aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Je čas se podívat na magické způsoby, jakými patriarchové ovládají matky, na způsoby, jakými se tomu matky brání a ozřejmit si, proč s tím matky nemohou nikdy uspět. Nelze se ubránit nějaké hře, kterou jakýmkoliv způsobem provozujete sami. Nelze se ubránit i sebeslabší magii, když ji provozujete sami.
Musíte se postavit úplně mimo hru ovládání, abyste mohli odolat cizímu ovládání. A co se týká magie samotné, podívejte se, vy si vymýšlíte, píšete a hltáte nejrůznější příběhy o lidech s magickými schopnostmi, jak ty schopnosti používají na nejrůznější věci a hlavně na manipulaci, proti jiným lidem.
Všude, ve všech těch příbězích máte plné pytle pravdy o tom, co se mezi lidmi děje, a jenom nálepka „magie“ vám brání vidět, že jde o realitu, tvrdou, každodenní realitu naředěnou do podoby příběhu, naformovanou do příběhové formy. I příběhy jsou pro vás, kdo se jim neumíte bránit, jedním celým druhem magie.. filmy, romány, písně..
..ale vy to nevnímáte, ani když vás ten který příběh ovládne. Asi vám někdo řekl, že nic jako magie neexistuje, a vy tomu asi věříte, že? Přitom se o vás magicky perou dvě základní frakce, každý den se o vás – a především o vaši energii a peníze – svádí tisíce menších magických soubojů.
Nezávisle na tom, co vám řekli a co si o tom poslušně myslíte, vaše podvědomí ví dokonale, o co jde a to znamená, že to všichni v hloubi sebe cítíte. Proto vás magie tak strašně moc zajímá, a nelze se divit, že občas někdo něco nastuduje nebo někde vyhledá a pak to provozuje. Na ostatní..
Všechny vás to zajímá, protože ve vaší společnosti nemáte v ničem jistotu, a z vaší výchovy vyplývá, že jedinou jistotu můžete získat, když ovládnete ostatní, tak jako vaši rodiče ovládli vás a naučili vás nechat se ovládat cizími autoritami. Chcete se stát autoritou, z důvodu jistoty, a pak ještě z důvodu pomsty.
Ty dvě základní frakce jsou matky a stát (teď už nějakou dobu zase v tomto pořadí), a ten zbytek jsou nejrůznější byznysy, jejich výrobky a reklamy. I to je pro většinu z vás magie. A každý den oběma těm frakcím mnohasetkrát naletíte. Všechno, co máte navyklé, jako že takto-to-je, je diktát, který jste přijali pod magickým nátlakem.
Něco je diktát matek, něco je diktát církve (potažmo státu), a většina toho, jak si můžete spočítat, je diktát matek přizpůsobený diktátu patriarchů, který sice patriarchům užírá energetické zdroje, ale zároveň upevňuje principy, na nichž je otcovláda postavená.
„Magie kdysi bývala živá“, říkají Plejáďané v knize Barbary Marciniak, a mají zřejmě na mysli tu mužskou.. aspoň si nemyslím, že by se Barbara nechala konfrontovat s poznatky o přežívající magii ženské, tedy především mateřské, když žije ve Spojených státech, kde ta magie opravdu hodně upadla.
O tom, jak může magie přestat být živou vypovídá způsob, jakým se zde zachází se sílou a s mocí: „Skutečná moc pochází z vás a lze ji sdílet nebo se jí pořád dokola zříkat. Při rozdávání se síla jednoduše zvětšuje a při držení v tajnosti a ukrývání se nakonec zmenšuje a scvrkává.“
A co dělají vládci lidstva? Drží síly i magii v tajnosti, ovládají s nimi celou populaci, ovládají nápady, které se k vám dostanou, ovládají počasí, které vás utvrzuje v bezmoci, ovládají toky peněz, které vás vysávají, ovládají „boha“, kterého pro vás stvořili – říkají sice „to dopustil bůh“, ale ve skutečnosti oni vytváří války, rozbroje, terorismus atd.
A vy jim to žerete i s navijáky. Poslušně si myslíte, že lidé se rodí špatní a musí se vychovat a všichni do jednoho vyvíjíte snahu ukřižovat každé dítě, které kdy potkáte, tedy, poslušně s nimi spolupracujete na trvalém zotročení lidské rasy, generaci za generací utápíte pravdu a lásku, kterou vám vaše děti přináší, ve vylhaných rozporech vaší společnosti.
Síla a magie vašich vládců jsou dnes již jen nepatrné zbytky někdejšího potenciálu, a je pravda, že lidstvo se skutečně dere z poroby, a míříte k dávno předvídané a mnohokrát prorokované globální konfrontaci zneužití moci ke zotročení lidstva. Ale pro ně hraje i technika, kterou pro vás navrhli, sociální sítě.. globální elektronický teror frekvencí nesourodých s vyzařováním a harmonií člověka. Všechno jde proti vám.
