aneb dění v nefyzických rovinách pohledem zákona příčiny a následku.
Už je to hodně dávno, co jsem vcelku pravidelně chodíval na fóra o duchách, odchytával lidi vyděšené z prvních či nějakým způsobem nepříjemných kontaktů se záhrobím a jeho obyvateli a písmenkoval s nimi tak dlouho, až se problému dokázali postavit.
Někomu stačilo dodat odvahy, někdo navíc potřeboval trochu know-how, a někdy bylo potřeba rozplést nitky karmy a navodit její vyřešení. Práce to byla úžasná: hodně jsem se dozvěděl a naučil, o lidech, o duchách, o sobě, nicméně všechno jednou končí, a už pár let je to celé pryč.
V souvislosti se svým odchodem jsem si umínil, že sepíšu to nejpodstatnější a dám to na web.. ehm, no, tak „už“ to tady je, jako součást povídání o neviditelném světě. Ono totiž srovnáním s posmrtnou dimenzí lze pochopit mnohé jevy v naší výchově, v našem světě.
(Pozn.: budu skloňovat nespisovně o duchách, a ne spisovně o duších, bo to tak bude přehlednější. Asi..)
Pro účely tohoto spisku se domluvme, že slovo „duch“ nebude znamenat
Pro účely tohoto spisku nechť je duch pouze to, co zbude, když se člověk zbavil těla, ale nedostal se ještě z posmrtné dimenze. Co to znamená:
Fyzické tělo má svůj předobraz, který se formuje myšlenkami, slovy, úmysly, pocity a u rozvinutějších jedinců i city, jazykem duše. Tento předobraz je vlastně vaše představa o vašem životě, která se pomocí „vesmírné“ promítačky vteřinu za vteřinou obtiskuje v hmotě, coby vaše fyzické tělo.
Toto obtiskování je to, co si většina lidí představuje pod názvem život, a myslí si, že to je to skutečné.. (a někteří věří, že to má i nějakou důležitost). Zatím naprostá většina lidí věří dokonce i v kontinuálnost času.. ale to je teď jedno. Prozatím bych zvlášť zdůraznil skutečnost, která spoustě lidí nedochází, a která přitom dost zásadně určuje vztah „živých“ k posmrtné dimenzi a jejím obyvatelům:
Každý z nás je duchem neustále, v každém okamžiku. Neustále obýváme krom fyzické i tu „posmrtnou“ rovinu Bytí. Tedy, duch není něco, čím se teprve stanete, až se po smrti budete stěhovat do té po-smrtné dimenze. Ne! Berte to prostě tak, že jste duch, který ještě nepřišel o tělo.
Tenhle přístup vám v konečném důsledku pomůže i se strachem, který vůči duchům v podvědomí nosíváme. Ono hodně lidí má tendenci si představovat, že duch je něco, na co oni nemohou, a žije někde, kam nemohou, atd. Přitom je to úplně naopak.
Jsou to duchové, kdo dost dobře nemůže k nám do fyzické dimenze. Mohou nás sice nepatrně ovlivnit na éterické úrovni, ale to skoro nestojí za řeč – ne v našem případě. Není jednoduché ovlivnit ducha, který disponuje hmotným tělem (no já vím, člověka), který prošel běžnou výchovou a má ty rodičovské a školní myšlenky a principy, které ho řídí (mnohdy i celý zbytek života), vryté příliš hluboko.
Vždyť my i sami máme kolikrát problém se změnit. Kolik lidí se sebou nedokáže udělat ani tak jednoduchou změnu, jako je přestat kouřit. A to je přitom změna, která vám nepřinese žádné negativum.. někdy teda.. ale podle oficiální propagandy tomu tak je.
Co teprve zásadnější změny, které člověku přinesou jen drobné zlepšení, třeba jen lepší vyhlídky do budoucna? Kolik lidí má problém změnit velké zlo za menší v horizontu menším, než je desetiletí, že?
Příčinou tohoto stavu je těžkopádná, otupující výchova, kdy dítě chce dělat to co dospělí, a je dvacet let odkazováno čekat, až bude „velké“. Když se pak dočká, zjistí, že vůbec nebylo o co stát, a snaží se způsobit podobné zklamání někomu dalšímu.. najde si partnera, udělá si dítě, a historie se opakuje.
Tohle by samozřejmě zabilo kreativitu v každém – resp., důslednější jedinci tak dopadnou, méně důslední ji dokáží rozvinout v činnostech, které jejich výchova nepoznamená. Ale budiž, člověk si lehce může přizpůsobit život dispozicím a změnám svého nitra, nemusí přestávat kouřit..
Co však změny vyvolané zvnějšku? Když víme, že většina lidí vůbec nepočítá s tím, že má své nitro totálně propojené se svým okolím, když neví, že okolí si každý vytváří tím, jaký je uvnitř? A když většina lidí jeho ovlivňování používají čistě jen reflexy a násilné způsoby naučené z výchovy?
Když se lidé snaží ovládnout své okolí silou mocí, i když by stačila drobná změna v jejich nitru? A když neví, že se ta jejich válka s okolím obrací zpátky proti jejich nitru, protože z něj prostě vyšla?
Tohle všechno jsou věci, které většině lidí brání změnit způsob života i po smrti: jelikož každá jejich myšlenka úplně přeformuje jejich okolí, většina se poleká svých nenadálých schopností a začne se bát, co to bude příště a tedy začnou vytvářet a realizovat krizové scénáře. Tam nesmíte dojít.
Úplně stejně jako okolo lidí na Zemi je kolem odtělených spousta nejrůznějších bytostí, které mají – stejně jako lidé – nejrůznější cíle. Některé tam jsou, aby vám dodaly odvahu a pomohly vám přejít, nebudou vás ovšem k ničemu nutit, protože ctí vaši svobodnou vůli.
