aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Člověk ve svém těle spojuje několik oblastí. Těmto oblastem se říká roviny, nebo také dimenze, a každá z nich je vždycky vlastně celý jeden svět. Je tu svět hmotný neboli fyzický. Pak je tu svět pocitů. A nejjemnější svět, který umíte vaším tělem vnímat, je svět myšlenek neboli mentální. A letmo zmíníme i astrál.
Těmito třemi světy a jejich propojeními se tady budu zabývat, i když je jich mnohem víc. A jako protiváhu, která mi pomůže osvětlit některé zákonitosti návaznosti neviditelných světů na ten fyzický jsem si vybral svět duchů. I ten lze v lidském těle vnímat, a najdete ho jako samostatnou kapitolu.
Říkám vnímat, i když ve skutečnosti v každém tom světě vedete život. To, čemu říkáte myšlení, je váš život v mentální dimenzi, a to, čemu říkáte cítění, to je váš život v rovině pocitové. Takže ten život, který normálně žijete se vlastně skládá z několika životů, z těch, co žijete v jednotlivých rovinách. Ve všech světech se můžete vzdělávat, můžete se v nich živit, růst, profesionalizovat atd.
Základní potíž je v tom, že celou dobu vás učí ovládat pouze svět fyzický a ostatních světů si nevšímat: myšlenky i emoce se učíte ignorovat, popřípadě přelhávat. To ve vás nakonec vytvoří rozpory: pokud budete ignorovat své myšlenky, nepůjde vám ovládat fyzický svět, protože ten v těch myšlenkách vzniká. Vždycky je napřed myšlenka, a teprve potom, co vás myšlenka „napadne“, můžete začít s její realizací a způsobit její projevení fyzické.
Pokud tedy neovládáte svůj život ve světě myšlenkovém, nebudete ho ovládat ani ve světě fyzickém, a budete zcela odkázáni na to, co vám civilizace poskytne. A spolehněte se, že civilizace vám poskytne spousty svých „výdobytků“, na které si postupně zvyknete natolik, že se bez nich časem nebudete umět obejít, neboli na nichž se stanete závislí. Ztratíte svobodu.. a svobodu ztratíte proto, že jste kdysi kývli na ztrátu sebe, svého mentálního já.
Svět myšlenek.. napřed asi, co je to myšlenka, že? Myšlenka je zachycená, zformovaná energie, je to energie, která dostala tvar.
V rámci výchovy se člověk naučí některé tvary přitahovat, a některé odhánět nebo dokonce vůbec nevidět. Z tvarů, které vám rodiče (a televize) dodají, budujete konstrukci, jejímž prostřednictvím budete poznávat myšlenkový svět, skládáte z nich bludiště, v němž se vaše myšlení (neboli váš život v mentální sféře) bude pohybovat.
Při tom pohybu budete chodit vlastně jen na známá místa, o kterých jste s někým mohli mluvit, vyptat se ho a zkrátka si ty tvary trochu prosvětlit a prohlédnout. Naopak se budete vyhýbat místům, na která jste se ptali a na které jste jako odpověď dostali rodičovskou lež, zákaz se na něco takového ptát nebo dokonce zákaz příslušná slova vůbec vyslovovat.
Tím se však z tvarů, které původně vnímáte jako normální součást Života stanou nepřehledná, tmavá zákoutí, kterých se budete bát. To je základní účel současné ne-lidské výchovy, vzbudit v lidech strach. A tím strachem vás už mohou ovládat, a v tomto webu se budu snažit popsat způsoby toho ovládání.
Velice často dostanete pro nějaký tvar jiné, zavádějící slovo. Abyste tomu rozuměli, je třeba pochopit, co znamená slovo informace. Informace je popiska, je to poznámka o tom, jaká myšlenka vedla k vytvoření tvaru, na který se informujete. Vlastně se ptáte, co je „v“ (in) této myšlenkovém „tvaru“ (forma), neboli co tento tvar obnáší.
Slovo je zvuk, rozčleněný zvuk, který má za úkol tu kterou informaci vyjádřit, v daném jazyce. Informaci, ne tu myšlenku – ono vzhledem k tomu, že v každém jazyce je většina slov jiná než v těch ostatních, což by znamenalo, že by stejnou věc mohly vlastně vyjádřit různé zvuky, je jasné, že nejde o vyjádření přímo té myšlenky, jako čistě o její popis. A popis je závislý na pojetí popisovatele.
Některé jazyky dokonce nebyly vytvářeny pro určité informace a tedy některá slova dotyčný národ musí buď přejmout, nebo nějak obejít. Jazyk je specifické pojetí reality, je to způsob, jak realitu pojmout a samozřejmě přetvářet. Přetváření reality je nutností života v relativní sféře, protože abyste mohli něco prožít, musíte si vytvořit okolnosti, které vám to umožní.
Ve čtyřrozměrné „realitě“, popravdě iluzi to jde, rovina, na níž máte dojem, že existujete toto umožňuje.. žádá jiná rovina neumožňuje tolik přetvářky a lži. Jen ve vaší dimenzi lze považovat to, co fyzicky vidíte nebo slyšíte za skutečnost, ve vyšších světech je všechno mnohem zřetelnější a není tak snadné podlehnout omylu, nicméně vy jste podlehli, proto jste padli tak hluboko.. páni tvorstva.