Přesto se jejich moc a síla vytrácí a jejich vláda v poslední době velmi kolísá, ale.. i tak je lidstvo neustále zotročováno, a pořád v tom hraje velkou, ba zásadní roli magie. To znamená, že magie určitým způsobem přežívá, a čí magie to je poznáte podle toho, čí pozice ještě nikdy nezakolísala. Magie vašich matek.
Pokud čtete Neviditelný svět popořádku, díl za dílem a kapitolu po kapitole, jakože to lze jen doporučit, něco málo o mateřské magii už víte, a to co je na tomto místě nutné připomenout, je existence utajeného matriarchátu neboli uměle globalizované vlády matek, které se navíc neustále derou o to získat moc zpět.
Matriarchát je o magii už od svého zrodu, je o té nejčernější magii, kterou lidstvo dokázalo vytvořit, a ta magie dosud žije, jak ukazuje pozice vašich matek, a je to proto, že matky se svou mocí nad potomky netají, to je přece v pořádku (proč by nemělo poslušné dítko doživotně sloužit hodné mamince?), a navíc vždycky nejméně s jedním dítětem svou magii sdílí, ovšem za podmínky, že se to dítě nechá „ošetřit“ a dělá tu magii v souladu s tím, co ta která matka chce.
A co matky chtějí? Začněme tou magií. Každá matka si jedno dítě zabere jako svoje, a své důvěrnosti valí především do něj. To znamená, že jedno dítě zlomí osobně, zatímco ty ostatní se mohou přetrhnout, aby se jí zavděčily a aspoň na chvilku byly také „její“, proto napodobují to jedno, to maminčino a zlomí se víceméně samy.
Matky nezajímá, jak strašně trpí ostatní, ony mají do koho udělat svůj obtisk neboli horcrux, ostatní se stejně snaží co nejvíce zavděčit, tak o co jde, že? První dcera je jasný favorit na to být „ta maminčina“, a pokud je dcer více, ostatní utřou. Někdy se však matce zalíbí benjamínek, a to je skutečný pogrom. Matčin favorit odnese všechno zlé, a benjamínek všechno dobré. I to je mateřská láska.
Je to matriarchální hra na vyvolené – matka si z jednoho dítěte vytvoří vyvolence a ovládá tím celou rodinu, podobně jako si jistá „božstva“ vyvolila židovský národ a ovládají celou planetu. Tím se ukazuje, co matky doopravdy chtějí. Matky prostě chtějí moc, absolutní, výlučnou moc nade vším živým v jejich teritoriu. Jenže, není moc jako moc.
Moc pro matky znamená zotročení ostatních, a dokáží k tomu používat sílu nejen svou, ale i svých dětí, manželů a veškerého příbuzenstva, a také sílu všech, kdo ji nebo její děti uznají za své autority (= nechají jim svou sílu k dispozici = nechají se vysávat jejími mateřskými naučeními, způsoby, které jsme popsali v dílu o matkách).
Každá matka značkuje své děti, přičemž každá ta značka je horcruxem, který veškerou energii napíchnutého člověka odesílá matce a zároveň blokuje veškeré jednání, které je s tím kterým matčiným odkazem v rozporu. Všechna tato síla je sbírána, všechna tato moc neustále proudí ke každé matce rodu, a ta je volná si s ní dělat cokoliv se jí zlíbí.
Toto je celý účel magie vaší výchovy. Všichni takto vychovaní lidé se neustále snaží vychovávat všechno kolem sebe, protože matky neustále požadují přísun energie, a vám se zdá, že nejjednodušším způsobem je napíchnout někoho jiného, abyste měli co posílat matce, aniž by to tolik bolelo, a většina z vás se na té protékající síle přikrmuje.
Tím se celý jeden druh magie neustále oživuje a na vás je s tím skoncovat, protože existují opatření, která tento druh magie zaprodávají magii systému a nějakým způsobem tu systémovou magii pořád udržují v provozu, v hnusném, zcela nelidském provozu, který globálně zotročil všechny matky a jejich prostřednictvím ovládá i vás.
V matriarchátu bývalo zvykem si „své“ děti značkovat. To se dochovalo dodnes – málokdy potkáte dívku, které nebyly vnuceny např. náušnice. U náušnic a podobných předmětů je důležité, kdo vám je koupil, a kdo je tím pádem váš majitel, hlavní manipulátor příslušné oblasti života.
Náušnicemi nutí matky své dcery, aby příslušně reagovaly na matčino lhaní. Je to druh piercingu, který dcerám totálně zkreslí pojmy pravdy a lži a vydá je do rukou matce, dcery tak zůstanou na matku zcela odkázané, ve všem. Je to způsob, jak zasvětit dceru ženské hierarchii, tedy ji obětovat ženskému bohu.
Je to woodoo, a když už jsem u té magie, bývalo mateřským zvykem schraňovat první vlasy, první zuby i ostříhané nehty svých dětí. Nevím, jestli se i toto dělo už v matriarchátu, ale nejpozději s nástupem patriarchátu, kdy „mít“ syna začalo znamenat více nežli mít dceru to nepochybně své opodstatnění získalo.
