Neviditelný svět

aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.


Emocionální rakovina

Čtvrtek večer, nemůžu nic pořádně dělat, něco je ve vzduchu. Co že tak těsně po úžasné bouřce.. spíš bouři, která během půldne očistila snad celé Čechy? Nevím..

Mravenci, kteří každoročně obývají puklinu mezi panely pod oknem mají dneska první cvičení – spousta jich je s křidýlkama a svědomitě se s nimi učí zacházet. Dlužno podotknout, že letos poprvé nelezou, kam nemají – a stačilo prostě říct: „Jen si tam buďte, ale do pokoje a do kuchyně mi nelezte!“.

Příroda je úžasné vědomí, drží všechny domluvy, které s ní učiníte. Bohužel to nefunguje pro lidi, kteří přírodu jako živé, živoucí vědomí neuznávají, a kteří jako správný vztah k přírodě berou ono patriarchální: bijte je všechny, nikoho neživte. Možná to bude tím, že letos poprvé jsem v tomto bytě v tomto období sám.. majitelé na cestách, hlídám byt a diruju ostošest.

Jsem v klidu, mravenci taky, respektujeme se vzájemně. Těším se sice, až odtud potáhnou, ale to proto, že uvidím králku, majestátní, ohromnou mravenčí paní, obklopenou nekonečnými řadami vojáků, sudiček, chůviček, kmotřiček a co já vím co mají všechno mravenci za hodnosti..

To je panečku pohled! Úplně černý pruh, mezi deseti až dvaceti centimetry široký, dlouhý nevím kolik metrů (pochod trvá několik hodin), vyrovnaným krokem opouští puklinu, paráduje přes parapet a po vnější stěně kamsi dolů. Hle, co života v těle paneláku..

Před chvílí však i do mravenců cosi vjelo. Zdivočeli během čtvrthodiny nesmírně. Dvě okřídlené potvůrky překročily domluvenou čáru a zřídily si kyvadlovou dopravu mezi monitorem, klávesnicí a mnou. Nemám jim to za zlé, ale nelíbí se mi jejich doteky – jsou zblblé, agresivní. Copak se děje?

Po další půlhodině apatického pozorování monitoru, občasného aktualizování seznam-vzkazníku na mě padá těžká chmura. Pamětliv Redfieldova Celestinského návodu, vytvářím si dobré naladění, ale ouha, jde to velmi ztuha, spíš vůbec. Tak hernajs, co je?!

A v hlavě mi zazní: „Co takhle si udělat kafe?“. Zkouším si představit sebe s kafetem, ale nejenže mi to moc nejde, vůbec na něj ani nemám chuť. „Co je to za hovadinu?“, obořil jsem se na svůj vnitřní hlas, „Ty mě máš bavit, ne stresovat!“, a bručím si něco o vlastnostech, které pořád zkoušejí přerůst člověku přes hlavu..

..a o nějakou cca čtvrthodinku později se mi krutě sevře srdce. I mravenci šílí, ale to teď nevnímám. Nahlížím, že je zle. Co jsem kde zanedbal? Komu jsem co špatně či nesrozumitelně napsal nebo řekl a teď nám to vykvetlo? Nedorozumění? Křivda? Kontroluju poslední odeslané zprávy všeho druhu, všechno OK.

Nevím. Tohle slovo už moc nepoužívám, ale teď mi nic jiného nezbývá. Opět mi prolétne hlavou, abych si udělal kafe. Opět odmítám, ale už ne tak ostře. Pojímám podezření, že to není jen tak výbrk vnitřního hlasu. Ale co to potom je? A řekne mi někdo konečně, co se děje? Bolest okolo srdce není k vydržení.

O dvacet minut později jsem zapadlý v křesle, bez vůle, zabývám se tím, že čekám na vysvětlení – přijde SMS, mail, nebo vzkaz? Mechanicky překlikávám okna. Slovy windows. Že bych si udělal to kafe? Místo vysvětlení se objevuje klaustrofobie. Sakra to je nějaký vážný. Dusivý příkrov (něco je ve vzduchu) zhoustl natolik, že si vyvinul vlastní osobnost (jak by patrně řekl pan Pratchett) a lezavě se pustil do ostatních živých forem. BLE!

Dusivý příkrov

Potřetí se ozve hlásek, který mi káže udělat si kafe; nemá se mnou slitování. Tentokrát nad tím ale vážně přemýšlím. Dochází mi, pohříchu velmi pomalu, že kafe je právě ten prostředek, který by tlak mohl vyrovnat. Hrome, tak to byla intuice, ne vnitřní hlas, nerozpoznal a neposlechl jsem svou vlastní intuici.

Mravenci jsou úplně jako splašení. Parapet připomíná řácky zrychlené záběry z vánočních trhů na Václavském náměstí. Zjevně se snaží prorazit nezvaný příkrov „něčeho ze vzduchu“ horečným fyzickým pohybem. Totéž jsem mohl dělat já, s pomocí kafete.. kdyby.. kdyby.. kdyby.. zatím pořád kopíruju vnitřek křesla..