K přetváření reality používáte slova nějakého dostupného jazyka.. mateřského, otcovského, společenského, pracovního.. je toho moc, a většina z vás se snaží mluvit co nejméně univerzálně neboli co nejvíc specificky, jak to jenom jde, protože si připadáte odborněji a fundovaněji, a to co tím ztrácíte je schopnost opravdu se domluvit. Tímto způsobem ještě pořád vytváříte a prohlubujete babylónské zmatení jazyků, tak jak vám ho jistí lidé jistými mýty naordinovali. Naletěli jste, a neumíte si to přiznat.
Kupodivu nejuniverzálnějším jazykem mluví vaše matky, a pak vaše církve, potažmo vlády. Matky a vlády jsou základní frakce lidských otrokářů a obě používají jazyk symbolů, na které pořád spolehlivě reagujete, i když už jste dávno zapomněli, co znamenají a nikdo z vás neví, jak vznikly.
A nemylte se, není to tak nevinné, jak si možná myslíte. Až si to dovolíte a projdete skutečnými regresemi, poznáte, co ve vás způsobilo mateřské žvatlání a slizké ohmatávání a šišlání atd. Způsobilo to ve vás porobu, neboli otroctví, a to už od základu vaší bytosti.
V současné době je největším nepřítelem člověka jeho vlastní mysl, i když jen proto, že lidé nejsou vedeni svou mysl ovládat, a ta mysl v podstatě není vaše.. z čehož plyne, že ve skutečnosti je největším nepřítelem člověka právě jeho výchova. Právě díky výchově se veškerá pozornost lidí týká jen fyzického světa, a skoro nikdo si nehlídá myšlenky.
Proto se většina z vás podobá bláznu, který se v kině snaží ovlivnit děj na plátně a dělá pro to vše možné i nemožné, trhá plátno, přeřvává reproduktory a demoluje kino, a zcela ignoruje základní fakt, že pokud chce jiný film, stačí jít do promítací kabiny a vyměnit cívku. Tak i vy demolujete všechno kolem sebe, zabili jste celou planetu ve snaze změnit svůj život, který přitom od těch nejmenších okolností až po vaše největší díla vzniká ve vaší mysli.
Samozřejmě, čím víc jste toho takto zničili, tím větší propadáte hysterii, protože na vaše problémy vůbec nic nezabírá – ani silácké řeči ani silácké kousky, a tím větší máte pocit viny, kterým jste následně globálně ovládáni, a tím horší máte vyhlídky do budoucna, protože tím jací jste teď, jak vidíte své okolí i sami sebe si chystáte to, jak budete v příštím okamžiku žít. Bohužel to tak vnucujete i svým dětem.
Co se týká kontroly mysli, vás a vaše předky učili, že cokoliv není z posvěceného zdroje, může být od ďábla, který se prý po většinu času baví našeptáváním hovadin nechráněným jedincům, proto většina z vás se většinu dění ve své hlavě bojí vnímat, abyste se náhodou nedověděli, že jste také takovým napadeným jedincem. Další důvod je to, že společnost pro vás předdefinovala, co je pro vás dobré a co zlé, aby vám zamezila prožít něco osvobozujícího, a vy se děním ve své hlavě zabývat ani nemůžete, abyste náhodou nezjistili, že jste „špatní“.
Tedy, většina lidí svou mysl vůbec nekontroluje, a jak už možná víte, kdekoliv se vzdáte kontroly, někdo se jí vždycky ujme. A vaše společost má nachystáno spoustu fíglů, kterými vás průběhu růstu přemlouvá, abyste se své sebekontroly vzdali, a všeho, čeho se takhle vzdáte, se společnost okamžitě ujímá.. ve většině případů za vaše vlastní peníze (ekvivalent vynaložené energie). Společnost je wampýr parazitující na sobě samém.. tedy, z vašeho pohledu především na vás.
A toto dění, právě díky otupující lidské výchově není nijak hlídané, není chráněné, a člověk je tudíž na mentální úrovni strašlivě zranitelný. A toho společnost zneužívá. Dnes už každá reklama, každý film, každé umělecké dílo, ale i jídlo a vlastně cokoliv, co nepochází ze zcela nezávislého zdroje, všechno obsahuje minimálně dvě, ale většinou více podprahových sdělení, ani ne tak fyzické nebo fyzickými smysly postižitelné, ale hlavně mentální a emoční přidané významy, což je v principu woodoo.
Šíří se to coby kořeny: pekař upeče sto housek, a podprahové sdělení strachu, zmaru a katastrof, kterým byl naočkován v průběhu ranních zpráv, které slyšel při pečení se dostane ke sto lidem a okamžitě zapouští kořeny. Základní principy už jsem popsal v Růstu člověka.
Některé kořeny jsou spíš kořínky, jemné, tenoučké předivo, které sice necítíte, ale které přesto funguje, některé jsou silné, mnohem silnější než vy, vaše celá rodina, ale i než celá města nebo národy – srovnejte si, kolik lidí ovládnete se svou víkendovou historkou, a kolik jich ovládla Joanne Rowling s historkou o čarodějnickém učni.. a také, jak dlouho to ovládnutí vydrželo, a co všechno to „nic netušící“ konzumenty stálo.
To, co konzumujete je to, co konzumuje.
Prostřednictvím těchto sdělení jste svými vládami nabádáni, abyste si tvořili bezpečné příbytky za hodně peněz, což odvede vaši pozornost a ovládne vaše očekávání – očekáváte nebezpečí.
