Po celém světě jsou Češi známí jako ti, kdo si nosí igelitové tašky na recepce. Produktem české výchovy není člověk, ale parazit, a jenom vštípený nedostatek nám brání vidět, že ve skutečnosti
Česká specifika nás touto zkratkou zařadila mezi vyspělejší národy, aniž bychom nutně museli procházet krizí zvanou feminismus. České ženy feminismus ani samy nemají rády, feminismus je čestným bojem proti mužské tuposti a omezenosti, a české ženy naopak věří, že nečestná podlost utajeného matriarchátu je mnohem lepší. Ale pro koho?
Největším problémem českých žen je to, že si absolutně neváží sebe. Vůbec to neumí – neměly se to od koho naučit. Proto nepředstavitelně bolestně snáší útrpnou povýšenost, kterou patriarchát chová k ženám: to co jinde ženy berou se zdravým nadhledem a dostává se jim uznání jejich partnerů, u nás jde do krve a vede ke strašným a hlavně neustálým bojům. Ale kdo k tomu české ženy vede? Muži snad? A kdo k tomu vede muže? Ženy snad?
Ba ne, to je dílo českých matek – výchovou zbaví dcery sebeúcty a naučí je vidět všechno zlo v mužích. Naočkované ženy pak vyžadují kompenzaci ztracené sebeúcty od svých partnerů, ovšem marně, protože vštípený nedostatek způsobuje, že ani sebevíc úcty není dost, a to ať dotyčný udělá cokoliv a snaží se jakkoliv. A většinou žena nevidí ani tu snahu.
Všechny faktory českého patriarchátu jsou tím pádem v rukou našich matek, už celá staletí. Avšak to, co nám Čechům pomohlo přežít krutá období pod nadvládou sousedů se po osamostatnění obrací proti nám. Obcházíme systém, i když ten systém je už řadu let náš vlastní, a ženy pořád ještě podlézají muže a parazitují na nich, aniž by jim docházelo, že destruují vlastní vztah a rodinu, a to i v případech, kdy mají mnohem větší plat.
Výše platu zřejmě nerozhoduje, vlastně vůbec nic nerozhoduje, podstatný je jen a pouze příklad a vedení matky. Partnerství zatím prostě není v Čechách možné. Češku také nikdy neuslyšíte říct: „Jak my to spolu máme“, ale vždycky jen: „Jak já to s ním mám“. U nás žena neřekne „My chceme dítě“, ale „Já chci dítě“.
Žena říká „my“, jen když jde o něco pozitivního, co prokazatelně vytvořil muž. „On“ říká žena jen o něčem negativním, co vytvořil muž nebo oba. To má co dělat se zodpovědností za svůj život, a tu jsou ženy naučené házet na muže, kromě prověřených, matčiným příkladem potvrzených koleček – to jsou jediné případy, kdy žena bez problémů řekne „Já“.
Rovnost v heterosexuálních vztazích lze ovšem zřídit, nicméně se značnou částí svého života postavíte mimo společnost a musíte některé důsledky přijmout a jiným předejít, a hlavně k tomu musíte mít potřebné know-how, což dnes už sice není tak docela nedostupná záležitost, ale..
..většina lidí si vůbec neuvědomuje, že je něco v nepořádku, natož aby pátrali po tom, co to je, a už vůbec neberou v úvahu možnost změny. A ženy už vůbec ne, co by na to matička řekla? Porozumění je tím pádem téměř nemožné, heterosexuální partnerství vyloučené. Jako život se bere manželství, jenže manželství se bere jako boj.
Ty ženy, které se rozhodnou učinit vývojový skok a prožít partnerství, budou nepochybně potřebovat veškerou pomoc a obrovskou trpělivost mužů, až budou procházet bouráním tisíciletých návyků. Jde o to dát polo-vědomé a polo-zvířecí instinkty do slov, zjistit tak o co jde, a naučit se s tím pracovat a dokonale vědomě ovládat. To může být práce i na několik životů, ale odměnou je skutečná láska, skutečné porozumění a skutečná radost. Nu, partnerství.