Krátce před desátou zaburácela půlka sídliště. No to víte, trochu jsem nadskočil, ale taky mi – ještě v tom úleku – začalo svítat. Že ony ty svině zase dělají „sport“?! Otevírám Seznam, a vidím, že je skutečně inzerována EMOCIONÁLNÍ RAKOVINA zvaná semifinále. No ovšem, naši emocionální barbaři (páni tvorstva) dostali svůj každoroční příděl páté emoce, k obvyklým čtyřem jíst, pít, spát a šukat dnes přibyl ještě „góóól“.

Nu, staří Řekové by se divili, kam až dotáhli naši vykutálení obchodníci pojmy harmonia e kalokagatia. Hodně by se divili, jak odporným praktikám se dnes říká „sport“. Už dlouho pozoruju, co tyto takzvané sporty dělají s lidma, a dnes jsem poprvé viděl, co to dělá s přírodou. Dusí..

..ó Přírodo, není jednoduché vracet se zpět a stávat se zase Tvou součástí.

Člověk, pokud se věnuje těmto „sportům“, zneužívá svou emocionální kapacitu. Sportování pro radost tím nemám samozřejmě na mysli. Pozor, jakkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, i dnes jsou lidé, kteří sportují čistě pro radost. Zbytek však „sportuje“ pro „radost“ z výhry, potažmo pro „radost“ z peněz z výhry.

Tahle radost je falešná – není v ní soucit s poraženým. Žádný člověk by se nemohl radovat z vítězství (zahojení mindráku?), kdyby cítil se „soupeřem“. Proto nás už odmalička přivykají, když nás nutí být lepší než ten druhý: „To nesmíš tak brát! To je jenom hra!“.

Hra? Připadá vám snad byznys, který jen na nejvyšší úrovni stojí lidi víc peněz než půlka nemocnic na světě, jako jenom hra? Když už tak hra smrti: nějaký způsob „rozděl a panuj“, a na tom způsobu založený byznys, který jde přes mrtvoly. Vzpamatujme se. Tohle není žádná hra!

Vyskakuju z křesla, nasrání umí člověku dodat daleko víc energie než všechny ty slavné energy-drinky. Je to taky zdravější (srov. výraz zdravé nasrání), a když o tom tak mluvím, tak taky o dost levnější. Vykuřuju byt, zapaluju svíčku a posílám všechny potvůrky do jejího plamene. Najednou je čisto, a já si konečně dělám to kafe. Přitom si v hlavě rovnám, co a jak. Plejáďané se toho ovšem účastní..

Zrada sportu

Je jasné, že sporty oblbují lidi a zasazují špatné programy mládeži, dětem, i starším lidem. Všechny hry, které jsou postaveny na principu vítěz – poražený, jsou nositelkami zhoubného vlivu pro člověka i společnost, a jak vidno, i pro přírodu a tedy i pro celou planetu Zemi. Jenže pokud něco ovlivňuje Zemi, co vyzařuje vaše planeta do vesmíru?

Spousta lidí je přesvědčeno, že není nic špatného na tom vyhrát či prohrát, zvláštní je, že všichni raději vyhrávají, než prohrávají, až na jedny vyjímky, které si uvědomují vznik závisti a předpojatosti vůči své osobě, a z tohoto důvodu raději prohrávají, a vyjímky druhé, které se čehokoliv takového co možná neúčastní.

Je to velmi podobné systému ve školách, kdy učitelé rozdělují malé lidi, doslova je staví proti sobě, a ty, kteří se jim líbí, dávají ostatním za příklad. Vůbec se neohlíží na to, že takový jedinec, byť jen jedinkrát daný někomu za příklad, bude okamžitě trnem v oku všem méně úspěšným, čímž (nejen) učitelé dosahují nesvárů mezi dětmi a získávají tak nadvládu v duchu známého rčení „Rozděl, a panuj“.

I hodně oblíbení jedinci mají v kolektivu problém se do něj zpátky zapojit, jsou-li z něj tak násilnou cestou vytrženi, jsou pak terčem posměchu a jiných nepříjemných pokusů vyrovnat se s tím, že nás někdo odsoudil být horšími než ten jeden, co nám ho někdo cpe. Jinými slovy, berte nás všechny takové, jací jsme, a nikdo se nebude cítit odvržený, a také nikdo nebude ztrácet motivaci něco dělat.

Sporty pak jdou ještě daleko dál. Ze začátku kolikrát nevinná touha být v něčem dobrý může přerůst v posedlost být tím nejlepším, což většinou v takovém člověku utlumí většinu lidskosti.

Na jednu stranu se setkáváme s úžasnými výkony, které dokumentují, co všechno naše tělo dokáže, na druhou stranu vyvyšováním takových jedinců prohlubujeme pocit bezmoci a beznaděje ve všech méně úspěšných. To je důvodem zaujatosti proti úspěšným lidem – pocit bezmoci a beznaděje málokomu dovolí být úspěšný i třeba v jiném oboru.