Jiné bytosti se budou naopak snažit vaši svobodnou vůli znásilnit, a stáhnout vás do končin strachu a cyklického utrpení, aby si v nich nepřipadali tak sami. Nebudou to ovšem mít jednoduché: všeobecně je smrt pro člověka úleva, obrovská, radostná úleva, proto není tak snadné sklouznout do říše strachu.
Proto to, co přesně se děje po smrti závisí na mnoha a mnoha faktorech. Příliš mnoho lidí / duchů však zůstává ve vyjetých kolejích a žijí jak byli zvyklí, jak je maminky vychovaly, jenom bez těla.
Ne že by na tom bylo něco špatného, je to každého věc, jak se svým Bytím naloží, nicméně se za těcho okolností nelze divit, když určitá část tzv. odtělených vůbec nezaregistruje, že už nemá tělo, a dál bloumá „mezi živými“. To je však jen jeden druh duchů.
Jako duchy můžeme vnímat odtělené lidi, kteří zůstávají viset v posmrtné dimenzi, většinou zacyklení v nějaké situaci, a nevidí cestu ven. Zacyklení v situaci.. to znamená, že se vám neustále přehrává nějaká situace, jeden a tentýž scénář, a vy věříte, že je to pravé. V tomto se trápí nějakých devadesát procent uvízlých duchů – a ti s živými lidmi nepřijdou téměř do styku.
Někteří duchové uvíznou v situacích, které je poutají k lidem ještě žijícím, a občas se nějaký duch dokonce připoutá k nějakému místu nebo k majetku. Ty můžeme občas potkat. Ve všech těchto případech jde právě o zaslepenost, která jim brání vidět cestu ven.
Pak jsou duchové, kteří se v našem časoprostoru rozhodli setrvat vědomě. Je jich cca jedno procento, a dělí se na opravdu hodně zlé, hnané touhou škodit, a těch bývá na planetě jenom několik – opravdu jen pár, a zbytek jsou duchové, kteří prošli na druhou stranu, vrátili se a teď tu pracují na jednom úžasném projektu, o kterém bude řeč dále.
Ti, co by rádi uškodili, jsou tu kvůli nějaké pomstě, jsou orientováni na konkrétní lidi, které by rádi zlikvidovali, a na ty, kteří jim to mají splnit, pak na konkrétní místa, kterých se to týká, případně předměty, na které se zafixovali. Jejich zájmy jsou velmi úzké a specifické, a naprosté většiny lidí si vůbec nevšimnou, protože ti lidé svým magnetismem neodpovídají jejich zaměření.
Všichni duchové, bez vyjímky, potřebují a vyhledávají pomoc. Takže nejen lidé, ale i duchové jsou ti potřební.. a na lidech je, jestli jim pomohou, nebo jestli se zařadí mezi lemry. To už jsou další termíny, a hned si je vysvětlíme.
Potřebnými striktně označuji lidi (potažmo samozřejmě i duchy a další druhy bytostí), kteří narazí na překážku, snaží se ji překonat a potřebují s tím jenom pomoct – tj. nechtějí po mně, abych to udělal za ně, a jsou ochotní se něco eventuálně i přiučit.
Většina lidí nemá ráda potřebné, protože neskýtají žádnou jistotu a tudíž se na nich nedá založit byznys. Nikdy z nich nevytvoříte klientelu, protože nikdy nepustí svůj život z vlastních rukou, a pokud už v něčem musí přijmout pomoct, snaží se, aby příště už nemuseli. Jinými slovy, učí se.
Klientelou myslím naopak lidi, kteří nejsou ochotni nebo schopni se něco naučit, a radši donekonečna otravují ostatní. To ovšem nejsou potřební lidé, to jsou jen lemry, a lemrám kromě pár facek a „Koukej se starat sám!“ žádné skutečné pomoci stejně ani není.
Lemry tedy chodí s fiktivními problémy, což ovšem nevadí, protože s nimi většinou chodí k fiktivním odborníkům. Jejich představu odborníka totiž nejčastěji splňuje právě věci naprosto neznalý machýrek.. vlastně stačí, když budete oplývat sebedůvěrou a nesrozumitelnými, dostatečně vznešenými výrazy.
Lemrám, jelikož přicházejí se smyšlenými problémy se proto dostane fiktivní pomoci, přesně podle zákona „akce = reakce“. Klíčová vlastnost lemroidů je pak ta, že jsou ochotni si tu fikci zaplatit, a z toho někteří i pravidelně. To znamená, že s lemrami si můžete zavést praxi.. heh, a to aniž byste cokoliv uměli. Vlastně, vždyť to sami znáte..
..vzato do důsledků, v nějaké oblasti žití je lemrou každý z nás. Na principu lemrovitosti je totiž založena naše civilizace. Lemra základ státu. Někdo se vám stará o jídlo, někdo o pití, někdo o bydlení, většina o peníze.. a když se nad tím zamyslíte, není toho, co si v životě kontrolujete sami, zase tolik.
Společnost nám neustále vštěpuje, že jediné, co je nám potřeba, jsou peníze, jelikož za peníze lze pořídit vše, co by nás (podle ní) mohlo zajímat, a že naopak to, na co peníze nestačí, nestojí ani za to chtít. Hlavní argument byl ten, že to, co se nedá zaplatit, není jisté, zatímco s penězi se můžete naučit počítat.
Je pravda, že v Čechách tento přístup dlouhou dobu nezaznamenal až takový úspěch.. lidé u nás nevěřili jistotám, které nabízí stát, který je už tolikrát prodal. Ještě donedávna si většina Čechů dělala všechno, co aspoň trochu šlo, doma na koleně, popř. u kamaráda, a hlavní českou měnou byla flaška.