Takto se matky stávaly přednostními manipulátory svých dětí, tedy i synů, a to i když ty děti prošly křtem – zasvěcením a odevzdáním mužskému bohu, a dokonce i když vstoupily do kněžských řad. Matky nikdy neodevzdaly své děti úplně. Naše země proto nikdy nepoznaly skutečný patriarchát, jen jeho paskvil.
Skutečný patriarchát mohl vzniknout jen v zemích, kde žena nemá vůbec žádná práva, a už vůbec ne na děti, a hlavně, kde nesmí pohlédnout do očí žádnému muži, ani svému synu, a nemá jak si ho podřídit.
A je těžko říct, co je horší: jestli patřit čistě jen otcům a tedy systému, nebo patřit systému a mateřství, dvěma nesmiřitelným wampýrům, z nichž oba si na vás dělají stoprocentní nárok a oba se o vás neustále přetahují.. je to asi jako být otrokem jednoho patriarchy, nebo děvečkou pro všechno.
Ani jedno nemá nic společného s lidskostí, ani jedna ta identita není vaše, a roztrhat vás roztrhá to vždycky. Roztrhá a sežere. Matky si vás nárokují, protože jste pro ně potravou (tedy vaše těla emocionální, a u dívek i mentální). Systém si vás nárokuje, protože jste pro něj potravou. A systém pohltí všechno, co mu matky přenechají.
Je typické, že akce systému vůči vám vypadají, jako by je dělali muži, i když to většinou závisí jen na tom, co systému přenechá ta která matka. Systému, ne muži! Nebylo to tak vždycky, ale dnes to platí do slova a do písmene.
To matka dává najevo, že je sytá, a dává to najevo třeba tím, že na vás poštve svého muže.. slovy otce. Vlastně ho na vás pustí. Pokud je však se svým mužem na válečné stezce, nebo ho k vám třeba jenom nechce tak moc pouštět, abyste se s ním nesblížili a nezačali se s ním nakonec ještě mít doopravdy rádi, poštve na vás něco jiného.. nějakou smyšlenou obludu, kterou si vás označkuje.
Původně šlo o to, že patriarchální systém vysával lidi prostřednictvím strachu z mužského boha, který byl schválně za tím účelem líčen jako krvelačná nestvůra, které se nesmírně líbí, když se před ní lidé třesou, a která krvavě zametá se všemi, kdož se jí protiví. To sice dělali vždycky jenom lidé, ale lidem stačilo říct: „Ty jsi miláček boží, to bůh ti vedl ruku, která povraždila tolik ‚jehoʻ nepřátel“.
A vrazi rádi přijali výsledný dojem, že jsou hrdiny, a hlavně, že za prolitou krev zodpovídá vítězný bůh.
Tohle se velmi nelíbilo matkám, které cítily obrovské energetické hody církevních manipulátorů, z nichž samy nic neměly. Začaly proto identickým postupem strašit svoje děti, jediné tvory, nad nimiž měly ještě nějakou moc, a začaly za tím účelem vymýšlet nejrůznější tvory, strašidla, jako jsou polednice, bubáci atd.
Jenže, postupně se každé to strašidlo, každá mateřská značka dostala zpod kontroly matek pod kontrolu systému (to jest, kněží prostě a jednoduše oznámili, že ten a ten tvor náleží k peklu a tím pádem je pod kontrolou mužského boha), a tím přestala být potravou pro matky a krmila systém.
Pak by bylo nutno buď vymyslet další, nebo se se systémem nějak podělit, na což však žena v patriarchátu nemá oficiálně nárok. Proto se začalo nejen vyprávění, ale i čtení pohádek dětem a vlastně jakékoliv mateřské projevy čím dál tím více podobat zaklínání. To znamená, že i když bubáci jsou pod kontrolou systému, matka vám o nich říká takovým způsobem, že váš strach krmí ji a vydává vás do jejích rukou.
Tím se matky staly tvůrkyněmi patriarchátu: strašily své děti až do úplného zlomení, krmily se jejich strachem, a teprve v produktivním věku je zčásti přenechaly systému.. podrobené, ovladatelné, a zvyklé na to, že jim někdo diktuje každý krok, ať už přímo, nebo skrytě (např. „takhle to dělej, protože takhle je to normální“).
A na zaklínání už jste si všichni zvykli natolik, že nepoznáte kletbu, ani když se vám náhle zhroutí celý svět. To dřív by člověk okamžitě zbystřil a našel toho, kdo jej proklel. Dnes.. no, naučili jste se říkat, že nemáte štěstí. Od té doby matkám nebrání v magickém upravování cizích životů vůbec nic..
(..a přitom si to většina z nich ani neuvědomuje. Svět se pomalu mění ve zcela neobyvatelné místo, aniž by to nejskrytější zlo, ty nejhlavnější příčiny šlo kontrolovat..). Proto se tak rychle a pro systém v podstatě nekontrolovatelně dostaly ženy z područí, to proto mohl uvnitř dnešního patriarchátu vzniknout faktický matriarchát, kde nesouhlasí vlastně jen některé vnější znaky.