Běžný Čech, se svou potřebou mít nějakého vládce (=společného nepřítele) se neustále proti někomu spolčuje na všech úrovních. Nejvražednější situace je samozřejmě na úrovni nejnižší, tedy na úrovni rodiny. Dramata, která se v českých rodinách odehrávají jsou strašlivá a plná násilí. A tím ani zdaleka nemyslím jen násilí fyzické.
České ženy, které si již po staletí pěstují ideu, že vládcem nemusí být vlastně ani „pán“, že by to zrovna tak dobře mohla být „paní“, praktikují své pověstné „nepodřídit se za žádnou cenu“, a to s pravou ženskou důsledností. Že tím mohou uškodit jen samy sobě a svým vztahům, to už je nezajímá, vždyť matka to dělala také tak, ne? Pak se diví, že dopadnou stejně, a aby si to nemusely přiznat, hlásí ženské moudro „Ona ta máma měla pravdu“.
Už jsem podotýkal, že nic se u nás nezneužívá tolik jako nedotknutelnost žen. Ženské deptání mužů za pomocí emočního násilí a zvůle je v pořádku a používají ho všechny, a to z důvodu, že jsou „slabé“, zatímco muž, kterému jsou emoce v průběhu výchovy zapovězeny a nemá se jak bránit, nemůže než použít fyzického násilí, které je však špatné, protože muži jsou „silní“ a „holky se nebijou“.
To je křivda a bezpráví, proti kterému muž ve vládě otců nemá žádné zastání. A ženy to bez skrupulí používají, 99% Češek si na tom založilo celý život. Provokování, vydražďování až k nepříčetnosti, peskování, odmítání mužovy osobnosti a zájmů jde přitom kolikrát až do krve, a samozřejmě až za hrob.
Čeští muži, vedeni svými matkami v duchu onoho co-by-na-to-řekli-lidi, se snaží zachovat dekórum aspoň navenek, když už to nejde doma. A doma to nejde, Češky dokáží sladkými slovy plnými jedu odřezat vše, v čem muž vidí svůj život, od jeho vlastní podstaty. Je to počínání bezmezně kruté a strašně bolestivé, vůbec se nedivím, že muži sklouznou k násilí fyzickému – vždyť nic jiného k obraně nemají.
Jak se má muž, výchovou zbavený emocí, bránit emočnímu násilí žen? A ženské násilí je tu na denním pořádku – nikde na světě nejsou ženy na své muže tak hnusné jako u nás. Stačí se podívat na pojetí módy. Češky jsou úplně slepé, co se týká mužů a jejich vyjadřování, vůbec neberou v potaz, že muž se nějakými způsoby vyjadřuje, vůbec nepřijímají to, co čím chce vyjádřit, jde jim jen o to, aby – podle nich – to vyjádření “bylo způsobné”.
České ženy nezajímá pravdivost sdělení, zajímá je jen forma, a to že se tím pádem jedná o tu nejhnusnější přetvářku, to je pro ně v naprostém pořádku – vždyť ony se také neustále přetvařují, musí, matička by je nenechala dýchat, kdyby byly pravdivé, a když musí ony, muž musí také, vždyť co by jim na něj řekla matka či přítelkyně?
Češky jsou nejháklivější na to, když muži berou ženy podle vzhledu. A proč? Protože to tak berou samy, a dobře ví, k čemu všemu se to tu používá. Vizáž pro Češky znamená úplně to nejvíc, protože právě s její pomocí se derou na vrchol ženské hierarchie, proto pro ně situace, když to tak berou i muži, znamená ohrožení, nejistotu, a hlavně ztrátu kontroly.
Vizáž muže je pro ně důležitá skoro stejně, jednak v tom smyslu, jak se muž obléká, protože aby se za něj nemusela stydět (ano, to je hlavní parametr českého partnerství), a pak v tom nejhorším smyslu, aby se totiž mezi ženskými mohla pochválit, k čemu ona už ho přiměla. Vidíte, jak je dobrá?
Musí být dobrá, když tak dokonale zmanipulovala svého muže. Přitom mužům nevadí slušivost, mužům vadí, když je někdo do něčeho cpe, co jim vnitřně nesedí, a vadí jim to dvakrát, když se jejich partnerka při tom cpaní chová jako by byla jejich matkou. A pročpak asi?