V posledních letech nás ale dostala naše snaha přiblížit se západu, kde peníze jsou alfou i omegou všeho dění; i u nás se začaly objevovat manýry „mám peníze = nepotřebuju umět“. (A co je zadarmo, není dost dobré, už proto, že to může mít každý. Proto je mnohem lepší pořídit si totéž za co nejvíc peněz, a dát to sousedům patřičně sežrat.)
Tak jsme se vzdali lásky, radosti, zdraví a veškeré přirozenosti, protože to všechno zadarmo je, a nahradili jsme to uměle vykonstruovanou životní úrovní, která se dá poměřovat vlastně právě jen počtem nainvestovaných peněz. Lidem v tom sice moc dobře není, ale mají jistotu.. byť jen domnělou.. zatímco společnost si mne ruce, protože společnost získala jistotu skutečnou. Stačí ovládat toky peněz, např. skrz DPH, a ovládá se i obyvatelstvo. Samo.
Většina lidí je dnes v jedné oblasti odborníkem, a ve všech ostatních lemrou, přičemž to, jak dobře vám někdo zaplatí vaše odbornictví určuje to, kolik dalších oblastí bude váš život vůbec mít.. tedy pokud si je nezařídíte sami. Právě proto bylo nutno udělat všechno natolik složité, abyste si sami prostě nevystačili, nikdy a s ničím. V cíli pravda ještě nejsme, ale už se blížíme, blížíme.
Pamatujte si, že lidská soběstačnost ohrožuje stabilitu a jistotu a vůbec životaschopnost společnosti, kterou sice nikdo na nic nepotřebuje, ale kterou nám předkládají jako jedinou možnost žít na této planetě, proto vám veškerá soběstačnost musela být odebrána.
A vy jste na to řekli „Ano“. Tak si to užijte..
Prvním hlavním důvodem strachu z duchů je dvoutisíciletá násilná agitace katolické církve, která v tomto plynule navázala na starší náboženské byznysy, hebrejský a egyptský: patriarchům šlo o to, aby lidé za žádnou cenu nekomunikovali se svými mrtvými přímo. Mrtví totiž vědí.. nebo tedy přinejmenším vědí mnohem více než „živí“. Stejně tak vědí (nebo vědět mohou) všichni, kdo s „mrtvými“ komunikují, takže by se velmi rychle zjistilo, že kněží lžou..
..takhle věděly i naše prachbáby, ty, co rozuměly přírodě, životu i smrti.. ty co neustále pomáhaly lidem.. a co je katolíci vyvraždili coby čarodějnice. Ono katolictví nefungovalo, dokud lidé měli alternativu a nepotřebovali ke všemu kněze. Zdá se, že tyto ženy byly posledními lidmi, kteří nebyli lemrou v žádné oblasti života, jelikož žily téměř výlučně z darů Země, a životu a přírodě rozuměly natolik, že nepotřebovaly kněze, felčara, ani psychologa.
V každém případě, strach v tomto případě nebyl přímo z duchů jako takových, ale z lidí – vlastně při odhalení jakékoliv spojitosti se světem duchů hrozilo nařčení ze spolků s ďáblem a v těsném závěsu smrt. Církev vyhlásila svou totální exklusivitu ve věcech duchů a tedy i právo omezovat (např. vraždit) „konkurenci“. A lidé spolupracovali, umožnili katolický diktát.. a jak rádi.. kolik takových „lidí“ si falešným udáním vyřídilo své účty se sousedy..
..a právě tyto skety byli naši předci. Protože ti ostatní nepřežili. No, a jelikož se stalo mnoho bezpráví ve vztazích mezi lidmi a duchy, a my jsme jednoznačně potomci viníků, máme dost co dělat.
Druhým hlavním důvodem lidského strachu z duchů jsou špatné zkušenosti hloupých a nepoučitelných jedinců, kteří nějakého ducha vyvolali, propadli strachu, dodali tím duchovi sílu a doplatili na to.
Třetím důvodem obecného strachu z duchů jsou duchaři – lidé, kteří s duchy komunikují, převádějí na druhý břeh, nebo je vyvolávají (nebo o tom aspoň mluví), tedy profíci, hazardéři, amatéři a podvodníci.
Mnoho z nich přehání líčení svých kontaktů s duchy a hlavně nebezpečí, která při takových kontaktech hrozí, a někteří zveličili i cizí špatné zkušenosti tak, aby sami vypadali o to odborněji a důvěryhodněji. Prostě jen straší ostatní a dokazují tak jim i sobě, jak velice jsou dobří.
Jednak si tímto primitivním způsobem dodávají vážnost a důležitost, a jednak si budují klientelu lidí, kteří se na ně budou obracet. A berou to docela vážně: někteří se straší i mezi sebou navzájem, a oblíbeným trikem v duchařské komunitě je pomlouvání kolegy (likvidace konkurenta), že je pod vlivem „temných sil“. Takové prohlášení se sice rovná klatbě, ale to těmto „lidem“ nevadí. Někteří toho neušetří ani své vlastní děti.
Když si vážení duchaři vyřizují obyčejné nelibosti pomocí polo-vědomých magických útoků, pomocí ďáblů smrti (a to ať už je to pravda, nebo jen ošklivá pomluva), a neušetří toho ani své vlastní děti, jak poznat duchaře, který vám pomůže a neublíží.. který vás nesejme v nějakém záchvatu, který neumí (nebo nechce umět) ovládat?
Já vím, že takoví nejsou všichni. No samozřejmě že nejsou. Ale jak je rozlišit..? Jak má normální člověk věřit duchařům a nemít strach z duchů, když se dějí takovéhle věci?