Důvodem jsou mj. peníze. Jak sporty, při nichž se nesmyslně hazarduje s lidským životem, jsou nutná obrovská a nákladná bezpečnostní opatření, tak sporty, kde je nákladné i jen vybavení nebo třeba dobrý trenér, stojí v poslední době víc a víc peněz, a investovat do člověka, který chce sportovat jen z čistého zájmu, to neudělá snad nikdo.

Pořád prohlubujeme pocit bezmoci. Krvavé arény podmiňující úspěch člověka přežitím a tedy zabitím jiného člověka či zvířete nejsou vůbec znakem minulosti. Španělské torridy jsou v současnosti stále oblíbeným vyražením, a v našem světě existuje celá řada vrcholových sportů, kde je možné se úspěšně zabít.

Všechny motokrosy, cyklokrosy, F1, závody bobů, ale dnes už i fotbal či hokej, všechny tyto sporty používají techniky a rychlosti, které mohou být vražedné, a většinou vyhrává ten, kdo riskuje víc. Oko diváka má nejednou možnost spočinout uspokojeným okem na krvavé tragédii rozbitého lidského těla, ať je to utržená noha sjezdaře nebo mozek rozteklý v ruinách auta.

A všimli jste si někdy, jak moc jsou si podobná slova klání, klení, kletby a proklání někoho něčím? Čemu se divíte, když vaše vlastní výrazivo dopředu hlásá, o co jde? Čemu se divíte, když se vám to pak občas podaří zrealizovat?

Princip klání

To ovšem nezabrání nám lidem v úchylném povzbuzování našich favoritů – tedy adeptů na okamžitou smrt nebo aspoň zranění – k vyšším a vyšším výkonům, a když dojde k nějakému incidentu, jsme ochotní pronášet různé chytré poznámky, čeho se měl dotyčný vyvarovat, co bychom my sami nikdy neudělali, včetně ryze českého „Co tam leze, když na to nemá?“.

Sledování sportovních pořadů je pak vrcholem beznaděje, protože si svůj vlastní neúspěch kompenzujeme prožíváním cizího osudu. V takovém okamžiku zahazujeme svůj život. To je jinak vlastnost, kterou máme všichni po svých rodičích, snad neexistuje člověk, kterému by v dětství nebylo očkováno co má dělat, a čeho dosáhnout.

Vtip je v tom, že my sami si nevážíme života. Nevážíme si svého života, protože nejsme ti úspěšní, stejně jako si nevážíme života, protože jej riskujeme, abychom byli úspěšní. Toto se týká obou stavů. Synonymem života je radost. Jaký zážitek nám asi zprostředkuje například hudebník, který soupeří s jinými hudebníky, kdo z koho? Jakého povznesení se od něj asi dočkáme?

Prohlásit lov ryb za sport může jen totální ignorant života jako esence, vždyť vyhrává ten, kdo zmrzačí více ryb?!, stejně jako život ignorují ti, kdo si sednou do kovové konstrukce a pustí se obrovskou rychlostí ledovými zatáčkami, kde v každé z nich mohou o svůj život přijít.

Právě tak lze velmi jednoduše přijít o život při moto-sportech, kde si člověk neváží nejen svého života, ale ani životního prostředí, je mu jedno, kolik lidí přijde o kyslík nutný k přežití, jen když bude první. Z tohoto pohledu se nám jako obzvlášť zcestné jeví závody dřevorubecké, a pak závody, které mezi sebou provozují jednotlivé mocnosti, války.

Války jsou postaveny na stejném principu jako naše hry – kdo z koho? Koneckonců řada metod válčení je modifikována jako sportovní odvětví, kde se sice neusmrtí tolik lidí, ale zato není nutné tuto činnost obhajovat před národem, a tak jako tak se vydělá dost peněz..

Války se v dnešní době vyvolávají hlavně kvůli přezbrojení, stačí využít jakéhokoliv konfliktu kdekoliv na světě, prohlásit ho za národní či obchodní ohrožení, a pak se vypotřebují staré zbraně a bude důvod pořídit nové. Však občané nám to rádi zafinancují, když je – s pomocí nějakých těch médií – přesvědčíme, že je to v jejich zájmu.

Vyvolání pocitu ohrožení je dílem několika okamžiků – stačí jedna jediná podvržená zpráva. Například v Americe pád dvou věží byl zneužit k použití nebývalých metod kontroly všeho obyvatelstva, k vyvolání obecného pocitu ohrožení a nejistoty a následným represím všech podezřelých – jinými slovy všech lidí, kteří se režimu zrovna nelíbí.

Kdo může zaručit, že nejsou pravdivé spekulace o tom, že celou událost zaranžovala CIA právě za účelem zvýšení kontroly obyvatelstva, když víme, že teď stačí uveřejnit jednu jedinou krátkou zprávu (kdo asi ovládá místní média?) a budou splněny předpoklady pro vyhlášení stanného práva?