Skutečné nebezpečí leží v mentálním světě, ve kterém máte ze své výchovy implantovány nepřekonatelné zábrany „zdravého“ rozumu, a vlastně se zcela spoléháte na to, že ostatní obyvatelé mentální sféry je mají také. Kde by je ale vzali, když útok jde přes vaše fyzická těla (a samozřejmě přes zvířata v domácnostech) a zasahuje tudíž výlučně lidi?
Bráníte svá těla, uklízíte je do prostor, ve kterých vám není dobře, a přitom tam, kde leží skutečné nebezpečí, jste nazí, a díky této výchově i slepí. Z rovnováhy vás dokáže vyvést každý člověk, který řekne něco neobvyklého, nebo nevypadá standartně atd., co teprve až začnete vidět skutečné tvary v mentálním světě? Tvary skutečných myšlenek, nevázaných na hmotu a její těžkopádnost, ani na čas a jeho omezení?
A co až budete chtít nějakou takovou myšlenku „domyslet“ neboli „dožít“ do konce a zjistíte, že vám v tom brání mentální bariéry, které vám pod dohledem systému naskládali rodiče, prarodiče, strýci, tety, sousedi, učitelé a šéfové.. on totiž každý, koho jste jen na okamžik uznali jako svou autoritu vám něco podsunul a něco jiného zablokoval (což je způsob, kterým se my lidé v našich školách a výchově učíme). Zásadní na tom je, že jen máloco z toho jste si uvědomili.
To, co vnímáte jako nápady, jsou ve skutečnosti formy života, a na mentální úrovni jsou totéž, co vy.. jen tělo jim chybí.. některým. Setkání s takovou bytostí berete jako „nápad“, a dokonce i takováto setkání z vaší strany probíhají v čase a prostoru. Z vaší strany, protože myšlenky, resp. mentální dimenze není omezena časem.. a ta vyšší část ani prostorem.
Poznáte to z toho, že když se otevřete nějakému zdroji, může vás napadnout i mnoho věcí – no, myšlenek současně. Jste schopní je současně vidět, jste schopní je i diagnostikovat, ale abyste je opravdu poznali, musíte je vpustit do svého osobního času a vlastně je prožít. Stejně tak to funguje nakonec i ve světě fyzickém – chcete-li něco udělat, musíte vpustit ideu do svého času a v tom ji teprve můžete realizovat.
Tak, teď byste měli být schopní pochopit výrok „Vše živé se chce realizovat“. Znamená to, že všechny myšlenky mají tendenci se dít a hledají vhodné prostředí.
Nápad berete úplně stejně jako napadení, má to pro vás stejný význam. Je sice pravda, že některé beztělé formy života jsou skutečně agresivní a „napadají“ někoho, kdo tělo má, a jeho prostřednictvím se snaží zakořenit v dalších dimenzích, ale vždycky jde o myšlenky, které jste si přitáhli svým předchozím rozhodnutím. Proč je tedy berete jako nezvané hosty? Proč je nepřijmete?
Když je přijmete, můžete s nimi manipulovat – např. zařadit jako nepotřebné. Když je nepřijmete, nemůžete vůbec nic.. budete před nimi jen utíkat, a ani to pro vás nebude fungovat, k tomu vám bude chybět právě to know-how, které vám výchova nedodala, resp. které vám výchova zatajila.
Právě takovou živou formou je i systém, nebo chcete-li, patriarchát (nebo společnost nebo třeba civilizace). Co ta už pohltila.. jen proto, že se lidem zatajilo, co co znamená a jak se člověk může ovládat.
Aby bylo jasno, vždycky budete potravou pro nějakou jinou, většinou vyšší civilizaci. Podle toho, o jakou civilizaci půjde, bude zformována vaše vlastní civilizace. V současné době jste pod vlivem civilizací, které se živí vaším strachem. Proto jste drženi v nejistotě, v hrůze: „Co bude..?“
V tomto strachu jste chováni na základě toho, co vám „vaši“ tzv. historici říkají, že už bylo, a také na základě toho, co vám „vaši“ tzv. umělci ukazují, že by být mohlo. Většina těchto lidí jsou zrádci lidstva, a paradoxně mají z vás všech největší příjmy. Celá vaše civilizace je jejich prostřednictvím inspirována Strachem, a celá vaše civilizace jím patřičně zapáchá. Z lidí Strach doslova čpí.
A teď: jistě víte, co udělá pes, když v někom vycítí strach: začne na něj útočit. Co myslíte, že udělá celá příroda, až se vám konečně podaří se od ní oddělit a propadnout nějaké formě Facebooku, Luciferova nástroja, jímž Lucifer právě dosáhne toho „být lidstvu Bohem“ (neboli velkým bratrem, který se rozhodl, že ho lidstvo uzná za svého rodiče)?
Co udělá příroda, až vycítí váš strach, kterým máte prolezlé všechny myšlenky, slova i činy?
Když mluvím o tom, co příroda vycítí, nabízí se otázka, proč vlastně nemáte možnost vycítit, co jí provádíte, když schopnost vycítit veškeré dění je dána všem živým bytostem. O zvířatech mluvíte s despektem, a o tom, co zvířata vycítí, mluvíte jako o šestém smyslu, který vy lidé prý nemáte. Ale proč byste ho neměli? Možná proto, že o zvířatech mluvíte s despektem?
Podobná zvláštnost je, když jakýsi šestý smysl přiznáváte i ženám. Proč se však ženský šestý smysl netýká vyciťování dění v přírodě? Ale abychom to zkrátili: protože přírodu ďábelsky týráte, tak strašně, že kdybyste si dovolili cítit její rány, zemřeli byste bolestí, tak ji týráte.