A jakého strašáka že ženy k tomuto převratu použily? Ženy, nebo teda hlavně matky použily strašáka, kterého vytvořil systém. Použily mužského boha (dnes známého spíš pod jménem lid, kriminalita, globální oteplování, terorismus atd.), a pomocí zaklínacího způsobu „varování před nebezpečími“ zařídily, že nitra jejich dětí sice rostou do systému, ale až potom, co projdou mateřským chřtánem a nasytí matku.
Příkladem, proč se o vás matka bojí, i když jste jen vedle u sousedů: jde o to, že ona vás nemá pod přímou kontrolou, proto spouští strach, který má jako jediný účel vaše vydírání. No a když vás někdo vydírá, sosá z vás energii, vydírání je emoční vražda. Oficiálně to matka dělá proto, že za vás zodpovídá systému. Takže použila strašáka, kterého vytvořil systém, i zodpovědnost, kterou vlastně nařídil systém, jen vaši energii si vyžrala sama.
Samozřejmě, když někdo disponuje energií, která mu nepatří, hned o ni zase přijde, takže se situace bude opakovat, neustále, dokud to neukončíte. A že ukončit něco takového není vůbec jednoduché, na to můžete vzít jed. Nadarmo mateřská obec nevytváří tu nedotknutelnost matek a ten mýtus, že cokoliv matka udělá, musí být jejím dětem a především dcerám navždy svaté.. že to matka je „svým“ dětem modelem i modlou.. na věky věkův..
Otcovské značení je tu samozřejmě také, jen jeho výsledky nepřináleží otcům, ale systému, to jest patriarchátu, i když zodpovědnost za děti a především za dceřino panenství ležela na otcích – to otcové zodpovídali za to, že jejich ratolesti budou řádnými členy té které společnosti, že budou splňovat aktuální normy.. to otcové byli potahováni před úřady a voláni ke zodpovídání prohřešků „svých“ dětí.
To, že matky v těchto podmínkách zaklínaly „své“ děti pro sebe, je regulérní podraz. Kolik krvavých represí a lidského neštěstí by se ušetřilo, kdyby ženy přijaly vládu otců tak jako dříve přijali muži vládu matek, to už se teď můžeme pouze dohadovat, jisté je to, že matky dál hrály (a dodnes hrají) jen a jen na sebe, všechno co udělaly šlo na zodpovědnost jejich mužů a doplatily na to především jejich vlastní děti.
V patriarchátu totiž za hříchy otců platí tři následující generace.. Je jasné, že systémové zařazení žen jako podřazených bytostí je obrovská zrůdnost a volá po nápravě. Matky však nedělaly nikdy nápravu, jelikož náprava je věc globální a matky globálně nikdy nemyslí. Matky vždycky hrají jen a jen na sebe, proto si místo nápravy zařizovaly svá malá zadostiučinění.
Říkám malá, ale ve skutečnosti taková matka, pokud je ženou významného muže, může mít na svědomí až miliony zmařených životů.. třeba když poštve svého muže proti jinému významnému muži, aby si „ta jeho“ o sobě tolik nemyslela, a aby bylo jasno, kdo má nad kým vrch.
Války, konkurenční hrůzy kapitalismu, zotročování dobytých území.. pročpak se asi říká „za vším hledej ženu“? Jestli ne proto, že tu funguje tabu mateřství a nesluší se říkat „za vším hledej matku“, a především „její matku“?
Všichni znáte tu radost matek, když se jí takové zadostiučiněníčko podaří. Všichni jste už už někdy viděli, jak se ta radost násobí, když sousedce takové zadostiučiněníčko nevyšlo. Všichni víte, jak se „vítězka“ nadýmá a dává to všem sežrat. Proč by pak ještě chtěla nápravu? Vždyť by o tu svou pozici mezi ženskými ještě mohla přijít..?! Nikdy..! Vždyť kdy se jí pak zase podaří mít nad někým navrch..?!
Otcovské značení je značení systému, k jehož provádění jsou otcové zaslepení svým nadřazeným otcovstvím zneužíváni a za jehož dodržování jsou zodpovědní. Na jakoukoliv nesrovnalost s tímto značením doplácí v prvé řadě děti, v druhé řadě otcové, a téměř nikdy matky, ačkoliv těch nesrovnalostí jsou právě ony většinou strůjkyněmi, ve snaze získat si již zmíněné zadostiučinění.
To se týká i obou pramatek (báb), které nedoplácejí vůbec nikdy a naopak ještě týrají rodiče: „Já jsem vám to říkala!“. Tohle jsou vaše matky.
Byl jsem v posledních pár letech na několika svatbách, a musím říct, že mě ten obřad děsí. I civilní, natož církevní.
V civilním jde o to, že rodina je základ státu, který ji vydírá a vysává z ní energii, a ještě od ní dostane nové otroky. V průběhu obřadu se novomanželům leccos podsouvá, manželském slibu se leccos vyžaduje, a podpis smlouvy smrdí magií. No ale proti církvi je to dětská hra.