Současný svět je výsledkem našich představ. Jsme přímo zodpovědní za situace, do kterých se dostáváme, ať už je plánujeme a uskutečňujeme, nebo tomu trpně přihlížíme. To jsou věci, které nám nikdo neřekne, protože kdybychom tohle věděli všichni, nebylo by tak snadné nám vládnout. Ti nahoře to ví, alespoň ve většině případů.. oni však svým vstupem s mnoha věcmi souhlasili, a jakkoliv třeba chtěli něco změnit, byli ušlapáni.

Jedna z mála výjimek byl americký senátor Milton William Cooper, který když zjistil opravdu závažné případy jednání úřadů lidem za zády, tyto případy sepsal a zveřejnil. A věřil mu někdo..? Máte přece pocity: cítíte jeho pravdivost?

Přístup obyvatelstva

Naši normální občané jsou, co se emoční inteligence týká v podstatě neandrtálci. Jejich emoce jsou hrubé a dusivé, téměř bez výjimky založené na bázi strachu. Když se nechají takhle vybičovat, utvoří dusivý, odporný příkrov třeba nad půlkou Země. A oni se rádi nechají vybičovat: mají totiž dojem, že něco prožívají, aniž by museli hnout prstem.

Sedí a čumí, jsou pohlcení televizí a z jejich emocionálních těl, zmítaných strachem a pochybnostmi, se uvolňuje toužebné přání zvítězit – čili násilí, zášť vůči „nepřátelům“, stejně jako vůči „našim“, kterým se něco zrovna nepovedlo – čili agrese, dál se z nich odvíjí strach – z prohry či ze zvratu..

(kdyby tak – blbečci – tušili, jak vypadají ty mršky, které se strachem živí, kdyby mohli vidět, jak se na ně v éteru lepí a jak z nich ten strach, zášť a závist sosají, a jak šikovně jim podstrkávají ty nejhnusnější myšlenky a v tom vybičování je ještě povzbuzují.. nikdy více by nezavadili o sport ni myšlenkou, natož pohledem)

..a tomu všemu vévodí peníze a tudíž strašná, ubíjející závist. Jeden největší „výherce“ dostane nehoráznou sumu, která by kolikrát pokryla roční provoz menší nemocnice nebo třeba na rok vyřešila problém hladu v Africe (my lidé jsme doopravdy hrozné svině), zatímco zbytek „sportovců“ utře.. Lidé třeba jen o setinu vteřiny jsou „horší“, a dostanou polovinu, čtvrtinu, nebo také nic. Možná budou čestně uznaní.

V emoční sféře to znamená frustraci, užírání, bezmoc – a to je pro naše emoční tělo stejná věc jakou je rakovina pro tělo fyzické. Tohle všechno dopadá pochopitelně i na kolektivní vědomí – a kolektivní vědomí zpětně ovlivňuje všechno, co se na planetě děje. Ano, takzvané sporty jsou jedním z nejvýznamnějších faktorů současného lidského úpadku.

To co jsem dneska cítil v průběhu semifinále cítí pravidelně ženy, které si za partnery vybraly násilně myslící a necítící hovado – i kdyby se dotyčný v to hovado proměnil jen při sledování sportu (no já vím, utopie). Vedle člověka, který je pohlcen jakýmkoliv druhem zápasu, se totiž nedá dýchat.

No, ona každá žena přijde časem na to, že nejhorší, co lze udělat je být s kýmkoliv, jen aby s někým byla. Po každém partnerovi v nás totiž zůstává jeho energetický obtisk a nevědomě přejaté návyky a hodnoty. Ty pak v nejméně vhodných okamžicích vystřelují z podvědomí a projevují se v našem chování.

Možná právě tak se stalo, že nečekaně velké množství žen umí fandit a většinou také fandí stejně odporně a bezcitně jako muži. Ani vedle nich se nedá dýchat.

Snad nám naše děti prominou..

..copak vaše děti by vám prominuly, kdyby od vás dostaly aspoň trochu důvěry a příležitost napravit vaše chyby. A to nejhorší u vás je, propadli jste iluzi oddělenosti, a propadli jste iluzi bezmoci. Není nic jednoduššího, než se z toho vyhrabat, a abyste se mohli z něčeho takového vyhrabat, potřebujete si pár věcí přiznat.

Vesmírní lidé

Začněme tím, že asi sotva budeme v takovém vesmíru sami, zvlášť, když víme, že vesmír jakožto Stvoření má jediný úkol: odrážet svého Stvořitele – být jeho zrcadlem. Proč by pak dokonalý Stvořitel dokonalého vesmíru měl jako svoje zrcadlo obydlenou pouze jednu planetu, a ještě ke všemu bytostmi, které svou svobodu využívají veskrze k vytváření utrpení, násilí a Strachu, zatím nikdo nedokázal vysvětlit.

Přes to však nemíníme připustit, že by tu mohla existovat i jiná inteligentní forma života, ani když všude kolem sebe vidíme její dílo. Jsme tak trochu jako atlas, který si myslí, že to on je tím světem, a jelikož autor/majitel není zrovna fyzicky přítomen, část toho atlasu tvrdí, že je toho světa i pánem, a vytrhává z nás stránky, které jsou prý „špatné“.

