aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Co se děje v supermarketech, to je také škola života sama o sobě.. škola zkaženého života. Ono totiž co je vlastně supermarket? V překladu něco, co je „nad trhem“, a jako obvykle tomu do toho názvu něco schází.. snad všechno.
Začněme tím, že český trh v Čechách tak nějak neexistuje.. aspoň ne ve velkých řetězcích. Co na to my, když víme, že mimo ty velké řetězce toho tu moc není? My na to asi radši nic, že?
Ale kdyby přece něco, mohli bychom se možná ptát, kdo teda na tom českém trhu prodává své výrobky? Češi ne.. ti jsou moc drazí.. a vždycky byli..
..?
..vlastně ne. Bylo tu období zvané „První republika“, a tehdy Češi nebyli drazí, zato byli velmi, velmi kvalitní.. v celosvětovém měřítku. Na tu dobu dodnes pějí chválu všichni, kdo o tom období něco vůbec ví.. což není samozřejmost. Většinu faktů o komunismu většina lidí vůbec neví.. zůstaly nám jen jisté přežitky, které, dokud neproběhne uvědomění, jen tak nezmizí.
Spousta lidí byla počata a narodila se v komunismu, a věří, pevně věří, že co Čech, to zmrd. A jakkoliv to v jejich realitách může být jejich pravdou, mohli by to vzít i jinak, a napomáhat nápravě. Ale oni radši nadávají, což se projevuje především tak, že si – silou svých očekávání – vyberou v obchodě třeba zmetek a pak stojí mezi sobě podobnými frontu na reklamaci a nadávají na systém..
..jenže ten systém už dvacet let není povinný..?! Už dvacet let ho ovládají sami..?! Už dvacet let každodenně žehrají na to, co si sami zvolili..?!
Já jim to vymlouvat nebudu – samozřejmě, každý má právo se rozhodnout, co pro něj systém, civilizace a moderní výdobytky budou znamenat. Já nemám právo říkat někomu, co a jak.. nikdo to právo nemá, i když je pravda, že to občas někdo nevydrží a něco řekne.
Dále čeští lidé nadávají na obchod, ve kterém nakupují. Dnes to jde. Dříve to nešlo, protože takového hajzla by si zapamatovali už napoprvé a hned napodruhé by ho nikdo neobsloužil. A já bych se tomu vůbec nedivil.
Česká obec je vrchol hnusu a dnes, kdy je tzv. asertivita a tzv. ochrana zákazníka na vrcholu rozkvětu je zřetelně vidět, kdo může za pověstnou neochotu českých číšníků, prodavačů a jakékoliv obsluhy, o úřadech ani nemluvě. Čeští lidé jsou plní jedu, a už můžou..
Ochrana zákazníka je samozřejmě lež, hrozná lež. Tato lež má za úkol přivést lidi do obchodů. A Češi se zřejmě zbláznili nebo co, a opravdu jezdí na rodinné výlety do nákupních center.
Supermarket dnes je, nezávisle na tom, co to slovo znamená, spousta regálů plných zboží. Životní forma supermarketu se vyskytuje ne tam, kde je potřeba, ale tam, kde jsou potenciální zákazníci, neboli kde jsou peníze.
Plné regály zboží mají jeden jediný cíl: mají dodat lidem pocit, že všeho je dostatek, protože lidé pak nekupují tolik, kolik potřebují, ale tolik, aby si ten pocit mohli dopřát i doma. Samoobsluha navíc skýtá dostatek času si prohlédnout i to, co člověk nepotřebuje.
Kombinace principu samoobsluhy s marketingovou technikou plných regálů je dost vražedná, lidé utratí i několikrát více, než by utratili v obchůdku s pultem a typickou českou samonasírací prodavačkou..
I já, přestože vím, o co jde, nemůžu se občas ubránit pocitu, že jsem na dosah blahobytu, ke kterému stačí si pár těch hezkých obalů přinést domů. Právě při tomhle pocitu však mizí pokora a vděčnost za to, co je, a nastává rozežranost, která ovšem nikdy nikomu nic dobrého nepřinesla. Vždyť i ty peníze z našich nákupů, které přijdou majiteli supermarketu, jsou prokleté.
A tak jsem si vypracoval lék. Už dávno jsem naučil svoje tělo, že mě má upozornit, když si v něčem lžu. A jako upozornění na tento konkrétní pocit blahobytu, který je samozřejmě zcela vylhaný, mi tělo připomene miliony lidí, kteří mají hlad jen proto, že se narodili někde, kde se „nevyplatilo“ nějaký obchod stavět. A to pak u mě nastává střízlivění.
To si pak uvědomím, že supermarket je jako divadelní kulisa, zepředu hezká, ale zezadu prázdná, a že není mou zásluhou, že stojím zrovna zepředu. A taky si připomínám, že se ta kulisa může kdykoliv obrátit.
Možná si někdo ještě vzpomenete, jak po revoluci jedna z prvních sítí potravinových supermarketů přivedla postupně ke krachu skoro všechny živnostníky, a jak se pak někdo s někým nedohodl (nebo se pan podnikatel třeba rozhodl, že se mu podnikání v Česku nevyplatí) a jak doslova přes noc ze všech těch prodejen zmizelo zboží..?