Možná někdo namítne, že normální a běžný člověk o takových věcech ani neví. Tak to je do značné míry pravda, jenže, podvědomí máme všichni, a tam to je zapsané u všech stejně, takže když narazíte na ducha, ať už přímo nebo třeba jen v hovoru, začne se vám to všechno hrnout do hlavy.
A kdyby se vám tam hrnula jenom fakta. S fakty se vyrovnáte lehce, protože všechno kolem duchů je logické a přirozené. Potíž je v tom, že většina takových faktů je v tom podvědomí obestřena hrůzou, která do hlavy chodí vždycky napřed.
A když té hrůze podlehnete, potřebujete nutně pomoc, protože svým strachem krmíte libovolnou bytost, která se na vás přilepí a která, posílena vaším strachem, vám tu kterou obavu pomůže zrealizovat. Na druhou stranu, když svou hrůzu překonáte a dovolíte si prozkoumat, co v sobě nosíte, nebudete potřebovat vůbec nic. A tento spisek by vám k takovému postoji mohl dopomoct.
Přemýšlím, vzpomínám, jaké vlastně znám duchaře? Už na základce jsem pobýval v blízkosti osoby, která viděla duchy. Nedá se říct, že by šlo o standartního, normalizovaného človíčka, detaily už si ale nepamatuju. O to lépe si ze střední pamatuju dvě slečny, obě spolehlivě vidoucí, a nesmírně silné.
Jedna byla enfant terrible už na první pohled, druhá byla zcela nenápadná, dokud ovšem nenastala nějaká nenadálá.. svízel.. Pak z ní šla síla (a někdy i hrůza) ještě větší než z té první. Obě měly ovšem nesmírně dobrá srdce a neustále pomáhaly všem okolo.. nepamatuji si, že by kdy svou neuvěřitelnou psychickou sílu nebo omračující know-how zneužily. Byly plné soucitu.. a měly zodpovědnost..
..když na to tak vzpomínám, musím říct, že obě mě svým přístupem i jednáním hluboce ovlivnily. Začínám si myslet, že právě z jejich příkladu vzešlo moje pozdější rozhodnutí zůstat za všech okolností člověkem.. navzdory okolí, které očekává, že budu na veřejnosti ten nejkamennější chlap, v posteli ten nejpozornější a nejžhavější milenec, v práci ten největší (a nejvýkonnější) odborník atd. to vše neustále a na 106% .. jak už se to tak předpokládává.
Však to znáte, člověka by všichni chtěli mít jako automat, robot s výhradním právem ovládání. Jenže, koho by to bavilo? A stejně, měl jsem jinou představu. Soucit a zodpovědnost, důstojnost i čest v chování kamarádek, hluboké lidství v jejich jednání, to mě oslovilo.
(Ano, opravdu jsem napsal čest. Ne, to opravdu není ta tzv. ženská ctnost, ten zrůdný výmysl patriarchů, vyvinutý pro účely dokazování otcovství. A ano, opravdu jsou ženy, které krom důstojnosti mají i svou čest. A některé jsou i prvotřídní duchařky.)
Tedy ne jejich odbornost, přestože byla bezesporu hodně vysoká, ani to, nakolik je jejich chování striktně ženské a splňovalo parametry našich vychovatelů (matek), ale to, jak byly lidské. A to byly.. a hodně.. ani velmi drsná a krutá pravda od nich nebolela.
Takoví duchaři jsou potřeba.. i když, mezi námi, každý z nás by si pravděpodobně do smrti gratuloval, kdyby získal vůbec nějakého kamaráda s takovými vlastnostmi..
..je to prostě lidství, co je skutečně potřeba.. a ve všech oborech, nejen v duchařství.
Proč vlastně že jsou duchaři vůbec potřeba.. jak jste si nejspíš všimli, na Zemi začal proces obrody. Tento proces má Zemi dopravit do vyšší existenční roviny (dimenze), a to včetně všeho, co na Zemi je.
Mnoho lidí již zareagovalo a vyvíjejí se jako o závod, aby se na Zemi v průběhu její proměny udrželi. To totiž ani zdaleka není samozřejmost. Změna je o zvýšení kmitočtu molekul v našich tělech, což nám sice přinese mnohem více energie, ale ne každý to vydrží. Plejáďané říkají doslova:
„Se smrtí se přitom počítá.“
Někde jinde upřesňují, že mohou umírat tisíce, ale i miliony lidí najednou, a výslovně upozorňují, že budou potřeba nejen lidé schopní provázet na smrt, ale také lidé schopní vidět duchy, komunikovat s nimi a uklidnit je natolik, aby se nechali standartním způsobem převést na druhý břeh.
V záhrobní říši existuje nádherný záměr propojit záhrobí s pozemskou dimenzí, dodat pozemšťanům informace a zbavit je jak pochybností, tak strachu ze smrti. Panuje tam horečná činnost na jeho přípravě a realizaci. A že nejde o nic malého.
Je to grandiózní projekt. Na Zemi už jsou vtělení (a stále se vtělují další) partneři, z nichž vždycky jeden si v určitém bodě života (a vztahu) ten život vezme, a zůstane v posmrtné dimenzi, nachystaný na partnerův kontakt. Jsou to tisíce párů. (Hle, jak vtipné obrácení zhoubné lidské módy sebepoškozování k lepšímu účelu..)
Rodí se sem lidé s cílem podílet se na rozvoji EVP (Elektronic voice phenomen), což je souhrnné označení pro nahrávání zvuků, které nepochází z našeho světa, v nichž hlasy našich mrtvých zabírají dost podstatné procento.