O pohodlí nemluvím vůbec: ženy přetrpí cokoliv, jen aby někde udělaly dojem a získaly vliv, a až do další příležitosti se budou užírat, když se najde nějaká vyzbrojenější, a budou kupovat nové ohození, aby to příště “vyšlo”, a s nepochopitelnou brutalitou k tomu nutí i své partnery. A kdyby se to týkalo jen mužů. Totéž, co jsem tu popsal jako o mužích, se děje i dětem, a to ještě hruběji a neodvolatelněji.
Česká manželství jsou zakládána na rovnici 1 + 1 = 1 jako všude jinde ve světě. Uvnitř českých manželství se však dějí věci poněkud specifické, a aby se takové věci mohly dít, uzavíráme se tak dokonale, že leckterá hvězda Hollywoodu by se od nás mohla učit, jak se bránit paparazziům.
Vštípený nedostatek a z něj plynoucí maniakální závist, což je ryze česká choroba (kombinace amoku a hysterie) způsobuje dojem, že cokoliv zahlédneme u sousedů je nutně lepší než to co máme my. To se týká i manželek, a samozřejmě manželů, která má lepšího, ta je určitě také lepší.
Historicky je tedy toto poměřování sportem žen, které se doma nudily a záviděly sousedkám, dnes, kdy chodívají pracovat oba manželé je to vcelku rovnocenné. Tenhle přístup je velmi starý, a postupně nás přinutil vyselektovat, co vystavíme na odiv, co necháme jen tak, a co nikdo nesmí zahlédnout.
Pokud totiž něco zahlédneme, jdeme za jiným sousedem a říkáme věci jak On Má To, Myslíš Že Je To Pravé, Kde Na To Vzal atd. Zpráva oběhne vesnici, a během nějaké té hodinky vám soused přinese odpověď. Dozvíte se, co to je, jak k tomu přišli i to, na kolik vás přijde to samé, ale lepší. A v hrůzné míře se tento přístup týká chování.
Česká manželka pošle muže vyřídit svůj osobní účet, vztažený (maskovaný) jako „neodbornost a schválnost prodavače“, nebo učitele nebo třeba řemeslníka, muž (= z výchovy bezbranný debil páchnoucí vnucenou ubohostí) to jde „vyřídit“ a už tím samotným počinem prohrává jak život svůj, tak i životy dětí (páč za hříchy otců platí tři následující generace), dále prohrává svůj vztah (protože kdo by s tak ubohým, tak lehce ovladatelným nesmyslem žil?), a prohrává i jeho žena jakožto osoba, která ho poslala ošetřit „její“ zájmy, za něž se sama vlastně nepostavila, a v hlavě má než alibi, že „ona přeci neví, co to do něj vjelo“.
Jediný, kdo neprohrává – alespoň ne přímo – je tchyně, která to všechno většinou spískala: poštvala dceru proti zeti, děti proti zeti, manžela proti zeti, a nezřídka i zeťovu vlastní rodinu proti němu, a díky jeho neschopnosti zmlátit celou vesnici najednou je teď ona pro svou dceru důležitější a následováníhodnější než kdokoliv jiný, a než kdy jindy.
Toto provází český feminismus, toto provází stoupající společenskou prestiž a vůbec postavení českých žen: nadvláda matek, které svou výchovou způsobily jak českou porobu, tak i všechny ty finanční tunely, tak hlavně i všechny způsoby, jimiž to jejich dcery odnáší – dnes a denně.
Ony jsou však z obliga, a jejich dcery, tak krutě týrané, jim za to vše líbají ruce a lížou zadky: „Moje maminka..“.
Hlavním manipulátorem je v Čechách žena. Od svých matek se české děti učí, jak nejlépe podlézt, aby dostaly to co chtějí, ale na cizí zodpovědnost a pokud možno i na cizí náklady. Prakticky to znamená zmanipulovat člověka tak, aby on udělal to co chci já (to mě zbaví zodpovědnosti), a nejlépe aby si přitom myslel, že to chce udělat z vlastní vůle (a to mě zbaví nákladů, mnohdy dokonce i „povinné“ vděčnosti).