A jak lidé několik dní neměli co jíst..?
Já si to pamatuju, a proto si vždycky co nejdůrazněji připomínám, že každý takový obchod je prostě jen podnikatelský záměr, který má jediný účel, přinést podnikateli peníze. Není v tom nic dalšího, jako třeba ohled na to, co se stane s ostatními, co budou lidé jíst, když to teď zabalím.. není v tom vůbec nic.. nic lidského.
Je to tvrdý a zcela bezohledný byznys. A když tohle vím, proč bych to podporoval? Chodím sice do supermarketů, i když jen proto, že v mém okolí nezbyl žádný živnostník, ale hlídám si, abych si od nich nebral víc, než co nutně potřebuji. Jiný přístup mi svědomí vlastně ani nedovolí.
Víte, většina lidí se čas od času něčeho vzdá, a podle svých možností přispěje na nějakou charitu, ať jsou to hladovějící v Africe nebo postižení v sousední vesnici. Bohužel se zdá, že je ta většina složená z chudých lidí..
..ono kdyby se v té většině, co občas podle svých možností na něco přispěje, našli nějací větší podnikatelé, jako jsou například vlastníci sítě supermarketů, nemohl by být na světě hlad.. že?
Ubylo by takového magnáta, kdyby třeba na každých sto kamionů zboží, na kterém mají jenom 300% marže, vypravil jeden takový plný kamion někam, kde je hlad? Nejspíš by si toho v tom celkovém objemu vůbec nevšiml.. nejspíš by to ještě ani zdaleka nebyla pomoc podle jeho skutečných možností.. ale jak by to přitom pomohlo..
..jenže, možná by pak takový magnát nemohl rozdýchat ten nezvyklý pocit lidské sounáležitosti.. možná by měl moc teplo u srdce. Kdepak, takové divné pocity je lépe neriskovat. To už je lepší přeplnit regály někde, kde si to možná někdo koupí, však se to kdyžtak vyhodí..
Daňovému úřadu se to vyúčtuje jako ztráta, je to jednodušší, než se piplat s darovací listinou (a poplatkem), a je všechno v pořádku. Ostatně, kdyby snad vlády skutečně chtěly podpořit dobročinnost, nebo třeba doopravdy skoncovat s hladem, postavily by jinak zákony, to dá rozum.
Nedávno jsem se nějakým nedopatřením ocitl na jakési recepci. Všiml si mě tam kuchař nandávající hostům podezřele červené kousky nějaké zvířecí mrtvoly, a pobízel mě, ať si beru, co se do mě vejde, protože všechno co zbude se vyhodí.
Ptám se „Copak nemáte personál?“, a on říká: „Ale jistě, každý si sem tam něco vezme, ale většinou to nikdo ani nechce, páč to jsou speciality a všichni jsou toho přejedení. To, co člověk potřebuje, je normální jídlo.“ S tím mi nezbylo, než souhlasit, i když asi ještě i z jiných důvodů..
Tak jsem se pak ještě různě ptal, co a jak, no a jestli jsem to dobře pochopil, tak průměrně se vyhazuje polovina, ale nejméně třetina připraveného jídla, tedy z každého metráku se nějakých třicet kilogramů dělá zbytečně. To byl docela šok. Něco jsem v tom smyslu poznamenal, a dozvěděl jsem se: „Když si to zaplatili, tak co..?“
Takže co se recepcí týká, každé tři, ale většinou pět z desíti prasat se poráží zbytečně. Z každé stovky zabitých kuřat je jich nejméně třicet, ale většinou padesát vyhozeno.. ale to je v pořádku, vždyť je to zaplacené.
A tak dále.. lososi, žraloci, krocani, kachny, holoubata, nebo třeba srnci, divočáci, koroptve, to všechno umírá, aby to někdo někomu zaplatil jako splněnou objednávku, odškrtnutou položku. A půlka se pak vyhodí.
No, tak jsem to v duchu počítal, chlapík si všimnul, že na mě jdou mrákoty, a nasadil tomu korunu: to ještě prý není nic proti tomu, co se vyhazuje v kuchyních větších hotelů. A co všechno že se tam děje.
No, tak po tom už jsem radši nepátral, to co jsem slyšel mi úplně stačilo. Opět jsem si připomněl, jak strašně se stydím, že jsem tím pánem tvorstva, vrcholem evoluce..
..pak jsem nad tím vším ještě chvíli přemýšlel, a říkal jsem si, že přece nemůže být zase takový problém ty potraviny určené na vyhození zase vzít, zamrazit, jednou měsíčně odvézt na letiště a speciálem dopravit do Afriky, no ne? Stejně tam pořád něco lítá..
..jenže pak jsem si o tom s někým povídal, a bylo mi řečeno, že vůbec není ve světě záměr vykořenit hlad, naopak je ve světě záměr tomu hladu ještě napomoct zredukovat obyvatelstvo. Zredukovat..
..no, bylo mi řečeno, že hygienické stanice dostaly zmanipulované normy, které vůbec neodpovídají lidským potřebám. Díky nim je většina dostupných potravin zcela sterilních. Tím se pomalinku sterilizuje i lidstvo. A konkrétně na potraviny na pomoc hladovějícím v Africe jsou předepsány takové normy, že si každý rozmyslí nějakou skutečnou pomoc organizovat.