Jenže, ne každá bytost ve vesmíru je natolik ješitná a spokojená sama se sebou, aby si dávala titul páni tvorstva, i když zničila svou planetu a cíleně degeneruje svou vlastní rasu. Popravdě, takových bytostí se ve vesmíru najde dost málo.. a všechny takové bytosti přitahovány sem k nám, k naší Zemi. Stejné přitahuje stejné, to je kosmický zákon.

Pravdou je, že lidstvo rozhodně není v tom stavu, aby si svým vlastním vyzařováním přitáhlo bytosti povznášející, takové, které o lásce mluví a i to tak myslí a není v tom jed strachu a snaha ublížit. Takové bytosti jsou tu sice také.. samozřejmě tu jsou, ale z vlastní vůle a z vlastních důvodů. A tyto bytosti mají poněkud svázané ruce..

Dokonce i my lidé už jsme se dopracovali k poznání, že vměšovat se do cizího vývoje znamená skončit se svým vlastním. Sami to znáte především od svých rodičů: v momentě, kdy se začnou pokoušet ovládat váš vývoj, přestanou zvládat svůj, začnou stagnovat, a posléze většinou i degenerovat.

Vměšování je něco, co žádná vyšší bytost nikdy neudělá. Na druhou stranu každá vyšší bytost udělá všechno pro to, aby si každá bytost ve vesmíru uvědomila možnost volby. Veřejným objevením mimozemšťanů by všichni přítomní naopak o možnost volby přišli, už by nemohli dělat, že nic takového neexistuje a byli by přinuceni se s tím nějak vyrovnat, což je samozřejmě nepřípustné.

Z tohoto pravidla jsou možné vyjímky, mimozemšťané mohou zkontaktovat člověka, který s tím před svým zrozením souhlasil, ač i tehdy mu musí nechat možnost je odmítnout jako fikci. Je nutno podotknout, že mimozemšťané, které Benda označuje jako pozitivní, toto – pokud vím – respektují. A negoušci to obešli.

Negoušci totiž uzavřeli smlouvy s lidskými vládami.. teda lidskými.. v těch smlouvách jde o to, že vláda dostane nějaké technologie výměnou za určitý počet lidí dle vlastního výběru, které si UFOunci legálně odvezou k pokusům, pod podmínkou, že si to ti lidé nebudou pamatovat.

Proto se vláda může vysmát tvrzením o únosech: vláda totiž ví, že nešlo o únos, ale o obchod. Výměnný. Nakonec, úplně stejně se vláda může legálně vysmívat lidem, kteří tvrdí, že viděli UFO (neidentifikovatelný létající předmět), jelikož ještírci zařídili, že nic takového jako „neidentifikovatelné předměty“ pro vládu již neexistuje.

Mimochodem, opatření ohledně „nepamatování si“ byla u spoust lidí nedostatečná, děsivé vzpomínky jim prosakují do snů a děsí je. Mnohým nepomohla ani běžná psychiatrie.. až v hypnóze, potažmo v hypnotické regresi vyšla najevo hrůzná pravda. Tím se jim ulevilo, ale moc si to neužili, protože byli oficiálně zesměšněni a označeni za podvodníky, resp. za regulérní blázny. Někteří už u svých doktorů i zůstali.

Dvanáct investic

Tou vládou, která takhle podrazila lidi, kteří ji zvolili, je myšlena vláda americká (a prý i ruská). Referuje nám o tom M. W. Cooper, senátor USA, v brožurce Odtajnění instituce MJ-12, kterou velmi doporučuji všem, kdo studují lidskou zvrhlost.. a vlastně úplně všem lidem. Všichni by se měli dozvědět, že problém s negativními mimozemšťany a vlastně jakýkoliv lidský problém není v negativních mimozemšťanech, ale jen a jen v lidech.

Z našeho pohledu bychom vesmírné asi mohli rozdělit na zlé a dobré, na černá a bílá trička, na hodná zvířátka a zlé ještírky. Bohužel, nic není černobílé, a jestliže my máme nějakou představu o dobru a zlu, spolehněte se, že většina vesmířanů ji má úplně jinou, a pro nás zdaleka ne tak „hezkou“.

Tak pro začátek, nikdo z nich si nemyslí, že bychom zrovna my byli vrcholem tvorstva.. částečně možná i proto, že někteří z nich se podíleli i na našem vzniku, na vytvoření člověka, a na vytvoření celého toho neskutečně vyváženého společenství pozemské fauny a flóry.

Většině z nich se naprosto nelíbí, co jsme se Zemí a s Přírodou provedli, z čehož někteří věří, že se z toho nakonec dokážeme poučit a prosazují pro nás nové a nové příležitosti, někteří se s nimi hádají, že je to marná práce a že bychom měli být vyhlazeni, a zbytek prostě čeká, až to tyhle dvě strany přestane bavit.