Proud patriarchálního zneužívání, který měl původně dopadnout na ně, tak naše ženy obrátily nazpátek, aniž by si toho kdo pořádně všiml. Českým patriarchátem tak paradoxně nejvíc trpí muži, na které tlačí z jedné strany systém a z druhé partnerka. Ani z jedné strany muž nemá žádné odvolání.
Tohle ženy většinou nevidí, ani ne že by nechtěly, ale proto, že jsou vychovány to nevidět. A neuvidí to ani když se muž ozve, protože na tuto situaci zase patří výsměch nebo ironické politování. Muž je prostě od toho, aby držel hubu a dělal, co se mu řekne. Takhle mě to učila matka, jeho ostatně taky, a tak je to tedy v pořádku.
Tím se v Čechách stává domácím zvířetem i muž, tím pádem nefunguje společnost, patriarchát vůbec, matriarchát sice sílí, ovšem jen v těch násilích, bez ženství a tím i bez lidství, ztrácí se zbytky integrity a mizí češství. 90% českých mužů je zcela pod pantoflem, a mnoho z nich to vůbec netuší.
Podlézavost je tu nejvýraznější vlastností pro obě pohlaví. Dnešní česká populace dohromady je vrcholem hnusu, je to obraz nejodpornějšího zneužívání člověka člověkem.. totiž člověkem. Co je člověk bez lidskosti? Tím myslím lidskost skutečnou.. ne ten zrůdný humanistický výmysl patriarchů o nadřazenosti člověka, vraha tvorstva.
Ona ta nadřazenost totiž pokračuje.. nadřazeností mužů nad ženami, bohatých nad chudými, barevných nad černobílými, a pokračuje krutostí nad láskou, když se ženy, chudí a černobílí snaží urvat vrch, nebo aspoň zpochybnit ten náš vštípený rasistický model výchovy..
..je tu krutá válka pohlaví a strašné řevnění mezi ženami, k němuž ženy za pomoci nejvražednějších praktik používají své muže. A aby muži splnili svým ženám jejich sny a měli aspoň občas klid od jejich „přání“, mnoho českých „lidí“ si udělalo otroky, nebo, jak se dnes říká, levnou pracovní sílu, z ukrajinských azylantů.
Díky Ukrajincům si mnoho českých „lidí“ pořídilo to, co by si nikdy jinak nepořídili. Ale napadlo vás někdy, že to znamená tisíce chlapů, kteří jsou daleko od rodin, nemají tu žádné vybití a proto se vybíjí v práci a po práci, aby to tu vůbec vydrželi, se vypínají tvrdým alkoholem?
Napadlo vás někdy, že toto je teď už nedílnou součástí české psýchy, tedy českého kolektivního vědomí, že je to zakotveno v mnoha „českých“ bytech, zahradách, a chalupách? A napadlo vás někdy, jakou po takovém přístupu k lidem budete mít karmu nejen vy, ale i ty hodnoty, které vám vaši otroci vytvoří?
Chápete, že to všechno bude prokleté? Že o to dost pravděpodobně přijdete, a ne zrovna šetrným způsobem?
Vím o lidech, kteří pronajali byt Ukrajincům, a museli je už po pár měsících vystěhovat, protože si sousedé stěžovali na smrad. Při té příležitosti se zjistilo, že aby Ukrajinci na ten nájem vůbec ušetřili, bydlelo jich tam přes dvacet, vůbec se nemyli, jedli jen cibule, protože chleba jim byl už moc drahý, kouřili tabák doplněný o cibulové natě a slupky, přes den pili vodu a večer, když měl někdo štěstí a chytil nějakou práci, to všechno zapíjeli pálenkou.
To vše bylo samozřejmě cítit z jejich kůže a oblečení, a po měsíci už i ze stěn, z podlahy a stropu, a byla jen otázka času, kdy se to dostane k sousedům. Nájem ale platili pětadvacet tisíc, v dobách, kdy by si za to majitelé mohli říct tak patnáct, takže majitelé se snažili nechat si je tam, právě v těchto podmínkách co nejdéle. Ano, to jsou Češi.