A jen pro úplnost.. rodí se sem také lidé, jejichž úlohou je pochybovat tak dlouho a nahlas, dokud ono chystané propojení dimenzí nevyprovokují :-)
Psal jsem, že všichni duchové shání pomoc. U těchto už asi tušíte, jak ta pomoc bude vypadat, když známe jejich záměr. Teď co ti ostatní.
Záměrem všech ostatních duchů je dostat se na druhou stranu, a potíž je v tom, že většina o tom neví a ve svém momentálním zacyklení v nějaké situaci a zaslepenosti nejsou schopni přijmout pomoc od bytostí, které jsou k tomu připravené, a bez kterých se na druhý břeh nedostanou.
Druhá strana, druhý břeh.. no, o moc konkrétnější momentálně nebudu, nemám vlastní zkušenost. (Zkuste knížečku Život ve světě nespatřeném.) Jistě vím jen to, že tzv. druhý břeh, který má být po smrti naším cílem, není totožný s tím, čemu se říká posmrtná dimenze, a ta je tím pádem jen dimenzí přestupnou.
Kolem dokola je vesmír svobodné vůle, nebo tak dobře, momentálně spíš zvůle, jíž je obklopena Země, kvůli čemuž má být nemožné dostat se do cíle bez průvodců, světelných bytostí. A právě někteří umrlí nejsou ve stavu na tyto bytosti vůbec ani pohlédnout.. tím spíš se k nim přidat. Bojí se jejich záře natolik, že radši trpí dál, i když už nemusí.
Trpí.. to je to, že peklo neexistuje, nebo rozhodně ne tak jak nám ho malovali naši církevní byznysmani. Ale existuje něco, co bychom peklem asi nazvali, a je to právě ono zacyklení v kritických situacích.
Obehraným, nicméně funkčním příkladem: zavražděný člověk může uvíznout v posmrtné dimenzi na stovky let, a třeba milionkrát prožít své zavraždění znovu a znovu, tak jak si ho pamatuje. Prožívá to tak dlouho, než mu dojde, že by měl být mrtvý a že by mělo vlastně být něco dál.
Je to něco jako zlý sen, který by měl skončit vaší smrtí, a jelikož nemáte kam se probudit, také tou smrtí skončí, a hned ale jede zase znova. Jste mu vydáni na milost a nemilost, dokud si neuvědomíte, že jde jen o projekci vaší mysli.. a to ale může trvat klidně i miliony let.
Během té doby jste nesčíslněkrát kontaktováni nejrůznějšími bytostmi, které však většinou vůbec nevnímáte.. a v mnoha případech je to i štěstí. Končiny, kde se může donekonečna odehrávat vražda, většinou neobývají bytosti zrovna povznášející.. jak si nakonec můžete odvodit i ze zlých snů vašich, osobních. Ptáte-li se, ublížit vám mohou právě jen natolik, nakolik svému ublížení uvěříte.
Takový zavražděný je na tom mnohdy hůře než vrah, protože když se vymaní ze scénáře své vraždy, popadne ho pomsta, což většinou znamená nový scénář a novou sadu utrpení v cyklických situacích.
(Asi nejlépe to všechno popsal James Redfield v Desátém proroctví)
Jediným skutečným řešením je zřejmě přinést si ze života na Zemi správné návyky, jako např. kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem. Lidé se vám sice budou smát, jako se smáli Kristovi a podobným, ale tak se podívejte, kde je Kristus, a kde ti posměváčci.
Pro většinu pozemšťanů je teprve toto peklo místem, kde si – nakonec – dokáží uvědomit, jak strašlivá je moc mysli nad jejich životy.. moc volné mysli, kterou vás nikdo neučí ovládat, ačkoliv právě mysl zcela a naprosto určuje, co budete žít, a kterou pak zcela bez jakýchkoliv překážek ovládají vaše autority prostřednictvím TV, reklam atd.
Tak, dejme tomu, že si to v tom pekle uvědomíte, pak se narodíte, zapomenete, a po další smrti uvíznete znova.. a znova, třeba sto životů, než se dostanete dál, to vše z toho jediného důvodu, že vám hodnostáři na Zemi zatajili reinkarnační mechanismus vývoje, a vy jste jim zase celý život pracovali na církev nebo na stát v setrvačném, 2000 let pěstovaném domnění, že vám to po smrti nějak pomůže..
..nepomůže! Nebe neexistuje. Stejně jako peklo. V posmrtné dimenzi existují jen různě příjemná prostředí, od něčeho, čemu byste možná řekli ráj, až po úplnou pustinu. Svým životem na Zemi si určujete prostředí, ve kterém vám bude nejlépe, které bude nejlépe odpovídat vámi vytvořené vibrační úrovni. Tam se nejlépe pozná, že jak si ustelete, tak si také umřete.
Dělejte za života ráj na Zemi podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a vaše vyzařování vás vezme do ráje i po smrti. Tady se po nezvykle dlouhé oklice dostáváme k magnetismu, a k jeho určujícímu významu při vybírání budoucnosti, přátel, situací.. prostě, jací jste, to a jenom to přitahujete. Co si z toho uvědomíte, je věc druhá, a závisí jen a jen na vás.
Tak je to i s duchy. Jací jste, takové přitahujete duchy. To je jedna z největších pravd, kterou vám můžu sdělit. Pokud vás navštíví duch, který vám svým vyzařováním nevyhovuje (jakože známe i takové případy), nebojujte s ním, protože tím mu jen přidáváte sílu, nebojte se jeho opětné návštěvy, protože takovým strachem byste si tu situaci jenom přitáhli, prostě se změňte a on vás už nenajde, protože prostě nebude mít podle čeho.