Co se jim nelíbí nejvíc je naše laškování s atomem a s DNA. Rozbíjení atomů je rozbíjením slunečních soustav. Co kdyby si někdo vybral tu vaši, a ukázal vám, jaké to je? DNA.. tyto zvrhlosti máte od těch, kterým je naopak jedno, co jste udělali s Přírodou, a kteří podporují to, co jste udělali se Zemí, protože s ní počítají jako se svým novým domovem – až se jim podaří zotročit lidstvo do té míry, že své Zemi zasadíte poslední ránu a ona umře.

Ptáte-li se, jak může umřít planeta, odpověď zní: jednoduše. Život planety je souhrnem životů jejích obyvatel, je to gigantické kolektivní vědomí, které se v každém okamžiku projevuje v instinktech / myšlení a následném jednání všeho živého, to jest, to vědomí žije. Pokud ho chcete zabít, musíte mu zasadit rány, po kterých se už nevzpamatuje, například narušit jeho rovnováhu odstraněním některých součástí (jako třeba vyvražděním celých živočišných druhů), a nechat ho, až dodělá. No, to je přesně to, co jsme jako lidstvo udělali. Teď čekáme na konec.

Konec se blíží a víme to jak my, tak i celý vesmír, tedy hlavně jeho obyvatelé. A proto na konec nečekáme sami. Mikrokosmos zvaný Zahrada Země vytvářelo nějakých dvanáct různých typů civilizací, každá do tohoto experimentu něco vložila, a teď čeká, co se jí vrátí. A protože my lidé jsme do značné míry obrazem bohů, resp. máme nějaké ty vlastnosti po našich tvůrcích, můžete si lehce domyslet, že nečekají pasivně.

Všechny civilizace mají na Zemi své zástupce.. nás. V průběhu narození a naší brutální výchovy naprostá většina z nás zapomene na to, kam patří a co tu chce podpořit. Proto jsou tu příběhy. Každá myšlenka má tvar, tedy i příběh má tvar, a když se ztotožníte s příběhem, vaše nitro – předobraz vašeho fyzického těla si ten tvar oblékne. Z toho získáte nějaký pocit atd., prostě si to vyzkoušíte, jak byste to zažili na vlastní kůži.

Každý člověk slyší na některé příběhy. Pokud jste uvnitř nějakého příběhu, vše, co z vašeho nitra v tu chvíli přebývá je zcela mimo vaši kontrolu. Počítejte s tím, že podprahové účinky většiny současných filmů operují s mnohými vašimi schopnostmi, a že to operování je vám málokdy přínosem..

Původ příběhů

..už to, že někdo tvoří vaši karmu bez vašeho vědomí je dost na pováženou. Některé příběhy jsou navíc dost návykové. Pozor na ně, protože vám to nitro mohou zdeformovat tak důkladně, že už ho nedokážete dát do pořádku. Z tohoto ostatně vychází vaše výchova. Jsou příběhy, které svou nelogičností dokáží zcela vyřadit z provozu vaši mysl, nebo ji alespoň vypnout, kdykoliv dojde na určité téma.

K čemu si myslíte, že slouží hollywoodský model filmu, který se v nezměněné podobě cituje snad ve všech filmech..? Abyste rozuměli, nejde o to, jestli tam ten happyend bude nebo ne, jde o to, že se cituje model a vy ten happyend čekáte nebo třeba vidíte, kde by mohl být atd.

Kromě toho jsou tu megapříběhy, to jest romány, ságy, seriály a tak dále, které jsou sbírkou více příběhů, většinou stejného modelu, jejichž účinky se tak někdy sčítají, a někdy také násobí. Nejdůkladnější záležitostí se zdá být v tomto směru bible. A jako třešnička na dortu, každý příběh má svůj dvojitý výživný účinek:

  • věnujete mu pozornost, tedy svou životní energii, nakrmíte jeho autora
  • vybudí ve vás nějaké emoce a nakrmí tak další hladové.. bytosti

To vše se děje vždycky, zcela automaticky, i když máte pocit, že autor nakrmil vás :-)

Zamyslete se nad tím, že miliony lidí žijí v iluzích, které jim naservírovali filmoví tvůrci, že z lidí mluví jednotlivé filmy v tzv. hláškách, že takovými hláškami lidé odsouvají jednotlivé situace svých životů do světa, který jim byl podsunut v tom kterém filmu.. možná si pak položíte i otázku, kdo jsou skuteční autoři, když lidé, kteří ten který film vytvořili jsou jen média – ti, kdo zachytili nápad, myšlenku.. ta otázka je na místě!

A vskutku jsou lidské dcery i synové loveni, chováni, ochočováni (no, jako otročeni, že?) bytostmi, které se s vámi nenamáhají kolikrát ani sdílet stejný čas.. ani prostor.. jen si občas pošlou robota pro výsledek. Robot vám promítne ideu, např. Harryho Pottera, vyvolá vytvoření filmu, který vyprodukuje nesmírné množství strachu, který tentýž (ale klidně i jiný) robot odsaje a doručí „majiteli“.