Církev novomanžele přímo zaklíná do podoby jedné duše a jednoho těla. Ta kletba je strašná, nutí lidi žít na úkor druhého, na úkor vlastního partnera a posléze i na úkor dětí, jelikož dvě fyzické osoby s jedinou propletenou energií a jednou duší nemůžou zvládat dítě, které je celistvé. A napadlo někoho, co se asi děje s tím zbytkem?
Druhá duše a druhé tělo mizí v jícnu, který se při každém magickém obřadu otvírá za oltářem a pohlcuje veškerou uvolněnou energii z vyznání víry, které je každého obřadu podmínkou, stejně jako ze všech dalších projevů, které se v průběhu obřadu udějí. A komupak ten jícen asi patří? Není to snad tlama dravé šelmy, která ovládla svět?
Není to snad to slavné zvíře, drak, který má číslo 666, číslo označující člověka, který se povýšil na boha a dělá jeho jménem jednu zrůdnost za druhou? Nemyslíte, že mnohé církve už svým konáním mnohokrát prokázaly, že jsou jeho nástrojem? Jistěže ne jediným, možná už ne ani hlavním, ale ty skutky mluví jasně.
Jediné, co zbude novomanželům jsou dvě fyzická těla, což je v rozporu s direktivou těla jednoho, a ten rozpor vás nutí se zamyslet, a protože ho většina z vás nedokázala vyřešit, zůstává vám v podvědomí a krutě omezuje společný život.
Slíbíte.. dokonce se zapřisáhnete ze sebe udělat jedno, a ono to nejde, tedy, ne fyzicky, což je v celém tom průseru vaše jediné štěstí. V ostatních rovinách to bohužel jde, a to je to, na co všichni neustále a hrůzně doplácíte.
Fyzicky lze tento rozpor vyřešit jen jedním jediným způsobem, a ten také diktuje bible, konkrétně v mýtu o Adamovi a Evě: žena je doplněk muže a jako taková se nepočítá.. kolik zla ukrývá jeden patriarchální svatební obřad nelze vůbec spočítat, ani vyjádřit.. aspoň já to teda nedokážu. A to jsme se ještě nedostali k tomu, co o svatbách vyvádějí matky.
Jeden z těch obřadů nebyl typický, neboť jako jediný začal znamením kříže. Kříž je vysílač, který odvádí příslušnou energii jistým entitám, v tomto případě těm, které lidstvu podstrčily náboženství, a chová se to stejně jako když krávě nasypete krmení a ždímete její mléko.
Pokud použijete kříž, neproudí všechno do jícnu, tam proudí jenom hrubá energie zblbnutých lidí. Kříž má mnohem důležitější úlohu. Odvádí na příslušný nebeský úřad to, k čemu se věřící přihlásí.
Společné modlitby, jiné říkanky a písně obsahují přísavky a háčky. Liturgické odpovědi jsou přímým přihlášením k čemukoliv, co předtím kněz nadhodí, a zanechávají v lidech horcruxy. Jsou to přihlášky do pekla.
Pro příklad, takové „Kriste, smiluj se“ předpokládá, že nejste suverénní bytosti, a stupeň vašeho zotročení je tak strašný, že i u těch nejzákladnějších životních potřeb, které vám Země neustále poskytuje prosíte o milost. U většiny z vás v tom sice žádná prosba není, ale ta slova vás na kolena dostanou.. vždyť jsou to vaše vlastní výroky!
Právě tak, když vám kněží přečtou vybrané pasáže z bible, zahlásí „Slyšeli jsme slovo boží“, jako kdyby snad nějaký bůh něco takového napsal, a vy za to ještě děkujete. Opět, sice v tom není většinou žádná vděčnost, ale ta slova vám v podvědomí způsobí totální přijetí toho, co vám přečetli jako potravy.
A je to potrava zrádná, protože bible je speciálně zakletá, a když někdo přijme jedno slovo, jako by přijal všechno, včetně všech skutků, kterých se kdy kněží i věřící dopustili. Za to vy děkujete a přesně tohle vás už po dva tisíce let globálně drží v područí.
V jiných církvích to to může být trochu jinak, ale výsledky jsou díky tomuto zaklínadlu skoro stejné. Církve ostatních náboženství jsou na tom ostatně úplně stejně, včetně náboženství mateřského. Všechny matky neustále mluví tak, že v čemkoliv jim dáte za pravdu, přijali jste všechno, co vám kdy řekla. Proto je tak těžké zbavit se jejich vlivu.
Poslední věcí je vyznání víry a přijetí hostie.. vyznání víry způsobí, že svůj život převedete pod správu církve, která vám tuto špinavost podstrčila. Doslova se zaklejete k jejím službám. Hostie je v přímém překladu oběť, a tedy něco, co to celé potvrdí na fyzické úrovni, co ve vás fyzickou cestou vytvoří nebo přikrmí ten nejzásadnější horcrux, vaši příslušnost k nejkrvavějšímu příběhu vašich dějin.