A pak majitelé plakali, páč museli nechat úplně zrenovovat celý byt – ne že by tam Ukrajinci cokoliv zničili, ale smrad z vypocené cibule byl cítit ještě několik měsíců tak intenzivně, jako by se jeho původci právě vystěhovali. Takže byl byt za strašné peníze zrenovován, aby jej pronajali – za třicet tisíc měsíčně – nějakým šikmookým podnikatelům. Začínajícím.
Šikmoočka si v něm, zcela v souladu se svými zvyky, porážela zvířata: slepice, holuby, ale i kočky, psy, krysy atd., a jednou měsíčně něco většího, jako kůzle, jehně, nebo sele. Byt opět dostal poměrně specifický odair, a opět musel být zrenovován, a opět za mnohem větší peníze, než vynesl jeho pronájem. Pak byl teprve pronajat bohatým Čechům.. za patnáct.
Ale budiž, u šikmooček se jednalo o jejich kulturu, kterou by – možná – zachovávali, i kdyby se jim podnikání dařilo a oni měli dost peněz na „normální“ jídlo, které běžně roste v našich obchodech.
U Ukrajinců to byla ale vyslovená nelidskost: buď bych si od nich vzal patnáct, aby jim k té cibuli zbyla desítka měsíčně aspoň na chleba a brambory, nebo bych si vzal dvacet, ale sehnal bych jim práci nebo něco tak. Ale to co udělali tihle Čecháčci, to byl ten nejklasičtější český hnus.
Od těch dob uplynulo nějakých patnáct let, a je docela dobře vidět, kdo čím zacházel. Majitelé toho bytu mají pořád svůj upocený nájem, jenže teď už tam dlouho bydlí Češi, se kterými se nedá jen tak vydrbat, ba naopak si od majitelů ještě ledacos vymohli.. v rámci halabala smlouvy a našich zákonů.
O těch šikmoočkách jsem už nic neslyšel, nicméně Ukrajinců a dalších bratrů jsem teď potkal dost a dost, jak už jsem řekl, jezdím pár dní sockou a nestačil jsem se divit, kolik je tu rusky (a podobně) mluvících. A to nemyslím jen ty podezřelé tvary lebek, které se tu ploužívaly coby stíny a nepromluvily nahlas, dokud nebylo zbytí, nebo dokud nebyly připité.
Takových už tu ostatně moc není. Ba ne, myslím tím dvojice či trojice mužů, kteří se jezdí bavit, skupinky žen, které se jezdí bavit, a myslím tím i rodinky, které se jezdí bavit. A ty ženy jsou nápadně hezké, vyzařuje z nich zdraví, radost a zřejmě i štěstí. Vypadají jako lidé vděční za to, co je, vděční za úplně obyčejný rodinný život.
Vyzařuje z nich teplo a láska, již může způsobovat jen jedna jediná okolnost, lidská blízkost. A když se podíváme na to, čím prošli, vidíme bídu, bídu a bídu, a bída je, jak známo, stav, kdy k sobě lidé začnou mít blíž. Jak Ukrajinci, tak Rusové se semkli k sobě a vytvořili opravdové společenství.
Zůstali národem.. na rozdíl od Čechů.. a i v Čechách vytvořili něco, komunitu, na kterou se mohou obrátit a spolehnout. Většině Ukrajinců i Rusů, žijícím v Čechách, v nouzi stačí vzít telefon a zavolat, pokud je to vůbec potřeba, protože se všichni navzájem znají. Komunita je podrží.
Když je v nouzi Čech, všichni se na něj vykašlou. A pokud mu někdo pomůže, je to proto, aby si na něj vybudoval vliv, případně rovnou vytvořil závazek. To znamená, že aby vám Čech pomohl, musíte být perspektivní neboli musíte být schopní službu splatit. Pokud nejste, nebo na to nevypadáte, nikdo si vás nevšimne.