Obrovské zisky nakrmí i pozemské zástupce tohoto systému, finančníky a jejich tajemníky, společnosti vašeho nepostradatelného showbussinesu, vaší kmenové zábavy. A lidé, ukrutně se bavící ukrutnými ideami, přežvykují ještě po léta jednotlivé scény po hospodách, blozích a telefonech, a dojí tak své emoční žlázy až do naprostého vyčerpání a podtlaku, který je vysouší až do úplného vysušení životaschopnosti jejich jednotlivých těl.

Tím si takový člověk vybuduje mentální vzorce, dráhy, v nichž myslí neboli v nichž žije (pohybuje se) v mentální rovině, a to mu po smrti zabrání vstoupit do jiných než katastrofických světů. Někteří lidé už mají ty dráhy coby koryta, a tak hluboké, že z nich žádné jiné světy ani neuvidí.

Potíž je v tom, že ve světě fyzickém vás život – čas a společnost nutí aspoň trochu změnit prostor a občas potkat i něco jiného. V posmrtné rovině váš život ovládá čistě jen vaše mysl, kterou vás nikdo neučil ovládat a neumíte se tomu ani bránit, ne tak vzít její projekce do vlastních rukou a ten život si řídit. Zkysnete ve strašidelném snu..

..užijte si to, pokud na tom trváte, ale pokud možno to změňte! Co smysl má, je naučit se žít spolu a fungovat spolu jako jakýkoliv jiný živočišný druh.. a na základě toho spolu fungovat.. jako lidé, ne jako pavouci, kde samička vysává samečka a jeho esencí živí potomky. To má smysl. Máte na to celých pár měsíců.

Americký vzor

Život Evropanů je momentálně pořád ještě poznamenaný objevením Ameriky, a především zvěstmi o tom, jak báječná a bohatá je to země. Dokonce i když znáte pravdu, pořád na Ameriku hledíte očima vašich prapředků, kteří v ní spatřovali naději a spásu, takže dodnes jste podprahově naladěni přijímat americký styl za vlastní a americké dění za určující.

Děje se to automaticky, prostřednictvím podvědomých pochodů, které jste zduplikovali od rodičů a prarodičů. Abyste se mohli přeladit, museli byste mít přístup ke svému podvědomí, a ten naprostá většina z vás momentálně nemá. Většina z vás ještě ani nezačala pochybovat o tom, že jste přejali ty správné věci.

Nepřejali. Už před několika sty lety si mnoho lidí všimlo, jaký vliv má na vás už to samo jméno Amerika, a ti nejbohatší se domluvili, a Ameriku ovládli. Tím ovládli i vás. Amerika je modelem vašeho života, modelem, který sice bezmyšlenkovitě, zato zcela bezchybně následujete. Podvědomě.

Dění v Americe, stejně jako dění kdekoliv na světě, ovlivňuje kolektivní vědomí. Zrada je v tom, že na dění v Americe reagujete vstřícně, právě proto, že Ameriku máte uměle spojenou s něčím velmi pozitivním.. oproti dění v Asii nebo třeba v Africe, které máte v podvědomí zařazené jako problémové.

Tím se ve vás přiřadila Afrika a Asie k roli záporného hrdiny, protože máte dojem, že vás ohrožuje, a Amerika je pro vás hrdinou kladným, který to ohrožení za vás vyřeší. Ve vašem nitru je tak dáno za pravdu modelu patriarchátu – záporný hrdina ohrožuje „společnost“, proto společnost vytváří ozbrojence, kteří hlídají (= kontrolují) obyvatelstvo.

Kdyby vás nikdo neohrožoval, nestrpěli byste ozbrojence, placené nadto z vašich peněz, a vláda by vás neměla jak kontrolovat. Proto všechny vlády na světě dělají všechno pro to, abyste se ohrožení cítili. Když není zbytí, uspořádají vám i válku, i když válka je pro ně zbytečně drahá. Války se vyvolávají spíš když je potřeba přezbrojení, a nebo když je enormní potřeba podpořit systém – což lidská oběť podpoří jakýkoliv záměr vždycky nejlépe.. že?

Nemysleli jste si, doufám, že tohle myšlení už lidé opustili? Jestli ano, můžete mi říct, proč by vládci opouštěli něco, co z jejich pohledu tak dokonale funguje? Jen proto, že vám se to nezdá humánní? Ale jděte. Kdo vám to nakukal? Vždyť sami nejste humánní: kdybyste byli humánní, koupíte každé jídlo minimálně dvojmo, a tu druhou porci pošlete tam, kde je hlad. Děláte to? Ne? Tak vidíte.. a proč by vaši vládci měli být jiní?

Vy se tváříte, že si neuvědomujete, že nechat někoho o hladu je totéž jako ho zabít.. no a vaši vládci dělají totéž. Jste jejich kopie.. snažíte se je napodobit – myslíte si, že se tak dostanete na jejich místa. Proto jim nakonec všechno projde, proto se proti nim nikdo nepostaví, protože jeden každý máte strach, že byste tím ohrozili svou šanci zaujmout to jejich místo.