Proto jste uzavřeli své emocionální schopnosti, ženy i muži, uzavřeli jste svá vědomí emoční rovině. A napadlo vás někdy, co by nastalo, kdyby příroda uzavřela své vědomí vám?
A dál, pokud jste se muži i ženy uzavřeli vnímání přírody, ženský šestý smysl nemůže být pravý, není to ten dar, kterým se ženy tváří, že je, protože právě nemá nic společného s přírodou. Ovšem, vzhledem k tomu, že ženám na vaší planetě nejsou oficiálně zakazovány emoce, kde se stala chyba?
Sami jste si, každý z vás, mohli všimnout, že se ženský šestý smysl týká jen lidí a věcí, které má žena nějak označkované, s nimiž má nějaké pouto, a tedy jste všichni už dávno mohli přijít na to, že je uměle vytvořený – pak byste viděli i to, že byl vytvořen pomocí jistých postupů, které nemáte popsané a které většina z vás neumíte ovládat, natož se jim bránit.
Z vašeho pohledu se proto ženský šestý smysl dá popsat jako druh magie, která v ženách oživí odpad po výchovném přelhání jejích emocí, a s jejíž pomocí všechny ženy po zbytek života zneužívají svou emoční kapacitu, ke špehování ostatních, ke spekulacím o zjištěných výsledcích a na základě těch spekulací k následnému ovládání a dost často i k vyložené tyranii ostatních, především manžela či partnera, a samozřejmě dětí a jejich dětí.
Dostali jsme se k emocím a s nimi k nejzávažnějším lidským dramatům. Dramata jsou hry, které na sebe navzájem hrajete a v nichž jde o to, kdo ukořistí energii toho druhého. Všichni jste upíři, a kdekoliv, v jakékoliv vyšší civilizaci byste okamžitě způsobili rozkol.. proto do nich nemůžete, a proto jste na Zemi. Dlužno dodat, že pokud se chcete do vyšších sfér dostat, máte co dělat..
Neustále se navzájem zastrašujete, litujete, děláte na sebe tazatele i rezervované, a to všechno má za důsledek, že jste těmito boji oslabeni a nezbývá vám energie na žádný skutečný osobní progres, neumíte svá vysávání vůbec zastavit, ne tak z nich vybřednout. A to jste dostali dar Celestinských proroctví..
Celestinská proroctví vám ukazují, že šestý smysl máte všichni, i to, jak jej všichni zneužíváte, i to – a to především – jak se z toho všeho dostat ven. Jenže vy jste z Celestinů raději udělali bestseller, což znamená si to koupit, protože to někdo chválil, tak abyste to měli, přečíst si pár kousků a pak tvrdit totéž, co o tom říkají ostatní, aniž byste pochopili aspoň jednu myšlenku.
Jako světlé vyjímky se vyskytlo několik skupinek lidí, kteří se mnoho z Celestinských poznání naučili aplikovat, dostali se k čisté komunikaci, k telepatii, k celistvosti.. ale kde dnes jsou? A kde je jejich poznání, kde jsou jejich duchovní školy, a hlavně, nezdá se vám několik skupinek u bestselleru, který obletěl celý svět, zoufale málo?
Něco vám řekneme, ti lidé narazili při výchově dítěte, všichni do jednoho. Neumíte udělat rovný vztah s dětmi. A tak je hezké, že Celestini popisují, jak přesně na to, bohužel zbytečně, protože většina rodičů, kteří se to kdy pokoušeli zrealizovat, dospěla k onomu: „To si buď vymysleli, nebo ještě nepotkali toho našeho fakana“, a válčí se svým dítětem a spolčují se proti němu, jako kdyby nic nečetli.
Úplně nejvíc se to samozřejmě týká matek, které se už samotným pokusem o změnu přístupu k dítěti ocitají v krutém konfliktu s vůlí jejich matek a s celou tradicí, která sice lidi drží v područí, ale matky na ní trvají, protože jim dává jakési to slovo aspoň nad někým, a to je pro ně to ono.
Emoce jsou formy života, které produkuje lidské tělo v návaznosti na to, co se děje v něm i v okolí. Účelem emocí je dát člověku zprávu, co se právě teď děje, případně, u emocí zanedbaných zprávu o tom, co se v té které situaci dělo. Je to klíčová vlastnost těla, protože tělo je nástrojem prožitku. Pokud provedete tělo prožitkem, obdržíte emoci. Emoce jsou prostředkem osobního růstu.
Emoce bývají mužům zakazovány, protože jako produkt těla daného ženou jsou ďábelské, stejně jako to tělo, jen ženám bývají ponechávány, protože žena jako ďáblův nástroj si stejně žádnou zvláštní péči nezaslouží, ale ve skutečnosti proto, že když zbavíte ženu emocí, nebude ochotná se vám starat o děti, odznak patriarchátu.
Tady je nejlépe vidět, kdo vás ve skutečnosti ovládá, když ještě dnes zakazujete chlapcům brečet, cítit, a cokoliv pocitového vyjadřovat. Dcerám se emoce nezakazují, nicméně kdyby se nechaly, jak jsou, zbořila by první taková dáma patriarchát. Dcerám se emoce přelhávají, a to proto, že obsahují pravdu a vedou zase k pravdě a tím i ke svobodě. Po přelhání vedou naopak ke lži a k porobě.