Tato umělá reciprocita je možná důvod, proč jsme si v Čechách navzájem tak cizí. Nikdo se nechce dát poznat, nikdo nechce ukázat zranitelné místo. V Čechách je možné žít roky na jednom místě a neznat nikoho ze sousedů. Je normální vyrůstat v rodině a nikoho z ostatních neznat.
Bylo tu už příliš mnoho zneužití. A my máme strach.
Je možné, že právě oni zachrání Čechy jako takové: jsou pracovití, neztratili se ve zdánlivých možnostech, kterými nás zaplavila EU a vůbec západ, ví o čem je život a umí si vážit toho, co mají. To jsou vlastnosti, které většina Čechů nemá, když nepočítám to, že Češi krom toho ztratili svou národnost.
Takže ano, pokládám za možné, že právě Ukrajinci a Rusové, národy mnohem přírodnější a skutečnější než jsme kdy byli my, zachrání naši krásnou, byť tak poničenou vlast.
A otázka, kterou si už pár týdnů kladu, zní:
Pro koho ji zachrání?
Myslíte, že pro nás? Já tedy ne.
Vím o hospodách, kde ukrajinské ženy myjí nádobí, a ze všech těch hospod se ke mně dostala stejná zpráva: pracovitá, skromná, dost často i velmi hezká, a už po měsíci vystrkuje růžky, a po dvou třech měsících řídí celou hospodu s vlastnostmi jako neústupná, nebezpečná, se záhadným vlivem na vedení, a pokud se s ní někdo nepohodne nebo pokud někdo řekne něco, co se jí nelíbí, dostává se u vedení na index nebo rovnou letí z práce.
Tohle čeká v české zemi Čechy, pokud se nevzpamatují. A ještě než to někdo špatně pochopí, nemůžou za to Ukrajinci, ale Češi, je to česká karma, daná jednak chováním českých emigrantů na západě, jednak chováním Čechů ve své zemi a hlavně cizotou, která nemá nikde na světě obdoby.
Nikde si nejsou lidé tak cizí jako tady, nikde není tolik soupeření, podrazů, závisti a zášti a zároveň naprostého pohrdání druhými lidmi jako tady. Když to přeložím, nikde nemají přistěhovalci větší důvěru než domácí obyvatelstvo, jen u nás.
S těmihle vlastnostmi bychom měli být ideální kapitalisté, což dokazuje první republika. Ale ta republika fungovala.
Co je dnes jinak, aneb proč to nefunguje dnes?
Češi ztratili pracovitost. Za první republiky se pracovalo, a hodně, a velmi, velmi kvalitně. Lidé se snažili být co nejlepší, a nikdo se jim za to nevysmíval. Také se za to nikdo nestyděl. Dnes se Češi bojí vyčnívat a snaží se být průměrní.. ošidit práci se dodnes bere jako správný přístup.
Češi ztratili úctu. Za první republiky se ctila práce i lidé. Možná proto lidem nevadilo pracovat a dávat si na práci záležet. Svou roli v tom hrála i schopnost spolupráce, o kterou jsme se ztrátou úcty k druhým přišli také. A ctily se i materiální statky, lidé si vážili toho, co měli.
Češi ztratili hrdost. Národní hrdost u několika jedinců vystřídala pýcha, a u většiny despekt, jediný prokazatelný plod českého socialismu. Většina lidí si zřejmě nevšimla, že socialismu skončil, a váží si a uctívají kromě pár sportovců jen velké zloděje, kteří to tomu státu dokázali nandat.
Jenomže už jsme pár let v kapitalismu, a ti co okradli stát okradli nás všechny. Proč je Češi berou jako národní hrdiny? Protože se ze socialistického snu nechtějí probudit?
Zároveň s národní hrdostí Češi ztratili i kulturu, a to ve všech oblastech. Nahradili ji hrabivostí, kterou jsem nikde jinde neviděl.. a sjezdil jsem těch zemí opravdu hodně. Všude lidé znají své kořeny ve všech možných podobách, v písničkách, poezii, pověstech, a oni tím žijí.. zpívají si, recitují, čtou..
..všude lidé udržují svůj národ a jeho duch při životě. U nás už před osmdesáti lety Karel Hašler zpíval o českých písničkách “tolik je krásy v nich a je to velký hřích, že jsou tak pomíjené”. Proč asi?