Kdybyste jenom trochu přemýšleli, okamžitě by vám muselo dojít, že skutečný Kristus by nikdy neřekl: na moji památku jezte moje tělo a pijte moji krev, že? Můžeme vám říct, že to tam vsadil kdosi, komu už to strašné rouhání bylo spočteno.
Kristus učil lidi lidství, nevedl vás ke kanibalismu a k wampyrismu, tím směrem vás vedla vždycky jen církev!
Jeden z nejstrašnějších důsledků plodí fakt, že se tímto způsobem zaklínají dary Země: chléb, potažmo oplatka, a víno, jemuž dokonce říkáte krev Země. Přesto vám to nedochází. Vaše vlastní symbolika ukazuje, že požíráte tělo Země, vaší Matky, a pijete její krev.
A ve své nenávisti k Zemi jste zašli tak daleko, že to, co vaše „civilizace“ z jejího těla nedokázala vyžrat, to se snažíte aspoň otrávit. Obětovali jste svou Matku.. to k tomu vás vaše církev laskavě dovedla. Dokonali jste patriarchát, dovedli jste ho do téměř absolutní podoby. Chybí vám poslední kousíček.
A většina z vás je s tím natolik srozuměná, že jste se ani nezamysleli, proč, a komu to celé slouží.
Náboženství je účelová propaganda, která globálně odvedla lidstvo od Matky Země k.. ke komu? Oni mluví o Nebeském otci, ale jisté je, že ten Otec je podvrh. Nechová se to jako otec.
Žádný normální pozemský otec nebude pomáhat jednomu dítěti při vraždění dítěte druhého, tím spíše to nebude dělat Otec Nebeský, to je potřeba si uvědomit. A skutečný Nebeský Otec se také nebude snažit odvést své děti od Matky. Je to od církví podraz, na kterém se jim dobře vydělává, a kterým způsobily na Zemi peklo v mnoha podobách včetně Matkovraždy a odstavení Otce z dosahu jeho dětí.
Jsme tedy sirotci a vládne nám církev krutými magickými praktikami, a z druhé strany nám vládnou matky praktikami stejnými, ne-li horšími. Začal bych těmi církevními. Církev hlásá, že nějaký Kristus vzal na sebe „naše viny“.
Když pominu nesmysl samotného slova „vina“, znamená to prostě přelhání v té nejbrutálnější podobě: lidem se nakecalo, že zodpovědnost za jejich jednání nese bůh, a že dokonce – jelikož většina toho jednání patří do kategorie zvané „hřích“ – za tím účelem dal na porážku svého syna, který za ty lidmi realizované boží hříchy pyká po pravici svého vražedného otce, v jakémsi tzv. nebi, kde se k němu dobří věřící mohou připojit.. že za odměnu.
I když pominu, že odměna za takovou tupost nutně nebude ničím příjemným, musím se stejně pozastavit nad tím, že Kristus je přitom prezentován jako vysoká duchovní bytost, přestože zbavit někoho zodpovědnosti za jeho jednání znamená zbavit jej zodpovědnosti za jeho život, tím i možnosti ten život jakkoliv řídit a tím se právě o ten život jako takový přijde, bez náhrady, zato s hrůznou karmou.
A to je přesně to, co žádná vyšší bytost nikdy neudělá. Vyšší bytosti dělají všechno pro to, aby si veškeré bytosti ve vesmíru uvědomily možnost svobodné volby, především možnost postavit se a existovat mimo ovládání.
Na jednu stranu, dochovaly se nám Kristovy výroky, které naznačují, že o něco takového se tu skutečně pokoušel. Na druhou stranu, veškeré výroky, které se dochovaly, jsou opatřeny dodatky, které vůči původnímu sdělení obsahují rozpor nebo jej přímo popírají. Ty dodatky tam někdo dopsal, a to všechno se zaklelo v jeden celek, jakože takto to Ježíš řekl a potvrdilo tím, že se na tom založil byznys s rozhřešením.. zástupci boha vám dodávají pocit čistoty „před bohem“, i když nečistí si připadáte jen proto, že vám to a ono označili za hřích.
Je to stejné, jako když vás matky naučí, že čistota = nenávist ke špíně, a pak vás ovládají tím, že vám nadiktují katalog „špinavých“ věcí, pohybů, slov i jednání, podle kterého si musíte ořezat život o většinu jeho projevů, abyste nebyli také „špinaví“. A děláte co chtějí.
Čistota se samozřejmě nemůže rovnat jakékoliv nenávisti, stejně jako se láska nemůže objevit na základě strachu z boha. Někde v sobě to všichni víte, a malé děti to všechny bezpečně cítí. Karafiát v těch svých Broučcích učí děti „modlitbu“: Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože a pěkně tě prosíme, dejž, ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme.
Pokud vám někdo cpe tak zásadní rozpor, musíte se nad tím zamyslet a nějak si ho vyřešit, a k tomu potřebujete klíč.