Změna osobního magnetismu je pro nehmotné bytosti něco jako kdybyste v našem světě nikomu nic neřekli a náhle a tajně změnili adresu. Není vás jak vysledovat. Jen stejné přitahuje stejné.
No, dostáváme se k syntéze všeho, co zatím bylo řečeno. Víte, ono se řekne pomoc duchům, ale vzhledem ke strachu, který lidé z duchů mají, a pak také k tomu, jak příšerné věci se dějí v duchařské komunitě je asi jasné, že úplně napřed je potřeba pomoct lidem.
Nakonec, problém nemají duchové s lidmi, ale lidé s duchy. Problémem duchů jsou jen oni sami, resp. jejich osvobození.. samozřejmě kromě těch, co jsou tady zapojeni v projektu přemostění dvou dimenzí.
Strach z duchů je z důvodů již uvedených obecný fenomén, který nám jako lidstvu velmi ztěžuje některé z nadcházejících úkolů a tím i zdárný průchod nadcházejícími dobami. Je úzce spojen se strachem ze smrti, přičemž strach ze smrti je dán strachem z mrtvých těl.
Všechny tyto strachy jsou v lidech cíleně pěstovány, právě proto, aby lidé neměli chuť navazovat se „záhrobím“ nějaké spojení.. což většinou také nemají.. pochopitelně, ke své vlastní škodě. Podívejme se tedy na další mýty.
Co se týká fyzických projevů, většinou se duchové sotva zmůžou na klepání, šramoty, a jen pokud jde o někoho, komu jste byli velmi milí nebo velmi nemilí, může se vzepnout k něčemu výraznějšímu. Je to díky poutu, které s vámi má, a díky vaší síle, kterou může tímto poutem získat. Jiná situace vzniká při vyvolávání, ale k tomu se ještě dostaneme.
Další, tentokrát velmi hloupý mýtus je tvrzení, že duchové jsou studení. Pokud při doteku ducha cítíte chlad, je to důkaz, že nejen logiku, ale i veškeré tělesné vjemy i jejich výsledky (včetně pocitů) lze docela dobře přelhat. Budiž vám to důkazem, že myšlení vytváří zkušenost: vy si myslíte, že duchové jsou studení, proto při jejich doteku cítíte chlad (i když, v mnoha případech vás mrazí nejspíš jen vaše vlastní hrůza ze smrti a záhrobí a jeho obyvatel).
Přece, když člověk odloží tělo, nevychládá duch, ale tělo, ne? Přece, když člověk odloží tělo, duch je to, co ŽIJE dál, tak proč by vychládal? Duch není to, co umřelo, duch je to, co přežilo.. kdyby nic dál nežilo, nebavili bychom se tu o duchách.
Vychládá tělo. A tělo vychládá proto, že ho duch přestane prohřívat. Ta báchorka o chladných duchách vznikla z toho, že se chlad obvykle spojuje se smrtí, což vcelku chápu, stejně jako se se smrtí spojuje duchovitost, což nechápu. Duchovitost je forma života, ne smrti. Smrt k ní jenom vede.
Duchové prostě nejsou studení. Jsou milí a hřejiví, mnohem milejší a hřejivější než lidé fyzičtí, protože je fyzické tělo netíží a neovlivňuje negativně jejich myšlenkové pochody, ani jim nekafrá do života manželka nebo matka, potažmo tchyně, ani jim nikdo nedokazuje nadřazenost patriarchy a patriarchálního boha.
Krom toho, duchové jsou v rovině, která má mnohem vyšší vibrační kmitočet – jejich molekuly nejsou obaleny takovým množstvím hmoty a jejich vibrace (tanec života) není tak bržděna. To znamená, že i kdybyste to chtěli brát podle fyzikálních měřítek, je tam mnohem větší teplo.
Duchové milí a hřejiví – opět někteří lidé budou mít opačnou zkušenost, kterou ovšem opět vytvořili na základě předsudků, nebo na základě nepovedeného vyvolávání, nebo na základě nějaké kombinace obou těchto možností. A to už je o magnetismu. O tom, co si přitáhnete do svého života.
Resumé: duchové jsou, jako že existují, jsou jako lidé, akorát nemají fyzické tělo, což, na jednu stranu se nemohou nějak výrazně účastnit života ve fyzické dimenzi, na druhou stranu to většině z nich vůbec nevadí, protože mají dost práce i bez něj. Jo, a nejsou studení..!
Vyvolávání je pokus o částečnou materializaci ducha, jde o to jej zviditelnit, aby byl viditelný pouhým okem, nejen tím vnitřním. Jde o to, že je spousta lidí, kteří chtějí ducha vidět, aniž by pro to cokoliv udělali (ve smyslu práce na sobě, na své senzibilitě a vůbec duchovním vývoji).
Prostě, typické lidské lemře se zachtělo shlédnouti ducha…
Vyvolávání je pro ducha zvůle a násilí. Pamatujte na to. Je to jako byste šli do ZOO, nebo ještě spíš jako byste si nechali chytit tygra, zavřít do klece a přivézt domů, že se na něj podíváte. Dobře provedené vyvolávání znamená, že je tygr dobře zajištěný, a že se za celou dobu setkání nestane nic, co by ho odjistilo.
A teď si to vezměte: všichni víme, jak otevřít zástrčku u klece s tygrem, takže si všichni můžeme dát pozor na to, abychom to neudělali, že? Jenže, kolik z nás ví, jak nepustit z řetězu ducha?
A zase: duchové jsou lidi, kteří jen nemají fyzické tělo. Je pravda, že spousta z nich je v naprostém klidu, jsou nad věcí a neublíží vám. Na druhou stranu, spoustě z nich fungují setrvačně i emoce, tedy byste měli počítat s tím, že mnoho z nich má kupříkladu neustále vztek. A při vyvolávání vztek dostanou skoro všichni.