Na tohle jsem měl potřebu se přeptat Plejáďanů. Plejáďané říkali něco v tom smyslu, že je to moc zjednodušené, moc globalizované, nicméně že existují určité mocenské skupiny, pro které to platí víc než doslova. Jejich vliv se však v různých státech liší, a nejde o celosvětový trend, i když se to tím směrem může zvrhnout.
Za tuto zprávu jsem Plejáďanům samozřejmě moc hezky poděkoval, a jal jsem se přemýšlet sám.
Tak třeba bezdomovci běžně konzumují potraviny plesnivé i hnijící, zbytky sebrané ze země, vytažené z košů, popelnic, zpod aut, pomočené lidmi, psy, rozmáčené deštěm, postříkané blátem..
..ne že by, pravda, vypadali nějak zdravě, ale neumírají hlady.
Já vím, tohle byl brutální příklad. Ale snad víte, co chci říct: možná jsou na světě lidé, kterým je milejší hygienicky nezávadná smrt hladem než jídlo starší třech hodin, ale
Nebo takhle: nějaké normy jsou asi nutné, ale pokud někdo opravdu zadrží kvůli nějakým hygienickým směrnicím potraviny, které někoho mohly zachránit před smrtí hladem, je to pro mě regulérní vrah.
Ale přemýšlejme dál. Vzpomínám si, že sám jsem někde četl nebo slyšel něco o přísných hygienických kontrolách potravin na pomoc státům, které postihlo sucho nebo nějaká katastrofa..
..to nade vši pochybnost znamená, že jsou k dispozici jak prostředky, tak i zavedené, používané způsoby, jak pomoct potřebným.. i v rámci hygienických standartů. To mi ovšem evokuje několik dalších otázek.
Proč se stejně nepomáhá i těm, kdo umírají hladem?
Nebo snad lidé umírající hladem nejsou potřební..?
Nebo snad pomáháme jen některým potřebným..?
A není to tak, že pomáháme jen tam, kde se nám to vyplatí..?
A nejsme my náhodou v Čechách..?
Co se v Čechách totiž stalo, a co otrávilo spoustu lidí ohledně dalšího pomáhání potřebným, byla materiální pomoc nějaké zemi postižené snad zemětřesením nebo co to tenkrát bylo (že by Arménie??).
Konala se tehdy sbírka obnošeného šatstva, kupovali jsme předepsané potraviny a prací prostředky a kdeco a posílali na určenou adresu, kde se to mělo setřídit, naložit a poslat dál. A vzpomínám si, jak lidi byli vyloženě nadšení, že můžou nějak pomoct, a skutečně se rozdělili o to, co měli sami.
Ovšem, celou republiku pak oběhla zpráva, že poté, co si slušné kousky rozebrali členové štábu, šaty povětšinou shořely na velké hranici, pokud prý někdo posílal boty, tak to že vůbec, většina jídla se „vypařila“ a to ostatní nejspíš taky někdo probral.
Ona ta zpráva mohla být docela klidně i vylhaná, ale jelikož tu byly poměry takové, jaké byly, každý té zprávě věřil. Veškerá radost z dávání, která české lidi na chvíli osvobodila z toho věčného trnutí, jestli soused nemá víc než já, všechna ta radost byla otrávena.
Těm, kdo se přiznali, že něco do sbírky dali, se ostatní začali vysmívat, a většina Čecháčků se tak rychle dostala zpátky do stavu notorických závistivců, v němž trčí dodnes, a i své ratolesti v něm vychovávají.
České přísloví říká, že „kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde“. Nevzpomínám si na přísloví, které by pravilo, že kdo chce dát psu nažrat, něco mu prostě sežene. Možná takové žádné přísloví ani není.
To by asi vysvětlovalo, proč se ke stejným lidem, jako jsme sami, chováme převážně v duchu přísloví „sytý hladovému nevěří“, v němž snad chybí jen „a dál se tváří, jako by nikdo hladový nikdy ani neexistoval“.
Nejžádanějším zbožím na planetě je ovšem lidská energie. V jakémkoliv supermarketu mi to přijde, že co zákazník, to upír. A tak tu dávám k lepšímu některé metody kradení energie, počítám, že se pár čtenářům můžou hodit :)
Jednak, když hledáte zboží a stojíte v takovém odstupu, abyste hezky přehlédli celý regál, dost často se najde někdo, kdo si vás „nevšimne“ a zastaví se mezi vámi a regálem. V lepším případě si vezme, co chce, v horším začne přebírat a váhat, a v nejhorším případě také hledá.
V prvním případě o energii přijdete, v dalších dvou o ni přicházíte. O pozornost vašeho hledání přijdete hned, to je asi jasné, když se tam ten „člověk“ zdržuje, krmí se už samotným vaším zájmem a vůlí něco koupit, a vy mu nemůžete ani nic říct – vykládejte něco lidem, kteří neví, že existuje nějaká energie a podvědomí, natož aby věděli, že dramata to podvědomí s tou energií provádí ty nejhorší praktiky.