Tohle musí pro společnost zařizovat matky, normálně vychovaný muž-otec toho v podstatě není schopný (jak by také mohl?), a poznáte to tak, že příkladně ani velmi zlý výsměch od otce nebolí, vlastně vás jen udiví, co na vás ten kretén zkouší, dokud vás matka nenaučí na něj patřičně reagovat.. pak už to bolí od obou.
To se týká i všech ostatních emocí, kterých se vám při výchově dostane, a jejichž zmršeniny vás pak budou provázet po celý zbytek života, samozřejmě, pokud se je nenaučíte brát za své a zpracovávat jako svou pravdu. Můžu říct, že po tom výchovném ubití a přelhání to není moc jednoduché, ale jde to. V mentální sféře je to o dost těžší, a zvlášť pro ženy téměř nemožné, i když i tam to jde.
A jde to prostřednictvím emocí. Emoce jsou okamžitá, aktuální pravda o člověku, a jejich prostřednictvím lze rozkódovat a rozpustit i mentální bariéry – občas se to nějaké ženě podaří.. ženě, a nebo muži, který dostal typickou dívčí výchovu, a ke svým emocím má aspoň nepatrné zbytky přístupu.
Na emoční rovině se děje nejvíce násilí. Je tomu tak nejen proto, že jsou prostřednictvím emočního násilí deformovány děti do podoby správných otroků, ale i proto, že si jeho prostřednictvím 99% žen dokazuje převahu nad muži, o kterou s nástupem patriarchátu přišly.
A funguje to tak, že žena drásá svého muže, a ten, výchovou zbavený emocí se nemá jak bránit, a když to žena přežene, použije holt násilí fyzické, jen aby s tím přestala. Tím žena vyhrává, protože muž se za to cítí vinen (to je jeden z mála pocitů, který je mužům povolen.. spíš vnucen), a tím pocitem ho pak žena ovládá.
Používá se to samozřejmě i na děti, ale ty se nemohou bránit vůbec, a o to je pak dopad horší. Plejáďané k tomu podotýkají, že zatím nenašli matku, která by emoční násilí nepoužívala na své děti, a která by si tímto způsobem nehojila mindráky ze svého dětství, znají však takové, které se o to snaží, vysvětlily tu snahu potomkům a ti s nimi na tom spolupracují. Bohužel, není mezi nimi (nebyla v době psaní) žádná češka..
Ženský přístup k emocím je naprostá katastrofa, jejich emoce nejsou jejich, ale to jim nebrání si na nich trvat, jakože takhle je to správně, to je to správné ženské, co mají na muže, děti a ostatní ženy. Jak emoce přímé (vztek, radost z vítězství, zloba), tak nepřímé (vydírání, litování), i jedovaté (zášť, závist), jsou neustále v permanenci, v použití proti všemu a všem.
99% veškerého násilí začíná v emoční rovině, a 90% jej vytváří ženy. Teprve těch zbylých 9% je to, že se ženy brání patriarchálním omezením, zbytek je násilí, které má za účel lépe umístit tu kterou ženu v ženské hierarchii, a to jakýmkoliv způsobem – na emoční rovině se většina žen neštítí vůbec ničeho.
Pokud ženský přístup k emocím je tak strašný, co teprve muži a jejich emoční hluchota? Víme, že je vnucená, uměle vytvořená i udržovaná, ale je to opravdu tak neprůstřelné? Opravdu se s tím nedá nic udělat? Nestojí to snad za to? Na tyto otázky nám dá odpověď způsob, jakým se tu zneužívá empatie.
Empatie je optimální způsob, jak se dozvídat pocity druhých, a funguje, i když si dotyčný své emoce nepřizná. Bohužel, mnoho lidí zatím neví, že jejich emoce patří jim, a vnucují je ostatním.
Přitom by stačilo si je jen připustit, základní otázkou (Na základě čeho se tak cítím?) zjistit, jestli je ta emoce moje nebo podvržená, a pak se buď srovnat se svou pravdou, nebo si uvědomit cizí přelhání, těla se vyptat na emoci pravou a srovnat se s tou pravou. Vnucování však bývá tak důkladné a tak pojištěné hrozbami bolesti a nejrůznějších postihů (už jsem říkal, že v emoční rovině se ženy ničeho neštítí?), že si to většina lidí prostě rozmyslí, i když jinak už svým životem třeba vládnou sami.
Začíná to celé tím, že své emoce vnucuje matka svým dětem, čímž dává svým dětem příklad absolutní neschopnosti být sama sebou a srovnat se se svými prožitky, ale znásilňuje i jejich empatii. To celé bývá spojeno s tím, že mateře nutí ostatní žít podle toho, co ona sama v tuto chvíli zrovna cítí, a tím znásilňují i jejich životy a připravují sebe i ostatní o pravdivé zrcadlo.
Většina lidí nedokáže do konce života žít jinak než podle toho, co by v tuto chvíli jejich maminka cítila. Technika je taková, že se něco uděje a dítě z toho má nějaký pocit. Ten pocit mu matka vyvrátí, vlastně sebere a uvolněnou energii pohltí. Tohle násilí dost bolí.. myslím opravdu hodně.
Bolí to i syny i dcery, a u dcer se matka uchýlí k náhradě. Vnutí jim to, co v té situaci cítila sama. Přetluče v nich jejich pravdu, a spokojená je až tehdy, když dcera projevuje to, co by podle matky projevovat měla. Tím se dcery naučí cítit podle matky neboli přelhávat své emoce a nahrazovat je matčinými, jednat podle nich a tedy nežít svůj život, ale její blábol.