Nakonec, vy byste nedostali vztek, kdyby si vás chtěla prohlédnout nějaká bytost, která dobrovolně degenerovala natolik, že jste pro ni neviditelní, která si vás pro zviditelnění musí zalít betonem, s tím, že až se pokochá, tak z vás ten beton zase sklepe, a kterou absolutně nezajímá, že někde zrovna jste a něco děláte a která se vám ve většině případů ani neomluví za vyrušení..? Vám by snad byla cizí myšlenka odhodit co nejvíce toho betonu tomu vyvolávači na hlavu? Mně tedy ne..
A to jsou ještě experti, kteří nepovažují za nutné se nějakým odvoláváním obtěžovat, nebo o tom třeba ani neslyšeli. Jaký to neotřelý způsob, jak řešit přelidnění Země.. co je proti tomu ruská ruleta.
To je jeden pohled, druhý bude snad výmluvnější. Totiž, co vlastně taková materializace je?
Materializace = vkládání energie, zahušťování myšlenky slovem i skutkem. Ukažme si to na dvou příkladech.
V prvním případě budeme materializovat třeba šálek kávy: Zajedeme si někam, kde roste kávovník, počkáme si, až se urodí nějaký ten bob, mezitím si nachystáme dva placaté kameny, pokud možno mlýnské, nebo aspoň moždíř (těžko říct, co je horší?), boby umeleme.. a teď by se nám hodilo něco, v čem uvařit vodu, event. něco, z čeho to budeme pít.
Materializovaná myšlenka šálku kávy je tedy zhodnocením cesty do tropů, nabytí know-how a nějaké té práce, což je dohromady slušné množství vložené/zhodnocené energie. Potíž s námi lidmi je v tom, že pro většinu z nás roste káva v obchodě (nebo rovnou v kredenci) a její materializaci vnímáme jako souhru rychlovarné konvice s dvěma lžičkami v šálku, či jako sólo pro presovač nebo překapávač. V žádném případě nejsme v reálu (i když, tak je to skoro se vším).
A zadruhé se podíváme, jak je to s materializací ideje člověka. Tak předně, co energie padne už na početí, že..? No dobře, tak vážně: devět měsíců růstu, devět měsíců užírání matčina života dá teprve ani ne půlmetrový balíček, do cca čtyř kg váhy. A co energie to tu matku stojí.. a jejím prostřednictvím dost často i všechny okolo.
A co energie má takový balíček o pár let později, když se dobře vyspí a rozhodne se, že si zařádí. Představte si množství nastřádané energie, kterou představuje tříleté dítě. Představte si, co by se muselo stát, kdyby se tato energie uvolnila najednou.
Máte? Tak to by vám mohlo poskytnout hrubou představu, co se děje při vyvolávání a odvolávání duchů. Je jasné, že té energie ani zdaleka není potřeba až tolik, ale přesto, do určité míry odějete ducha tělem, a pak ho zase odtělesníte. Ani jedno mu není příjemné (napřed narvete tygra do klece, pak ho z ní zase vyhazujete), takže je velmi pravděpodobné, že pokud se na vás jakkoliv dostane, že vám dá tu nelibost pocítit.
Nevyvolávejte duchy. Je to násilí, a násilí jest prostředkem násilníků. Nedělejte ze sebe násilníky, a když už máte potřebu něco vyvolávat, zkuste to s démony nebo jinou podobnou havětí, neotravujte život duchům, mají toho dost i bez vás. I duchové jsou jen lidi.. potřebují pomocníky, ne prudiče. A krom toho, komunikovat s nimi můžete i bez vyvolávání, absolutně bez násilí. K tomu se ale teprve dostaneme.
I když duch normálně nemá „fyzickou“ sílu skoro žádnou, pokud se mu podaří uchopit energii použitou na jeho zviditelnění, má jí najednou docela dost.. kolik, to záleží na tom, kolik lidí vyvolávalo, a kolik jich podlehlo strachu.. jakou příčinu kdo zadal (a jaký následek vytvořil)..
Tady už ovšem nehrají roli jen předsudky, ale i osobní magnetismus a vlastně celková karma dotyčného. To jsou faktory, které určují vztah k duchům a tím i to, jaké v tom vztahu získáte zkušenosti. A vlastně v jakémkoliv vztahu: člověk, který se bojí třeba psů, protože má vůči nim nějaký předsudek, může už samotným tím strachem nějakého psa vydráždit až k napadení. Pro duchy to platí stejně.
Takhle, pokud se duch dokáže veškeré získané energie střepat najednou či nadvakrát.. no, bývají to zdemolované pokoje, byty, nebo i celé domy, a často to doprovázejí úrazy, i těžší.. a někdy i smrtelné.
Pokud mu to nejde shodit takhle naprudko, jako třeba když mohou zasahovat andělé a chrání vás, nebo se drží zpátky přímo ten duch, nebývá to tak hrozné. Zřídkakdy ale projde urvání ducha ze řetězu zcela bez následků.
Andělé mohou zasahovat, pokud se právě neoddáváte nenávisti, protože ta je odpuzuje, a pokud nelpíte na následcích svého ujetí, tedy pokud netrváte na své akci a příslušné následné reakci. Ani andělé vám nemohou bránit v prožití toho, co si způsobíte, pokud na tom budete trvat.
Trvání na příslušné reakci.. jde o to, že každá akce má svou reakci. A když uvidíte, že jste udělali chybu a situace se nevyvíjí pro vás dobře, měli byste sklapnout, přiznat si to, a přehodnotit své touhy. Vlastně se tak trochu kát.. ne snad vůči někomu, jak známe od lidí, kteří si libují, když nás můžou pokořit, ale vůči sobě a Životu. Kát se tu myslím jako upustit od svého původního plánu a nevymýšlet nic dalšího.. tím se uvolní řídítka vašeho života a umožní se zásah andělů (nebo ochránců nebo jak to je). Stačí na to setina vteřiny.