Nelze nic říct, což se pak projevuje jako frustrace a bezmoc, a řešením je co nejrychleji se vyvázat a jít si zatím pro něco jiného a vrátit se později, jinak riskujete, že s vaší energií dotyčný vyžere i základní informaci, co jste to vlastně hledali. Tím takoví wampýři napomáhají zrůdnému marketingu v obchodech a zvlášť ve velkých nákupních centrech. A ten marketing?
Pořád do vás hraje nějaká „muzika“, v mnoha obchodem navíc ještě přerušovaná reklamami nebo otravnými hlášeními, a ono to má ten smysl, že už po pár minutách jste úplně bez vůle a ploužíte se mezi regály a sledujete představení, které je tam na vás nachystáno: akce, slevy, reklamy, a děláte si představu o tom, co by se vám hodilo atd. Neboli jste přesně tam, kde vás ten který obchod chtěl mít.
To znamená, že poslušně, jako otroci přemýšlíte v intencích, které na vás nějaká marketingová hlava vymyslela. Tzv. módní hudba je právě to, co k tomu bylo použito, protože právě módní hudba je to, co vám má vymazat z hlavy myšlenky a nahradit je cizím pocitem, to jest podsunout vám falešnou realitu.
Pocity jsou totiž aktuální pravda o vás – tělo vám dává vědět, co se právě teď děje. Pokud vám to někdo zfalšuje a vy se necháte, ztratili jste svůj život. I o tom se ve vás objeví pocit, ale většina z vás ho nikdy nebude vnímat, protože vás táhne zpátky do sebe, a vy jste ale naučeni uctívat to, co dostanete od ostatních. A čím větší je to podvrh, tím více ho uctíváte.
Pokud jste přišli koupit něco konkrétního, máte problém: buď se na to musíte soustředit a ztrácet tak energii, kterou byste jinak mohli použít na něco jiného, a nebo na to za pár chvil zapomenete, plujete si v cizím snu, v cizí realitě, a proberete se třeba až doma, kdy někdo teprve zjistí, že sice utratil hodně peněz, ale ne za to, co původně potřeboval natolik, že se to vydal zakoupit. Tím jste však přišli o peníze, tedy o jinou, ještě mnohem žádanější formu energie, kterou byste také mohli použít na něco jiného.
A řada lidí se s tím docela lehce smíří a říká: „No, nemám sice tohle, ale zase mám tohle“, a netuší, že nežijí svůj život, ale cizí podvrh. Ke všemu, právě takovéhle věci, které si tímto způsobem koupíte, nejdou dost dobře vyhodit, protože je máte spojené s něčím, co jste v tu chvíli viděli jako „nádherné“, nebo pro vás „dobré“, i když se jednalo právě jen o upíří vějičku.
Nikde na světě nejsou fronty na cokoliv tak vražedné jako u nás. Češi berou lidi před nimi jako překážky, které jim brání dosáhnout cíle, kterým je „být první“. První je v Čechách ten, kdo dokáže s ostatními nejlépe „vyjebat“, takže jsme kolikrát svědky předbíhání, a to za jakoukoliv cenu. Kdo nemá odvahu nebo argument k předbíhání, dělá rovnou frustraci, a tu buď dusí v sobě, nebo ji nějakým způsobem projevuje. Nevím, co je horší.
Co se týká front, mají lidé pravdu v jednom: fronty jsou zbytečné, stačilo by obsadit víc pokladen. Jenomže pohled supermarketů říká: fronty hrají pro nás, jen si je užijte. Když posadíme člověka k pokladně, musíme ho zaplatit. Naopak, když ho tam neposadíme a vzniknou fronty, lidé zaplatí nám, protože budou mít čas si prohlédnout věci vystavené u pokladny, a jejich koupí si budou kompenzovat frustraci z fronty.
Tohle je zcela nelidské, většina lidí to nějak cítí, a hodně Čecháčků si pak hojí mindrák na prodavačce, která za nic z toho nemůže a nemá žádnou šanci to ovlivnit. Většina prodavaček je v Čechách ráda, že má vůbec nějakou práci a možnost žít aspoň s nějakou iluzí důstojnosti, a tu jim takoví „lidé“ berou.. po kvantech. Tím však pokračují v té hře marketingu, a potvrzují, že si svou frustraci plně zaslouží. Podepisují se pod to, a jsou to především muži.
K mužským nákupům jenom podotknu, že se jim ženy sice vysmívají, ale nedělají dobře, protože jednak na výsměch doplatíte vždycky, a jednak, stejným způsobem jako muži nakupují i ženy, které se v naší pseudospolečnosti pracovně zařadily na nějaké náročnější místo. Tyto ženy si nemusí kompenzovat důležitost a postavení množstvím nakoupených nesmyslů, nechodí se do obchodů „kochat“ a ukájet tím, co si jednou „určitě pořídí“.
Chodí nakoupit to, co potřebují, nechodí snít o novém „životě“ založeném na nových věcech. Ženy, které takhle sní při tom snění dost často ukradnou energii toho kterého výrobku, takže tam fyzicky sice je, ale bez vyzařování, tedy bez „osobnosti“. Tím hrají wampýrskou hru supermarketů, a opodstatňují neustálé přesouvání zboží v regálech.