Synům však matka nedá nic, jen se jim vysměje, jestli jsou snad holky, že brečí nebo se třeba schoulí, a když by její výsměch nepomohl, utluče je pocitem vlastním. Rozdíl proti přetloukání u dcer je tu v tom, že syn nesmí ty matčiny emoce projevit, musí jim jen bez řečí podřídit svůj život, jinak mu maminka, ta zlatá, nejhodnější na světě udělá ze života peklo, a ještě mu vyčte, k čemu že ji to nutí.
Říká se tomu emoční vražda, a tím se právě synové časem úplně odnaučí cítit, to jest, i kdyby se v nich jakýkoliv pocit objevil, strach z výsměchu a dalších postihů jim stejně znemožní se k němu přihlásit.
Většina z nich časem navíc skočí na lež, že emoce jsou špatné a mají je jen ženy, protože se ženami se stejně nedá vážně počítat, a ty, kdo na to neskočí, přimějí dříve či později jejich ženy svou emoční brutalitou, aby to velmi rychle udělali, nebo budou jejich pokusy něco cítit nejen vysmáty a zhanobeny, ale také jejich emoce zaživa sežrány.
Z toho se častečně vyhrabou jen ženy, které se stanou také matkou a začnou dělat tutéž hrůzu zase svým dětem, většina mužů se však ke svým pocitům nedostane vůbec a jejich empatie zůstává zablokovaná až do jejich smrti. A všichni takto postižení jsou bezmocní proti jakýmkoliv mateřským ovládacím manévrům, které, jak už víme, používají na své ovce i patriarchové.
Komplikace je tu v tom, že emoce lze sdílet, což v partnerství je to absolutní nutnost, a tyto vnucovací postihy to téměř znemožňují. Vnucování je však pouhým důsledkem toho, že emoce byly prohlášeny za špatné, a jelikož nikdo nechce být špatný a skroro všichni věří, že jsou ty emoce opravdu špatné, skoro všichni se jich snaží zbavovat všemi možnými i nemožnými prostředky, a skoro všichni se tak připravují o poklad největší z největších, tedy o svou vlastní pravdu a tím i o vlastní život.
A také o veškeré naděje na partnerství.
Velmi podobná je situace u otců a samostatného myšlení dětí. Nicméně i toto začíná u matek, protože prvním nástrojem jsou zrůdné příběhy (pohádky) a jazyk, který je z nějakého důvodu zván mateřským. Ostatně, mateřským náboženstvím je móda, a ta je o prostoru. Je o tom, jaký příběh si vás označkuje, a kam tedy poroste vaše nitro, zdeformované podanou stravou.
Příběhy pro vás vymýšlí vaše matka.. příběhy, které budete žít.. a vy je budete žít, to ona už zařídí, protože pak všechny vaše prožitky půjdou do ní. Totiž všechny, u dcer je to cca 90-95%, u synů tak 50-80%. Další příběhy pak produkuje systém. Příběhy, které dostáváte, mají zajistit, aby vaše nitro rostlo do prostoru, který kontroluje ten, kdo vám je vypráví.
Matka nemá jak kontrolovat synovy myšlenkové pochody, a zvlášť od doby, kdy synové přijmou zákaz emocí se na ně matka nemá pořádně jak dostat. Musela by mít v pořádku logiku a být si jistá svým samostatným myšlením, což 99% matek nic takového prostě nemá – ony pouze opakují chyby a lži svých vlastních matek, s jistotou, kterou vzaly z nezpochybněného příkladu své matky. Ta nezpochybněnost je však dána čistě tím, že „o maminkách se nic špatného neříká“. Je to podraz.
A jelikož každá generace je o něco chytřejší než ta předchozí a chyby pramatek na zpracování dalších potomků nestačí, nastává ta pravá chvíle pro patriarchy, kteří ženám potřebují podvrhnout další generaci ženských autorit, to jest, najmou se známé ženy, aby se podepsaly pod nejnovější výbrky mužské vědy. Známé ženy se podepíší, tím zradí ženství a další generace žen se veze v područí.
Ne že by se matky nezkoušely dostat synům na kobylku – synové jsou pro matku neuvěřitelným zdrojem emoční potravy v období, kdy se jim emoce zakazují, protože ty emoce dostane matka všechny, beze zbytku.. všechno sežere, a nic nemusí nahrazovat, což dcerám by musela dát rozhřešení a nějakou emoci pro ni zase vypotit. No a když synové zákaz pocitů přijmou a přestanou je tím pádem vytvářet, produkují čisté, emočně nezbarvené myšlenky, na které nemá nárok matka, ale otec, potažmo systém.
Na otcích je, aby zlikvidovali vaše samostatné myšlení. Prostě cokoliv vymyslíte, on nějak napadne a vyvrátí. Chlapce při tom jednou za čas nějak povzbudí, napoví jim, kudy mají myslet, aby to bylo „správně“, dívky nikdy. Do dívek se v tomto smyslu pouští i matky: „Tak si to vymysli sama, když jsi tak chytrá“, a pak vylučují její odpovědi argumenty jako „To nefunguje, to říkala už tvá prababička! No snad si nemyslíš, že jsi chytřejší než ona! Ať tě ani nenapadne to zkoušet!“.