Příčinnost (= karma, zákon akce a reakce, nebo také příčiny a následku) je v tomto úplně jednoduchá: co se týká reakce, musíte ji poznat. No a když ji poznáte dříve než dopadne a upustíte od svého záměru sami, z vlastní vůle, a vlastně proto, že jste se již poučili, nemusí zpětný náraz dopadat a vy můžete jít dál, k další zkušenosti.
Lidé, kteří to neudělají, kteří se nechají ovládnout zpupností, vztekem, hněvem nebo třeba justem, ti si náraz projdou, to je asi jasné. To se týká i lidí, kteří dělají nějakou hloupost podruhé, opakovaně, přestože byli varováni. Všeobecně jsou totiž ty první špatné zkušenosti jakéhokoliv druhu rovnou retušovány naší Mateřskou vesmírnou inteligencí a mají sloužit jako varování, kudy cesta nevede.
Neposlušnost se v tomto případě nevyplácí – podruhé už jde o vědomý akt, že?
Jako u všeho, i u komunikace s duchy je způsob, jak toho dosáhnout bez použití násilí. Mnohým lidem vychovaným v této společnosti to možná bude připadat jako nemožnost, jiní si možná ani neuvědomí, kolik násilí v nás je a bude jim připadat jako hloupost, že to vůbec zmiňuju, ale tak se na to podívejme:
Máme tu násilí přímé, což je všechno, co musíme nebo nesmíme. Máme i násilí nepřímé neboli všechno, co bychom měli nebo naopak neměli. Tímto násilím se vyselektuje to málo, co můžeme, a to ještě jen tehdy, když zrovna něco nemusíme, takže pokud něco můžeme, nese to stejný punc násilí jako vše ostatní.
Toto všechno je násilí, a máme to ve slovech, v myšlení, v jednání, máme tím prolezlý život ve všech dimenzích, v nichž existujeme, snad krom úrovně čistého Bytí, a týká se to mužů, žen i dětí stejným dílem, jen v jiných kombinacích. A založili jsme si na tom společnost.
Komunikace bez násilí znamená říct to, co říct chceme, aniž bychom vyžadovali pozornost nebo reakci, zeptat se na to, co chceme vědět, aniž bychom vyžadovali odpověď, a v obráceném směru to znamená přijmout reakci či odpověď takovou, jaká je, včetně toho, že žádná přijít nemusí.
S duchy se dá komunikovat pomocí mentální a citové telepatie, tedy stejně jako s lidmi, nefunguje příliš emoční telepatie, protože pocity jsou jazykem těla, a samozřejmě vůbec nejdou způsobit fyzické doteky - doteky se dějí prostřednictvím myšlenek, a jsou mnohem účinnější.
Teď jak komunikovat s někým, koho nevidíme. Ono tedy jde duchy i vidět, což, málokdo to umí, ale úplně stačí jejich přítomnost vycítit, a to dokáže každý, jen se to naučit rozlišovat. A komunikovat s duchy se naučíte nejjednodušeji tak, že se naučíte „neviditelně“ komunikovat s lidmi. Tady je k tomu způsob:
Vyberte si člověka, jemuž potřebujete něco říct a nejde to, protože on to nechce slyšet nebo se s vámi vůbec nechce potkat atd., počkejte, až bude spát, zavolejte si jeho vědomí - normálně zavolejte jeho jméno, a až ucítíte jeho přítomnost, řekněte mu, co potřebujete. Většinou se pak jeho chování vůči vám „zázračně“ změní.
Stejným způsobem můžete oslovit i „své mrtvé“ a říct jim, co jste jim říct nestihli. Tím se naučíte vnímat přítomnost duchů a i pozornost druhých lidí, pokud ti lidé ve svých myšlenkách dlí u vás.
Další věcí je naučit se vnímat jejich vyjádření, a to, pokud vám nepůjde samo, navodíte nejrychleji tím, že si budete představovat, že vám ten dotyčný odpovídá. Chce to trochu vnímavosti vůči svému tělu, protože tělo ví, v každém okamžiku ví, co se děje a dává to najevo určitým pocitem. Ten pocit si přeložíte a znáte odpověď, přijde-li jaká, nebo se aspoň dozvíte, že na ni nemusíte čekat.
Vědomí všech živých bytostí jsou od vás vzdálena na pouhou myšlenku, stejně jako duchové „mrtvých“. Mějte na paměti, že mnozí už pokračují další inkarnací a i kdyby ne, vaše myšlenky je ruší. Proto se při každém kontaktu omluvte za vyrušení, vyřiďte, co vyřídit potřebujete a nechte je žít.
Buďte si vědomi, že nic se neděje náhodně, nikdo neumře, aniž by s tím na nějaké úrovni Bytí nesouhlasil, proto své mrtvé nechte svobodně odejít. Není nic horšího než vyčítat zemřelým, že vás tu nechali. Nezapomeňte, že oni ví, že jste se tu nechali sami - vždyť jste mohli odejít s nimi, kdyby to vaše duše měla v plánu.. to že třeba nejste v kontaktu s vaší duší (a to většina lidí není), to na věci nic nemění.
A to poslední a nejdůležitější, všechny kontakty dělejte s největší úctou a láskou, které jste vůbec schopní, předejdete tak karmickým i jiným problémům. A to se nakonec týká i kontaktů se vším životem ve všech dostupných formách.
«« Lidské světy
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info