Supermarketům se toto velice hodí, protože lidi, kteří byli zvyklí jít na určitá místa a vzít si co potřebují, změna pozice zboží donutí ten market projít celý a všimnout si věcí, které jim chtějí vnutit. Oficiálně to dělají proto, že je zboží „okoukané“. A co takové okoukání asi znamená? No, znamená vyžranou energii výrobků, a lidi, které tento výrobek už nasytil, aniž by si ho koupili. Proto se dá výrobek do jiné pozice, jiného nasvícení atd., a až se okouká úplně, do „akce“.
Cílem je vzbudit takovou touhu, že si to či ono člověk nakonec koupí, a dá tomu celému za pravdu. A lidé to hrají. Kdyby to nehráli, nejsou tu žádné fronty, pozůstatek komunistického režimu, kdy si vedoucí prodejen osobovali právo dát všechno žádané pod pult, a prodávat to jen lidem, kteří si krom výrobku zaplatí ještě i samotnou možnost si ho koupit.. nějakou službou, penězi navíc, možností dostat přednostně byt, místo ve školce.. cokoliv.
Češi jsou z komunistické éry zvyklí stát frontu na všechno, a přednostně na cokoliv, co se označí za vyjímečné, nedostatkové nebo dočasně zvýhodněné. Oproti minulému režimu je dnes v Čechách dostatek všech životních potřeb, nemusíte stát dvě hodiny frontu na toaletní papír a napjatě čekat, jestli poslední kus vykoupí někdo před vámi a trnout, jestli se na vás dostane, ale Češi neustále vytváří fronty a u pokladen se předbíhají a tlačí se na lidi před sebou..
..setrvačnost je mocná čarodějka, a tak si čeští lidé neváhají na slevněné zboží půjčit a stojí fronty i na svůj vlastní dluh. Jenomže peníze jsou energie jako každá jiná, a dluh znamená příslušnou karmu, ať o tom víte nebo ne. Jedna věc je, kdo vám poskytuje možnost se zadlužit a co tím sleduje, druhá věc je, proč mu to hrajete. Chápete?
Do Tesca jezdím zásadně v noci, je tam klid, tedy, co se návštěvníků týká. Po celém objektu jsou ovšem rozlezlí doplňovači, a jejich zacházení se zbožím mi docela osvětlilo, proč to zboží vypadá tak jetě, skoro oslizle. Házení s krabicemi, práskání s paletami, pokřikování na ostatní, neochotné uhýbání zákazníkům doprovázené nevraživými pohledy.. panebože, tohle si tu kupujeme?
Ale vzhledem k tomu, co dělají sami návštěvníci, je to opravdu mnohem lepší v noci. Jednou jsem se, nějakým omylem, dostal do téhož Tesca přes den. Pamětliv nočních zkušeností, pečlivě jsem si – podle Redfielda – vytvořil naladění, rozproudil energii, aby mě předcházela a v rámci možností mi žehlila cestu, nadechl jsem se a vlezl dovnitř.
Hned u vchodu jsem potkal páreček, kluka a holku, tak okolo dvaceti jim mohlo být. Přicházeli od pokladen, měli už nakoupeno, vypadali spokojeně, něco si povídali a šinuli si to k východu.
Pohled, který mi na ně padl, byl velmi zběžný, v podstatě jsem si jich taktak všiml, a asi bych si vůbec nepamatoval, že jsem je vůbec potkal, kdyby se v několika následujících zlomcích vteřiny nestalo několik velmi zajímavých věcí.
V tom prvním (zlomku vteřiny) na mě oba zareagovali, a jako střelky v přítomnosti magnetu se začali natáčet ke mně. První mě, hned v dalším zlomku sekundy, našly jejich oči, dva pohledy, těsně následované jejich energií, kterou evidentně neuměli ovládat. Ty dva pohledy byly zhruba stejně překvapené.
Co se slečny týká, už v okamžiku, kdy mě našel její pohled, celá zářila.. až jsem se lekl. Totiž, takhle ženy reagují v přítomnosti mužské celebrity, potažmo v přítomnosti úspěšných bankéřů, ředitelů větších podniků, pokud možno mezinárodních, zkrátka všude, kde žena cítí veliký energetický potenciál, který by do ní eventuelně mohl natéct, začne zářit, čímž se snaží tomu dotyčnému naznačit, jak úžasně by se vedle něj vyjímala.
Je pravda, že na to spousta mužů dokáže naletět, chtějí si popovídat s tou zářivou bytostí, přivázat si ji k šosu atd., aniž by jim docházelo, že se řadí do fronty na řádné puštění žilou, jelikož žena na té záři ponenáhlu ubere, a pokud ji dotyčný bude chtít mít ještě někdy rozzářenou, bude jí na to muset energii dodat.. no přece žena nebude zářit sama o sobě, kam by s takovou přišla, že?