Rozumíte tomu? Když se dívka nedá a chystá se něco zkusit na vlastní pěst, matka jí to zakáže. Pokud dívka ještě pořád vzdoruje a opravdu něco zkoušet začne, zpívá jí matka: „To ti nebude fungovat“, „Vzdej to“, atd. A zpívá to tak dlouho, dokud to dcera buď nevzdá, a nebo zdárně nedokončí.
Matce však nevadí, když dcera něco dokončí. Oznámí dceři, že to byla náhoda, a začne o dceři mluvit v jízlivostech „Ta naše holka je nějaká moc chytrá, myslí si, že sežrala všechnu moudrost a dělá mi tu nové pořádky..“, ještě ji za trest přiskřípne tam či onde, no a po pár takových zkušenostech se vzdá i ta nejvytrvalejší. Bude to samozřejmě mít ještě mnoho let na talíři, ale s tím přece měla počítat, když neuposlechla matku rovnou.
Tohle určování vašich výsledků je mimochodem nejodpornější rodičovská praktika. Začnete něco dělat, a rodič vám oznámí: „To ti nepůjde“. A vy se buď ohradíte, a svůj vliv si zpátky vybojujete, což vás ovšem připraví o dost energie a je dost pravděpodobné, že výsledku stejně nedosáhnete, a nebo se neohradíte, a o svůj vliv přijdete rovnou.. o svůj vliv na vaše dílo. Ono totiž, pokud se neohradíte, rodičovská informace vám v podvědomí ovlivní vaši představu výsledku – to vy sice nevíte, ani rodiče to neví, ale zkusit to na vás zkusí, protože na ně to fungovalo.
Cokoliv budete zkoušet vlastního, vždycky vám budou házet klacky pod nohy, dokud se dobrovolně nevzdáte jakékoliv své iniciativy a nezačnete dělat jen to, co vám řeknou. Pak vás teprve pustí ze zřetele, protože pak je teprve přestanete provokovat. A proč že to rodiče dělají? No protože jsou to otroci, a nesnesou vedle sebe svobodné lidi.
Je to tak, že vaše mentální tělo doslova pohltí otec, a emocionální zase matka. Vyžerou vaše „já“. Synové dostanou jistou kompenzaci mentální a úzký povolený způsob, kterým smí myslet, aby svým myšlením náhodou nepoškodili patriarchát, a dcery dostanou kompenzaci emoční, a je jim nadiktováno, co jejich pocity znamenaly. Tak se naučíte „správně“ myslet i cítit, tedy, dívky nemyslí a cítí podle matky, chlapci necítí a myslí podle otce. Hotovo!
Chtěli byste vědět, jak si máte za takových okolností rozumět mezi pohlavími? Typicky v partnerství?
No, ten hlavní vtip je v tom, že vy si mezi sebou nemáte rozumět. Kdyby jste si mezi sebou rozuměli, nemohly by vás ovládat matky, tedy tchyně, báby a prabáby, a nemohl by vás jejich prostřednictvím ovládat patriarchální systém.
Proč stavím na prvé místo ovládání mateřské.. no, není to nijak složité, i když se vám to asi nebude moc líbit, jde však jen o to, že mateřská manipulace začíná dřív, je vnitřní a tedy primární. Systémová (mužská) manipulace jednak staví na mateřské, z toho důvodu začíná později, a tak jako tak v naprosté většině případů zůstává vnější. Vyjímkami jsou mezi muži jen ti, kdo se naučili důsledně dusit své emoce, tedy kontrolovat, a vypouštět je jen při používání magických úkonů.
Většinou však takoví muži děti nemívají, protože přítomnost ženy znamená důslednou kontrolu mužových sil a celkového zaměření, a kdyby taková žena objevila u muže i jen pouhý zájem o magii, ne tak ještě snahu zapsat se pomocí magie do dětí, nezbylo by z něj vůbec nic, protože ovládání dětí pomocí magie je už po staletí výsostná ženská záležitost a ženy si to velmi důsledně hlídají.
Proto se mužská magie málokdy srovnává s heterosexuálními vztahy, a s otcovstvím téměř vůbec. I tak jsou muži, co se magie týká, většinou odkázáni na příručky a hotové obřady, zatímco ženám stačí cítit se nějak, eventuálně se nějak pohnout, a z podvědomí vyjede něco, ona se tomu odevzdá a je hotovo..
..a to celé se děje nevědomě. Celé generace mužů fungují tak, že zahazují všechno, co má něco společného s jejich otci jako přežité atd. Ledacos se nám dochovává coby folklór, ledacos se nedochovává vůbec. Zcela naopak to mají ženy.
Je to tak, že ženy, které jsou důsledně vedeny nemyslet, jsou ovlivnitelné, a naprosto bezbranné na podprahové úrovni, protože zákaz myšlení u nich ve skutečnosti funguje jako blokáda jejich vlastního přístupu k jejich vlastní mysli. Neblokují se však žádné přístupy cizí..
Je nutné počítat, že naprostá většina žen má už jen ze své výchovy v podvědomí naskládány miliardy způsobů, jak si poradit s tím či oním, a jen víra ve vlastní neschopnost, kterou jim vtloukají matky i otcové, jim nedovoluje něco z toho použít.. k tomu obvykle dochází jen za vyjímečných okolností, jinak už by tu lidstvo nebylo.
Řada ženských kouzel provází dívky už od nejútlejšího věku, dost se toho probouzí v pubertě, a úplně všechno jí začne být k dispozici najednou, porodem prvního dítěte. Pak záleží jen na ženě, kdy co použije, nebo na její matce, kdy ji k něčemu popíchne, nebo na nějaké situaci, která jí něco připomene..