No a když vám ten klíč s patřičnou suverenitou někdo nadiktuje, někdo, kdo má mozek vymytý natolik, že tomu sám věří, a když vám navíc nakecá, že hlavním klíčem k pochopení je tak jako tak víra, uvidíte, že jeho nitro se shoduje s tím, co říká a nebude vám to zatěžko přijmout.. už proto, že katolická církev při své agitaci nabízela jako jedinou jinou možnost smrt.
Nejvíc matoucí je na tomto šíleném jednání to, že se všechno dělo jakoby v radosti: „Radujte se, syn boží umřel za naše hříchy“, což, pochmurná „radost“, kterou lidem vnutila katolická církev je myslím dostatečným důkazem, že od začátku nešlo o nic lidského, natož božského, ale prostě o peklo, které z lidí udělalo chodící mrtvoly.
Tu pochmurnost nedokázal překonat snad ani socialismus..
..stojí za zmínku také Karafiátova verze mateřského tišení dětí: „Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí.“ Rozpor podaný tak zákeřnou jízlivostí donutí dítě se zamyslet, čímž sice zapomene na bolest, ale zároveň inkasuje blok do podvědomí a přijde o energii. Na meridiánu se utvoří uzlíček, energie jím nemůže volně proudit, a odesílá se k matce, která by ho měla vyřešit, když už ho způsobila. Ale matka to neudělá, má se čím krmit a dítě je tiché. Co víc si přát?
Stejný rozpor inkasují dcerky s tím, že ačkoliv vypadají pořád stejně, mamince se líbí, jen když dělají, co po nich chce a tak, jak to po nich chce. Ten rozpor se pak umocňuje čekáním na prince, kterému se také musí líbit. Dívky se pak velmi bouří proti tomu, aby si muž vybíral ženu, jaká se mu bude líbit, protože ony si také nesmí vybrat muže, jaký se líbí jim. Resp. smí, ale neudělají to, pokud nechtějí, aby jim matka ze života udělala peklo.. aby se jí přestaly líbit.
A bouří se i dnes, i když to s tím vybíráním už dávno není pravda. Nebo.. není pravda.. pro ně to pravda je, a jde cca o to, že ve všech pohádkách žena čeká na prince, kterému ona se bude líbit. O tom, že by se měl líbit také on jí, se v žádné pohádce nedočtete. On musí jen dokázat, že si ji „zaslouží“. Hádejte komu..?
Proto ženy poslušně „čekají“ na muže, kterému se budou líbit a který splní nějaké ty matčiny podmínky a pak si je vezme. A aby náhodou nenaletěly (no protože muži jsou … no, doplňte si to všechno, co jim matka navykládala), svěří vedení matce.. a to je právě ten vtip.
Proto jim matka ty pohádky vyprávěla, protože ony pak mají dojem, že matka tyhle věci ví nejlíp na světě, a proto je celé dětství učila se vším se jí svěřovat, aby pak náhodou nepropásla ten správný okamžik. Proto ne dívka, dokonce ani ne otec, ale matka teď může klást podmínky, které „princ“ musí splnit, aby poslušnou dceru dostal.
Proto muž nemůže dostat ženu, s níž si budou rozumět, protože dcerušku by nešlo ovládat, a celá matčina snaha by mohla vyznít naprázdno. Mohla, ale nemusela, proto je tu ještě pojistka: kdyby muž takovou ženu dostal, potupnost plnění podmínek převzetí dcery znamená křivdu na něm i na ní, a tato křivda se v nějakém bodě toho partnerství projeví (tím spíše, že jí ve většině případů někdo napomůže).
Je to snaha degradovat jejich lásku, hrdost a porozumění na hnusný obchod, je to snaha parazitovat na svém dítěti. Právě za tím účelem se na dceru, zamotanou v pavoučím zámotku její matky, používají jedovatosti, které ji udržují spoutanou a v područí, a strašné přelhání sebevědomí, které pramení z toho, že se líbí mamince.
To přelhání vyplodí nebetyčnou pýchu a obrovské, zcela vylhané sebevědomí, když se najde muž, kterému se líbí natolik, že s ní chce žít, a protože každý normální mužův pohled vyplodí o tom sebevědomí pochybnost, začne se – stejně jako její matka – prostřednictvím patentu na lásku ubezpečovat o jeho toužení a zaklínat partnera k věčné službě.
Nebetyčná pýcha také způsobí, že mnoho mužů má nakonec pocit, že dostali ženu lepší, než si zaslouží, pročež je snáze ovládá její matka – jako matka té hodnotnější poloviny, a proto se také problém tchyně týká převážně matky její, ne jeho, i když ty tendence a snahu ovládat pár mají obě stejně.
Žádná matka nenechá dceru vstoupit do svazku, do nějž by se pro samou spokojenost neměla jak vetřít. Tomuto účelu slouží celý vliv, který na dceru od jejího početí stihla vybudovat. A o svatbě se teprve dějí věci. Matky naříkají, jak se jim ty děti odcizily, a snaží se tak zabodnout co nejvíce jedovatých trnů do obou snoubenců.