Kdyby kterákoliv žena zářila sama o sobě, byla by okamžitě v ráji.. jenže to je přesný opak toho, co ženám cpou „maminky“, proto to většina žen nikdy ani nezkusí, s vyjímkou právě syndromu „záření na bohaté, či na slavné potentáty“. No, a teď to jakási slečna použila na mě. To mě překvapilo natolik, že jsem na ni, ještě než jsem se stačil ovládnout, pohlédl znovu. Ne do očí, samozřejmě, a velmi krátce.. ono tyhle reflexy mi naštěstí fungují..
..i tak to nebyl příjemný pohled. Slečna si něco delší dobu přála a teď jí to bylo koupeno.. nesla si domů dodanou „radost“. Přesto na dodavatele během necelé vteřiny dokázala zcela zapomenout a rozzářit se jiným, z jejího pohledu zřejmě slibnějším směrem.
To už jsem se vzpamatoval a obrátil pohled na dodavatele, který ovšem nezářil. Právě v tom okamžiku, kdy jeho energie dorazila ke mně, zaregistroval tu změnu u partnerky, sebral všechnu energii, co v sobě našel a hodil ji po ní, ve snaze ji nějak upozornit, že tam jsou spolu.
Ovšem, vzhledem k tomu, že normálně vychovaný muž je energeticky roven nule, a že i ve chvílích největšího vzteku se co do pohybu energie zmůže tak nanejvýš na slabý vánek, a jelikož jeho partnerka byla zrovna v plné záři, mělo to zhruba stejný efekt, jako kdyby nabral na lopatku trochu bláta a hodil ho po slunci: vůbec si toho nevšimla. A právě v okamžiku, kdy jsem na něj pohlédl, dospěl k pocitu zničující bezmoci, kterou důvěrně zná každý, kdo někdy chtěl překopnout hřiště a minul balón.
No, tak tohle všechno trvalo necelou vteřinu. Bleskový sled akcí a reakcí, který produkuje naše podvědomí, organizující podle nastavených filtrů pohyby naší energie, jsem tentokrát viděl neobvykle zřetelně, a snad poprvé zcela v reálném čase. Redfield boduje :-D
To, co se za tu vteřinu seběhlo na úrovni energetické, se v dalších dvou vteřinách projevilo též v reálu. Slečna v půlce věty přestala mluvit, celým tělem se natočila na mě a rukou, kterou do té chvíle gestikulovala, prudce sáhla k vlasům, což právě mě, který jsem to nečekal, přimělo se na ni podívat.
Její milý se v průběhu jednoho kroku navalil na ni, zároveň si přehodil „její“ nákup do druhé ruky, aby ji mohl obejmout a přetočit zpátky k sobě, o což se skutečně pokusil. Slečna ho ale dost zlostně odstrčila, stihla na něj hodit nepředstavitelně hnusný pohled, postavila se skoro metr od něj a opět se na mě rozzářila.
Normálně mi ho přišlo líto, a zároveň ve mně docela hrklo..
..ve většině kluků by se totiž v tom momentě objevila tendence dát jí pěstí, a jelikož „se holky nebijou“, následovala by rozpačitá snaha si tu vyvolanou agresi – její – přesměrovat na mě.. možná rovnou i s nějakým druhem útoku.
Tenhle mládenec – naštěstí pro mne – nevykazoval ani jedno, ani druhé, což samo o sobě mluví o velmi vysoké inteligenci, v Čechách dost nevídané. Nebyl on to nakonec cizinec? Bohužel ta inteligence pořád ještě nebyla dost vysoká, aby od své „zářivky“ utekl co nejdál to půjde, a začal žít s nějakou normální holkou, která nebude mít megalomanské ambice a týrací mánii. Pravda, v Čechách jich tolik asi není..
---
Redfield zřejmě na tuto nejvýraznější ženskou vlastnost nějak pozapomněl, a v návodu na dobré naladění nezmínil, jak tu energizovanost maskovat..
..na druhé straně mě samotného by nikdy nenapadlo, že si něčí podvědomí splete otevření přirozeného zdroje energie s tím, když se někde objeví známá osobnost, která přitahuje pozornost už tím že se objevila.
Nezbývá než konstatovat, že to není prdel..
Cestou domů jsem se stavil v McDrive na hranolky, doplnit si v těle olej a sůl, materiál na uhříky, aby mi kůže mohla signalizovat, že se na povrch dere něco důležitého, něco, co bych určitě neměl propást.
Aby si to zase někdo nevyložil špatně.. optimum, nebo teda spíš maximum činí jedny střední hranolky za měsíc. A pokud jste za poslední měsíc měli něco smaženého, nepotřebujete je samozřejmě vůbec.. riskujete, že vaše kůže bude vypadat právě jako hranolek od McDonalda, štědře posypaný solí.
Solí se u McDonalds vůbec nešetří.. asi jim někdo prozradil, že sůl, a zvlášť v kombinaci s horkým olejem je návyková a že si takové řádně osolené hranolky budou lidé kupovat i několikrát častěji. Ach, ten byznys..
..další věc, kterou se u McKačerů nešetří, jsou kupodivu ubrousky, což mě překvapilo – ty přeci nejsou tak levné, jako gram soli navíc..? Nebo jo?
Je tomu asi dva roky, co jsem si koupil malé hranolky, s sebou, děkuji, a vyfasoval k nim sedm ubrousků. Když jsem do toho sáčku nakoukl, nebyly hranolky vůbec vidět, a když jsem si chtěl vzít, nešly ani nahmatat.