To je váš „život“. Máte určeného záporného hrdinu, čímž je dáno, že to nejste vy a tedy vy jste v klidu. Máte určeného i kladného hrdinu, čímž je dáno, že ani to nejste vy, čímž jste v klidu dvakrát. Z tohoto máte dojem, že vám nic nehrozí, dojem, který vás zabíjí. Vy prostě čekáte na to, jak to dopadne, a mezitím děláte, co vám řeknou.. dokonce se poslušně necháte „bavit“ tím, co vám nastrčí do televize, kterou si poslušně koupíte za tu almužnu, kterou vám dají.

Potřeba přijetí

Jste prostě otroci.. ryzí, nefalšovaní otroci. A jediným důvodem, proč to nevidíte, je že vám kdysi v dějepisu nakecali, že otrokářská společnost už byla, kdysi dávno, a že ji lidstvo už dávno překonalo. A vy jste jim to uvěřili, přestože už tenkrát jste dělali otroky svým rodičům i učitelům. Nepoznali jste se ani v nevolnících, ani v dělnické třídě, protože vám to vždycky řekli jako že to už bylo a z toho už lidstvo vyrostlo.. a vy už jste něco víc.

Vždycky jste naletěli na lež nadřazenosti. A jestli se chcete zachránit, uvědomte si, že nejste vrcholem evoluce – i když vám ve škole říkají něco jiného – a začněte se podle toho chovat. Vy jste byli vychováni bojovat. Koukáte na různé verze filmových happyendů, a nevěříte nejen svému oku, ale ani žádné verzi intuice – pudu sebezáchovy – zdravého rozumu. (Jj, zlo bylo silným rekem vyvražděno, radujme se. Jediná židle nezůstala suchá.. :)

Věříte, že teprve vymýcením zla za použití jakýchkoliv prostředků nabude člověk svého klidu. Nebudeme se teď zabývat tím, že v rámci likvidace zla (resp. toho, co někdo z vašich mocných označil jako zlo) už zemřelo několik miliard lidí, potažmo jiných kousků přírody, ani tím, že zlo je pojem dokonale relativní.

Každá ze stran bojuje proti zlu. Vždycky. Teď se ale budeme zabývat tím, že zlo versus dobro je hra, nic víc. Tato hra, stejně jako pojmy zlo a dobro je vaším výtvorem. Dokud hrajete, není spousta věcí vidět. Když hrát přestanete a podíváte se na věci zvenčí, zjistíme několik velmi překvapivých skutečností.

První je ta, že pokud se hraje dobro proti zlu, zaujímáte většinou nějaký postoj. Kupodivu téměř všichni lidé jsou vždycky ti kladní. Stejně jako ti na druhé straně. Pokud ovšem zaujmete jakýkoliv postoj, ztrácíte celistvost – věříte, že vámi vytvořené „zlo“ není vaší součástí. Tím s ním nemůžete pracovat.

Jako kdyby to nestačilo, zlu, tj. vaší nepřijaté součásti vyhlásíte válku – jenže my když válčíte, necháváte za sebou mrtvoly.. na všech existenčních rovinách. Zabíjíte. Z hlediska původní Jednoty je to jako kdyby se pravá ruka snažila zničit levou ruku jen proto, že je na opačné, tedy na špatné straně. Vždyť je to nesmysl.

Když bojujete proti zlu, hrajete hru, kterou pro vás vymyslela nějaká chytrá hlava ve snaze vás nějak zabavit, abyste třeba nestrkali nos někam, kde byste mohli zjistit, že jste suverénní bytosti, přičemž jako vedlejší produkt vzniká obrovské pole Strachu. Strach, stejně jako jakékoliv jiné emoce vylučují vaše emocionální těla.

Je to akce a reakce v emoční sféře. Vzniklé emoční pole je velmi významnou součástí kolektivního vědomí, tedy kolektivní představy o tom, kudy se jako kolektiv budete napříště ubírat. Boj proti zlu je marnost nad marnost, protože já člověka, který bojuje proti zlu vytváří zase jen já člověka, který bojuje proti zlu.

Každý z vás určitě zná nějakého takového bojovníka. Když bojujete, vaše tělo vytváří adrenalin, a ten je návykový, takže když potom takovému člověku dojde zlo, proti kterému by mohl bojovat, nemá na výběr, a musí si nějaké vytvořit, protože tělo už je na adrenalin navyklé. A boj pokračuje..

V tomto směru neexistuje nic zákeřnějšího, než příběh s happyendem. Člověk, aniž by cokoliv udělal, prožije vzepnutí adrenalinu i katarzi happyendu, je spokojený, protože má pocit, že zlo už neexistuje, a vůbec si nevšimne toho, co vytvořil v jiné rovině své existence. Boj proti zlu je prostě slepá ulička.

Je čas přestat hrát tuhle hloupou hru, a integrovat to, co jste dosud ještě jako zlo vedli. Přijetí, to je to. Přijměte váš život jako váš výtvor, a pak jej můžete měnit. Tím se dostanete z bezmoci, a tím přestanete mít potřebu proti svému životu bojovat. Pak vaše těla přestanou vytvářet jedovaté emoce a tím zmizí i celá emoční rakovina.


© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info