Ohlášky jsou něco jako vyhlášení, a svatba pak jako úvodní bitva války pohlaví. Obě matky se v jejím průběhu snaží vzbudit co největší pocit viny ve svých dětech, že je opouštějí, že veřejně prohlásily, že někdo jiný je pro ně ještě důležitější než „ta hodná“ maminka, co se s jejich černomagickou výchovou tak strašně „nadřela“, a v podvědomí slibují za to všechno strašnou pomstu: „Však ty se mi ještě vrátíš!“
Když si pak matky nechávají za tu zrůdnost, kterou jejich výchova bezesporu je, oficiálně poděkovat, přichází ta pravá chvíle uplatnit matčin divadelní talent: vznáší se roztřesený, uslzený dotaz: „Jestlipak ty ještě budeš někdy chodit za maminkou?“, a spoléhá se na to, že nevěsta je natolik rozlítostněná a ženich tak zmatený, že napevno přislíbí „Ano“.
Nu a tím je hotovo. Co se týká magie, vy jste se sice odevzdali svazku dvou lidí, ale hned pak jste se zase odevzdali zpátky. Totiž zpátky, v ten moment jste definitivně přestali patřit otcům – ti vás vydali / propustili, ovšem matky si vás přikurtovaly pevněji než kdy jindy. Nezávisle na tom, co si myslíte, co chystáte do budoucna a tak, jsou z vás dvě figurky, kterými na jejich rodinné šachovnici tahají jejich matky.
Válka pohlaví jsou jednoznačně tahy, kterými matky posunují „své“ děti po systémové a rodinné šachovnici.
Vzhledem k tomu, co už o matkách víte, můžete si udělat docela jasnou představu, že celý patriarchální systém by ani zdaleka nebyl tak nelidský, kdyby se matky do smrti nepokoušely stavět své děti proti jiným dětem a profitovat na výsledných svárech. Svým přístupem znemožnily založit patriarchát na čemkoliv jiném, než je strach z krvelačného mužského boha, který nadržuje otcům, a dodnes vymezují, kudy se patriarchát bude ubírat.
A jako vždycky vidí ženy problém v mužích a nadávají jim za to, i když celý ten nelidský podraz na ně ušily jejich matky, a muži v tom trpí úplně stejně. Patriarchát je využitím mateřského podrazu na děti, a uspořádáním toho podrazu do podoby a funkce globální pasti na lidstvo a planetu Zemi.
Ani to však matkám nestačí, evidentně nesnesou „nadvládu mužů“, i když je jen fiktivní, a každou chvíli se snaží urvat vrch s tím svým matriarchátem, a protože magie „otců“, totiž patriarchů je skrývána a ubývá na síle, zatímco matky tu svou vždycky nejméně s jedním dítětem sdílí, občas patriarchát vážně kolísá, i když většina mateřské magie se odehrává na úrovni hlubokého podvědomí.
Vždyť křesťanští kněží museli v jednom období postupně vyvraždit neuvěřitelné množství žen, protože mateřská magie porážela magii církevní na všech frontách. A nebylo to jen proto, že s každou další válkou byly ženy oproti mužům ve větší a větší převaze.
Šlo o magickou sílu obětin – válka znamenala položit „bohu“ na oltář spousty mužů, čemuž se samozřejmě nedalo zabránit.. ovšem matky jednoduchým opatřením zařídily, že ti muži – jejich děti – nebyli obětováni mužskému bohu, ale jejich bohyni, ne samozřejmě té pravé, ale té podvržené, té egregoře mateřství.. a tedy jen a jen jim samotným.
To byl pro církev dokonalý bojkot a celé křesťanství několikrát málem padlo za oběť islámu – a nebylo to jen tím, že Turci a podobní nadělali křesťanským ženám islámské potomky – až nakonec museli přijít chytří lidé, kteří křesťanům poradili, co s matkami, a křesťané řekli: nechtěly jste obětovat své děti našemu „bohu“, dobře, v tom případě my mu ale obětujeme tu vaši oběť i s vámi. A uspořádali hony na čarodějnice.
Válka církví se bojuje o duše lidí. Jak už víte, matky svým potomkům zadržují duši, aby je mohly ovládat. A jak si myslíte, že křesťanští kněží zareagovali? Kde si myslíte, že má svůj původ rituál posledního pomazání?
I katolická církev se neustále dere za vaši duši. Poslední pomazání a zádušní mše mají jako jediný účel zmocnit se vaší duše, vyrvat ji ze spárů egregory mateřství a zaprodat ji stejně zrůdné egregoře krvežíznivého mužského boha. A protože vaše matky svým vzpomínáním otravují lidem život i v záhrobní rovině a neustále se té které duše snaží zmocnit, máte ještě i celý svátek dušiček..
..zdá se vám jako dobrý nápad začít si spravovat svou duši, život a vztahy sami?
«« Čtvrtá říše
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info