První co mě napadlo, jestli náhodou nejsou vánoce a jestli mi to prostě nechtěli zabalit.. pak zase jestli se slečna třeba nebála, že se mi po cestě nastydnou.. v každém případě bylo papíru podstatně víc než hranolků.
Jednu chvíli jsem si říkal, co všechno si asi slečna myslela, že si po těch hranolcích budu chtít utřít.. pak ve mně zatrnulo, že možná věděla něco, co já ne, a že ty ubrousky budu doopravdy potřebovat.. pak zase jestli jí třeba nepřišel ten sáček moc prázdný.. zkrátka mi to vrtalo hlavou.
Víte, já nemám rád plýtvání papírem. Kvůli papíru se kácí stromy, za něž se nesází náhrady.. Něco se sice sází, ale když porazíte dospělý, to jest cca 300 let starý listnáč..
..takový třistaletý strom má už nějakou kapacitu.. za jediný den vyprodukuje takové množství kyslíku, že to vystačí na výrobu jednoho celého plastikového sáčku, takového sáčku, do jakých si v obchodě balíte jednotlivé kousky večeře, abyste si je domů donesli hezky sterilní.. pardon, hygienicky nezpochybněné.
Něco mě ponouklo jeden ten ubrousek rozbalit, a podívat se, jak je to vlastně velké. Nevěřili byste, každý ten ubrousek má rozměry necelé A3, sice tenoučké, ale přece.. vnutila se mi otázka, jestli by použité množství papíru vydalo na normální A4..?
Třeba jo, kdo ví?
Od té doby si v „mekáči“ vždycky přepočítám ubrousky.. no, vypadá to, že do každého takového sáčku většinou přijdou průměrně čtyři ubrousky (vždycky k jedněm hranolkům!).
Takhle, většinou dostanu čtyři, dost často pět nebo šest, a cca dvakrát se mi stalo, že jsem dostal „jen“ dva nebo tři, jednou jsem dostal jeden a jednou dokonce žádný – obsluhoval mě páníček, který to zjevně zasklil.. nebo měl možná dojem, že si vystačím s rukávem, případně s nohavicí.. hmm.. tričko a kraťasy.. no, nevyšlo..
Faleš, která v patriarchátu provází tzv. rodičovství, dnes dostoupila vrcholu. Je to vidět z každé reklamy, ano, včetně reklamy v IKEA.. „jsou to nejdražší, co máte“. Neexistuje snad větší podlost než vydírání skrze potomstvo, a ženy jsou vůči němu bezbranné, protože potomstvem po celou dobu patriarchátu vydírají své muže.
Připomínám, že nejsem protivá ženám.. nikdy jsem nebyl.. nicméně pokud se ženy chtějí nějak vysvobodit, budou si muset leccos přiznat. Nelze se vymanit z otroctví, pokud nepřestanete otročit. Zkoušel jsem to dost dlouho, cca třicet let, a fakt to nejde. A že při své vynalézavosti a variabilitě jsem stihl vyzkoušet nejen to, čím mě nadopovala matka, to jest všemi ženskými dramaty z posledních dvou tisíc let, ale i to, čím mě nadál otec a všemi možnými kombinacemi obého.
Pravidlo prostě je to, že musíte přestat vydírat, abyste byli schopni odolat příslušným formám vydírání, nesmíte pokračovat ve lžích, abyste rozpoznali lži a byli schopní se ubránit podloudníkům, nebo – v tomto případě – podloudnicím. A musíte přestat používat lidi, především své nejbližší, abyste mohli nebýt používáni.
Pravdou je, že mateřství se dostalo pod správu mužů, kteří chladnou logikou rozhodují o tom, jak to bude a nebude vypadat. U toho mateřství je toho špatně víc. Snad všechno. Muž udělá dítě ženě, ale porod už znamená, že žena dala dítě muži. To je patrně proto, aby nebyla zpochybněna úloha zvaná „hlava rodiny“?
Nevím. Vím jen to, že narození dítěte ve skutečnosti znamená, že aktuální vrchnosti právě přibyla pracovní síla. Je tu nový člověk, do kterého se sice bude 15-25 let investovat, ale který potom bude dalších 40 let náš stát živit.
Je samozřejmě záhodno, aby co nejvíce potřebných investic učinili rodiče. To je u nás v současné době zařízeno tak, že to co dostanete jako přídavky se státu bohatě vrátí, když na své dítě nakoupíte. Je to podvod jako všechno ostatní, je to zase snaha mužů obejít život a jeho zákonitosti. Opět je tato snaha úspěšná.
A co že od státu za novou pracovní sílu dostanete? Muži nic necítí, takže ti nepotřebují vůbec nic, a ženám je úcta k mateřství a poděkování za dítě oficiálně vyjádřena jedním dnem v roce.
Klasickým příkladem jsou pleny. Dnes jsou v módě pampers, jednorázové umělohmotné výrobky, strašná ekologická zátěž pro planetu, pohlcující kyslík jak při výrobě, tak při spalování. To zabíjí jak Zemi, tak i vás, ale vy, přestože si to vraždění sami platíte (a ne zrovna málo), jste spokojení, protože při svém řevnění můžete říct „mám na to, abych svému dítěti koupil/a pampers“.