Češi ztratili soudnost.. spíš rozum. A cit. Za první republiky byl úrok od 12% výš brán jako lichva, stíhaná a trestaná. Dnes je 19% oficiální státní daň z přidané hodnoty, a má se ještě zvyšovat. Úplně jsme se zbláznili. Ta přidaná hodnota přece musí být o to vyšší.. a pokud tuto nestydatost provozuje stát, co mají dělat ovčané?
Češi postupně ztrácí i republiku. Dopustili jsme, aby nám ji rozprodali. Pak se ale nemůžeme divit, že se tu spousta cizozemců chová jako doma, že? A vzhledem k tomu, že jsme ochotně rozprodali i mnohé klíčové objekty, mnozí cizozemci už jsou tu doma víc než my, a mají na to i právo, protože oni si těch objektů váží a nenechají si je tunelovat.
Já nemám rád kapitalismus. Není v něm nic moc lidského. Ale my už asi nejsme ani ideální kapitalisté, protože ani kapitalismus se neobejde bez určitých lidských vlastností, bez těch, kterých se čeští lidé vzdali.. pracovitost, úcta, cit, hrdost, kde to všechno je? Kde je dnes české kolektivní vědomí, český duch, kde je náš národ?
I kapitalismus je jakési společenské zřízení, a u nás se o společnosti nedá vůbec mluvit, vždyť čeští lidé u nás nejsou spolu, chovají se, jako by český stát byl vězení, v němž je každý proti všem. Proto nám to tu také nefunguje, protože s tímto přesvědčením čeští lidé vytváří svou každodenní realitu, tak jak to asi může vypadat?
Český národ prostě neexistuje. Obrozenci se snažili zbytečně. Povinná úcta v komunismu začala zhoubné dílo, které následná nenásilná amerikanizace dokončila. Lidé si u nás ničeho neváží, protože „už nemusí“, a jediné, co musí, je mít víc a lepších hovadin než soused, ať už se zadluží jakkoliv.
Není český jazyk. A nejde jen o to, jak mluvíme: když se podíváte na to, jakými slovy disponují naše děti, pro které jsme ten jazyk měli uchovat, jakým způsobem spolu komunikují i v psané konverzaci, budete plakat. Zvlášť když si vzpomenete na lidi jako byl pan Horníček, pánové Suchý či Werich, na to jak v jejich ústech každé slovo mělo svůj jasný a zřetelný význam, na to s jakou láskou každé to slovo bylo vysloveno a jak potěšilo srdce každého posluchače.
Není už česká soudržnost, české kolektivní vědomí. Zaniklo ve víru lesklých ozdob amerikanizace, která nám přinesla smrt. Kdyby tu bylo české kolektivní vědomí, nikdy by se nemohlo stát že by paní Bohdalovou nahou vůbec nějaký idiot vyfotografoval. A už vůbec by to nikdo neotiskl.
Uvažte, že ta paní je živoucím symbolem (zaniklé?) české kultury, její hlas většinu z nás provázel už od kolébky a mnoha filmy české kinematografie. Pokud se mohlo stát tohle..
..není český národ. Umřel, a nikdo ho neoplakal. Je jen EU. Vítejte ve čtvrté říši, v říši nenásilně vnucené a slovanství nepřející kultury, ekonomiky a životního stylu, založeného na amerických finančních machinacích, americké módě, a kupování amerických zbytečností za každou cenu.
Za každou?
Máte dojem, že vám něco došlo? Že jste se probudili? Pak vězte, že je pozdě. Vždycky je to tak, že věřitel zcela ovládá dlužníka. A my Češi jsme se zadlužili tak, že už jsme propadli úplně vším. Jsme ryzí otroci.
Není českého národa. Ale co s tím? Nevím, kolik se najde českých lidí ochotných očistit a uznat češství, pověsti, hrdost, sounáležitost, kolik lidí u nás se dokáže zbavit dluhů a hromadění zbytečností..
..kolik českých lidí dokáže najít život tam, kde je, zahodit zbytečnosti a začít žít?
Ano, kolik?
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info