..a mohou se vyskytnout věci třeba dvacet generací staré, a žena, nemajíc to jak kontrolovat, způsobí stejnou pohromu jako kdysi její prabába.
A co takhle si přiznat, kde jsou v takovou chvíli muži i s celým tím slavným patriarchálnem a nelidskou logikou, na kterou neustále doplácí vše živé.. jsou zcela namydlení, stejně jako dítě mají trauma, které nepochopí většinou po mnoho životů.
Je vidět, že otcové jsou proti matkám sice nadutými, ale slepými a bezmocnými břídily. Pokud se matky postaví, patriarchát skončí a už nikdy nebude. Jediný důvod, proč se tak ještě nestalo, je fakt, že ženy – a zvlášť matky – nedokáží táhnout za jeden provaz, protože každá myslí jen na sebe.
A to vše by mi ani tak nevadilo, kdyby matky nebyly ovládány globálně a nevedly lidstvo ke zkáze.
Takže máme probrány lidské světy mentální, emoční i jejich návaznosti na fyzično, a to je čas podívat se na jakýsi mezistupeň, o kterém jste vžycky hovořili, ohánějíc se tím samotným slovem, aniž jste pochopili, o co jde.. i když, takhle to máte s většinou světů, které obýváte.
Dlouhou dobu to fungovalo tak, že všechny ty úmysly, pocity, nápady a dojmy se formovaly do jakéhosi předobrazu, a ten předobraz byla vlastně další dimenze.. něco jako kniha těsně před tiskem, když už je vymyšlená, prošla korekturami a cenzurou a už je vysázená.
Tahle dimenze se jmenovala astrál, a byla vlastně souhrnem lidských představ o životě. A nejen lidských. Na astrálních pláních se pohybují spousty bytostí, a těch, které nemají fyzické tělo je jasně většina. Spousta lidí tvrdí, že existuje astrál vyšší a astrál nižší. My říkáme, kéž byste si to tak zařídili.
Představte si astrál jako ohromnou nádrž, do které neustále přitéká všechno, co myslíte a cítíte, a ze které ty věci odtečou jedině když je zrealizujete. Takže pokud neděláte to, co máte v představách, znamená to, že z astrální roviny neodtéká všechno, co do ní nateklo.
Příkladně s prvními omezeními volného sexu vznikaly kromě zábran také první nesplněné/potlačené touhy a představy. Jejich prostřednictvím je možné člověka vysávat, a pokud je možné něco takového, vysavač se vždycky najde. Na nešťastné lidské sexualitě dnes sedí celé hromady astrálních larev, nesčetné množství malých a jedna obrovská egregora.
Pokud se člověku objeví v hlavě představa sexu s někým jiným než s partnerem, podvědomě se obrátí k patriarchálnímu bohu, jestli si toho všiml. Ona obrovská egregora, kterou vytvořili lidé svými představami patriarchálního boha odpoví, že bůh vidí vše a že samozřejmě došlo k hříchu.
Následuje úlek, pocit viny a strach z trestu. Strachem se živí larvy, a dalo by se říct, že právě larvy našeptávají (promítají) lidem většinu „hříšných“ představ. Jednotlivé hříšné představy jsou vlastně centra malých egregor. Píšu malých, ale hříšné představy na základě některých sex-symbolů vytváří egregory o mnoha milionech duší.
Pokud si myslíte, že jste v sexu otevření a nemáte takové zábrany, doporučuji ověřit si to tvrzení regresí.. čistě jen abyste se pak nedivili. Většina lidí je dnes něčím posedlá, a téměř polovina tak, že se bez cizí pomoci neobejde.
Několik lidí zařídilo, že se vám po mnoho desetiletí dostávaly téměř výlučně knihy, písně a filmy s násilnou tematikou. I zprávy ve sdělovacích prostředcích jsou převážně o násilí. Tím jste byli přinuceni myslet a cítit v násilných kolejích, ačkoliv jste nic jako násilí nemohli projevovat.
Tak se stalo, že lidstvo přeplnilo astrál myšlenkami násilí, zvůle, válek a především myšlenkami na to, že se objeví nějaké strašlivé bytosti, které budou lovit a otročit lidi atd. atd., však sami víte, čeho všeho se člověk bojí a jaké příběhy se na vás valí.
No a přeplnění astrální dimenze přivodilo její krach. Nádrž praskla a přetéká. To znamená, že to, co mají lidé v představách už nemá kde být zadrženo a začíná se to rovnou dít. A jelikož lidé mají v představách hlavně násilí a strach z vetřelců, dá se docela jednoduše spočítat, co se na vás chystá.. nebo spíš co si na sebe chystáte.
Spočítali to ostatně už staří.. a vlastně i proroci, když popisovali třeba Apokalypsu. Všichni, kdo chtějí být vyzvednuti do „nebes“ by měli asi hledět, aby se dopracovali k potřebné kvalitě a nepropadli po tom vyzvednutí zase zpátky.
Toto je jen malý nástin dění, které naši civilizaci provází v jiných světech, v tomto případě ve světě astrálu. Tyto světy byly lidem zatajovány, a lidé, kteří se jimi přesto zabývali byli vysmíváni a někdy i pronásledováni.
Kam se přidáte vy? Budete se dalším světům vysmívat, nebo je začnete studovat a zkoumat, co vám mohou přinést?
«« Ztracený mír
Rovina duchů »»
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info