Slyšel jsem o jediné ženě, která si nakoupila klasické pleny a dětský olejíček, a raději pere, než by škodila planetě. A ne, není to tím, že by neměla peníze! Osobně neznám žádnou. Jenomže to není všechno. Spalování dětských výkalů uvězněných v plínce znamená, že je dítě už od narození neustále odřezáváno od Země.
Je rozpojení kruhu, kdy vámi za normálních okolností prochází dary Země a zase se jí vrací. Tím je život na Zemi podmíněn. Dítě je tedy tímto vaším přístupem nuceno nežít na Zemi, nemá možnost zapuštění do jejího společenství, tím tuplem, že ho co nejdříve odstavujete a krmíte umělohmotnou stravou, za niž přitom také musíte zaplatit.
Tím děláte ze svého dítěte androida, vy sami. Kdo vám to vnuknul a jak? Komu to slouží? Vám? Dítěti? Ne, že? Slouží to proti vám, slouží to někomu, kdo vlastní a ovládá jak váš tzv. vývoj, tak i sdělovací prostředky, tak i celou módu, která vám říká – když se necháte – co máte žít a jak. A většina z vás se prostě nechá.
Stát mimo módu znamená být vyobcován z církve (té mateřské) – lidé se vám vyhýbají, jako byste byli nakažení, dávají si pozor, o čem s vámi mluví a kdo je při tom vidí, protože nikdo nechce být spojován s něčím nestandartním. Platí to i pro vedlejší módní proudy: nikdo z tzv. podzemí nechce být viděn ve společnosti někoho z mainstreamu, protože co by mu na to „jeho“ parta řekla.
Hlavně že každý všude dokazuje, jak je jedinečný.. prostřednictvím několika předpřipravených kolonek na netovém profilu, značkového oblečení laděného do několika předpřipravených výrazů, z nichž si můžete vybrat, co budete napříště žít.. ..všechno, co odsouhlasíte slovy „Já jsem … !“ se totiž začíná okamžitě dít.
A vy to děláte formou veřejného prohlášení, a veřejné prohlášení je nejmocnější způsob vytváření vizí. Móda je tedy dokonalý nástroj manipulace, který provokuje lidi k tomu, aby se manipulovali sami, a nechali se slepě ovládat tím, co řekne většina. Jenže většina okamžitě přejme a žije všechno, co se jí v médiích předhodí.
A jelikož se v médiích předhazuje něco mužům, něco jiného ženám, něco dalšího adolescentům a něco dětem, je tu válka všech proti všem. Celou válku organizuje pár lidí, kteří jsou v klidu, tahají za nitky a strašně moc se jim to líbí.
Každé vaše nedorozumění, každá vaše hádka, všechno zlé vychází od těch lidí, jenže oni s vámi nejednají přímo – používají proti vám vaše rodiče, sousedy, učitele, profesory, zaměstnavatele, úředníky atd. Z vašeho pohledu je to začarovaný kruh.
Z našeho pohledu je to totální, absolutní otroctví – několik lidí rozbilo pomocí několika bajek celé společenství a teď ovládá šest a půl miliardy otroků. Slova jsou mnohem silnější než tanky nebo atomové pumy. Oni to ví, na rozdíl od vás, a umí to používat. Mají v tom tisíce let praxi. A co vy?
Slova poslušně používáte proti vám samým i mezi sebou, když vám nestačí slova, použijete tanky nebo pumy, jako by něco takového mohlo vyřešit šrámy na duši. Ničíte se navzájem a dáváte tak těm několika lidem za pravdu: jste otroci, hloupí a nepoučitelní otroci a to co máte vám prostě patří!
Tak to je. A jestli se vám to nelíbí, sáhněte si do svědomí a změňte to. V sobě.
Šrámy na duši nejdou vyřešit násilím. Násilím si hojíte jen ego, ale ne své vlastní ego, hojíte si jen to, co vám v dětství nadiktovali, že jste, a v čem vás pomocí módy neustále udržují. Máte implantované cizí ego, nástroj násilí a zmaru, a tomu hrdě říkáte „já“.
Skutečně si myslíte, že jste vrcholem evoluce? Možnostmi snad, ale tím co žijete, jste vrcholem degenerace. Nechali jste se ořezat a zotročit natolik, že si kupujete věci, které vás zabíjí, a i když to víte, nejenže se podle toho nezařídíte, ale stejné věci ještě kupujete i svým dětem.
Učíte tak své děti finančnímu rasismu a držíte je ve finančním otroctví, v rozmezí společnosti založené na čím dál větší produkci a čím dál větším plýtvání. Tím se nejenže podepisujete pod celou tuto hru, ale hlavně v ní udržujete i sebe, právě tím, že ji nutíte dalším lidem. Jaký si myslíte, že bude karmický dopad takového jednání?
Není v tomto vesmíru nic sprostšího než současné lidstvo. To si musíte připustit, pokud se chcete v nadcházejících časech dostat ze Země do něčeho jiného, než je vesmírné otroctví.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info